ECLI:CZ:NS:2008:4.TZ.24.2008.1
sp. zn. 4 Tz 24/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. června 2008 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného M. U., proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992 sp. zn. 1 Rtv 156/1991, a podle 268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992 sp. zn. 1 Rtv 156/1991, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §226 písm. e) tr. ř. v neprospěch obviněného M. U.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného M. U., pro skutek, že dne 1. 10. 1962 u VÚ v S. u Ž. n. S., odepřel s odvoláním na své náboženské přesvědčení konat vojenskou službu, v němž byl spatřován trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 2. 11. 1962 sp. zn. 1 T 237/1962 byl obviněný M. U. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 1. 10. 1962 u vojenského útvaru v S. odepřel, s odvoláním se na svoje náboženské přesvědčení, konat vojenskou službu. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 20 měsíců. Rozsudek nabyl právní moci 12. 11. 1962.
Obviněný M. U. požádal dne 23. 10. 1991 o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., o které bylo rozhodnuto usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně dne 23. 1. 1992 sp. zn. 1 Rtv 156/1991 tak, že rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 2. 11. 1962 sp. zn. 1 T 237/1962 byl podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. zrušen ve výroku o vině a trestu a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. byla současně zrušena všechna rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti uvedenému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně byla vojenským obvodovým prokurátorem podána stížnost, o které rozhodl Vyšší vojenský soud v Táboře usnesením ze dne 26. 2. 1992 sp. zn. 4 Rtvo 6/1992 tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. stížnosti vyhověl a zrušil usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992 sp. zn. 1 Rtv 156/1991 v celém rozsahu. Podle §14 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. zrušil rozsudek Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 2. 11. 1962 sp. zn. 1 T 237/1962. Současně rozhodl podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. a zrušil všechna další rozhodnutí na původní rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve svém odůvodnění se Vyšší vojenský soud v Táboře zabýval ustanovením §14 zákona č. 119/1990 Sb. s tím, že konstatoval, že postup podle §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. při rozhodování bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně dne 23. 1. 1992 nebyl správný z důvodu, že státní orgány neměly postavení, které bylo uvedeno v citovaném ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb. Současně vyslovil právní názor na posouzení spáchaného trestného činu M. U. ve směru nedostatku společenské nebezpečnosti tohoto jednání pro společnost s tím, že formální znaky trestného činu §280 odst. 1 tr. zák. byly jednáním M. U. dne 1. 10. 1962 naplněny, když obviněný odepřel konat vojenskou službu u vojenského útvaru v S.
Výše uvedený právní názor se poté promítl v napadeném rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně vydaném dne 31. 3. 1992 pod sp. zn. 1 Rtv 156/1991, kterým byl M. U. podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby bývalého vojenského prokurátora, že dne 1. 10. 1962 u vojenského útvaru v S. u Ž. n. S., odepřel s odvoláním na své náboženské přesvědčení konat vojenskou službu, ve kterém byl spatřován trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., s odůvodněním zániku trestnosti činu. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 4. 1992, když byl plně převzat právní názor bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře s konstatováním, že M. U. po formální stránce naplnil skutkovou podstatu trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., avšak společenská nebezpečnost jeho činu byla malá a s ohledem na dobu, kdy byl skutek spáchán, a s ohledem na nemožnost volby mezi vojenskou nebo civilní službou z doby spáchání skutku, zanikla trestnost činu.
Proti rozsudku býv. Vojenského soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992 sp. zn. 1 Rtv 156/1991 podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. U.
V jejím odůvodnění poukázal na obsah příslušných ustanovení trestního zákona, trestního řádu a zákona o soudní rehabilitaci a vyslovil názor, že býv. Vojenský obvodový soud v Brně se v rehabilitačním řízení těmito ustanoveními neřídil.
Soud při vyřizování rehabilitační žádosti zcela opominul její obsah, jež se nachází na č. l. 2 rehabilitačního spisu bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 1 Rtv 156/1991, a rovněž se nezabýval výpovědí obviněného M. U. u veřejného zasedání dne 23. 1. 1992 (č. l. 10 rehabilitačního spisu). Z obsahu výpovědi obviněného totiž vyplývá, že v případě odsouzení rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 2. 11. 1962 sp. zn. 1 T 237/1962 se jednalo o jeho druhé odsouzení pro stejný skutek posouzený jako trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby, neboť za stejné jednání byl již pravomocně odsouzen rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 16. 12. 1960 sp. zn. 2 T 68/1960, který nabyl právní moci dne 25. 12. 1960, a kterým byl odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který vykonal v červnu roku 1962. Ihned po jeho odpykání mu byl zaslán další povolávací rozkaz s nástupem 1. 10. 1962 k vojenskému útvaru S. bez možnosti, že by s ohledem na jeho náboženské přesvědčení mu bylo umožněno pracovat v hlubinných dolech se závazkem 10 let a tímto způsobem vykonat základní vojenskou službu.
Podle stěžovatele postup bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně a vydání rozsudku ze dne 31. 3. 1992 sp. zn. 1 Rtv 156/1991 bylo učiněno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neprověření údajů obhajoby M. U. s tím, že toto řízení zůstalo kusé a v podstatě formální ve směru objektivních skutkových zjištění, za kterých měl být čin, ve kterém byl spatřován trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., M. U. spáchán. Aplikace §226 písm. e) tr. ř. neodpovídala zákonem stanoveným podmínkám, protože z obsahu rozsudku se v jeho odůvodnění podává, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně vycházel z právního názoru, že M. U. po formální stránce trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák. spáchal. Pouze odstup času a nižší společenská nebezpečnost tohoto jednání pak vedla ke zprošťujícímu výroku podle §226 písm. e) tr. ř., bez ohledu na skutečnost, že v rámci rehabilitačního řízení mělo být přihlíženo k materiálním znakům, tj. posouzení, zda jednání, pro které byl M. U. odsouzen rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 2. 11. 1962 pod sp. zn. 1 T 237/1962, bylo protiprávním jednáním ve smyslu platného trestního zákona, což se v dané věci nestalo.
Stěžovatel taktéž připomíná, že při posouzení obou trestních věcí bylo dále zjištěno, že obviněný M. U. se hájil stejně a byl již od nastoupení vojenské základní služby rozhodnut tuto službu nevykonávat, i když se snažil vyvázat se z výkonu vojenské základní služby závazkem na 10 let práce v dolech, což mu nebylo umožněno. Na svém rozhodnutí setrval i přes hrozby trestem odnětí svobody, které si také odpykal. Proto odmítnutí výkonu vojenské služby po návratu z výkonu trestu uloženého rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 16. 12. 1960 sp. zn. 2 T 68/1960, nelze považovat za nový trestný čin. Obviněný M. U. pouze setrvával na své již projevené vůli, vojenskou základní službu nevykonávat.
Za uvedené situace podle ministra spravedlnosti, s ohledem na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání, je třeba pohlížet na jednání obviněného ze dne 1. 10. 1962 ve vztahu k výkonu vojenské služby jako na jeden skutek, pro který již byl odsouzen citovaným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Plzni sp. zn. 2 T 68/1960 ze dne 16. 12. 1960. Proto další odsouzení rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 2. 11. 1962 sp. zn. 1 T 237/1962, který byl v plném rozsahu zrušen usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 23. 1. 1992 sp. zn. 1 Rtv 156/1991 ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 26. 2. 1992 sp. zn. 4 Rtvo 6/1992 a následně vydaný rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992 sp. zn. 1 Rtv 156/1991 lze považovat za porušení zásady ne bis in idem, kterou lze dovodit z ustanovení §2 odst. 3, tehdy platného trestního řádu. Na uvedených zjištěních nemění ničeho skutečnost, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 1992 sp. zn. 1 Rtv 156/1991 zprostil M. U. podle §226 písm. e) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák., když po formální stránce tomuto jednání přisoudil znaky trestného činu, který pouze vykazoval nižší stupeň společenské nebezpečnosti, namísto skutečnosti, že by bývalý Vojenský obvodový soud v Brně podle §223 odst. 1 tr. ř. zastavil trestní stíhání M. U., tedy postupoval obligatorně ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., kde je vyslovena nepřípustnost trestního stíhání v případě, že je vedeno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, nebo obviněného zprostil podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby pro trestný čin podle §280 odst. 1 tr. zák., což je zprošťující důvod pro obviněného příznivější.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je podle ministra spravedlnosti třeba rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992 sp. zn. 1 Rtv 156/1991 hodnotit jako rozhodnutí, jímž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. V závěru stížnosti pro porušení zákona proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 31. 3. 1992 sp. zn. 1 Rtv 156/1991 a v řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, byl porušen v neprospěch obviněného M. U. zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy platném znění ve vztahu k ustanovení §280 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. a v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak aby Nejvyšší soud napadený rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbyla svého podkladu a poté aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Podle §267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že byla podána důvodně, byť samotný návrh na vyslovení porušení zákona ve výše citovaných zákonných ustanoveních je poněkud nepřípadný.
Je však třeba přisvědčit názoru ministra spravedlnosti vyslovenému ve stížnosti pro porušení zákona, že z dochovaného opisu rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 2. 11. 1962 sp. zn. 1 T 237/1962, rehabilitačního spisu téhož soudu sp. zn. 1 Rtv 156/1991, jakož i z dochovaných písemností býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni (opis rozsudku z 16. 12. 1960 sp. zn. 2 T 68/1960, usnesení a rozsudek z 5. 12. 1991 sp. zn. Rtv 129/1991), vyplývalo, že obviněný M. U. v obou případech trvale odmítal vykonávat vojenskou základní službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, neboť je členem náboženské společnosti S. J. To dal jednoznačně najevo již v prvém případě v měsíci listopadu 1960, pro nějž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody býv. Vojenským obvodovým soudem v Plzni pod sp. zn. 2 T 68/1960.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 18. 9. 1995 sp. zn. IV. ÚS 81/95 a ze dne 20. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 184/96) se jedná o týž skutek a tedy o věc rozsouzenou.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. v tehdy platném znění trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Na celé věci nic nemění, že odsuzující rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 16. 12. 1960 sp. zn. 2 T 68/1960 byl v následujícím rehabilitačním řízení, které probíhalo před týmž soudem, dne 5. 12. 1991 pod sp. zn. Rtv 129/1991 zrušen a M. U. byl podané obžaloby zproštěn. Zprošťující rozsudek totiž nabyl právní moci dnem vyhlášení (5. 12. 1991), tedy ještě před tím, než proběhlo rehabilitační řízení ve věci M. U. u býv. Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 1 Rtv 156/1991.
Trestně právní zásadu ne bis in idem, která je obsažena v již citovaném ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. tak bylo nutné respektovat i v nastalé procesní situaci.
Se zřetelem na výše uvedené tak Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanovení §226 písm. e) tr. ř. v neprospěch obviněného M. U., pokud jej býv. Vojenský obvodový soud v Brně svým rozsudkem ze dne 31. 3. 1992 sp. zn. 1 Rtv 156/1991 zprostil obžaloby z důvodu §226 písm. e) tr. ř., tedy že trestnost činu zanikla, namísto toho, aby po zrušení původního odsuzujícího rozsudku ze dne 2. 11. 1962 sp. zn. 1 T 237/1962 trestní stíhání obviněného podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil. Nejvyšší soud proto podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu, a podle §271 odst. 1 tr. ř. ve věci sám výše uvedeným způsobem rozhodl (trestní stíhání obviněného podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil), jelikož v daném případě se přikázání věci nástupnickému rehabilitačnímu soudu (Městskému soudu v Brně) jeví jako zcela neúčelné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec