ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.756.2006.1
sp. zn. 33 Odo 756/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce E. F., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) J. V. a 2) V. V., zastoupeným advokátem, o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 63/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2006, č. j. 5 Co 2929/2005-166, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal po žalovaných zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tuto částku jim předal na zakoupení bytu s tím, že se zavázali jej nepřevést do doby, než se M. D. rozvede. Svůj závazek však nesplnili a poskytnutou částku mu odmítli vrátit.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. června 2005, č. j. 30 C 63/2002-143, zamítl žalobu o zaplacení částky 400.000,- Kč s 20 % úrokem od 11. 10. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Jeho předchozí (rovněž žalobu zamítající) rozsudek ze dne 9. června 2004, č. j. 30 C 63/2002-76, Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. února 2005, č. j. 5 Co 422/2005-123, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby doplnil dokazování. Soud prvního stupně (po doplnění dokazování) vyšel ze zjištění, že žalobce si ve Š. půjčil částku, kterou v České republice vyměnil za 400.000,- Kč, jež dal M. D. s úmyslem navýšit její majetek. Částka byla určena na vyřešení její bytové situace po rozvodu manželství. M. D. peníze od žalobce přijala a protože ještě nebyla rozvedená a nechtěla, aby její manžel na pořízení družstevního bytu participoval, dohodla se se žalovanými, že si za částku získanou od žalobce pořídí od V. M. družstevní byt o velikosti 3+1 v K. (dále jen „družstevní byt“). Současně si sjednali, že po rozvodu jejího manželství na ni žalovaní převedou členská práva a povinnosti spojená s užíváním družstevního bytu a že do té doby družstevní byt nepoužijí na získání půjčky ani ho nepřevedou. Oznámením změny uživatele družstevního bytu ze dne 4. 4. 2001 vzalo Stavební bytové družstvo Č. B. (dále jen „SBD“) na vědomí dohodu o převodu členských práv a povinností z V. M. na V. V. ze dne 30. 5. 2001 s tím, že kromě něho bude byt užívat J. V., M. D., R. D. a O. D. Žalobce předal M. D. nejprve 300.000,- Kč a posléze 100.000,- Kč, která je vyplatila V. M. Poté bylo dne 17. 4. 2001 sepsáno potvrzení, v němž se uvádí, že žalovaní dostali od žalobce 400.000,- Kč na zakoupení družstevního bytu a že do doby, než bude M. D. rozvedena, je tento byt napsán na žalované a nesmí být použit k získání jakékoliv půjčky či přepsán na jiné majitele. Na potvrzení se žalobce podepsal jako předávající, žalovaní jako přebírající a M. D. jako svědkyně. Žalobce se jednání se žalovanými účastnil a protože česky nerozuměl, M. D. mu průběh jednání a obsah potvrzení překládala. Úmyslem žalobce nebylo získat s pomocí žalovaných byt pro sebe, nýbrž pro M. D. po rozvodu jejího manželství. SBD vzalo na vědomí dne 10. 10. 2001 dohodu o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu ze žalovaného na P. P. a dne 23. 11. 2001 dohodu o převodu členských práv a povinností k témuž bytu z P. P. na P. O. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 5. 2004, č. j. 9 C 108/2002-53, který nabyl právní moci dne 17. 7. 2004, vyhověl žalobě P. O. a M. D. uložil povinnost družstevní byt vyklidit. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalobce na základě darovací smlouvy uzavřené podle §628 a násl. obč. zák. daroval M. D. 400.000,- Kč, jež obdarovaná použila na vyřešení své bytové situace. Dohodu s žalovanými uzavřela M. D., která disponovala se svými finančními prostředky. Žalobce nebyl smluvní stranou této dohody, a tak není aktivně legitimován požadovat po žalovaných vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. ledna 2006, č. j. 5 Co 2929/2005-166, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč s 5,5 % úrokem od 11. 5. 2002 do zaplacení, žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 20 % ročně od 11. 10. 2001 do 10. 5. 2002 a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 14,5 % ročně od 11. 5. 2002 do zaplacení zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazů a jejich zhodnocení převážně převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Oproti němu však dospěl k závěru, že úmyslem žalobce bylo zajistit M. D. bydlení po rozvodu manželství s použitím svých 400.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že v tu dobu ještě nebyla rozvedená, bylo mezi M. D., žalobcem a žalovanými dohodnuto, že členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu budou z V. M. převedena na žalované, kteří na převod použijí peněz, jež jim poskytne žalobce. Žalobce tedy poskytl peníze žalovaným, ti je převzali s tím, že za tento obnos na sebe převedou členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu se závazkem, že po rozvodu manželství M. D. svá práva a povinnosti k družstevnímu bytu převedou na ni a že do té doby byt nepoužijí k získání půjčky a nebudou s ním disponovat. Listina ze dne 17. 4. 2001 stvrzovala dohodu účastníků, že práva a povinnosti k družstevnímu bytu, jež žalovaní nabyli za peníze žalobce, budou po rozvodu manželství M. D. převedeny na ni. Účelem jednání žalobce, tj. poskytnutí peněz žalovaným na převod práv a povinností k družstevnímu bytu, bylo v konečném důsledku zajistit bydlení M. D. s vyloučením participace jejího manžela. Žalobce měl v úmyslu navýšit jmění M. D. po rozvodu manželství o hodnotu členských práv a povinností k družstevnímu bytu, a nikoliv o částku 400.000,- Kč. Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že žalobce uvedenou částku nedaroval M. D., ale na základě dohody, kterou posoudil jako nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §51 obč. zák., ji poskytl žalovaným v souvislosti s jejich příslibem, že členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu, která za jeho částku nabudou, převedou na M. D. Okolnost, že peníze V. M. předávala M. D., považoval za nerozhodnou, neboť šlo pouze o techniku předání peněz; žalobce nerozuměl česky a většinu věcí zařizovala ona. Právním důvodem plnění žalobce tedy byla dohoda uzavřená se žalovanými. V okamžiku, kdy se stalo splnění jejich příslibu nemožným, právní důvod plnění odpadl a žalovaní, v jejichž prospěch žalobce plnil, se na jeho úkor bezdůvodně obohatili o částku 400.000,- Kč, kterou jsou povinni mu vydat (§451 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku a v nákladovém výroku napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost dovozovali z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Oběma soudům vytkli, že žalovaný nebyl v rámci provádění dokazování vyslechnut jako účastník řízení. Měli výhrady ke způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem a k jeho závěrům, komu byly peníze předány a k jaké dohodě mezi účastníky došlo. Odvolací soud ignoroval výpověď žalobce, že peníze daroval přítelkyni D. za účelem získání bytu, a okolnost, že ta je předala prodejci bytu. Žalovaní namítli, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil důkazní sílu listiny ze dne 17. 4. 2001, jestliže konstatoval, že potvrzovala, co se ve skutečnosti stalo. Mají za to, že listina není jasná a určitá a nelze ji přezkoumat. Pokud se v listině uvádí, že žalobce jim předal částku 400.000,- Kč, neodpovídá tento údaj skutečnosti. Navíc byla listina sepsána až po uskutečnění plnění, tj. poté, co žalobce předal předmětnou částku ve dvou platbách své přítelkyni D. Žalovaní odvolacímu soudu vytkli nesprávnost právního závěru, že jim vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu. Tvrdí, že žalobce plnil přítelkyni D. na základě dohody, které nebyli nikterak účastni. Z uvedených důvodů navrhli rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými při splnění zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, se zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zatímco existence zmatečností z obsahu spisu nevyplývá a žalovaní je ani netvrdí, naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřují v okolnosti, že soudy nevyslechly žalovaného jako účastníka řízení.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O vadu řízení jde mimo jiné tehdy, nebyl-li proveden účastníkem navržený důkaz. Jedním z možných důkazních prostředků ve smyslu §125 o. s. ř. je výslech účastníků řízení. Ve sporném řízení může soud podle §131 odst. 1 o. s. ř. nařídit důkaz výslechem účastníka za splnění podmínek, že účastník důkaz vlastní výpovědí navrhne, popř. že se svou výpovědí souhlasí (navrhne-li důkaz jeho výslechem jiný účastník, nebo rozhodne-li se soud tento důkaz provést při využití možnosti dané mu ve smyslu §120 odst. 3 věty první o. s. ř.), a že dokazovanou skutečnost nelze prokázat provedením jiného důkazního prostředku.
Z obsahu spisu se podává, že žalovaný ani žádný z dalších účastníků řízení nenavrhl provést důkaz výslechem žalovaného. Za takový důkazní návrh nelze mít vyjádření zástupce žalovaných, který k dotazu soudu při jednání konaném dne 27. 4. 2005 pouze uvedl, že výslech žalovaného připadá v úvahu. Tomu také koresponduje to, že po poučení soudu podle §119a odst. 1 o. s. ř. při dalším jednání konaném dne 8. 6. 2005 výslovně uvedl, že nemá žádné vyjádření či důkazní návrhy. Ani okolnost, že soud prvního stupně upustil pro nadbytečnost od výslechu žalovaného, který měl původně v úmyslu z vlastní iniciativy provést při jednání soudu dne 8. 6. 2005, není naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., neboť důkaz výslechem účastníka řízení má pouze podpůrnou povahu a soud prvního stupně měl rozhodné skutečnosti za prokázané provedením jiných důkazů.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tímto dovolacím důvodem lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost je možné usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (viz §132 o. s. ř.), jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.
Žalovaní sice v dovolání vyjádřili nesouhlas se správností skutkového zjištění odvolacího soudu, avšak jejich argumentace, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil důkazní sílu listiny ze dne 17. 4. 2001 a jejich výhrady ke způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, jež vyústilo v závěr, komu byly peníze předány a k jaké dohodě mezi účastníky došlo, jsou kritikou samotného hodnocení důkazů. Žalovaní ve skutečnosti netvrdí, že odvolací soud vzal za prokázány skutečnosti, jež z provedených důkazů nevyplynuly, ale domáhají se odlišného hodnocení důkazů, tj. nepřípustně napadají způsob vyhodnocení důkazů, z něhož odvolací soud vyšel. Pouze na základě odlišného hodnocení důkazů tvrdí, že žalobce plnil M. D. Jak však bylo výše vyloženo, způsob hodnocení důkazů soudem nelze se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a ani žádným jiným). Odvolací soud v souladu s §132 o. s. ř. důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a skutkové zjištění, z něhož při právním posouzení věci vyšel, má oporu v provedeném dokazování. Žalovaní tudíž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. neuplatnili opodstatněně.
S poukazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaní vytkli odvolacímu soudu nesprávnost právního závěru, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatili. Z obsahu jejich dovolací námitky však plyne, že výhrada k právnímu posouzení nastolené právní otázky je založena na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud zpochybňovaný právní závěr založil. Otázka, komu žalobce poskytl částku 400.000,- Kč (zda žalovaným či M. D.), je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Pokud žalovaní v dovolání brojili proti právnímu posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud odlišně zhodnotil provedené důkazy, musel by učinit skutkové zjištění, že žalobce neposkytl peníze jim, ale M. D., a návazně by musel dospět k odlišnému (podle jejich přesvědčení správnému) právnímu posouzení věci, a sice, že se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatili. Netvrdí tedy, že by odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že by správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu. Protože žalovaní nenapadli správnost právního závěru odvolacího soudu, neuplatnili ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Protože se žalovaným nepodařilo prostřednictvím dovolacích námitek zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud jejich dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy úspěšnému žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči neúspěšným žalovaným právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. srpna 2008
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu