ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.762.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce MUDr. J. H., , zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti žalované Č. s. s., a. s., , o určení, že smlouva o stavebním spoření není vinkulovaná vkladovým účtem ve prospěch třetí osoby, a o nařízení předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 279/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 16 Co 352/2004-45, takto:
I. Dovolání proti výroku I. části usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 16 Co 352/2004-45, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. července 2004, č. j. 16 C 279/2003-33, ve výrocích I., III. a IV. a proti výroku II. jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce, výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a výroku IV. kterým byla žalobci udělena pořádková pokuta, se odmítá.
II. Dovolání proti části výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j. 16 Co 352/2004-45, jímž bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. března 2004, č. j. 16 C 279/2003-9, změněno tak, že bylo zrušeno a řízení o vydání předběžného opatření zastaveno, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu na určení, že tam specifikovaný účet vedený žalovanou není vinkulován ve prospěch třetí osoby a současně návrh na vydání předběžného opatření, jímž mělo být žalované zakázáno vyplatit vklad z předmětného účtu ve prospěch třetí osoby.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 3. března 2004, č. j. 16 C 279/2003 -9, zamítl návrh žalobce na vydání předběžného opatření, kterým měl soud zakázat žalované, aby vyplatila jakékoli třetí osobě či postupně vyplácela finanční obnos z vkladového účtu žalobce vedeného u Č. s. s., a.s.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. dubna 2004, č. j. 16 C 279/2003-18a, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že smlouva o stavebním spoření číslo uzavřená dne 30. června 2000 mezi žalobcem a žalovanou s číslem vkladového účtu není vinkulovaná ve prospěch B. dr; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 12. července 2004, č. j. 16 C 279/2003-33, uvedený rozsudek i usnesení o předběžném opatření zrušil a řízení zastavil; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze skutečnosti, že žalobce doručil soudu podání – jím označené jako odvolání, které směřoval proti shora uvedenému rozsudku. Z obsahu tohoto podání (ve znění jeho dalších doplnění) dovodil, že jím žalobce vzal žalobu i návrh na vydání předběžného opatření zpět a dožadoval se zrušit soudem vydaná rozhodnutí.
V souvislosti s uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 10 dále usnesením ze dne 12. července 2004, č. j. 16 C 279/2003-34, zrušil své usnesení ze dne 16. 6. 2004, č. j. 16 C 279/2003-32a, kterým uložil žalobci zaplatit soudní poplatek z odvolání.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. prosince 2004, č. j. 16 Co 352/2004-45, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. července 2004, č. j. 16 C 279/2003-33, ve výrocích, kterými byl zrušen rozsudek téhož soudu ze dne 9. dubna 2004, č. j. 16 C 279/2003-18, řízení zastaveno a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku, kterým soud prvního stupně zrušil své usnesení ze dne 3. března 2004, č. j. 16 C 279/2003-9, o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, změnil napadené usnesení tak, že sám citované usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na předběžné opatření zrušil a řízení o vydání předběžného opatření zastavil. Odvolací soud dále pro nepřípustnost odmítl odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. července 2003, č. j. 16 C 279/2003-34, kterým byla zrušena předchozí výzva k úhradě soudního poplatku z odvolání. Žalobci dále uložil pořádkovou pokutu ve výši 5.000,- Kč, neboť jeho odvolání posoudil jako podání hrubě urážlivé. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, a to proti všem jeho výrokům. Namítá, že řízení je „postiženo neodstranitelnou právní vadou podmínek řízení pro věcnou nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10 jako soudu prvého stupně a Městského soudu v Praze jako soudu druhého stupně, což mělo za následek, že veškeré proběhlé úkony jak procesní tak ve věci samé obou označených soudů jsou ex tunc absolutně neplatné ve smyslu §239 občanského zákoníku“. Mimo to snáší žalobce mnoho dalších námitek proti jednotlivým výrokům napadeného usnesení a vyjadřuje rovněž svůj názor na meritorní posouzení jím podané žaloby.
Dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolatel napadl všechny výroky usnesení odvolacího soudu, přičemž přípustnost a případně i důvodnost dovolání žalobce je třeba posoudit ve vztahu ke každému z nich jednotlivě.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Dle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení o zastavení řízení, usnesení o zrušení rozhodnutí o předběžném opatření a zastavení řízení o něm i usnesení o odmítnutí odvolání jsou sice usneseními, jimiž se řízení končí, usneseními „ve věci samé“ však nejsou (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a nejsou jimi ani napadená usnesení o náhradě nákladů odvolacího řízení a o uložení pořádkové pokuty, která jsou rovněž usneseními ryze procesní povahy; dovolání podle §237 o. s. ř.; proto vůči žádnému z výroků usnesení odvolacího soudu přípustné není.
Co se týče usnesení o zastavení řízení nelze jej podřadit ani žádnému z případů vyjmenovaných v ustanoveních §238, §238a a §239 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. a ani podle nich přípustnost dovolání proti tomuto výroku usnesení odvolacího soudu nemůže být založena. Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Dle tohoto ustanovení dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 (to jest pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení). O takový případ ovšem v dané věci nejde, jelikož soud prvního stupně zastavil řízení z jiného důvodu, totiž pro zpětvzetí žaloby (§96 o. s. ř.). Dovolání žalobce proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zrušení předchozího meritorního rozsudku a zastavení řízení, proto není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 285/2002, publikované v Soudní judikatuře pod označením SJ 103/2002).
Co se výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení týče (případně rovněž výroku o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení), ani tento typ rozhodnutí není vyjmenován v ustanoveních §238, §238a a §239 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. a ani proti takovému výroku proto dovolání žalobce přípustné není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 4/2003).
Přípustnost dovolání není dána ani proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým uložil žalobci pořádkovou pokutu, neboť ani proti tomuto usnesení citovaná ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1, odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, publikované v Soudní judikatuře pod označením SJ 139/2002).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání proti uvedeným výrokům jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalobce v tomto rozsahu odmítl (§243b odst. 5, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání žalobce je však podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že zrušil jeho usnesení ze dne 3. března, č. j. 16 C 279/2003-9, jímž byl zamítnut návrh žalobce na vydání předběžného opatření, a řízení o vydání předběžného opatření zastavil. Po prostudování žalobcova obsáhlého – a ve shodě s odvolacím soudem nutno podotknout, že mnohdy málo srozumitelného – dovolání má dovolací soud za to, že z mnoha námitek, které žalobce v dovolání uvedl, směřuje proti citovanému výroku pouze ta, že odvolací soud nebyl oprávněn o věci rozhodnout, neboť – jak uvádí žalobce – nebyl ve věci věcně příslušný.
Podle ustanovení §74 odst. 3 o. s. ř. je příslušným k nařízení předběžného opatření soud, který je příslušný k řízení o věci, nestanoví-li zákon jinak. Podle ustanovení §10 odst. 1/ o. s. ř. rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů krajské soudy. Podle ustanovení §9 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů v obvodu hlavního města Prahy působnost krajského soudu vykonává Městský soud v Praze a působnost okresních soudů vykonávají obvodní soudy.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že byl-li Obvodní soud pro Prahu 10 věcně příslušný k řízení o podané žalobě, byl věcně příslušný rovněž k vydání rozhodnutí o návrhu žalobce na předběžné opatření. Otázka věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci vznesené žaloby byla řešena v rámci řízení o ní. Toto řízení bylo pravomocně ukončeno a dovolání žalobce proti rozhodnutí v tomto řízení není přípustné. Dovolací soud tudíž není oprávněn otázku věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 v rámci tohoto řízení o návrhu na vydání předběžného opatření zkoumat. Dovolací přezkum se v této věci omezuje pouze na otázku, zda při závěru o věcné příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 k řízení ve věci, byl tento věcně příslušný rovněž k řízení o předběžném opatření. Přímo ze znění citovaného ustanovení §74 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že k tomuto řízení příslušný byl. Nelze proto dovodit ani funkční nepříslušnost Městského soudu v Praze (nesprávně žalobcem označovanou jako nepříslušnost věcnou) k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, neboť tento je podle shora citovaných ustanovení soudem příslušným rozhodovat o odvolání proti rozhodnutím okresních soudů, v daném případě Obvodního soudu pro Prahu 10. Jen pro úplnost a nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud dodává, že Obvodní soud pro Prahu 10 byl ve věci žaloby v posuzovaném případě věcně příslušný a že opačný názor žalobce vyjádřený v dovolání není správný.
Vzhledem k tomu, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jako nedůvodné v tomto rozsahu usnesením zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu