ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1097.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1097/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2008 o dovolání, které podal obviněný I. N. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 11 To 129/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 118/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný I. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 6 T 118/2007, uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák., za který mu byl podle §256a odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození vyjmenovaní ve výroku o náhradě škody odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného I. N. a poškozené společnosti H., s. r. o., Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 11 To 129/2008, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný I. N. dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného nebylo v řízení prokázáno naplnění zákonného znaku splatnosti závazků společnosti H., s. r. o., jejímž byl jediným společníkem a jednatelem. Zmíněné tvrzení dovolatel opřel o výtky proti znaleckému posudku vypracovanému znalcem Ing. J. M., který sice vycházel z některých účetních dokumentů, avšak neměl k dispozici veškeré účetní doklady obchodní společnosti. Obviněný dále naznačil okolnosti, kterými zpochybnil podle něho nesprávný závěr soudů o splatnosti faktur, např. možnost odkladu jejich splatnosti dohodou, rozporovatelnost faktur co do důvodu i výše, existenci rámcových dohod o zajištění budoucího příjmu obchodní společnosti apod. Domníval se, že pokud znalec nedisponoval příslušnými smlouvami, nemohl do svých výpočtů zahrnout budoucí výnosy společnosti, a jeho hodnocení hospodářského stavu dlužníka tedy nebylo objektivní. Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu. Zdůraznil absenci odborných znalostí zákona o účetnictví na své straně. Vedením účetnictví společnosti byla pověřena Ing. E. V., která před soudem potvrdila, že si sama nebyla vědoma jakýchkoli náznaků předluženosti společnosti H., s. r. o. Obviněný je tedy přesvědčen, že za této situace nemohl předpokládat úpadek obchodní společnosti a tudíž ani vědomě uspokojovat některé věřitele tak, že je zvýhodňoval. Závěrem svého dovolání obviněný I. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně ke dni rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání obviněného I. N. nevyužila svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. řádu vyjádřit se písemně k tomuto dovolání.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. řádu) a splňuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Podkladem uznání viny obviněného I. N. trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák. bylo jednání spočívající ve stručnosti v tom, že jako jediný společník a jednatel společnosti H., s. r. o., v blíže nezjištěném období v roce 2002 provedl na základě přijatých faktur platby z pokladny společnosti ve výši 4.475.942,40 Kč celkem osmi zahraničním společnostem (v pěti případech úhrady datovány k 1. 6. 2002 a ve zbývajících třech ke dni 4. 7. 2002), přičemž tak učinil v období před prohlášením konkursu na majetek společnosti H., s. r. o., jež byla v té době v úpadku, nebyla schopna plnit své splatné závazky, proto na návrh obviněného byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 93 K 22/2002, prohlášen na majetek společnosti konkurs, avšak pro nedostatek majetku byl tím samým soudem prohlášený konkurs zrušen usnesením ze dne 17. 5. 2004, s právní mocí od 16. 6. 2004, a takto způsobil obviněný desítkám věřitelů společnosti H., s. r. o., vyjmenovaných ve skutkové větě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, škodu v celkové výši 3.423.952,86 Kč.
Z hlediska deklarovaného důvodu dovolání obviněný I. N. správně brojil proti jednomu z formálních znaků skutkové podstaty – splatnosti závazků společnosti H., s. r. o., a také proti subjektivní stránce trestného činu zvýhodňování věřitele. Nejvyšší soud však obě námitky shledal neopodstatněnými.
Úvodem Nejvyšší soud poukazuje na právní kvalifikaci skutku z obžaloby, kde státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové kvalifikovala jednání obviněného I. N. jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. (srovnej text obžaloby založené na č. l. 1326 a násl.). Citovaného trestného činu se pak podle obžaloby obviněný dopustil v té variantě, že částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že odstranil část svého majetku, a způsobil tak značnou škodu. Protože však okresní soud vyhověl některým námitkám obviněného, aplikoval v posuzované věci při zachování totožnosti skutku ustanovení §256a odst. 1, 2 tr. zák. (kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem, přičemž způsobí-li pachatel takovým činem značnou škodu bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta). Okresní soud na str. 8 svého rozhodnutí podrobně vysvětlil změnu skutku a jeho právní posouzení. Při hodnocení provedených důkazů vycházel z verze pro obviněného nejpříznivější, tedy, že předmětné faktury proplácel v hotovosti s tím, že jsou správné, příjemce („pan D.“) je oprávněn jednat za obchodní společnosti, které faktury vystavily. Soud tedy uzavřel, že se nejednalo o fiktivní úkony, v důsledku čehož nebylo možno na takto korigovaná skutková zjištění použít ustanovení §256 tr. zák., jak bylo podáno v obžalobě.
Zpochybněním splatnosti faktur přijatých společností H., s. r. o., od poškozených věřitelů, se dovolatel snažil zvrátit závěr soudů nižších stupňů o stavu úpadku společnosti ve formě insolvence. [Podle §1 odst. 2, 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (od 1. 1. 2008 nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon) se za stav úpadku považuje jednak okolnost, jestliže dlužník má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (tzv. insolvence), nebo je-li příslušná fyzická osoba jako podnikatel či právnická osoba předlužena, přičemž o předlužení jde tehdy, má-li tato osoba více věřitelů a její splatné závazky jsou vyšší než její majetek.] Byť i samotný znalec Ing. J. M. připustil vliv odložení splatnosti závazků společnosti na posunutí vzniku stavu insolvence (viz jeho výpověď u hlavního líčení, č. l. 1419), žádný z dostupných důkazů nepodporuje takovéto hypotetické úvahy obviněného. Lze předpokládat, že pokud by obviněný měl v úmyslu dohodnout se na prodloužení lhůty splatnosti předmětných faktur, musel by vést na toto téma s obchodními partnery jednání, což však z vyjádření jednotlivých poškozených nevyplývá (srovnej např. č. l. 6, 16, 42, 62 apod.). Za situace, kdy tedy nebyl reálný podklad pro závěr o odložení termínu splatnosti faktur, nemůže předmětná námitka obviněného ovlivnit ani právní závěr soudu učiněný na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. J. M. o existenci stavu insolvence společnosti H., s. r. o., ke dni 31. 12. 2001 (posudek založen na č. l. 100 a násl. trestního spisu, dále srovnej výpověď znalce u hlavního líčení na č. l. 1419), o němž obviněný v době, kdy dal pokyn k úhradě faktur vyjmenovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v hotovosti, věděl. Znalec správně nevyloučil možnost jiného výsledku hospodaření při posunutí splatnosti závazků, ale za situace, kdy žádný z důkazů takovou skutečnost nepotvrzuje, nemůže tato námitka obviněného ovlivnit ani právní závěr soudu o stavu úpadku společnosti.
Odvolací soud v napadeném usnesení reagoval na shodnou námitku obviněného, přičemž zdůraznil kromě absence jakéhokoli důkazu o snaze odložit splatnost ostatních finančních závazků společnosti především dobu (od 1. 6. 2001), po kterou nebyly splatné závazky poškozeným hrazeny. Pokud jde o další argumenty dovolatele, jimiž se snažil zvrátit posouzení stavu úpadku soudy nižších stupňů, mají v podstatě stejný spekulativní charakter. Obviněný bez jakéhokoli reálného podkladu nabídl dovolacímu soudu možnosti, jež by mohly mít vliv na hodnocení stavu finančního hospodaření obchodní společnosti H., s. r. o., včetně úvahy o možném jednání o zajištění budoucího příjmu pro společnost, všechny však jsou založeny na jiném skutkovém podkladě, než z jakého vyšly soudy. Kromě jejich vyjmenování se ani dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku nesnažil svá tvrzení podložit důkazy, jež by změnily dosud zcela hypotetický charakter jeho námitek.
Obviněný ve svém podání dále popřel úmysl zvýhodnit některé věřitele na úkor ostatních s tím, že mu špatná ekonomická situace společnosti nebyla známa. S jeho výtkou se však dovolací soud stejně jako se shora uvedenou námitkou ohledně splatnosti závazků společnosti H., s. r. o., neztotožnil.
Okresní soud v Hradci Králové učinil jednoznačný skutkový závěr, že obviněný I. N.věděl o stavu finančního hospodaření společnosti, v níž působil jako jediný jednatel a zároveň byl jejím jediným společníkem. Dovolatel sám v hlavním líčení konaném dne 4. 9. 2007 popsal způsob úhrady předmětných závazků, kdy příslušné finanční částky vyzvedl z účtu společnosti a předal je pokladní - svědkyni J. M. s pokynem je vydat (viz č. l. 1409). Svědkyně tento způsob manipulace s penězi potvrdila s tím, že hotovost předávala neznámým osobám na pokyn obviněného anebo Ing. M. V. (viz č. l. 1411). Vzhledem tedy k tomu, že záležitosti vztahující se k toku financí ve společnosti H., s. r. o., obstarával dovolatel a také s ohledem na jeho postavení v této společnosti, považuje dovolací soud právní závěry o spáchání trestné činnosti v úmyslu přímém (viz str. 10 odůvodnění rozsudku okresního soudu) za správné. Nebylo možné přehlédnout ani tu skutečnost, že právě obviněný sám, necelého půl roku od úhrady předmětných faktur podal návrh na prohlášení konkursu společnosti, což jednoznačně potvrzuje nejen jeho znalost o stavu finančního hospodaření, ale v podstatě i vylučuje jeho tvrzení o možném zajištění budoucího příjmu při podnikání, či jednání o posunutí splatnosti faktur včetně jejich oprávněnosti co do důvodu i výše.
Pokud jde o výpovědi Ing. E. V., účetní společnosti, je třeba zdůraznit, že relevantní pro trestní odpovědnost obviněného z hlediska ustanovení §256a tr. zák. byla jeho znalost ekonomických poměrů společnosti a nikoli skutečnost, že o stavu úpadku uvedená svědkyně nevěděla. Navíc informovanost svědkyně o hospodaření společnosti vyvodil obviněný na základě vlastního hodnocení její výpovědi, jež se lišilo od závěrů, které učinily soudy.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám prováděl či opakoval, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybňovaných dovolatelem je ovšem dovolací soud nemůže hodnotit odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Je možné shrnout, že byly naplněny znaky jak objektivní tak subjektivní stránky trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zák.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z důvodu změny v právní kvalifikaci (oproti obžalobě) si okresní soud vyžádal doplnění znaleckého posudku Ing. J. M. za tím účelem, aby byla řádně stanovena výše škody (1. doplnění na č. l. 1427 – 1440 a 2. doplnění na č. l. 1449 – 1452). Za tu totiž ve smyslu §256a odst. 2, 3 tr. zák. lze považovat pouze rozdíl mezi částkou, kterou byly uspokojeny pohledávky zvýhodněných věřitelů, a částkou, která by těmto věřitelům náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, publikované pod č. T 690 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Soud prvního stupně tedy nechyboval ani ohledně zákonného znaku škody a ve prospěch obviněného tak došlo ke snížení celkové výše škody zhruba o jeden milión Kč.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání se opírá o námitky, které jsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale z výše uvedených důvodů je neshledal opodstatněnými. Odmítl proto podání obviněného I. N.podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného I. N. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. září 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka R o u š a l o v á