ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1056.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1056/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2008 o dovolání, které podal obviněný Ing. I. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 6 To 196/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 1/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. I. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 5 T 1/2006, uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v tomto rozsudku.
Za uvedený trestný čin byl obviněný Ing. I. M. odsouzen podle §152 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Současně byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, přičemž podrobné označení věcí, jichž se tento trest týká, je uvedeno ve výroku o trestu v citovaném rozsudku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. soud prvního stupně dále uložil obviněnému, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Výroky učiněnými podle §229 odst. 1 tr. řádu bylo rovněž rozhodnuto o nárocích na náhradu škody, které uplatnily poškozené obchodní společnosti.
Z podnětu odvolání obviněného Ing. I. M. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 6 To 196/2008, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil zmíněný rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech toliko ve výroku, jímž byla obviněnému uložena podle §59 odst. 2 tr. zák. povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně zůstaly nedotčeny.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný Ing. I. M. dne 21. 7. 2008 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. k) a g) tr. řádu. Pokud jde o první z dovolacích důvodů, podle obviněného se odvolací soud řádně nevypořádal s podaným odvoláním a své úvahy promítl s výjimkou zrušujícího výroku toliko do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný spatřuje v tom, že z popisu skutku údajně není patrné, jak měl zasáhnout do práv chráněných autorským zákonem, a soud prvního stupně ani nekonkretizoval subjekty, které jsou nositeli těchto práv. Podle názoru obviněného tedy nemohl jednat protiprávně, jestliže nebyl specifikován nositel příslušných práv ani způsob neoprávněného zásahu do těchto práv. Obviněný též nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování, pokud jde o označení a určení jak počtu nosičů, jimiž měl zasáhnout do chráněných práv, tak jejich obsahu, který nebyl zkoumán a nelze na něj usuzovat jen z názvu nosiče. Navíc podle přesvědčení obviněného nezdařené kopie děl dotčených autorů nelze považovat za rozmnoženinu ve smyslu autorského zákona. Jak dále vyplývá z podaného dovolání, obviněný nesouhlasí ani s trestem propadnutí věci, který mu soud prvního stupně uložil, aniž by zkoumal, zda některé z věcí, jichž se tento trest týká (osobní počítače a pevné disky), byly použity nebo určeny k trestné činnosti a byly k tomu způsobilé. Obviněný rovněž poukazuje na skutečnost, že přestože výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje konkretizaci osobního počítače a pevného disku, výrok o propadnutí věci již tyto věci označuje podrobně.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. I. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 6 To 196/2008, popřípadě též jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 5 T 1/2006, a aby dovolací soud přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, aniž by ovšem obviněný uvedl, který soud má o ní znovu rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Ing. I. M. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. I. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. I. M. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. k) a g) tr. řádu, tedy že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo že je neúplný a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Jak je z těchto citací patrné, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je naplněn, pokud v rozhodnutí určitý výrok chybí, tj. nebyl vůbec učiněn, ač se tak mělo stát. Podle druhé alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí (viz např. §120 odst. 3 tr. řádu). Námitky obviněného Ing. I. M. však neodpovídají žádné z alternativ citovaného dovolacího důvodu. Výroková část rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 5 T 1/2006, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného, ani výroková část napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 6 To 196/2008, jímž byl zrušen jeden z výroků v rozsudku soudu prvního stupně, totiž nejsou zatíženy vadou spočívající v tom, že by v nich chyběl některý výrok nebo byl neúplný. Ostatně obviněný ve svém dovolání ani neuvádí, který konkrétní výrok by zde měl chybět nebo je neúplný, resp. nekonkretizuje, jaký další výrok měl být podle jeho názoru učiněn (o čem jím mělo být rozhodnuto) nebo čím by měl být doplněn určitý výrok a o který výrok jde. Přitom výroky o vině a trestu v rozsudku soudu prvního stupně vyhovují všem ustanovením trestního řádu, jimiž je stanoven obsah takových výroků, zejména pak ustanovením §120, §121 písm. a) a §122 odst. 1 tr. řádu. Stejně tak výrok rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání obviněného, odpovídá náležitostem obsahu rozsudku podle §120 odst. 1 a §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu.
Z dovolání obviněného Ing. I. M. navíc není zřejmé, jakým výrokem se měl odvolací soud vypořádat s odvoláním obviněného, jestliže mu vyhověl jen částečně a z jeho podnětu zrušil v rozsudku soudu prvního stupně pouze výrok učiněný podle §59 odst. 2 tr. zák. Domnívá-li se obviněný, že ve zbylém rozsahu měl odvolací soud zamítnout jeho odvolání, jde o nesprávnou úvahu. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, a usnesení ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003), odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o jediné odvolání, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. řádu zamítnout. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. řádu) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 a §256 tr. řádu, totiž vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen výrok o uložení povinnosti podle §59 odst. 2 tr. zák., rozhodne o zrušení jen tohoto oddělitelného výroku, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.
Dále obviněný Ing. I. M. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek, které opřel o citovaný dovolací důvod, však obviněný Ing. I. M. částečně zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění, z nichž v posuzované věci vycházely soudy nižších stupňů a týkajících se množství a obsahu zkopírovaných nosičů, na kterých se nacházely rozmnoženiny chráněných autorských děl, zvukových a zvukově obrazových záznamů a jejichž pořízením zasáhl do práv chráněných autorským zákonem. Navíc podle obviněného některé stejně označené nosiče nejsou totožné, neboť jde o jednotlivé díly téhož titulu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů, ani z nich dovozovat jiné skutkové závěry.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. I. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu z jiného hodnocení provedených důkazů, resp. z nedostatečného rozsahu dokazování, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. I. M. to pak znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením obviněného Ing. I. M., pokud v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil splnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., tedy propadnutí osobních počítačů a pevných disků podrobně specifikovaných ve výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně. Ani takové námitky totiž neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu, který podle ustálené judikatury může být naplněn, pokud jde o výrok o trestu, jen tehdy, jde-li o jiné nesprávné hmotně právní posouzení, než je posouzení skutku, tj. jsou-li zde jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Může jít např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest (§35 odst. 1 tr. zák.) nebo úhrnný trest (§35 odst. 2 tr. zák.), popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (§37a tr. zák.). Jinak námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný ovšem neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, přičemž Nejvyšší soud je podle §265i odst. 3 tr. řádu vázán důvody dovolání, nehledě již ke skutečnosti, že výroky o trestu propadnutí věci obsažené v rozsudku soudu prvního stupně odpovídají podmínkám ustanovení §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného Ing. I. M., v jejímž rámci v podstatě částečně zpochybnil naplnění objektivní stránky trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., když podle názoru obviněného ze skutkové věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně údajně nevyplývá, jakým jednáním zasáhl do práv chráněných autorským zákonem a ve vztahu ke kterým nositelům těchto práv, přičemž výhrady obviněného směřují i vůči znaku spočívajícímu ve spáchání tohoto trestného činu ve značném rozsahu. Uvedené námitky obviněného sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud je považuje za nedůvodné.
K trestnému činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že ho spáchá ten, kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi a tohoto činu se dopustí ve značném rozsahu. Za neoprávněný zásah do práv k autorskému dílu lze považovat zejména takové jednání, kterým pachatel porušuje nemajetková (osobnostní) nebo majetková práva autora, přičemž autorem ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorský zákon“), je fyzická osoba, která vytvořila chráněné autorské dílo. Podle §9 odst. 1 autorského zákona vzniká autorské právo k autorskému dílu okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu pak může spočívat např. v tom, že si jiná osoba odlišná od autora přisvojí autorství k jeho dílu, zveřejní dílo bez souhlasu autora, použije dílo způsobem, který snižuje jeho uměleckou hodnotu, provede bez souhlasu autora v jeho díle změny, neoprávněně zhotoví rozmnoženinu či napodobeninu autorského díla, neoprávněně rozšiřuje takovou rozmnoženinu anebo jinak nakládá s autorským dílem v rozporu s autorským zákonem (viz též ustanovení §40 a §43 až §45 autorského zákona, kde jsou uvedeny prostředky použitelné k ochraně před některými neoprávněnými zásahy do autorského práva). Podobné neoprávněné zásahy mohou směřovat i vůči právům souvisejícím s autorským právem, tj. právům výkonných umělců, výrobců zvukových nebo zvukově obrazových záznamů, vysílatelů atd. (viz ustanovení §74, §78, §82 a §86 autorského zákona, v nichž se odkazuje na úpravu autorských práv).
Pokud jde o rozmnožování díla a rozšiřování rozmnoženiny díla, k němuž došlo v posuzovaném případě bez souhlasu nositelů autorských a souvisejících práv jednáním obviněného Ing. I. M., Nejvyšší soud zdůrazňuje následující. Rozmnožováním díla se rozumí zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla nebo jeho části, a to jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě (§13 odst. 1 autorského zákona). Dílo se rozmnožuje zejména ve formě rozmnoženiny tiskové, fotografické, zvukové, obrazové nebo zvukově obrazové, stavbou architektonického díla nebo ve formě jiné trojrozměrné rozmnoženiny, anebo ve formě elektronické zahrnující vyjádření analogové i digitální (§13 odst. 2 autorského zákona). Rozšiřováním díla je pak podle §14 odst. 1 autorského zákona zpřístupňování díla v hmotné podobě prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině díla, včetně jejich nabízení za tímto účelem. Takové oprávnění ke zpřístupňování díla však svědčí podle §12 odst. 1 autorského zákona především jeho autorovi, který má právo užít své dílo v původní nebo jiným zpracované či jinak změněné podobě, a to samostatně nebo v souboru anebo ve spojení s jiným dílem či prvky, a dále má autor právo udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu těchto svých práv. Přitom podle §14 odst. 4 písm. a) a b) autorského zákona je právem užít dílo i právo na rozmnožování díla (§13 autorského zákona) a právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla (§14 autorského zákona). Jiná osoba může užít dílo bez udělení oprávnění podle §12 odst. 1 autorského zákona (včetně jeho rozmnoženin) pouze v případech stanovených autorským zákonem, tj. zejména jde-li o tzv. volné užití díla, jímž se ve smyslu §30 odst. 1, 2 a §30a odst. 1 autorského zákona rozumí užití díla pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, anebo zhotovení tiskové či obdobné rozmnoženiny díla pro vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby. Obdobný je obsah práv výrobců zvukových záznamů podle §76 autorského zákona a práv výrobců zvukově obrazových záznamů podle §80 autorského zákona, ohledně nichž se použijí ustanovení týkající se ochrany práv autorů k jejich autorským dílům (§78 a §82 autorského zákona).
Ve smyslu §30 odst. 2 autorského zákona pak nezasahuje do práva autorského ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla [obdobné znění obsahovalo ustanovení §30 odst. 2 písm. a) autorského zákona účinné v době spáchání posuzovaného trestného činu, tedy do 21. 5. 2006]. Pojem „osobní potřeba“ přitom autorský zákon výslovně nevymezuje. Jak vyplývá z dosavadní odborné literatury a soudní praxe, osobní potřebou je užití díla v soukromí uživatele, přičemž tento způsob užití díla zahrnuje i okruh osob krátkodobě či dlouhodobě pobývajících v domácnosti uživatele. Takové pojetí současně vylučuje užití díla za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu uživatele. V opačném případě, tedy pokud by uživatel užíval dílo nebo jeho rozmnoženinu za účelem výdělečné činnosti nebo pořídil rozmnoženiny díla nad rámec své osobní potřeby, porušil by právo jiného na ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti. Pokud jde o počítačový program, z ustanovení §30 odst. 3 autorského zákona (resp. z ustanovení §30 odst. 1 část věty za středníkem autorského zákona ve znění účinném do 21. 5. 2006) vyplývá, že bez souhlasu autora nebo jiného vykonavatele jeho práv nelze pořídit rozmnoženinu počítačového programu ani pro osobní potřebu jeho uživatele, nejde-li o výjimky podle §66 autorského zákona.
Podle skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně v posuzované věci, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, obviněný Ing. I. M. zasáhl do autorských a souvisejících práv více subjektů, a to pořízením (a částečně i rozšiřováním) rozmnoženin chráněných autorských děl nad rámec své osobní potřeby a bez souhlasu příslušných nositelů autorských a souvisejících práv. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění soudů obou nižších stupňů, obviněný nedisponoval oprávněním k výkonu autorských práv k hudebním a audiovizuálním dílům a k počítačovým programům (označovaným též jako „software“), jejichž rozmnoženiny obviněný pořídil kopírováním (tzv. vypálením) na svých osobních počítačích. Jelikož se současně nejednalo o případ tzv. volného užití díla ve smyslu shora citovaných ustanovení autorského zákona, obviněný porušil zejména ustanovení §30 odst. 1, 2 písm. a) autorského zákona (ve znění účinném do 21. 5. 2006). Ze skutkových okolností, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, je totiž patrné, že obviněný v přesně nezjištěné době předcházející dni 6. 4. 2005 v místě svého přechodného bydliště v T., část S., okres S., v objektu rekreační chaty a dále v provozovně v K. V., N., na vlastních počítačích nezjištěného typu a značky, které sestavil z jednotlivých komponentů a jimiž lze kopírovat data na zapisovatelné matrice za pomoci softwaru pro zápis dat na matrice CD-R a DVD-R, nebo digitální úpravou dat originálních nosičů anebo zkopírováním (tzv. vypalováním) na nenahrané nosiče za účelem neoprávněného užívání, zejména pro domácí použití, neoprávněně v rozporu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména v rozporu s ustanovením §30 odst. 1, 2 písm. a) autorského zákona, zasáhl do autorského práva tím, že porušil právo volného užití díla a nad rámec své osobní potřeby vyrobil zkopírováním na nenahrané nosiče celkem 1 562 kusů rozmnoženin (kopií) hudebních a audiovizuálních děl a počítačových programů (tzv. herního, komerčního a aplikačního software), jejichž množství a názvy jsou blíže specifikovány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž tak učinil bez souhlasu nositelů příslušných práv vyjmenovaných v tomto výroku. Dále obviněný dne 1. 12. 2004 ve své provozovně v K. V., N., v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 autorského zákona prodal zájemcům o koupi filmového titulu rozmnoženinu dvou filmových děl, ačkoli k takovému prodeji neměl souhlas příslušných autorů a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů označených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Jak je patrné z popsaných skutkových zjištění, která jsou blíže rozvedena v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a jimiž je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, obviněný Ing. I. M. pořizoval předmětné rozmnoženiny chráněných autorských děl bez souhlasu nositelů příslušných práv a nad rámec své osobní potřeby ve smyslu §30 odst. 2 písm. a) autorského zákona (ve znění účinném do 21. 5. 2006). O překročení osobní potřeby obviněného svědčí jak celkový počet zhotovených a zčásti prodaných rozmnoženin (1 564 kusů), tak i skutečnost, že značnou část z nich měl uloženu v provozované prodejně, kde prováděl podnikatelskou činnost a v níž mimo jiné nabízel nosiče s nahrávkami zvukových a audiovizuálních děl, přičemž takovou nabídku učinil minimálně svědkovi J. N., jemuž dvě rozmnoženiny i prodal v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 autorského zákona. Navíc, pokud jde o počítačové programy vyjmenované pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, pak vůbec nebylo možné (a ani nyní není možné) pořizovat jejich rozmnoženiny bez souhlasu nositelů či vykonavatelů příslušných autorských práv, tj. ani pro osobní potřebu ve smyslu §30 odst. 1 autorského zákona, protože se na ně nevztahuje výjimka o volném užití díla (viz ustanovení §30 odst. 3 autorského zákona, resp. §30 odst. 1 část věty za středníkem autorského zákona ve znění účinném do 21. 5. 2006); odchylky podle §66 autorského zákona zde nepřichází v úvahu. Jednání obviněného tedy představuje vybočení z jinak dovoleného omezení autorského práva ve smyslu §29 odst. 1 autorského zákona, takže ho lze považovat i za „neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv“ jako zákonný znak trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák.
Z těchto důvodů proto nemůže obstát námitka obviněného Ing. I. M., kterou brojí proti formulacím použitým v popisu skutku a vyjádřeným slovním spojením „za účelem neoprávněného užívání, zejména pro domácí použití“ a „digitální úpravou dat originálních nosičů“. Uvedená slovní spojení je třeba navíc posuzovat v kontextu s celým obsáhlým popisem skutku, přičemž neoprávněnost zásahu obviněného do zákonem chráněných práv zde soudy obou stupňů spatřovaly především v pořízení rozmnoženin hudebních a audiovizuálních děl a počítačových programů nad rámec osobní potřeby obviněného a bez souhlasu nositelů příslušných práv. Samotné citace zpochybňované obviněným tedy neznamenají nesprávné právní posouzení skutku, je-li jinak popis skutku dostatečně konkretizován a vyjadřuje i okolnost, v čem spočívá protiprávnost jednání obviněného.
Na zmíněném závěru nemůže nic změnit ani další tvrzení obviněného Ing. I. M., podle něhož zhotovoval vyšší počet rozmnoženin zejména z důvodu nezdařených „původních“ kopií. Z ustanovení §13 odst. 2 autorského zákona totiž nevyplývá, že by snad rozmnoženina díla musela mít určitou kvalitu. Podle názoru Nejvyššího soudu je proto nutné považovat každou rozmnoženinu díla, která byla zhotovena v rozporu s autorským právem a lze ji současně smyslově vnímat, za nelegální rozmnoženinu, a tedy i za zásah do chráněných práv ve smyslu §152 odst. 1 tr. zák., třebaže taková rozmnoženina vykazuje určitou technickou nedokonalost. Ostatně i pořízení a případné šíření nekvalitní rozmnoženiny díla může v některých případech znamenat užívání díla způsobem snižujícím jeho hodnotu, což zakazuje ustanovení §11 odst. 3 věta druhá autorského zákona. Navíc, pokud by byly některé rozmnoženiny pořízené obviněným v posuzované věci natolik nekvalitní a nepoužitelné, jak tvrdí, nemělo by smysl, aby je nadále uchovával.
Za nedůvodnou považuje Nejvyšší soud též námitku obviněného Ing. I. M., v které soudům nižších stupňů vytýká, že náležitě nekonkretizovaly oprávněné nositele autorských a souvisejících práv, do nichž obviněný neoprávněně zasáhl. Soud prvního stupně totiž v popisu skutku pod body 1. až 4. ve výroku o vině ve svém rozsudku výslovně uvedl, že obviněný neměl souhlas konkrétních vyjmenovaných nositelů autorských a souvisejících práv, byť zde soud nadbytečně zmínil i skutečnost, kým a pro jaké účely jsou tito nositelé zastoupeni. Z takové konkretizace je tedy dostatečně patrné, jaká práva a kterých nositelů těchto práv byla dotčena posuzovaným jednáním obviněného.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného Ing. I. M., v níž vyjádřil určitou pochybnost, která se týká znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §152 odst. 2 písm. b) tr. zák. spočívajícího ve spáchání činu „ve značném rozsahu“. Obviněný ovšem výslovně neuvedl, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, protože jen obecně konstatoval, že „stejně jako právní závěr soudu prvého stupně nemůže obstát ani právní závěr soudu odvolacího, když není zřejmé, které jiné skutečnosti bral při tom v potaz“. Soud prvního stupně totiž dovodil značný rozsah v uvedeném smyslu především s poukazem na způsobenou škodu, která přesáhla částku 500 000,- Kč odpovídající značné škodě (§89 odst. 11 tr. zák.), zatímco odvolací soud se zde opírá zejména o množství neoprávněně pořízených nosičů zajištěných u obviněného (celkem šlo o 1 562 kusů uvedených pod body 1. až 3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedeného je tedy patrné, jaké skutečnosti braly oba soudy nižších stupňů v úvahu při řešení otázky, zda byl posuzovaný trestný čin spáchán ve značném rozsahu. Přitom obě zmíněná základní hlediska, tj. jak značná škoda způsobená nositelům autorských a souvisejících práv, tak celkový rozsah neoprávněného zásahu do jejich zákonem chráněných práv vyjádřený např. větším počtem nelegálně pořízených rozmnoženin autorských děl a širším okruhem dotčených nositelů chráněných práv, mohou odůvodnit spáchaní trestného činu ve značném rozsahu, jak ostatně dovodila i dosavadní judikatura, od níž se Nejvyšší soud nehodlá odchylovat ani v této trestní věci (viz přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 55/1996-I. Sb. rozh. tr.). I zmíněné výhrady obviněného jsou tudíž nedůvodné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. I. M. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. k) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit i bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání v podstatě jen zopakoval své námitky uplatněné i v podaném odvolání, s nimiž se dostatečně vypořádal již odvolací soud, zejména když svým dřívějším rozhodnutím zrušil původní odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí právě za účelem odstranění vad vytýkaných v prvním odvolání obviněného.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y