ECLI:CZ:NS:2008:4.TZ.59.2008.1
sp. zn. 4 Tz 59/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 16. září 2008 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch podezřelého V. R., ve věci vedené Policií ČR, Službou kriminální policie a vyšetřování Písek ČTS: ORPI-693/TČ-HK-2003, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 19. 1. 2004 č. j. Zn 2257/2003-29, a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 19. 1. 2004 č.j. Zn 2257/2003-29 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §80 odst. 1 tr. ř. v neprospěch podezřelého V. R.
Odůvodnění:
Obviněný V. R. byl rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 10. 11. 2004 sp. zn. 5 T 330/2004, který nabyl právní moci dne 8. 2. 2005, zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 9. 8. 2004 č.j. Zt 137/2004-14, jíž mu bylo kladeno za vinu, že dne 8. 12. 2003 kolem 16.00 hod. v P., v bytě, který toho času obýval, odcizil ku škodě A. P., peníze na hotovosti v české i cizí měně v celkové výši nejméně 1 552 782,- Kč, konkrétně 1 415 000,- Kč, 6 000,-CHF a 400 € a to poté, co mu tyto peníze A. P. za přítomnosti I. K. k jeho požadavku předložila a to na důkaz toho, že je má k dispozici s tím, že tyto peníze byly určeny výhradně na financování jejich společných aktivit, od kterých však při jednání o nich ustoupil a předmětné peníze odňal z dispozice A. P. i přítomné I. K. s odůvodněním, že si je ponechá nikoli pro účely financování podnikatelských aktivit, o kterých jednal výhradně s A. P., ale jako částečnou úhradu své pohledávky, jež měl z minulosti u firmy N., a.s., P., Z. O., kde přítomná I. K. vykonávala funkci předsedkyně představenstva a tohoto jednání se dopustil přes upozornění A. P. a přítomné I. K., že předmětné peníze jsou ve výhradním vlastnictví A. P., jež si je pro účel uvedený shora opatřila formou půjček, v čemž podanou obžalobou bylo spatřováno spáchání tr. činu krádeže podle §247 odst. 1,3 písm. b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Poškozená A. P. byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení občanskoprávní.
Proti uvedenému rozsudku státní zástupce podal odvolání (č. l. 263). Krajský soud v Českých Budějovicích coby soud odvolací usnesením ze dne 8. 2. 2005 sp. zn. 4 To 9/2005 (č. l. 270) toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Ještě v rámci postupu před zahájením trestního stíhání podle hlavy deváté trestního řádu vydal v té době podezřelý V. R. dne 9. 12. 2003 v 00.05 hod. dobrovolně podle §78 odst. 1 tr. ř. pro potřeby trestního řízení v protokolu o vydání věci přesně specifikované bankovky v nominální hodnotě 1 415 000,- Kč, 6 000,- CHF a 400 € (č. l. 111).
Dne 5. 1. 2004 policejní orgán Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování vydal usnesení ČTS: ORPI-693/TČ-HK-2003, jímž předmětné bankovky vydané pro potřeby trestního řízení dne 9. 12. 2003 podle §80 odst. 1 tr. ř. vrací A. P., s odůvodněním, že není pochyb, že jsou jejím majetkem (č. l. 141).
Proti tomuto usnesení podal obviněný dne 9. 1. 2004 stížnost, v níž uvedl, že vlastníkem předmětných bankovek není A. P., nýbrž že tyto bankovky jsou jeho vlastnictvím a trvá na jejich vrácení své osobě (č. l. 157).
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku tuto stížnost obviněného V. R. usnesením ze dne 19. 1. 2004 č.j. Zn 2257/2003-29 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítla (č.l. 166).
Podle §266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. R. proti citovanému usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 19. 1. 2004 č.j. Zn 2257/2003-29. Napadeným rozhodnutím byl podle jeho názoru porušen zákon v ustanoveních §80 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. v neprospěch obviněného.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona stěžovatel uvedl, že v rámci řízení o stížnosti podané V. R. vznikla situace, kdy právo na věc, jež byla dobrovolně vydána, uplatňovaly dvě osoby, a to poškozená A. P. a stěžovatel V. R., přičemž oba tvrdili, že předmětné finanční prostředky jsou jejich vlastnictvím. Smyslem ustanovení §80 odst. 1 věty druhé tr. ř. však není řešení vlastnictví k předmětné věci. Orgán činný v trestním řízení je podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. povinen zjistit, zdali je tu pochybnost, která by bránila ve vydání věci. Tuto pochybnost pak stěžovatel založil svou stížností ze dne 8. 1. 2004, v níž vlastnictví poškozené popřel, kdy uvedl, že se jedná o dílčí plnění závazku vůči jeho osobě. Státní zástupkyně pak pochybila, když na tuto situaci nereagovala a nepostupovala podle §80 odst. 1 věty třetí tr. ř., jež v případě, že jsou dány pochybnosti o právu na věc, ukládá orgánu činnému v trestním řízení tuto uložit do soudní úschovy a upozornit dotčené osoby, aby právo na věc uplatnily ve věcech občanskoprávních. Nelze souhlasit s názorem státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku, když stížnost podanou obviněným zamítla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
Ministr spravedlnosti současně zaujal názor, že i když v době, kdy státní zástupkyně napadeným usnesením rozhodovala nebylo proti V. R. zahájeno trestní stíhání ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., přesto je třeba mít za to, že podaná stížnost pro porušení zákona je podána ve prospěch obviněného. Je tomu tak proto, že proti V. R. bylo posléze skutečně trestní stíhání zahájeno, nyní namítaný postup byl pouze jednou ze složek postupu orgánů činných v trestním řízení směřujícího k jeho trestnímu stíhání a skutečnost, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto ještě před zahájením trestního stíhání, není z hlediska procesních důsledků stížnosti pro porušení zákona rozhodná za situace, kdy posléze bylo trestní stíhání jmenovaného v téže věci skutečně zahájeno. Zároveň vyjádřil přesvědčení, že v případě přijetí opačného závěru by tento výklad zakládal neodůvodněnou nerovnost v přístupu k ochraně práv na základě mimořádného opravného prostředku.
V závěru stížnosti pro porušení zákona stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 19. 1. 2004 č. j. Zn 2257/2003-29 byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. R. v ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tímto pozbudou svého podkladu a poté případně postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Z hlediska podmínek a označení stížnosti pro porušení zákona se však Nejvyšší soud nejprve zabýval tím, že napadené usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku vydala dne 19. 1. 2004, tj. před zahájením trestního stíhání V. R., tedy ve fázi řízení, kdy byl z pohledu trestního řádu podezřelým. Z předloženého spisu je patrné, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. mu bylo doručeno až dne 12. 3. 2004 a teprve od tohoto dne na něho bylo možné pohlížet jako na obviněného ve smyslu trestního řádu. Podle §267 odst. 1 věty druhé tr. ř. je sice ministr spravedlnosti povinen ve stížnosti pro porušení zákona uvést, zda ji podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného, ale to neznamená, a existující soudní praxe to potvrzuje, že není vyloučeno podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch i jiných stran řízení, např. poškozeného, zúčastněné osoby, ale i obhájce apod. Podle §12 odst. 7 tr. ř. pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený. Z žádného ustanovení trestního řádu ale nelze dovodit, že obviněným je třeba rozumět též podezřelého. Nejvyšší soud proto zastává oproti ministru spravedlnosti odlišný názor ohledně procesních důsledků stížnosti pro porušení zákona ve vztahu k stádiu trestního řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno.
Taktéž s použitou argumentací o nerovném přístupu k ochraně práv na základě mimořádného opravného prostředku nelze souhlasit. Takové právo totiž není garantováno Ústavou ani Listinou základních práv a svobod či mezinárodněprávními dokumenty týkajícími se této oblasti. Těmito je zajištěno právo na soudní ochranu ve dvoustupňovém řízení. Nejvyšší soud ale v řízení o stížnosti pro porušení zákona není soudem prvního ani druhého stupně. Již samotné označení stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku vypovídá o tom, že nejde o běžný, každému dostupný procesní instrument. Potvrzuje to i existující právní úprava, která k jeho podání opravňuje pouze ministra spravedlnosti při současném dodržení určitých podmínek ( viz §266 tr. ř. a násl. ).
Nejvyšší soud tudíž na základě výše uvedených úvah a závěrů v dalším postupu řízení považoval předmětnou stížnost pro porušení zákona za podanou ve prospěch podezřelého V. R., což má své důsledky pokud jde o případné rozhodování podle ust. §269 odst. 2 tr. ř. a násl.
Z vlastního obsahu přezkoumávané části spisu pak plynou následující skutečnosti.
A. P. podala dne 8. 12. 2003 v 17.45 hod. trestní oznámení pro trestný čin krádeže, který měl spáchat V. R. odcizením peněz v různých měnách v hotovosti. V protokolu o trestním oznámení uvedla, že JUDr. K. zajistil 1 465 000,- Kč, 6 000,- CHF a 400,- €. P. tuto hotovost vnesla do bytu R., přičemž fyzicky ji přinesla ve své tašce její společnice I. K., která šla do bytu s ní, neboť P. měla pouze kabelku, do níž se předmětná finanční hotovost nevešla. R. se zmocnil peněz tím, že je vzal ze stolu, na němž po jejich přepočítání ležely a řekl, že do projektu (obchodní spolupráce s A. P. a I. K.) nejde a peníze zabavuje (č. l. 36).
Téhož dne podali k celé věci vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. V. R., K. K., I. K., JUDr. F. K. a Ing. R. K. Z pořízených úředních záznamů vyplývá zjevný rozpor ohledně povahy předmětných finančních prostředků. V. R. ( podporovaný K. K.) uvádí, že se jednalo o částečnou splátku dluhu, jenž u něho měla společnost N., a.s., v níž zastává I. K. funkci předsedkyně představenstva. Ostatní tři vypovídající naopak tvrdili, že šlo o peníze, které nepatřily jmenované obchodní společnosti ani I. K., ale byly určeny na investiční akci, které se měl účastnit svými finančními prostředky i V. R.
V. R. dne 9. 12. 2003 v 00.05 hod. vydal dobrovolně podle §78 odst. 1 tr. ř. policejnímu orgánu v protokolu o vydání věci (č. l. 111) specifikované bankovky v hodnotě 1 415 000,- Kč, 6 000,- CHF a 400,- €.
Dne 11. 12. 2003 (č.l. 138) požádala A. P. policejní orgán o vrácení předmětné finanční hotovosti.
Dne 5. 1. 2004 vydal policejní orgán výše uváděné usnesení o vrácení věci (č. l. 141), v němž rozhodl, že vrací A. P. tam specifikované bankovky v celkové hodnotě 1 415 000,- Kč, 6 000,- CHF a 400,- €, neboť není pochyb, že jsou jejím majetkem.
V. R. proti uvedenému usnesení o vrácení věci podal dne 9. 1. 2004 stížnost (č. l. 157) v níž uvedl, že usnesení považuje za nesprávné, neboť policie nemá k dispozici všechny rozhodné důkazy k rozhodnutí, kdo je vlastníkem předmětných finančních prostředků. Tvrdí, že výhradním vlastníkem daných finančních prostředků je on, přičemž trvá na tom, aby mu dané finanční prostředky byly policií vydány. Uvedl, že tyto finanční prostředky převzal jako dílčí plnění dluhu ze směnky znějící na 2 060 000,- Kč, kdy dlužníkem byla společnost N., a.s. jednající předsedkyní představenstva I. K. a A. P. byla pouze přítomna jejich předání. Dále, že převzetí plnění dluhu ze směnky písemně potvrdil a toto potvrzení předal dlužníku. Prokázal existenci pohledávky ze směnky. Závěrem navrhl, aby předmětné usnesení bylo zrušeno a požádal o vrácení daných finančních prostředků, neboť jsou jeho výhradním vlastnictvím.
Dne 12. 1. 2004 (tj. po vydání usnesení ze dne 5. 1. 2004 o vrácení předmětné finanční hotovosti) doložila A. P. prostřednictvím JUDr. K. do spisu kopie listin vztahujících se k předmětné finanční částce zejména smlouvu o půjčce, v níž je uvedena jako dlužník (č. l. 45).
Dne 19. 1. 2004 vydala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku usnesení č.j. Zn 2257/2003-29, jímž zamítla stížnost V. R. jako nedůvodnou. Státní zástupkyně učinila ve věci závěr, že se jednalo o peníze A. P., jež si je zapůjčila od ing. R. K. a proto potvrdila usnesení policejního orgánu o vrácení věci ze dne 5. 1. 2004 sp. zn. ČTS: ORPI-693/TČ-HK-2003.
Na základě protokolu o předání věci ze dne 26. 1. 2004 pak byly předmětné finanční prostředky předány policií A. P. (č. l. 168 až 182).
Podle §80 odst. 1 tr. ř. není-li věci, která byla podle §78 tr. ř. vydána nebo podle §79 tr. ř. odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Z citované právní úpravy jsou patrné tři různé alternativy, jak je možné rozhodnout o věci vydané nebo odňaté podle §78 a §79 tr. ř., pokud ji k dalšímu řízení už není třeba a ani nepřichází v úvahu její propadnutí či zabrání. Vzájemný vztah těchto alternativ je takový, že se postupně vylučují. Věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, jen jestliže na ni neuplatnil někdo jiný právo, o němž není pochyb, a není-li zde tedy situace, kdy o právu na věc vznikly takové pochybnosti, že není zřejmé, komu věc vrátit. Neuplatnil- li nikdo jiný právo na vydanou či odňatou věc, vrátí se zásadně tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Přitom věc lze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata i tehdy, když není o jeho právu na věc pochyb, přestože na ni uplatnila právo osoba jiná. Podle druhé alternativy může být věc vydána jiné osobě, než která ji vydala nebo které byla odňata, pokud taková osoba uplatnila právo na věc, o tomto jejím právu není pochyb a nesvědčí-li takové právo tomu, kdo věc vydal nebo komu byla odňata. Uvedené podmínky jsou kumulativní a musí být splněny všechny zároveň. Třetí alternativa přichází v úvahu, když věc nelze vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, ale nelze ji vydat ani jiné osobě, která na ni uplatnila právo, protože jsou zde u obou osob pochybnosti o jejich právu na věc, které lze řešit jen tím, že se věc uloží do úschovy a osoby, které si na ni činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle soudní praxe pochybnosti o právu k věci ve smyslu třetí alternativy jsou dány zpravidla tehdy, když právo k věci uplatňuje další osoba, případně více osob, odlišných od osoby, která věc vydala nebo které byla věc odňata, přičemž z důkazů shromážděných pro účely trestního stíhání nelze učinit spolehlivý závěr o tom, které z takových osob má být věc vrácena, resp. pokud právo na věc ani jedné z těchto osob není nepochybné. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření podle ust. §80 odst. 1 věty třetí tr. ř. o uložení věci do úschovy a vyzvat všechny osoby, které si na věc činí nárok, aby jej uplatnily v občanskoprávním řízení. Ze znění této věty citovaného ustanovení vyplývá, že orgán činný v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje prováděním samostatného dokazování. Orgán činný v trestním řízení postupem podle §80 odst. 1 tr. ř. totiž neřeší otázku vlastnického či jiného práva k věci (srov. rozhodnutí pod č. 2/1970 Sb. rozhod. tr.), jelikož osoba, která uplatňuje určité právo na věc, se může i po jejím vrácení podle §80 odst. 1 tr. ř. jiné osobě domáhat vůči ní vydání věci v řízení ve věcech občanskoprávních. Proto důkazy, které má orgán činný v trestním řízení k dispozici, hodnotí jen z toho hlediska, zda umožňují vydanou nebo odňatou věc vrátit tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, nebo zda na ni někdo jiný uplatnil právo, o němž není pochyb, a proto lze vydat věc jemu, anebo konečně zda důkazní situace vyvolává takové pochybnosti o právu na věc, že je třeba řešit je v řízení ve věcech občanskoprávních a věc zatím uložit do úschovy. Z toho tedy plyne, že orgán činný v trestním řízení sám nemůže postupem podle §80 odst. 1 tr. ř. odstraňovat pochybnosti vzniklé o právu na věc a provádět dokazování zaměřené jen na tuto otázku. Je tomu tak též proto, že v mezidobí po spáchání trestného činu (skutku), který je předmětem dokazování prováděného orgány činnými v trestním řízení, mohlo dojít např. ke změnám v právních vztazích týkajících se vydané nebo odňaté věci, které z hlediska trestní odpovědnosti nemají právní význam a jejich objasňování by přesahovalo potřeby trestního stíhání.
Pro úplnost je třeba dodat, že otázku, která z výše uvedených tří alternativ obsažených v ust. §80 odst. 1 tr. ř. přichází v úvahu, řeší příslušný orgán činný v trestním řízení, který rozhoduje o vrácení (vydání) věci, jako otázku předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř.
K předmětné problematice se v obdobném duchu v minulosti vyslovil ve svých rozhodnutích i Ústavní soud, který např. deklaroval.
Pochybnosti o právu k věci ve smyslu citovaného ustanovení bývají zpravidla tehdy, kdy právo k věci uplatňuje další osoba, popř. více osob. Je-li tomu tak, potom nezbývá, než učinit opatření podle již citované věty třetí ustanovení §80 odst. 1 tr. ř. o uložení věci do úschovy. Ze znění této věty citovaného ustanovení vyplývá, že orgán činný v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje prováděním samostatného dokazování zaměřeného jen na tuto otázku (viz nález ze dne 27. listopadu 2002 sp. zn. I.ÚS 178/2001, uveřejněn pod č. 147 ve sv. 28 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
V případě, kdy o právu k věci existují pochybnosti, nemůže a ani nesmí dojít k vydání věci, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat podle §80 odst. 1 věty třetí tr. ř. týkajícího se úschovy. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je totiž zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva na ni disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům. (viz nález ze dne 22. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 325/98, uveřejněn pod č. 130 ve sv. 12 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Rozhodnutí o vrácení věci podle §80 odst. 1 tr. ř. při existujících pochybnostech o tom, komu svědčí vlastnické právo k této věci, je v rozporu s čl. 2 odst. 2 LZPS, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. (viz nález ze dne 16. 4. 1999 sp. zn. IV.ÚS 66/99, uveřejněn pod č. 54 ve sv. 14 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Je zřejmé, že v posuzované věci nastala výše traktovaná situace, kdy na věc(představovanou citovanou finanční částkou) uplatňovaly nárok dvě osoby, přičemž obě svůj nárok podepřely argumenty vykládajícími jejich tvrzený vlastnický titul. To za situace, kdy právě legálnost či nelegálnost jednání V. R. při přechodu či převedení peněz do jeho dispozice v té době ještě nebyla dostatečně vyjasněna. Též bylo nutno přihlédnout k tomu, že předmětná finanční hotovost, jež byla policii V. R. vydána, nepředstavovala nijak nepodstatnou hodnotu, nýbrž právě naopak. Proto bylo třeba posuzovat i možnost vzniku neodčinitelných následků jejím vydáním za situace, kdy vlastnictví věci nebylo najisto postaveno. Za dané situace bylo namístě učinit rozhodnutí o uložení věci do úschovy spolu s upozorněním, aby tvrzený nárok byl oběma osobami uplatněn v řízení ve věcech občanskoprávních.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že státní zástupkyně v odůvodnění svého usnesení na str. 1 (č. l. 166) uvedla, že V. R. vydal dne 9. 12. 2003 podle protokolu o vydání věci 1 465 000,- Kč, 6 000,- CHF a 400,- €. Podle protokolu o vydání věci na č. l. 111 však V. R. vydal do rukou policie částku 1 415 000,- Kč, 6 000,- CHF a 400 €. Částka 1 465 000,- Kč, 6 000,- CHF a 400,- € byla částkou, kterou A. P. uvedla jako částku, kterou jí podle jejího vyjádření R. odňal.
K popsanému stavu věci je nutné i uvést, že usnesení policejního orgánu o vrácení předmětné finanční částky je nepřesné také v tom, že jím bylo rozhodnuto o vrácení věci, ačkoli doličnou věc lze podle §80 odst. 1 tr. ř. vrátit jen osobě, která ji vydala nebo které byla odňata, což plyne i ze samotného pojmu vrácení, jenž označuje postup, kterým se obnovuje původní stav. Jiné osobě – v posuzovaném případu A. P. – tedy bylo možné takovou věc pouze vydat a nikoli vrátit (tak to ostatně výslovně uvádí ust. §80 odst. 1 věta druhá tr. ř.)
Nejvyšší soud tak shledal, že postup a rozhodnutí policejního orgánu v předmětné otázce byl nesprávný, neboť bylo učiněno v situaci, kdy dvě osoby současně uplatnily nárok na vydání finanční hotovosti podle §80 odst. 1 tr. ř. a právě způsob, jakým se předmětná finanční hotovost dostala z dispozice jedné osoby do dispozice osoby druhé byl předmětem dalšího šetření, které později vyústilo v obvinění V. R. z trestného činu krádeže, v jeho obžalování a posléze v pravomocné zproštění z podané obžaloby. To jenom dokumentuje složitost a komplikovanost vzniklé majetkoprávní situace ohledně předmětné finanční částky, zejména pak na samém počátku trestního řízení, kdy v žádném případě nebyly vlastnické poměry k této částce jednoznačné a nepochybné, ale bylo tomu právě naopak.
Pokud tedy státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku pochybení policejního orgánu nezjistila a podanou stížnost V. R. zamítla jako nedůvodnou, postupovala v rozporu s ustanoveními §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku ze dne 19. 1. 2004 č. j. Zn 2257/2003-29, byl porušen zákon v ustanoveních 147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §80 odst. 1 tr. ř., v neprospěch podezřelého V. R. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí musel omezit toliko na akademický výrok, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. Jak bylo již shora konstatováno, V. R. byl v době, kdy bylo napadené usnesení státní zástupkyně vydáno, v postavení osoby podezřelé a nikoli obviněným ve smyslu trestního řádu. Proto podle ust. §269 odst. 2 tr. ř. a násl. možné postupovat nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c