ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1454.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 1454/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2008 o dovolání obviněné H. V., roz. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 5 To 31/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 16/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 5 To 31/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněné H. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 T 16/2007, byla obviněná H. V. uznána vinnou trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustila tím, že v současném postavení jednoho ze společníků a jediného jednatele společnosti S. M. P., s. r. o., a jediné společnice a jednatelky společnosti C. S. M., s. r. o., kdy předmětem podnikání obou společností bylo mimo jiné poskytování reklamních služeb, jako jednatelka společnosti C. S. M., s. r. o., uzavřela ve dnech 27. 5. a 30. 5. 2003 v P. nejméně dvě dále uvedené smlouvy o zajištění reklamy při příležitosti konání fotbalového utkání Č. r. – M. dne 11. 6. 2003 v O., a to
dne 27. 5. 2003 se společností S. L., s. r. o., sídlem O.,
dne 30. 5. 2003 se společností S., s. r. o., sídlem O.,
přesto, že v době uzavření obou smluv věděla, že na jejich podkladě může získat společnost C. S. M., s. r. o., finanční prospěch v přesně nezjištěné výši a může dojít k utlumení podnikatelských aktivit a ztrátě zákazníků a zakázek společnosti S. M. P., s. r. o.
Za tento trestný čin byla obviněná H. V. odsouzena podle §128 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k peněžitého trestu ve výši 100.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byla obviněná dále odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti v trvání 4 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškozená společnost S. M. P., s. r. o., a R. L., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadla obviněná odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 5 To 31/2008, tak, že z podnětu odvolání obviněné H. V. podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou H. V. vinnou trestným činem zneužívání informací (správně zneužívání informací v obchodním styku) podle §128 odst. 2 tr. zák., který spáchala tím, že v současném postavení jednoho ze společníků a jediného jednatele společnosti S. M. P., s. r. o., a jediné společnice a jednatelky společnosti C. S. M., s. r. o., kdy předmětem podnikání obou společností bylo mimo jiné poskytování reklamních služeb, při příležitosti konání fotbalového utkání Č. r. – M. v O. dne 11. června 2003, jako jednatelka společnosti C. S. M., s. r. o., uzavřela v P. dne 22. května 2003 smlouvu mezi společnostmi P., s. r. o., a C. S. M., s. r. o., o zajištění umístění reklamních bannerů, dne 27. května 2003 smlouvu mezi společnostmi C. S. M., s. r. o., a S. L., s. r. o., o zajištění reklamy, a dne 30. května 2003 smlouvu mezi společnostmi C. S. M., s. r. o., a S., spol. s r. o., o zajištění reklamy, ačkoliv věděla že uzavřením těchto smluv zhorší pozici společnosti S. M. P., s. r. o., na reklamním trhu a způsobí úbytek jejích smluvních partnerů.
V návaznosti na tento výrok o vině odvolací soud rozhodl tak, že podle §24 tr. zák. upustil od potrestání obviněné H. V. a podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost S. M. P., s. r. o., odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 T 16/2007, podala obviněná H. V. prostřednictvím obhájce JUDr. J. J. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení proti její osobě a poté uvedla, že Vrchní soud v Praze stejně jako Krajský soud v Praze nesprávně vyhodnotil skutkový stav věci. V souzeném případu nebyly shledány žádné důkazy, které by bez pochybností svědčily o naplnění skutkové stránky trestného činu popsaného v §128 odst. 2 tr. zák. Jednak nebyla prokázána u odsouzené subjektivní stránka trestného činu, tedy úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. V této souvislosti pak dovolatelka poukázala na to, že reklama, která je předmětem uzavřených smluv, proběhla shodně a finanční plnění za tuto reklamu bylo realizováno v době, kdy obviněná nedisponovala účtem, ke kterému měl přístup nový vlastník společnosti, který uvedené potvrdil. Rovněž reklamní akce byla uskutečněna s nulovým ziskem.
Dále je dovolatelka přesvědčena, že její jednání nedosahuje takového stupně nebezpečnosti, jaký předpokládá §3 odst. 4 tr. zák. a není tím naplněn ani materiální znak souzeného trestného činu. O tom, že míra společenské nebezpečnosti nedosahuje stupně odpovídajícímu trestněprávnímu jednání, svědčí i to, že Vrchní soud v Praze, aniž by se podrobně zabýval provedenými důkazy, ve věci sám dospěl k názoru, že stupeň společenské nebezpečnosti je menší.
V závěru svého dovolání obviněná H. V. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 5 To 31/2008, v plném rozsahu a aby sám rozhodl, že obviněná H. V. se zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněné H. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že již odvolací soud naznal, že samotným založením společnosti C. S. M., s. r. o., obviněná porušila zákaz konkurence stanovený v §65 odst. 1 a §136 obchodního zákoníku i společenskou smlouvu, jíž byla založena společnost S. M. P., s. r. o. V době jejího jednatelství v obou společnostech byly uzavřeny a realizovány obě předmětné smlouvy o zajištění reklamy. Pokud obviněná obhajovala toto své jednání tím, že společnost C. S. M., s. r. o., na uvedeném obchodním případě finančně neprofitovala, pak takové její tvrzení není způsobilé negovat výrok o vině, a to ani pokud jde o posouzení materiálního znaku, neboť za nevýhodnou se ve smyslu ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. považuje taková smlouva, která jakýmkoliv způsobem znevýhodňuje jednu organizaci vůči druhé, přičemž nemusí jít vždy jen o finanční prospěch, avšak čin musí být spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, což bylo v posuzované trestní věci jednoznačně prokázáno. Naopak dumpingová cena poskytované zakázky zvýhodnila společnost C. S. M., s. r. o., oproti společnosti S. M. P., s. r. o., neboť šlo o to nově začínající společnost C. S. M., s. r. o., uvést v uvedeném předmětu podnikání na trh a zprostředkovat jí obchody. Příhodně Vrchní soud v Praze uvedl, že pro společnost C. S. M., s. r. o., která od svého vzniku až do května 2003 žádnou činnost nevyvíjela, znamenala realizace shora uvedených smluv zahájení vlastní činnosti firmy. Tím, že došlo k převedení obchodování se společností P., s. r. o., ze společností S. M. P., s. r. o., na společnost C. S. M., s. r. o., došlo k odstranění budoucí konkurence před plánovaným zahájením činnosti. Smlouvy, jejichž důsledkem bylo ukončení dlouhodobé spolupráce znevýhodněné organizace se stálým smluvním partnerem, tak byly uzavřeny na úkor společnosti S. M. P., s. r. o., přestože se jí výslovně nedotýkaly. Obviněná si všech těchto skutečností musela být vědoma, což koresponduje se závěrem, že se trestného činu dopustila v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. Pokud jde o posuzování společenské nebezpečnosti trestného činu obviněné, v její prospěch nehovoří ani skutečnost, že se uvedeným způsobem snažila řešit neshody s obchodním společníkem ve společnosti S. M. P., s. r. o., R. L., neboť takové řešení odporuje ustanovením obchodního zákoníku i společenské smlouvě, kterou byla založena společnost S. M. P., s. r. o. Obviněná samotným založením konkurenční společnosti na velmi omezeném trhu reklamních služeb porušila základní zásady řádného podnikání. Podstatným ve zvažovaných souvislostech není ani fakt, že ke spáchání trestného činu došlo na popud a ku prospěchu jiné fyzické osoby. Odvolací soud správně uzavřel, že společenská nebezpečnost jednání obviněné dosahuje stupně předpokládaného trestním zákonem, tedy že je vyšší než nepatrná. Je proto naprosto zřejmé, že materiální podmínka trestnosti činu byla splněna.
Vzhledem k uvedeným zjištěním má státní zástupkyně za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a že dovolání obviněné H. V. je zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále vyjádřila souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila státní zástupkyně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než shora navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvody podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obviněné, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněná H. V. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněné týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu ze strany obviněné.
První právně relevantní námitka dovolatelky spočívala v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., konkrétně v jednání obviněné nebyl přítomen úmysl opatřit sobě nebo jinému výhodu či prospěch.
Trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., se dopustí ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Tento trestný čin je trestným činem úmyslným, a proto se k jeho spáchání vyžaduje zavinění ve formě úmyslu ve smyslu ustanovení §4 tr. zák. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Následkem porušení zákonem chráněného zájmu je v tomto případě opatření výhody či prospěchu sobě či jinému, přičemž z hlediska subjektivní stránky pachatel musí jednat ve zvláštním úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Výhoda i prospěch mohou mít materiální i nemateriální povahu a mohou mít jakoukoli podobu.
Jak zjistil Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu, nalézací soud podle stručného odůvodnění na straně 11 svého rozsudku ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 T 16/2007, spatřoval úmysl obviněné v tom, že chtěla připravit společnost S. M. P., s. r. o., o zákazníky a zakázky a chtěla, aby tato společnost utlumila svoji činnost. Blíže však již tyto své závěry žádným způsobem nerozvedl a neodůvodnil.
Soud druhého stupně, který k odvolání obviněné zrušil rozsudek soudu nalézacího v celém rozsahu, se k naplnění subjektivní stránky velmi stručně vyjádřil na straně 6 odůvodnění svého rozsudku ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 5 To 31/2008, a to pouze ve vztahu k ostatním zde rozvedeným znakům předmětné skutkové podstaty, přičemž konstatoval, že obviněná si musela být všech rozhodných skutečností vědoma a závěr soudu první instance o úmyslné formě zavinění je proto zcela podložený.
Jak je zřejmé z výše uvedeného, ani jeden ze soudů rozhodujících ve věci se náležitě a konkrétně nevyjádřil, v čem spočíval uvedený zvláštní úmysl obviněné ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák., neboť jak je patrno, soud nalézací sice citoval výpověď obviněné, jak chtěla znevýhodnit poškozenou společnost, avšak zvláštním úmyslem, zejména ve vztahu k jaké konkrétní potenciální výhodě či prospěchu obviněná svým jednáním směřovala, se dostatečně nezabýval ani ve skutkové větě výroku o vině, ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud, který sice rozhodnutí nalézacího soudu zrušil, avšak ze zcela jiných důvodů než v dovolání obviněnou vytýkaných, se již naplněním subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. také podrobněji nezabýval. Ve skutkové větě odsuzujícího výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu zcela chybí skutkový popis úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, když se zde jen zcela nekonkrétně uvádí, že obviněná věděla, že „uzavřením těchto smluv zhorší pozici společnosti S. M. P., s. r. o., na reklamním trhu a způsobí úbytek jejích smluvních partnerů“. V odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud pouze zopakoval závěry soudu první instance s tím, že obviněná si musela být vědoma všech skutečností, které byly v řízení zjištěny, a proto je závěr soudu prvního stupně o úmyslné formě zavinění zcela podložený. Dále se však soud druhého stupně již nezabýval tím, jak k tomuto závěru soud prvního stupně dospěl, a proto je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru prakticky nepřezkoumatelné, a to zejména vzhledem k tomu, že se závěry soudů obou stupňů diametrálně liší, zda úmysl obviněné H. V. směřoval k výhodě či prospěchu. Nalézací soud ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku uvedl, že obviněná věděla, že v důsledku jejího jednání „... může získat společnosti C. S. M., s. r. o., finanční prospěch v přesně nezjištěné výši ...“. Tomu pak odpovídá i právní věta, kde se uvádí, že obviněná uzavřela jako společník ve dvou organizacích se stejným předmětem činnosti smlouvu na úkor jedné z nich v úmyslu opatřit jinému prospěch. Přes uvedenou nekonkrétnost skutkové věty výroku o vině, kterou je třeba považovat za zásadní vadu, neobsahovalo ani odůvodnění žádnou konkretizaci uvedeného závěru, který nalézací soud v žádném směru nerozvedl ani neupřesnil.
Odvolací soud, jehož závěr je podstatný zvláště s přihlédnutím k tomu, že v celém rozsahu zrušil rozhodnutí nalézacího soudu a sám nově rozhodl, se pak ve skutkové větě výroku o vině vůbec nezmínil o uvedeném zvláštním úmyslu obviněné s výjimkou již citované části, že obviněná věděla, že „uzavřením těchto smluv zhorší pozici společnosti S. M. P., s. r. o., na reklamním trhu a způsobí úbytek jejích smluvních partnerů,“ což však dostatečně nevyjadřuje ani úmysl opatřit jinému prospěch ani úmysl opatřit jinému výhodu, když se zde hovoří jen o zhoršení pozice poškozené společnosti. V právní větě odvolací soud uvedl, že obviněná jednala v úmyslu opatřit jinému prospěch, avšak v odůvodnění svého rozsudku na straně 5 a 6 překvapivě bez ohledu na výrok o vině konstatoval, že s názorem soudu prvního stupně ohledně toho, že výhodnost smluv spočívala v možném finančním prospěchu, nelze souhlasit. Veškerá finanční plnění fakticky proběhla za ceny smluvené, nebylo tedy možné čekat plnění další. Smlouva uzavřená se společností S., spol. s r. o., byla pro společnost C. S. M., s. r. o., finančně dokonce prodělečná, neboť za výrobu a instalaci reklamy obdržela stejnou částku, jakou sama vydala na zakoupení reklamní plochy, přičemž jí musely vzniknout náklady na tvorbu a instalaci reklamy. Vzhledem k tomu, že tyto náklady nebyly zjišťovány, nelze stanovit míru zisku u společnosti S. L., s. r. o. Při navýšení ceny o 25.000,- Kč za jeden banner nepochybně tento zisk nemohl být zásadní. Dále odvolací soud uvedl, že snahou obviněné bylo utlumit podnikatelské aktivity společnosti S. M. P., s. r. o., a převést její zákazníky a zakázky na společnost C. S. M., s. r. o., o čemž svědčí výpověď svědka Ing. J. L., který uvedl, že společnost S., s. r. o., v minulosti opakovaně prováděla reklamu přes společnost S. M. P., s. r. o., a poté, co ji pro ní přestala nabízet, přijala nabídku společnosti C. S. M., s. r. o., která ji oslovila. Pro společnost C. S. M., s. r. o., znamenala realizace výše uvedených smluv prakticky zahájení vlastní činnosti. Okruh zprostředkovatelských firem pro zajištění reklamních ploch při sportovních akcích je velmi úzký a tím, že došlo k převedení obchodování se společností P., s. r. o., ze společnosti S. M. P., s. r. o., na společnost C. S. M., s. r. o., došlo k odstranění budoucí konkurence před plánovaným zahájením činnosti. Smlouvy, jejichž důsledkem bylo ukončení dlouhodobé spolupráce znevýhodněné společnosti se stálým smluvním partnerem, tak byly uzavřeny na úkor společnosti S. M. P., s. r. o., přestože se jí výslovně netýkaly. Výhoda – tedy získání výhodnějšího postavení na trhu – byla opatřena pro společnost C. S. M., s. r. o., a to bez ohledu na to, kdo byl v době spáchání skutku jejím společníkem a jednatelem (srov. list č. 5 a 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud ve vztahu k výše uvedenému zejména poukazuje na zmíněný rozpor mezi právní větou výroku o vině v napadeném rozsudku, kde je obviněné kladeno za vinu to, že získala pro jiného prospěch, aniž by tento prospěch byl ve skutkové větě dostatečně upřesněn, a posléze odůvodněním tohoto rozsudku, kde oproti uvedené právní větě odvolací soud shledal, že dovolatelka nezískala prospěch, nýbrž výhodu pro společnost C. S. M., s. r. o., byť vymezenou ve velmi obecné poloze a také bez náležité konkretizace. Za tohoto stavu a zároveň při absenci náležitého skutkového vymezení úmyslu obviněné v souvislosti se způsobením zákonem předvídaného následku pak nelze než konstatovat, že zejména soud odvolací pochybil, když obviněnou uznal vinnou trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., aniž by byly podle uvedených závěrů odvolacího soudu bez pochybností naplněny všechny znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu, zejména když nebylo nikterak objasněno, v čem konkrétně měla spočívat subjektivní stránka, a dále odvolací soud uvedl ve výroku a v odůvodnění téhož napadeného rozsudku rozporná zjištění o tom, zda obviněná získala svým jednání výhodu či prospěch. Za tohoto stavu věci pak Nejvyšší soud považuje za přinejmenším předčasné, zabývat se z podnětu dovolání naplněním materiálního znaku.
Nejvyšší soud proto shledal podané dovolání z hlediska uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněné H. V. důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 5 To 31/2008. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se bude odvolací soud znovu zabývat odvoláním obviněné a zejména se v souvislosti s naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. obviněnou H. V. zaměří na zjištění, zda vůbec obviněná měla úmysl svým jednáním získat zákonem předpokládanou výhodu či prospěch, a pokud dospěje k závěru, že tomu tak bylo, vyjasní své rozporné závěry v tom, zda se jednalo o výhodu anebo o prospěch společnosti C. S. M., s. r. o., přičemž je třeba takový prospěch nebo výhodu náležitě konkretizovat, aby pak bylo možno posoudit i materiální stránku trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák. Zásadně totiž nestačí uvést, že výhodou bylo získání výhodnějšího postavení na trhu, ale takové výhodnější postavení je třeba i určitým způsobem kvantifikovat, což je možné založit na porovnání obchodních aktivit obou společností při poskytování reklamních služeb v období předcházejícím uzavření předmětných smluv v roce 2003, které jsou obviněné kladeny za vinu, a v dalším období v letech 2004 až 2008, a to nejenom ve vztahu k společnostem P., s. r. o., S. L., s. r. o., a S., s. r. o., ale i dalším společnostem, se kterými byly tyto společnosti v obchodních vztazích, zejména když společnost C. S. M., s. r. o., v této oblasti teprve začínala a naopak společnost S. M. P., s. r. o., měla utlumit dosavadní podnikatelské aktivity. Tato svá zjištění a závěry musí soud náležitě vyjádřit ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího či případně zprošťujícího rozsudku. V odůvodnění svého rozhodnutí pak je třeba pečlivě takové závěry odůvodnit a podrobně rozvést, na základě čeho k nim dospěl. Pokud pak dospěje k závěru, že jsou naplněny znaky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. po formální stránce, neopomene věnovat svou pozornost také naplnění materiálního znaku, a tedy tomu, zda v daném případě byl stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněné minimálně na úrovni, vyžadované zákonem v ustanovení §3 odst. 2 tr. zák.
Přitom Nejvyšší soud v zásadě nepředjímá, jakým způsobem bude odvolací soud postupovat při rozhodování o odvolání obviněné H. V., tedy zda sám ve věci v souladu se shora vyslovenými názory rozhodne rozsudkem či věc po případném zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 T 16/2007, vrátí Krajskému soudu v Praze, aby ji znovu projednal a rozhodl. Současně však Nejvyšší soud považuje za nutné ještě zdůraznit, že při posuzování trestní odpovědnosti obviněné H. V. za trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. nelze opomenout základní zásadu použití trestního práva jako poslední možnosti ochrany uvedeným trestným činem dotčených společenských zájmů. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio vyplývá, že ochrana právních vztahů, které mají původ v oblasti soukromého práva, má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení civilněprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Nejvyšší soud k tomu dodává, že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.). Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud v Praze, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí (ale případně i Krajský soud v Praze), vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést minimálně úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že ve výroku o vině je třeba označení trestného činu uvádět mimo příslušného zákonného ustanovení i přesným jeho zákonným pojmenováním. Při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují (v tomto směru je třeba ještě do odůvodnění rozhodnutí doplnit z hlediska uplatňované obhajoby obviněnou podrobnější úvahy, proč vedle výpovědi obviněné nebylo věřeno svědkům Mgr. B. M., Ing. J. L., z jehož výpovědi je jinak v neprospěch obviněné vycházeno – viz list č. 6 rozsudku odvolacího soudu, a Ing. K. H.), poněvadž z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.