ECLI:CZ:NS:2008:4.TZ.106.2007.1
sp. zn. 4 Tz 106/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 31. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. D., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 11. 1991 sp. zn. 3 Rtv 50/1991, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 11. 1991 sp. zn. 3 Rtv 50/1991, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993 v neprospěch obviněného J. D.
Napadené usnesení se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 30. 1. 1992 sp. zn. 3 Rtv 50/91.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 11. 1991 sp. zn. 3 Rtv 50/1991 byl podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen ve výroku o trestu rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 11. 12. 1953 sp. zn. T 95/1953, a současně podle §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Usnesení nabylo právní moci dne 4. 11. 1991.
Proti citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného J. D.
Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu v tehdy účinném znění, a to ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb. a v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě jednalo o čin obviněného směřující k uplatnění jeho základního občanského práva, které mu bylo zaručeno ustanovením §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z r. 1948, a dále článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv, dle kterého má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, přičemž toto právo v sobě zahrnuje i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů. Čin obviněného J. D. byl prohlášen za trestný v rozporu s mezinárodním právem a Ústavou ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byl v neprospěch obviněného J. D. porušen zákon v namítaném rozsahu, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 12. 12. 1991 sp. zn. 3 Rtv 50/1991, a dále aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1, případně podle §271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Z obsahu přezkoumávaného spisu je zřejmé, že manželka zemřelého obviněného J. D. podala dne 5. 4. 1991 žádost o soudní rehabilitaci manžela, a to dle ustanovení §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, (dále jen rehabilitačního zákona). Rehabilitací měl být dotčen rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 11. 12. 1953, jímž byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a ztráta čestných práv občanských na dobu tří roků. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 11. 12. 1953.
Na podkladě této žádosti rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 4. 11. 1991 sp. zn. 3 Rtv 50/91, tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) rehabilitačního zákona zrušil výrok o trestu v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP 47 ze dne 11. 12. 1953 sp. zn. T 95/53. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 4. 11. 1991.
Dalším usnesením ze dne 12. 12. 1991 sp. zn. 3 Rtv 50/91, rozhodl bývalý Vojenský obvodový soud Brno, že obviněný J. D. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, a podle článku V. z důvodu části II. čl. III odst. 5 této amnestie bylo zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek, spočívající v tom, že dne 29. 10. 1953 po nástupu vojenské základní služby u svého útvaru v B. odmítl obléci vojenský stejnokroj a konat vojenskou službu s odvoláním, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, v čemž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950.
Manželka obviněného prohlášením učiněným podle §15 odst. 3 rehabilitačního zákona v zákonné lhůtě požádala, aby v řízení bylo pokračováno. Stejné prohlášení učinil i ustanovený obhájce obviněného.
Bývalý Vojenský obvodový soud Brno proto pokračoval v řízení, a v hlavním líčení dne 30. 1. 1992 rozhodl rozsudkem sp. zn. 3 Rtv 50/91 tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Brno PSP 47 ze dne 11. 12. 1953, jímž byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950, z důvodů uvedených v ustanovení §227 tr. řádu neuložil trest. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 2. 1992.
Podle §1 odst. 1 rehabilitačního zákona ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné. Podle §1 odst. 1 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy a přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení §2, spáchané po 5. květnu 1945, mj. též pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 tr. zákona ve znění zákona č. 86/1950 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti manželky zemřelého obviněného J. D., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního řízení neřídil.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 12. 1953 sp. zn. T 95/53, blíže nezabýval, považoval jej za správný a zákonný, a zaměřil se jen na posouzení otázky přiměřenosti trestu. Skutková zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně pokládal rehabilitační senát za úplná a správná, a jim také odpovídala užitá právní kvalifikace činu, o níž rehabilitační senát nenabyl pochybností.
Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb, a v řízení, jež mu předcházelo, také v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného J. D. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. Oproti návrhu ministra spravedlnosti vyslovil porušení zákona i v ustanovení §1 odst. 2 rehabilitačního zákona, který byl do tohoto zákona inkorporován zákonem č. 47/1990 Sb.
Podle §269 odst. 2 tr. řádu poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991 sp. zn. 3 Rtv 50/1991, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména pak rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 30. 1. 1992 sp. z. 3 Rtv 50/91. Pokud jde o ministrem spravedlnosti výslovně navrhované zrušení amnestijního rozhodnutí ze dne 12. 12. 1991, je Nejvyšší soud toho názoru, že zrušení tohoto rozhodnutí je zřejmé již z pokračování v řízení, k němuž došlo na podkladě prohlášení manželky obviněného a jeho obhájce (viz č. l. 24 a 25 spisu), nadto je pojmově zahrnuto v „obsahově navazujících rozhodnutích“, jež byla rovněž výrokem učiněným podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušena.
Věc poté podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nemohl akceptovat návrh ministra spravedlnosti, aby ve věci rozhodl sám podle ustanovení §271 odst. 1 tr. řádu, neboť podle tohoto ustanovení může Nejvyšší soud postupovat jen tehdy, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Jestliže Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, a konstatuje, že nalézacím soudem nebyla provedena dostatečná skutková zjištění, nemůže při existenci této procesní vady sám ve věci rozhodnout, neboť takové rozhodnutí dle dikce zákona by byl oprávněn učinit pouze tehdy, jestliže skutkový stav byl náležitě zjištěn. Nadto Nejvyššímu soudu nepřísluší konat rehabilitační řízení, neboť k tomuto řízení je podle §7 odst. 1 rehabilitačního zákona oprávněn ten soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Po zrušení vojenského soudnictví je v posuzovaném případě takovýmto soudem Městský soud v Brně.
Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 3 Rtv 50/1991, a návrhu manželky zemřelého obviněného J. D. na zahájení rehabilitačního řízení ve veřejném zasedání znovu tento návrh projedná a rozhodne o něm.
Podle §270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á