ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1059.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1059/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 o dovolání, které podal obviněný M. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 4 To 61/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 190/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. Ž. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 12 T 83/2004, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal tím, že jako jednatel obchodní společnosti B. e., s. r. o., se sídlem v P., převzal dne 6. 11. 2002 v hotelu V. v B. od Ing. M. B. jako zástupce obchodní společnosti C – F. G., a. s., se sídlem v P., peněžní částku ve výši 100 000,- Kč jako zálohu na obstarání ojetého motorového vozidla tovární značky BMW 330d, avšak tento vůz ve sjednané lhůtě neobstaral, přijatou zálohu přes opakované urgence nevrátil a peníze použil pro vlastní potřebu, čímž způsobil obchodní společnosti C – F. G., a. s., škodu ve výši 100 000,- Kč.
Za to byl obviněnému uložen podle §248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Současně byla obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, „aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil“. Obviněný byl rovněž podle §228 odst. 1 tr. řádu zavázán povinností k náhradě škody ve výši 80 000,- Kč ve prospěch poškozené obchodní společnosti C – F. G., a. s.
Uvedený rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný M. Ž. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 10. 2006, sp. zn. 4 To 404/2006, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. Ž. dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007, tak, že z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2006, sp. zn. 4 To 404/2006, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 12 T 83/2004. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě citovaného rozhodnutí dovolacího soudu se Městský soud v Brně znovu zabýval touto věcí a rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 12 T 190/2007, uznal obviněného M. Ž. vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že jako jednatel obchodní společnosti B. e., s. r. o., se sídlem v Praze, převzal dne 6. 11. 2002 v hotelu V. v B. od Ing. M. B. jako zástupce obchodní společnosti C – F. G., a. s., se sídlem v P., na základě kupní smlouvy peněžní částku ve výši 100 000,- Kč jako zálohu na dovoz ze SRN a prodej ojetého motorového vozidla tov. zn. BMW 330d, avšak obchodní společnost B. e., s. r. o., toto vozidlo ve sjednané lhůtě nedovezla a přes opakované urgence poté, co obchodní společnost C – F. G., a. s., dne 9. 12. 2002 odstoupila od kupní smlouvy (uloženo u pošty v místě sídla obchodní společnosti B. e., s. r. o., s účinky doručení dne 31. 12. 2002), obviněný nevrátil přijatou zálohu a obchodní společnost B. e., s. r. o., použila tyto peníze pro vlastní potřebu, ačkoli obviněný věděl, že je povinna je vrátit obchodní společnosti C – F. G., a. s., a tím jí způsobil škodu ve výši 80 000,- Kč.
Za popsaný trestný čin byl obviněnému M. Ž. uložen podle §248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Současně byla obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil podle svých sil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněný byl rovněž podle §228 odst. 1 tr. řádu zavázán povinností k náhradě škody ve výši 80 000,- Kč ve prospěch poškozené obchodní společnosti C – F. G., a. s., se sídlem v P.
Tento rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný M. Ž. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 4 To 61/2008, podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. Ž. dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněného odstoupením od kupní smlouvy podle §351 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“), nastávají účinky tohoto odstoupení ex nunc (tedy od nyní), takže se neobnovuje stav, který zde existoval v době uzavření smlouvy. V této souvislosti obviněný s poukazem na dosavadní judikaturu namítá, že v důsledku odstoupení od smlouvy nepřechází vlastnické právo zpět na původního vlastníka, a proto ani obchodní společnost C – F. G., a. s., nemohla nabýt zpět vlastnické právo k penězům, které obviněnému poskytla jako zálohu na nákup osobního motorového vozidla. Jak dále obviněný zdůraznil, jmenovaná obchodní společnost měla uplatnit svůj nárok na uvedené peněžité plnění na základě občanskoprávní žaloby. Jestliže orgány činné v trestním řízení reagovaly na vzniklou situaci prostředky trestního práva, považuje obviněný takový postup za nepřípustný.
Obviněný M. Ž. namítl rovněž nedostatečný rozsah provedeného dokazování, pokud jde o stav obchodního majetku obchodní společnosti B. e., s. r. o., v době spáchání posuzovaného trestného činu, a zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť podle jeho názoru soudy nižších stupňů neprovedly odpovídající důkazy potvrzující úmyslné zavinění obviněného. Obviněný v této souvislosti zdůrazňuje, že od počátku neměl v úmyslu nevrátit předmětné peněžní prostředky a že důvodem pro nesplnění jeho závazku byly hospodářské obtíže obchodní společnosti B. e., s. r. o.
Obviněný M. Ž. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 4 To 61/2008, a taktéž rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 12 T 190/2007, a aby podle §265m tr. řádu sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. Ž. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru část námitek obviněného obsahově neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Za neopodstatněné pak státní zástupce označil ty dovolací námitky obviněného, jimiž zpochybňoval správnost závěrů soudů obou stupňů týkajících se odstoupení od smlouvy. V této souvislosti státní zástupce poukázal na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007, vydané v této věci obviněného, v němž dovolací soud vyjádřil závazný právní názor ke zmíněné otázce. Naproti tomu státní zástupce nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů ohledně naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným. Podle státního zástupce totiž soudy nižších stupňů neučinily žádná skutková zjištění k otázce, zda obchodní společnost B. e., s. r. o., jejímž jménem obviněný jednal, měla v rozhodné době dostatek finančních prostředků k vrácení předmětné zálohy.
Podle názoru státního zástupce však nebyl naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který obviněný M. Ž. rovněž uplatnil ve svém dovolání, a to v jeho první alternativě, neboť odvolací soud zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 4 To 61/2008, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. Ž. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. Ž. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro tento postup.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že první z citovaných dovolacích důvodů je podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn jen tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr v otázce, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. Ž. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména když namítá nedostatečný rozsah provedeného dokazování, pokud jde o stav obchodního majetku obchodní společnosti B. e., s. r. o., v době spáchání posuzovaného trestného činu. Zároveň obviněný považuje za nedostatečně prokázaný jeho úmysl nevrátit předmětné peněžní prostředky, které mu byly poskytnuty jako záloha na koupi motorového vozidla, a domáhá se uplatnění pravidla „in dubio pro reo“.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody podle §265b tr. řádu. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. Ž., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedených směrech z námitek zaměřených proti rozsahu provedeného dokazování (pokud jde o existenci a rozsah obchodního majetku společnosti B. e., s. r. o., a úmysl obviněného), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného M. Ž. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl dovolací soud učinit odlišné posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových okolností, které jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Taková změna popsaného skutku ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný M. Ž. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho námitky zaměřené proti výsledkům dokazování neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž v uvedeném rozsahu nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Obdobné konstatování platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného M. Ž., jejímž prostřednictvím vytkl nedodržení pravidla „in dubio pro reo“. I v tomto případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, takže je nemohl učinit předmětem svého posuzování.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i tu část argumentace obviněného M. Ž., v jejímž rámci v podstatě zpochybňuje použití prostředků trestního práva na posuzovaný případ. K této námitce Nejvyšší soud připomíná, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006), ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (§1 tr. zák.). Navíc z výše uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je zřejmé, že jeho podstatou je vada v hmotněprávním posouzení skutku (nebo jiné rozhodné skutkové okolnosti), ovšem námitka obviněného založená na jeho obecném nesouhlasu s použitím prostředků trestního práva nevytýká žádnou nesprávnost při výkladu a aplikaci hmotného práva a ani z ní není patrné, proč byl měl být skutek spáchaný obviněným vadně právně kvalifikován.
Naproti tomu za odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje Nejvyšší soud argumenty obviněného M. Ž., jimiž vytkl nesprávné posouzení právních důsledků spojených s odstoupením od kupní smlouvy a zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., byť své námitky ohledně úmyslného zavinění obviněný zaměřil především proti rozsahu dokazování a hodnocení důkazů.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku se dopustil trestného činu zpronevěry ten, kdo si přisvojil cizí věc (nyní i jinou majetkovou hodnotu), která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Soudy nižších stupňů zde shodně s dříve zaujatým názorem Nejvyššího soudu považovaly za cizí svěřenou věc peněžní částku ve výši 100 000,- Kč, kterou podle rozhodných skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě v rozsudku soudu prvního stupně obviněný M. Ž. jako jednatel obchodní společnosti B. e., s. r. o., převzal dne 6. 11. 2002 v hotelu V. v Brně od Ing. M. B. jako zástupce obchodní společnosti C – F. G., a. s., a to v podobě zálohy na nákup ojetého motorového vozidla, které ovšem v dohodnuté lhůtě ani později obchodní společnost B. e., s. r. o., nedodala obchodní společnosti C – F. G., a. s. Poté, co posledně jmenovaná obchodní společnost dne 9. 12. 2002 po předchozích opakovaných upomínkách odstoupila od předmětné kupní smlouvy, jí obviněný nevrátil přijatou zálohu, přičemž obchodní společnost B. e., s. r. o., ji použila pro vlastní potřebu. Obviněný takto jednal, přestože věděl, že obchodní společnost B. e., s. r. o., je povinna vrátit přijatou zálohu odstupující smluvní straně, čímž způsobil poškozené obchodní společnosti C – F. G., a. s., škodu ve výši 80 000, Kč, když obviněný dodatečně vrátil jen peněžní částku ve výši 20 000,- Kč.
Jak tedy vyplývá z popsaných rozhodných skutkových zjištění, mezi obchodními společnostmi C – F. G., a. s., a B. e., s. r. o., byla uzavřena v ústní formě kupní smlouva podle §409 obch. zák. a její součástí byla rovněž cena, kterou měla první z nich zaplatit za objednané motorové vozidlo. Přitom zálohu na tuto kupní cenu uhradil Ing. M. B. dne 6. 11. 2002 v hotovosti k rukám obviněného M. Ž. Vzhledem k tomu, že si smluvní strany nedohodly podmínky pro vrácení zálohy v případě nedodržení lhůty k dodání objednaného motorového vozidla, stala se tato záloha v době jejího předání obviněnému jako jednateli obchodní společnosti B. e., s. r. o., až do doby, kdy obchodní společnost C – F. G., a. s., odstoupila od smlouvy, majetkem obchodní společnosti, která byla prodávajícím, a v této době ji proto obchodní společnost B. e., s. r. o., mohla použít v rámci svého podnikání. Předaná záloha se totiž stala neoddělitelnou součástí ostatních finančních prostředků posledně jmenované obchodní společnosti jako podnikatele, takže za této situace by nebylo možné posoudit popsané jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry (srov. obdobně rozhodnutí pod č. 23/2004 Sb. rozh. tr.). Protože však objednané motorové vozidlo nebylo dodáno ve sjednané lhůtě ani nikdy později, obchodní společnost C – F. G., a. s., po uplynutí sjednané dodací lhůty písemným podáním datovaným dnem 9. 12. 2002 a zaslaným doporučeně na adresu sídla obchodní společnosti B. e., s. r. o., oznámila, že odstupuje od smlouvy pro podstatné porušení smluvní povinnosti a žádá vrátit zpět složenou zálohu ve výši 100 000,- Kč. Tato záloha jí ale vrácena nebyla a až v době, kdy již probíhalo trestní řízení v nyní posuzované věci, byla obchodní společnosti C – F. G., a. s., v měsíci květnu 2003 zaslána na její účet peněžní částka ve výši 20 000, Kč jako náhrada škody.
Výše popsaná skutková zjištění podle názoru Nejvyššího soudu jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. obviněným M. Ž.. Účinným odstoupením od smlouvy ve smyslu §344 a násl. obch. zák. totiž zanikla s účinky ex nunc (tedy od okamžiku, kdy byl uvedený projev vůle kupujícího, tj. obchodní společnosti C – F. G., a. s., doručen prodávajícímu, tj. obchodní společnosti B. e., s. r. o.) kupní smlouva sjednaná mezi oběma obchodními společnostmi. Doručením písemně vyjádřeného projevu vůle kupujícího, který směřoval k odstoupení od kupní smlouvy, tedy vznikla prodávajícímu povinnost vrátit přijatou zálohu kupujícímu. Podle §351 odst. 1 obch. zák. totiž odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. To ovšem platí za předpokladu, že smluvní práva a povinnosti doposud nezanikly z jiného důvodu. Jestliže si smluvní strany poskytly plnění v době, která předcházela odstoupení od smlouvy jednou z nich, zanikla i povinnost splnit závazek ze smlouvy, resp. oprávnění požadovat již poskytnuté plnění. Účinky odstoupení od smlouvy se proto vztahují pouze na ta práva a povinnosti, které působí teprve od okamžiku odstoupení do budoucna, neboť právě tato práva a povinnosti zanikají v důsledku uvedeného právního úkonu. To však neznamená, že odstoupení od smlouvy podle §344 a násl. obch. zák. se nedotýká plnění poskytnutého před tím, než nastaly účinky tohoto odstoupení. Podle §351 odst. 2 obch. zák. je totiž smluvní strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou smluvní stranou, povinna vrátit toto plnění. Posledně citované ustanovení tak dopadá na případy, když v důsledku odstoupení od smlouvy zanikla smlouva jako právní důvod vzniku povinnosti poskytnout plnění. Tím tedy došlo k obnovení stavu, který zde byl již před uzavřením smlouvy, od níž jedna smluvní strana odstoupila.
Jak Nejvyšší soud zdůraznil výše, smluvní strana, která přijala plnění na základě smlouvy, od níž druhá ze smluvních stran následně odstoupila, je povinna vrátit toto plnění. Již použitím pojmu „vrátit“ v ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. je zde jasně vyjádřeno, že poskytnuté plnění už nepatří smluvní straně, která ho přijala, a stává se pro ni cizím majetkem, protože „vrátit“ lze jen to, co není ve vlastním majetku povinné smluvní strany a co patří někomu jinému, tj. oprávněné smluvní straně, která platně odstoupila od smlouvy. Z takového právního názoru ostatně vychází i dřívější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 405/2007, které bylo učiněno v nyní posuzované trestní věci obviněného M. Ž. (rozhodnutí bylo publikované pod č. T 1004. v sešitě 37 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007) a jehož závěry jsou nadále závazné a Nejvyšší soud se ani na podkladě dalšího dovolání obviněného nemůže od nich odchylovat (viz přiměřeně usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, publikované pod č. T 686. v sešitě 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Jestliže tedy obchodní společnost C – F. G., a. s., účinně odstoupila od předmětné kupní smlouvy, obviněnému a obchodní společnosti B. e., s. r. o., jejímž jménem jednal, zanikl právní důvod nadále disponovat s poskytnutým plněním v podobě zaplacené zálohy, tj. peněžní částky ve výši 100 000,- Kč, která se tak stala pro obviněného cizí věcí, přičemž obviněný s ní nakládal způsobem naplňujícím všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle 248 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud obviněný zpochybnil správnost tohoto hmotně právního posouzení skutku s poukazem na odlišné důsledky odstoupení od smlouvy podle §344 a násl. obch. zák., jsou jeho námitky neopodstatněné a navíc se jimi domáhá nepřípustné revize již dříve zaujatého závazného právního názoru Nejvyššího soudu, jímž se soudy nižších stupňů zcela řídily (§265s odst. 1 tr. řádu).
Nejvyšší soud proto nemohl akceptovat ani odkaz obviněného M. Ž. na rozhodnutí, které mělo být vydáno pod č. „RNs C 1967/2004“ a v němž měl být zaujat právní názor, že v důsledku odstoupení od smlouvy nemůže dojít k přechodu vlastnického práva zpět na subjekt, který byl vlastníkem před uzavřením předmětné smlouvy, jestliže před odstoupením od smlouvy přešlo vlastnické právo na druhou smluvní stranu. Z uvedené citace označeného rozhodnutí ovšem není zřejmé, na jaké rozhodnutí obviněný vůbec poukazuje. Pokud měl obviněný na mysli občanskoprávní věc vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 1967/2004, tak v ní nebylo učiněno žádné meritorní rozhodnutí, v němž by Nejvyšší soud dokonce zaujímal nějaký právní názor, ale věc byla vyřízena vrácením soudu nižšího stupně jako předčasně předložená, takže argumentace obviněného „rozhodnutím“ učiněným v uvedené věci není už jen z tohoto důvodu namístě. Na zmíněný postup sice navazuje v téže občanskoprávní věci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2424/2004, ale Nejvyšší soud v něm shledal podané dovolání nepřípustným, proto ho odmítl, a vůbec se zde nezabýval problematikou odstoupení od smlouvy a jeho účinků ve vztahu k vlastnickému právu. Tuto otázku sice řešil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 76/2003, ale jeho závěry se týkají jiné skutkové i právní situace a nejsou použitelné v posuzované trestní věci obviněného M. Ž. Jak je totiž patrné z posledně citovaného rozhodnutí, odstoupení od smlouvy o dílo, v níž bylo mezi účastníky dohodnuto, že vlastnické právo ke zhotovované věci (v tomto případě ke stavbě) přejde na objednatele až dnem předání a převzetí díla a zaplacením jeho ceny, nemá vliv na existenci vlastnického práva zhotovitele k předmětu díla. Ve věci obviněného M. Ž. jsou však rozhodné skutkové okolnosti jiné, neboť poškozená obchodní společnost C – F. G., a. s., pozbyla své vlastnické právo k penězům poskytnutým v podobě zálohy obchodní společnosti B. e., s. r. o., v okamžiku jejich předání obviněnému, takže tato obchodní společnost, jejímž jménem obviněný jednal, nejdříve platně nabyla vlastnické právo k převzatým penězům a pozbyla ho teprve následně po odstoupení poškozené obchodní společnosti od kupní smlouvy. V případě, který Nejvyšší soud projednával v občanskoprávní věci vedené pod sp. zn. 32 Odo 76/2003, však nedošlo vůbec k převodu (ani přechodu) vlastnického práva na objednatele zhotovované stavby, takže ani odstoupení od smlouvy o dílo na tom logicky nemohlo nic změnit. Tyto závěry tudíž nejsou ani analogicky použitelné v trestní věci obviněného, jak se nesprávné domnívá ve svém dovolání.
Nejvyšší soud se pak neztotožnil ani s námitkou obviněného M. Ž., kterou zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Jednak zde obviněný částečně popřel rozhodná skutková zjištění a vytkl nesprávnost hodnocení provedených důkazů, což jsou výhrady, které – jak již bylo výše uvedeno – neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům. Navíc obviněný si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit protiprávní následek spočívající ve vzniku škody na cizím majetku, a pro případ, že se tak stane, s tím byl přinejmenším srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.]. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě vzniku škody v majetkové sféře poškozené obchodní společnosti C – F. G., a. s., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal, když obviněný nevrátil předtím přijatou zálohu po odstoupení od kupní smlouvy ze strany jmenované obchodní společnosti jako kupujícího. O tom, že obviněný nechtěl vrátit zálohu poškozené obchodní společnosti a že musel předpokládat způsobení škody na jejím majetku, svědčí i jeho pasivní postoj v době, kdy ho poškozená obchodní společnost opakovaně vyzývala k vrácení zálohy.
V této souvislosti proto Nejvyšší soud nepovažuje za přiléhavý odkaz obviněného M. Ž. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000, publikovaný pod č. 38/2001 Sb. rozh. tr. Soudy nižších stupňů totiž v nyní posuzované věci nedovodily úmysl obviněného z jeho jednání před přijetím zálohy od poškozené obchodní společnosti C – F. G., a. s., jak se nesprávně domnívá obviněný. Naopak soud prvního stupně (viz str. 6 jeho rozsudku), s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, konstatoval, že obviněný nevrátil předmětnou zálohu až po odstoupení od smlouvy, tedy až poté, co se pro něho stala věcí cizí. Teprve od tohoto okamžiku byl obviněný povinen vrátit přijaté peníze (zálohu), takže pokud tak neučinil, dopustil se trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 tr. zák. Jak přitom vyplývá ze skutkových okolností, obviněný mohl zabránit vzniklému následku vrácením požadované částky nebo využitím občanskoprávních, resp. obchodněprávních prostředků určených pro dlužníka (např. sjednáním dohody o uznání závazku podle §323 a násl. obch. zák.). Obviněný ovšem nedostál svým povinnostem dlužníka, neboť se úmyslně vyhýbal své povinnosti vrátit věc (peněžní částku), která mu již nepatřila. Pokud obviněný uhradil poškozené obchodní společnosti dne 20. 5. 2003 (viz č. l. 64 trestního spisu) z dlužné peněžní částky jen část ve výši 20 000,- Kč, učinil tak za situace, kdy ve věci již byly zahájeny úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu. Závěr o úmyslném zavinění obviněného je tudíž důvodný a jeho námitka založená na opačném tvrzení je neopodstatněná.
Obviněný M. Ž. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který může být naplněn ve dvou alternativách. Podle první z nich, kterou obviněný výslovně zmínil ve svém dovolání, je citovaný dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž ani nemohl být naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný M. Ž. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění, protože právní posouzení skutku je správné a nevykazuje vady namítané v dovolání, resp. část námitek obviněného ani neodpovídá dovolacímu důvodu podle posledně citovaného ustanovení.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný M. Ž. podal proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y