ECLI:CZ:NS:2008:4.TZ.65.2008.1
sp. zn. 4 Tz 65/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 20. srpna 2008 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. N., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992 sp. zn. 1 Rtv 24/92, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 6. 1992 sp. zn. 1 Rtv 24/92, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného J. N.
Napadené usnesení se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 27. 8. 1952 sp. zn. Vt-21/52 byl obviněný J. N. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., kterého se dopustil tím, že po odpykání trestu odnětí svobody u svého útvaru v R. znovu dne 22. 5. 1952 odmítl vykonávat vojenskou službu, obléci si stejnokroj a vykonávat jakoukoli práci pro armádu, přičemž se odvolával na to, že se to příčí jeho vyznání, neboť je S. J. Za tento trestný čin byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.
Na základě odvolání obviněného věc projednal Vyšší vojenský soud v Trenčíně, který svým usnesením ze dne 12. 9. 1952 sp. zn. Vto-215/52-I toto odvolání v celém rozsahu zamítl.
Rozsudek nabyl právní moci dne 12. 9. 1952.
Rozsudkem ze dne 19. 2. 1953 sp. zn. Tzv 5/53 Nejvyšší soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona generálního prokurátora podané v neprospěch obviněného, přičemž konstatoval, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 8. 1952 sp. zn. Vt-21/52 ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952 sp. zn. Vto 215/52 byl porušen zákon ve prospěch obviněného a současně J. N. podle §43 a §44 odst. 2 tr. zákona č. 86/1950 Sb. uložil vedlejší trest ztráty čestných práv občanských na dobu pěti let. Ostatní výroky Nižšího vojenského soudu v Brně zůstaly tímto rozhodnutím nedotčeny.
J. N. nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody dne 13. 9. 1952 po zápočtu vazby (od 10. 6. 1952 do 12. 9. 1952). Na základě čl. II rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 o amnestii mu byla z uloženého trestu odnětí svobody prominuta jeho část v trvání jednoho roku.
J. N. podal dne 30. 3. 1992 ve smyslu §4 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., žádost o soudní rehabilitaci.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 11. 6. 1992 sp. zn. 1 Rtv 24/92 rozhodl tak, že podle §14 odst. 1 písm. f) uvedeného zákona o soudní rehabilitaci zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 27. 8. 1952 sp. zn. Vt-21/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952 sp. zn. Vto 215/52-I a rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 19. 2. 1953 sp. zn. Tzv 5/53, pouze ve výroku o trestu a současně podle §14 odst. 3 téhož zákona zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 23. 6. 1992.
Dne 11. 6. 1992 vydal v neveřejném zasedání bývalý Vojenský obvodový soud v Brně pod sp. zn. 1 Rtv 24/92 usnesení datované dnem 2. 7. 1992, kterým podle §223 odst. 1 tr. řádu a za užití ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl tak, že J. N. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960 a podle čl. V z důvodů uvedených v části II čl. III tohoto rozhodnutí trestní stíhání proti J. N. v uvedené trestní věci zastavil.
Dne 13. 7. 1992 požádal obviněný J. N. prostřednictvím svého obhájce o pokračování v trestním řízení. S ohledem na tuto skutečnost Vojenský obvodový soud v Brně vyhlásil dne 10. 9. 1992 pod sp. zn. 1 Rtv 24/92 rozsudek, kterým při nezměněném výroku o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 27. 8. 1952 sp. zn. Vt-21/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952 sp. zn. Vto 215/52-I a rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 19. 2. 1953 sp. zn. Tzv 5/53, J. N. podle §227 tr. řádu trest neuložil. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 29. 9. 1992.
Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992 sp. zn. 1 Rtv 24/92 napadl ministr spravedlnosti stížností pro porušení zákona. Tvrdí v ní, že tímto usnesením a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl v neprospěch obviněného J. N. porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 a §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1992, §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb.
Podstatu porušení zákona spatřuje stěžovatel v tom, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nevzal přiměřeně v úvahu základní lidské právo obviněného, který svým jednáním pouze uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené jednak mezinárodním právem, jednak tehdejší Ústavou ze dne 9. 5. 1948 č. 150/1948 Sb.
Stěžovatel poukazuje na opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu na otázku totožnosti skutku v případě obdobných jednání a uvádí, že na jednání J. N., kterého se dopustil dne 22. 5. 1952 ve vztahu k výkonu vojenské služby, bylo třeba pohlížet jako na jeden skutek, za který již byl odsouzen výše citovaným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Mladé Boleslavi. Následné odsouzení, které bylo předmětem přezkumného řízení v rámci soudní rehabilitace, pak stěžovatel považuje také za porušení zásady ne bis idem. Poukazuje na to, že otázkou nepřípustnosti dvojího potrestání za týž skutek se bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení vůbec nezabýval.
S ohledem na výše uvedené výhrady ministr spravedlnosti v petitu svého mimořádného opravného prostředku navrhuje, aby Nejvyšší soud jednak podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil výše uvedené porušení zákona, dále aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 11. 6. 1992 sp. zn. 1 Rtv 24/92, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §270 odst. 1, případně podle §271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné.
Podle §1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákona prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení §2, spáchané po 5. květnu 1945. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v posuzované trestní věci prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného J. N., se však důsledně citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Bývalý Vojenský obvodový soud Brno se výrokem o vině obsaženým v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP 47 ze dne 27. 8. 1952 sp. zn. Vt-21/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 9. 1952 sp. zn. Vto 215/52-I a rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 19. 2. 1953 sp. zn. Tzv 5/53, blíže nezabýval, a zaměřil se jen na otázku uloženého trestu.
Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1952 za trestný čin.“
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno nepřezkoumal také výrok o vině trestným činem porušení služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., a to ve shora uvedeném smyslu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a v řízení, jež mu přecházelo, také v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného J. N.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. poté Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 11. 6. 1992 sp. zn. 1 Rtv 24/92, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc poté podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně rozhodne ve veřejném zasedání o tomto návrhu, přičemž při svém rozhodování bude podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná