ECLI:CZ:NS:2008:4.TDO.1453.2007.1
sp. zn. 4 Tdo 1453/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2008 dovolání obviněného J. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. 61 To 249/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 120/2005, a rozhodl takto:
Dovolání J. H. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. 3 T 120/2005 byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, za který byl podle §234 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona mu byl uložen trest propadnutí věci, a to l ks kovového nože v kombinaci s černou pryží. Podle §57a odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. P. po dobu 5 let.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 1. 5. 2005 v P., ul. D. Z. W., před domem napadl poškozeného M. T., tak, že na poškozeného vytáhl nůž, namířil ruku s nožem proti poškozenému do úrovně prsou a požadoval po něm vydání peněz, když byl poškozeným odmítnut, že peníze nemá, zasadil poškozenému ránu pěstí, kterou ho srazil na zem a poté se z místa činu vzdálil.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2007 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 61 To 249/2007 odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě podle §265e tr. řádu dovolání, z jehož obsahu je zřejmé, že v něm napadá výrok o vině odsuzujícího rozsudku, a to s výslovným odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě tvrdí, že se předmětného trestného činu nedopustil a že dle jeho názoru nebyl proveden – vyjma výpovědi poškozeného M. T. – žádný další důkaz, který by svědčil o jeho vině.
Dovolatel uvádí, že si je sice vědom toho, že dovoláním nemůže napadat skutkové závěry soudu, nicméně opakuje, že se žalovaného jednání nedopustil a že se událost neodehrála tak, jak vypověděl poškozený T. Poukazuje také na rozpory ve výpovědích poškozeného s tím, že odvolací soud uvedené rozpory bagatelizoval. Tento argument dovolatel dále v odůvodnění svého dovolání blíže konkretizuje.
Jako podpůrný argument vznesl i námitku, že se soudy nijak nezabývaly faktem, že žalovaného jednání se měl dopustit poté, co poškozený T. všechny své věci zanechal doma a šel pouze vyvenčit svého psa, a že za těchto okolností zpochybňuje loupežný motiv činu, který je mu kladen za vinu.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí, přičemž ovšem z takto nekvalitně formulovaného návrhu není patrno, který ze soudů má na mysli (již v úvodu svého mimořádného opravného prostředku hovoří o usnesení Městského soudu v Praze jako o „rozsudku“).
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že obsahem podaného dovolání jsou námitky proti samotným skutkovým zjištěním soudu včetně hodnocení důkazů, a dovolání tedy neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Proto navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud v této věci dospěl k názoru, že uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá podané dovolání ani zčásti, neboť neobsahuje žádnou námitku, která by primárně směřovala k právnímu posouzení skutku ani jinému hmotně právnímu posouzení. Ačkoli dovolatel na jedné straně sám uvádí, že si je vědom, že dovoláním nemůže napadat skutkové závěry soudu, na druhé straně právě toto činí, když zpochybňuje rozsah dokazování, hodnocení důkazů, popř. údajnou bagatelizaci rozporů ve výpovědích poškozeného odvolacím soudem apod. Dovolání neobsahuje jedinou námitku, která by směřovala primárně k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení.
Dovolání jako jeden z mimořádných opravných prostředků je vázáno na taxativní zákonný výčet dovolacích důvodů, přičemž žádný z nich nepřipouští revizi skutkových zjištění soudu, jak se jí dovolatel domáhá. Nejvyšší soud jako soud dovolací není soudem řádné třetí instance, dovolání nemá povahu druhého odvolání.
Jestliže ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu stanoví, že důvodem k dovolání může být nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak to neznamená, že na tento dovolací důvod lze odkazovat kdykoliv, kdy obviněný hodlá zpochybnit údajně nesprávná skutková zjištění a teprve ve vazbě na to tedy tvrdí, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení. Již z formulace použité ve zmíněném ustanovení, že „rozhodnutí spočívá na...“ vyplývá, že k tomu, aby bylo možno se na tento dovolací důvod úspěšně odkazovat, muselo by se jednat o dovolání, které poukazuje na nesprávné právní posouzení jako primární příčině nesprávnosti napadeného rozhodnutí, nikoli jako důsledku skutkových zjištění, která jsou dovoláním ve skutečnosti napadána. V posuzované trestní věci si je ostatně těchto skutečností dovolatel patrně vědom, když to ve svém dovolání sám uvádí.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obsahem podaného dovolání není naplněn jak formálně uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů dle ustanovení §265b tr. řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. H. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. ledna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á