ECLI:CZ:NS:2008:4.TZ.22.2008.1
sp. zn. 4 Tz 22/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. června 2008 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného F. B., proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 1991 sp. zn. 2 Rtv 261/1990, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 1991 sp zn. 2 Rtv 261/1990, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, v neprospěch obviněného F. B.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Olomouci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 1984 sp. zn. 4 T 234/1984 byl F. B. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb.) na tom skutkovém základě, že dne 19. 9. 1984 na Okresní vojenské správě ve F.-M. z důvodů svého náboženského přesvědčení odmítl převzít povolávací rozkaz, na základě kterého měl nastoupit dne 3. 10. 1984 do 12.00 hod. výkon vojenské základní služby u VÚ T., a v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě k uvedenému útvaru nenastoupil ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené povolávacím rozkazem ač s jeho obsahem a o trestních následcích byl řádně poučen. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením do I. nápravně výchovné skupiny. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 7. 12. 1984. F. B. trest vykonával se započtením vazby od 10. 10. 1984 do 10. 6. 1985, když usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Bratislavě ze dne 10. 5. 1985 sp. zn. Nt 699/85 bylo rozhodnuto, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 8. 5. 1985 a podle čl. I. písm. c) tohoto rozhodnutí se mu odpouští část trestu odnětí svobody ve výši 1 roku.
Z podnětu návrhu F. B. na soudní rehabilitaci bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 2. 1991 sp. zn. 2 Rtv 261/1990 vyslovil, že je účasten soudní rehabilitace podle §4 odst. 1 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb. a podle §14 odst. 1 písm. f) tohoto zákona zrušil výše uvedený rozsudek ve výroku o trestu a současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující. Toto usnesení nabylo právní moci téhož dne.
Ve smyslu §15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. pak bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci ještě dne 12. 2. 1991 jednal v předmětné trestní věci F. B. v hlavním líčení a při nedotčeném výroku o vině z rozsudku ze dne 22. 11. 1984 sp. zn. 4 T 234/1984 upustil podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zák. rozsudkem sp. zn. 2 Rtv 261/1990 od jeho potrestání. Rozsudek nabyl právní moci téhož dne.
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného F. B. stížnost pro porušení zákona proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 1991 sp. zn. 2 Rtv 261/1990. Podle jeho názoru byl tímto usnesením porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1993, jakož i v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. V návaznosti na toto usnesení je pak vadné i další rozhodnutí tohoto soudu, a to rozsudek ze dne 12. 2. 1991 sp. zn. 2 Rtv 261/1990.
V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých shora uvedených zákonných ustanovení, jimiž se podle jeho mínění býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci důsledně neřídil. Přestože konstatoval, že se stíhaného skutku jmenovaný dopustil v důsledku svého svědomí a náboženského přesvědčení, když neměl jinou možnost se výkonu vojenské služby vyhnout, výrok o vině odsuzujícího rozsudku ponechal bez náležité pozornosti a rehabilitaci F. B. omezil pouze na výrok o trestu.
Stěžovatel dále poukázal na závěry nálezu Ústaveního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/2001 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003 s tím, že předmětné závěry lze vztáhnout i na případ obviněného F. B., i když tento nastoupil základní vojenskou službu již za platnosti ústavního zákona č. 100/1960 Sb. Tento názor potvrdil ve svých následných rozhodnutích i Nejvyšší soud ČR (viz např. rozsudek z 11. 1. 2006 sp. zn. 4 Tz 185/2005). Rovněž nelze pominout čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 18 Mezinároního paktu o občanských a politických právech (zákon č. 120/1976 Sb.).
Podle ministra spravedlnosti je zřejmé, že rehabilitační senát býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci, pokud v uvedených intencích nepřezkoumal též výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění v neprospěch obviněného F. B. V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. takové porušení zákona ve výše uvedených zákonných ustanoveních vyslovil. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak, aby napadené usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §2 odst. 5 tr. ř. (v tehdy účinném znění) orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §269 odst. 1 tr. zák. (v tehdy účinném znění) se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné služby nebo zvláštní službě nenastoupí službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle §1 odst. 2 uvedeného zákona o soudní rehabilitaci činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
V odůvodnění napadeného usnesení bývalý Vojenský obvodový soud v Olomouci konstatoval, že se stíhaného skutku jmenovaný dopustil v důsledku svého náboženského přesvědčení, když neměl jinou možnost se výkonu vojenské služby vyhnout. Zároveň konstatoval, že původně uložený trest je ve světle změněných podmínek naší společnosti třeba považovat za nepřiměřený. Výrok o vině odsuzujícího rozsudku však ponechal bez náležité pozornosti a rehabilitaci F. B. omezil pouze na výrok o trestu, když uvedl, že dospěl k závěru, že v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, skutečně není dán důvod pro změnu rozhodnutí o vině, protože znaky trestného činu podle §269 odst. 1 tr. zák. svým tehdejším jednáním F. B. naplnil.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v době kdy se obviněný F. B. dopustil posuzovaného jednání spočívajícího v nenastouupení služby v ozbrojených silách, tehdejší Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb., svobodu svědomí vůbec nezmiňovala a v čl. 32 upravovala pouze svobodu náboženského vyznání, o které zároveň stanovila, že tato nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle názoru Ústavního soudu se však maximy plynoucí z náboženské víry podílí na svobodě svědomí, která se řadí k tzv. absolutním přirozeným právům, jež nelze omezit obyčejným zákonem. Proto lze dovozovat, že i když nebyla svoboda svědomí v ústavě z roku 1960 explicitně uvedena, obviněný ji jako své absolutní přirozené právo aplikoval v podobě reálně projeveného osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z náboženského přesvědčení podílely. Za to byl obviněný odsouzen v roce 1984 soudem, který přiměřeně svobodu svědomí nerespektoval za situace, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Soud tak pochybil, když přehlédl toto absolutní přirozené právo obviněného, jež nalezlo vyjádření rovněž v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a považoval shora popsané jednání obviněného za trestné. (Srov. rovněž i nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01).
Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
Z konfrontace napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého vojenského soudu porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud považoval výrok o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci za správný.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl ke konstatování, že podaná stížnost pro porušení zákona je opodstatněná, a proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 1991 sp. zn. 2 Rtv 261/1990 byl v neprospěch obviněného F. B. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1993. V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud napadené usnesení podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil a zrušil též rozsudek téhož soudu ze dne 12. 2. 1991 sp. zn. 2 Rtv 261/1990 včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, jehož příslušnost ke konání přezkumného řízení je založena ustanovením §7 odst. 1 rehabilitačního zákona, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozsudku (viz §270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec