ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.639.2006.1
sp. zn. 33 Odo 639/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném s předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 158.862,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 947/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2005, č. j. 54 Co 378/2003-152, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2005, č. j. 54 Co 378/2003-152, se v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. ledna 2003, č. j. 12 C 947/2000-125, tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 158.862,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 8. 1999 do zaplacení, a v souvisejících výrocích II., III., IV. a V. o nákladech řízení zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 255.090,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že jako zhotovitel prováděl podle smlouvy o dílo pro žalovaného (objednatele) hrubou stavbu rodinného domu. V průběhu výstavby žalovaný vykázal jeho dělníky ze stavby a znemožnil další práce na díle. Za dosud vykonané práce zaplatil zálohově 900.000,- Kč a 255.090,- Kč mu dluží.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 24. ledna 2003, č. j. 12 C 947/2000-125, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 186.932,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 8. 1999 do zaplacení. Zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dalších 68.158,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 8. 1999 do zaplacení a 4 % úroku z prodlení z částky 186.932,- Kč od 1. 8. 1999 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že účastníci (žalobce jako zhotovitel a žalovaný jako objednatel) uzavřeli dne 15. 9. 1997 písemnou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení hrubé stavby rodinného domu v Ú. u B.; cena díla byla dohodnuta podle rozpočtu na 1,133.176,- Kč včetně daně z přidané hodnoty. Kromě prací uvedených ve smlouvě provedl žalobce další práce, které si vyžádalo zvýšení vozovky, a na ústní žádost žalovaného dodal střešní krytinu dražší oproti původně zamýšlené. Se stavebními pracemi započal na podzim roku 1997. Bezprostředně před dokončením díla (v prosinci 1997) žalovaný vykázal pracovníky žalobce ze stavby a zakázal jim pokračovat v díle s odůvodněním, že práce vykazují závažné nedostatky. Poté, co žalovaný zabránil dohotovení díla, při osobním setkání žalobci oznámil, že od smlouvy o dílo odstupuje. Zálohově žalovaný žalobci zaplatil 900.000,- Kč, požadovaných 255.090,- Kč mu odmítl doplatit. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že účastníci spolu uzavřeli smlouvu o dílo podle §631 a násl. obč. zák. Odstoupení od smlouvy o dílo, které učinil žalovaný poté, kdy vykázal pracovníky žalobce ze stavby, vyhodnotil jako neplatné, neboť bylo učiněno pouze ústně, ačkoli smlouva o dílo byla uzavřena písemně (§40 odst. 2 obč. zák.). Konstatoval přitom, že úvaha, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy, je pro právní posouzení věci nevýznamná, neboť odstoupivší objednatel je povinen vždy zaplatit zhotoviteli částku připadající na provedenou práci a vzniklé náklady podle původně dohodnuté ceny; obecná úprava bezdůvodného obohacení se v takovém případě neuplatní. Uzavřel, že žalovaný, jemuž prováděná stavba patří, měl z částečného plnění žalobce prospěch a je povinen mu částku odpovídající tomuto majetkovému prospěchu zaplatit. Při stanovení její výše vycházel ze znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že žalobce provedl práce v souladu s rozpočtem v hodnotě 928.080,- Kč a práce nad rámec rozpočtu v hodnotě 158.862,12 Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 54 Co 378/2003-152, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku tak, že zamítl žalobu co do 158.862,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 1. 8. 1999 do zaplacení a co do požadovaných úroků z prodlení ve výši 8,5 % z částky 28.070,- Kč od 1. 8. 1999 do 22. 11. 2002; ve zbývající části vyhovujícího výroku, tj. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 28.070,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 23. 11. 2002 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Z hlediska skutkových zjištění se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a nadále z nich vycházel. Přestože přisvědčil názoru, že posouzení platnosti odstoupení od smlouvy není pro řešení sporu rozhodující, uzavřel, že žalovaný odstoupil od smlouvy o dílo platně. Podle §642 odst. 1 obč. zák. totiž může objednatel až do zhotovení díla od smlouvy odstoupit, přičemž zákon nestanoví obligatorně písemnou formu; podstatné je, že odstoupení dojde zhotoviteli. Účinným odstoupením od smlouvy se smlouva ruší a objednatel je podle §642 odst. 1 obč. zák. povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit mu účelně vynaložené náklady. „Pokud tedy žalovaný jako objednatel od smlouvy o dílo platně odstoupil, vzniklo žalobci jako zhotoviteli právo na zaplacení provedených prací“, které byly dohodnuty podle smlouvy rozpočtem a jejichž výši určil soudní znalec částkou 928.070,- Kč. Na zaplacení prací v hodnotě 158.862,- Kč však žalobce nárok nemá, neboť nebyly splněny podmínky zakotvené v §635 odst. 1 obč. zák., podle něhož nesmí být bez písemného souhlasu objednatele zvýšena cena, byla-li dohodnuta podle rozpočtu. Žalobce nesplnil zákonnou povinnost bez prodlení písemně upozornit objednatele (žalovaného), že provádí práce či vynakládá náklady, které nebyly zahrnuty v rozpočtu a že v důsledku nich dojde ke zvýšení dohodnuté ceny díla. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného, dospěl odvolací soud k závěru, že prodlení nastalo až doručením znaleckého posudku, z něhož bylo žalovanému zřejmé, jaká je hodnota provedených prací. V návaznosti na to vyčíslil odlišně i úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí především se závěrem, že žalovaný od smlouvy o dílo platně odstoupil. Byla-li totiž smlouva o dílo uzavřena v písemné formě, bylo od ní možné odstoupit rovněž jen písemně. Navíc má zato, že dospěl-li odvolací soud (byť nesprávně) k závěru, že žalovaný od smlouvy platně odstoupil, nemohl již na věc aplikovat §635 odst. 1 obč. zák., nýbrž měl vztahy účastníků poměřovat §642 odst. 1 obč. zák, který řeší vzájemné vypořádání právě v případě zrušení smlouvy. V souladu s tímto ustanovením mu pak měl být přiznán nárok na zaplacení prací, které provedl nad rámec dohodnutého rozpočtu, neboť šlo o náklady, které na stavbu žalovaného účelně vynaložil. Pokud by zaplacení provedených víceprací v režimu vypořádání zrušené smlouvy bránil §635 odst. 1 obč. zák., je na místě aplikovat v tomto rozsahu obecná ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť jinak by se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Nepřiznání hodnoty provedených víceprací by bylo v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný o nutnosti provedení těchto prací od počátku věděl a souhlasil s nimi. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že mu soudy neposkytly poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. a nevyzvaly ho k doplnění vylíčení rozhodných skutečností za situace, kdy věc právně posoudily odlišně od jeho právního názoru (žalobní požadavek totiž nehodnotily jako nárok na plnění ze smlouvy, nýbrž jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení). Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání žalobce zamítnout. Je přesvědčen, že „z hlediska určení výše žalobního nároku není podstatné, zda ústní odstoupení od smlouvy bylo platné či nikoli“, relevantní je pouze to, že při určení ceny vykonaných prací, včetně tzv. víceprací, je třeba vycházet z ceny díla podle smlouvy. Pokud došlo k platnému odstoupení od smlouvy, je vztahy účastníků nutné vypořádat v souladu s §642 odst. 1 obč. zák. a pokud smlouva nezanikla v důsledku odstoupení, platí bez dalšího §635 odst. 1 obč. zák. a žalobce nárok na cenu provedených víceprací nemá. Žalovaný připomíná, že žalobce již před započetím díla věděl, resp. musel vědět, že pro řádné zhotovení díla bude třeba zvýšit základy domu o cca 1 metr. Je přesvědčen, že právě tato skutečnost je významná pro posouzení věci z hlediska použití §3 odst. 1 obč. zák.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání žalobce vyplývá, že jím nebrojí ani proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud ve skutečnosti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (proti tomuto výroku by ostatně bylo dovolání subjektivně nepřípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší), ani proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části požadovaného příslušenství žalované pohledávky (žádné konkrétní výhrady, jimiž by byl zpochybněn tento výrok, dovolání neobsahuje).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaný od smlouvy o dílo odstoupil platně.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení věci je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odstavce druhého se smlouva odstoupením od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto něco jiného.
Podle §642 odst. 1 obč. zák. může objednatel až do zhotovení díla od smlouvy odstoupit, je však povinen zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak a nahradit mu účelně vynaložené náklady.
Podle §40 odst. 1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle odstavce druhého může být písemně uzavřená dohoda změněna nebo zrušena pouze písemně.
Zákon pro smlouvu o dílo nepředepisuje písemnou formu, účastníci se však na takové formě mohou dohodnout. Ani pro odstoupení od smlouvy zákon nevyžaduje žádnou zvláštní formu; odstoupit od smlouvy lze proto písemně i ústně. Tam, kde byla smlouva uzavřena písemně, však platí, že i odstoupení od ní musí být písemné.
V posuzované věci účastníci uzavřeli písemnou smlouvu o dílo. Žalovaný od této smlouvy při osobním jednání se žalobcem (ústně) odstoupil. Lze sice přisvědčit odvolacímu soudu, že ustanovení §642 odst. 1 obč. zák., kterým lze poměřovat vztahy mezi zhotovitelem a objednatelem při odstoupení od smlouvy o dílo, nepředepisuje pro odstoupení od smlouvy obligatorně písemnou formu, nelze však pomíjet shora uvedenou zásadu. Jestliže tedy sama smlouva o dílo byla uzavřena písemně, pak platí, že i odstoupení od ní muselo být písemné (§40 odst. 2 obč. zák.). Protože žalovaný od písemné smlouvy o dílo odstoupil pouze ústně, je tento jeho jednostranný právní úkon neplatný a nemohly nastat právní následky s ním spojené spočívající v tom, že smlouva se od počátku ruší a pokud již bylo na takto zrušenou smlouvu plněno, její subjekty se vzájemně vypořádají podle zásad o bezdůvodném obohacení, není-li pro vypořádání stanovena zvláštní právní úprava (tak jako tomu je v dané věci). Závěr odvolacího soudu, že žalovaný v posuzované věci platně odstoupil od smlouvy o dílo, tudíž není správný.
Přisvědčit nelze ani názoru odvolacího soudu, že pro právní posouzení věci není významné, zda žalovaný odstoupil od smlouvy o dílo platně či nikoli. Pouze za předpokladu, že došlo k platnému odstoupení od smlouvy o dílo, totiž přichází v úvahu vypořádání ve smyslu ustanovení §642 odst. 1 obč. zák., kterým odvolací soud vztahy mezi žalobcem jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem poměřoval. Otázka platnosti odstoupení je pro posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku naopak klíčová. Lze sice připustit, že za určitých okolností náleží zhotoviteli za jím provedené práce platba ve stejné výši jak při plnění podle platné smlouvy, tak při vypořádání zrušené smlouvy, zásadně však přitom nelze pomíjet, že pro případ platného odstoupení od smlouvy vzniká nárok na plnění částky připadající na práce již vykonané k okamžiku odstoupení, kdežto nárok na zaplacení ceny díla podle platné smlouvy vzniká až provedením díla (tj. splněním smlouvy).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto v napadeném vyhovujícím výroku a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Ostatními dovolacími výhradami, které byly uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., již nebylo hospodárné se zabývat.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí zároveň odvolací soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu