ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.22.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 22/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2008 o dovolání, které podal obviněný T. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 12 To 56/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 18/2006, takto:
I.Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně z r u š u j í
a)rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 12 To 56/2007, v části, v níž bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o nezměněném výroku o vině trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. a jíž byl obviněnému uložen trest,
b)rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 3 T 18/2006, v bodě 2) výroku o vině trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 3 T 18/2006, byl obviněný T. J. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. [bod 1) výroku o vině] a porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. [bod 2) výroku o vině], za které mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. L. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 12 To 56/2007, kterým z podnětu odvolání obviněného T. J. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a dále ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. krajský soud nově rozhodl tak, že obviněnému T. J. za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., který zůstal nedotčen, uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně odvolací soud podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc v rozsahu zrušujícího výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel vyslovil přesvědčení, že výrok o trestu napadeného rozhodnutí společně s výrokem o vině ohledně trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. uvedený v rozsudku soudu prvního stupně trpí vadou nesprávného hmotně právního posouzení. Soudům obou stupňů vytkl, že neaplikovaly ustanovení §66 tr. zák. o účinné lítosti, ačkoli tak učinit měly. Uvedl, že svou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu splnil ještě před zahájením trestního stíhání a stav úpadku se do poslední chvíle snažil odvrátit. Z těchto důvodů považoval dovolatel podmínky pro zánik trestnosti podle §66 tr. zák. za naplněné a soudům vytkl opominutí této skutečnosti. Obviněný dále v odůvodnění mimořádného opravného prostředku namítl ignorování některých z jím navrhovaných důkazů, jež měly svědčit o jeho snaze zajistit společnosti I., s. r. o., reálné finanční příjmy a tím odůvodnit pokračování její existence. V případě zahrnutí budoucích výnosů do dlužníkova majetku by podle jeho názoru soudy nemohly dospět k závěru, že se společnost I., s. r. o., nacházela v úpadku. Tato skutečnost by znamenala pro obviněného beztrestnost, neboť by mu nevznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně skutku kvalifikovaného jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. zrušil napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v odpovídající části a aby přikázal soudu 1. stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Učinila tak prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který námitky týkající se nedostatečného rozsahu dokazování za podané mimo zákonné vymezení důvodů dovolání. Podle názoru státního zástupce Nejvyššího zastupitelství však uplatněnému důvodu dovolání odpovídá námitka chybného posouzení předmětného skutku jako trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. Obviněný se dožadoval zániku trestnosti svého jednání podle §66 tr. zák., s čímž ovšem státní zástupce projevil nesouhlas. Upozornil na fakt, že obviněný věděl o úpadku společnosti nejpozději od 12. 11. 2001, přesto nezabránil prohlubování stavu úpadku a návrh na prohlášení konkursu podal až dne 30. 10. 2004. Protože však ani dodatečné podání návrhu na prohlášení konkursu nezbavuje pachatele trestní odpovědnosti, byl dovolatel uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. oprávněně. Státní zástupce navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocný rozsudek, jímž byl obviněnému nově uložen trest za trestnou činnost uvedenou pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a zabývat se relevantními námitkami.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod.
Skutek pod bodem 2) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Příbrami, kvalifikovaný jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. spočíval v podstatě v tom, že obviněný T. J. jako statutární zástupce společnosti I., s. r. o., se sídlem H., P. , nesplnil svou zákonnou povinnost bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu, ačkoli již od 12. 11. 2001, kdy bylo podáno přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2000, byl seznámen s výsledky hospodaření společnosti a věděl, že společnost byla k datu 31. 12. 2000 insolventní.
Ustanovení o účinné lítosti je definováno v §66 tr. zák. tak, že u taxativně vyjmenovaných trestných činů, mezi něž se řadí také trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák., může za splnění alespoň jedné ze dvou podmínek definovaných pod písm. a) a b) dojít k zániku trestnosti. O účinnou lítost tak půjde tehdy, jestliže pachatel některého z vyjmenovaných trestných činů dobrovolně škodlivý následek trestného činu zamezil nebo napravil, nebo jestliže pachatel dobrovolně učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.
Účelem účinné lítosti je ochrana zvlášť důležitých společenských zájmů před škodlivými následky, jež lze i po dokonání trestného činu zamezit či napravit. Protože jde většinou o těžké škodlivé následky, je jim třeba zabránit i za cenu beztrestnosti pachatele. Předpokladem pro použití ustanovení §66 tr. zák. je tudíž zjištění, že ke spáchání trestného činu došlo, že trestný čin byl dokonán, a samozřejmě okolnost, že škodlivému následku bylo možné ještě zabránit nebo jej napravit.
Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku sice výslovně domáhal aplikace ustanovení §66 odst. 1 tr. zák. o účinné lítosti, avšak z obsahu jeho podání, resp. převážné části námitek je zřejmé, že napadeným rozhodnutím vytýkal v podstatě nesplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu – znaku subjektivní stránky, jakož i zákonem vyžadovaného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy materiální stránky. V podstatě obě tyto námitky posoudil dovolací soud za oprávněné a odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V posuzované věci je otázka stupně společenské nebezpečnosti činu nepochybně ovlivněna následujícími skutkovými zjištěními obecných soudů, jež ani v dovolacím řízení není Nejvyšší soud oprávněn změnit. Především nelze přehlédnout fakt, že návrh na prohlášení konkursu podal obviněný sám z vlastní vůle dne 30. 10. 2004 a rozhodnuto o prohlášení konkursu na společnost I., s. r. o., bylo dne 24. 11. 2004 (č. l. 70). Návrh na prohlášení konkursu nepodal tedy nikdo z věřitelů společnosti, která podle závěrů obecných soudů byla insolventní již ke dni 31. 12. 2000. Významná je také skutečnost, že trestní stíhání bylo vůči obviněnému účinně zahájeno až dne 13. 1. 2006 (usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 1. 2006 bylo obviněnému doručeno dne 13. 1. 2006, viz č. l. 6). Z toho lze usuzovat, že obviněný nepodával návrh na prohlášení konkursu pod tlakem hrozícího trestního stíhání, což má v daném případě podstatný vliv na hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Dále vzbuzuje pochybnosti o naplnění materiální stránky skutečnost, že k zahájení trestního stíhání došlo až více než 14 měsíců poté, co dovolatel podal návrh na prohlášení konkursu, a 10 měsíců před vypršením pětileté promlčecí lhůty, jejímž marným uplynutím by trestnost činu zanikla.
Z hlediska správného právního posouzení skutku, kvalifikovaného jako trestný čin podle §126 odst. 2 tr. zák. je však zásadní, že soud prvního stupně se v rámci odůvodnění svého rozsudku rozsáhle zabýval okolnostmi, týkajícími se druhého z žalovaných trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a ve vztahu k tomuto trestnému činu zaměřil dokazování. Pokud jde o druhý z trestných činů, pro něž byl obviněný obžalován, okresní soud se ve svém rozhodnutí omezil na stručné konstatování shora uvedených zjištění ohledně vzniku stavu insolvence obchodní společnosti I. , a znalostí obviněného o finanční situaci. V rámci právního hodnocení tohoto skutku pak na str. 5 rozsudku konstatoval, že obviněný měl návrh na prohlášení konkursu podat nejpozději dne 12. 11. 2001, a tím, že jej podal až o tři roky později tak nesplnil svou zákonnou povinnost podat jej bez zbytečného odkladu, byť připustil snížení společenské nebezpečnosti činu právě v důsledku faktického podání návrhu obviněným. S tímto právním závěrem okresního soudu se ztotožnil i soud odvolací (str. 5 napadeného rozsudku) a výrok o vině tímto trestným činem vyslovený v rozsudku soudu 1. stupně ponechal nezměněn a uložil obviněnému trest. Učinil tak přesto, že ve vztahu k trestnému činu podvodu zrušil na podkladě odvolání obviněného výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Příbrami. Důvodem ke zrušení této části rozsudku podle odůvodnění napadeného rozsudku bylo právě nedostatečné objasnění všech okolností, významných pro posouzení především subjektivní stránky trestného činu podvodu a odvolacím soudem bylo uloženo doplnit dokazování za účelem prověření obhajoby obviněného. Ta spočívala v jeho tvrzení o existenci investiční akce, na jejíž realizaci bylo nutné nakoupit stavební materiál od poškozené společnosti S. L. , s. r. o., jehož úhradu následně nemohl provést z důvodu zrušení plánované stavební zakázky. Soudy obou stupňů tak zcela pominuly podstatnou skutečnost, že obviněný i ve vztahu k trestnému činu podle §126 odst. 2 tr. zák. uplatňoval obhajobu, založenou na jeho vůli zlepšit finanční situaci společnosti I., s. r. o., jejímž byl jednatelem, a změnit tak nastalý stav insolvence a ve svém důsledku tak zvrátit podmínky vzniku jeho povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu (v daném případě znaky uvedené v §126 odst. 2 tr. zák.), a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Podle §3 odst. 2 tr. zák. není trestným čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nižší než nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost - materiální znak trestného činu - je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Okresní soud v Příbrami a Krajský soud v Praze se vyjádřily výhradně k formálním znakům trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., a i to velmi stroze. K závěru o vině je však třeba shledat naplněnými nejen formální znaky, nýbrž současně také materiální stránku trestného činu. Protože se soudy nižších stupňů nezabývaly právním posouzením skutku ze všech uvedených hledisek, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudky soudů obou stupňů v rozsahu, jak je uvedeno pod bodem I. výroku tohoto usnesení.
Vzhledem k tomu, že krajský soud vyhověl námitkám obviněného ve vztahu k podvodnému úmyslu u skutku pod bodem 1) výroku o vině soudu prvního stupně, dovolací soud považuje za vhodné, aby okresní soud posoudil trestnost obou skutků ve společném řízení tak, jak bylo původně vedeno. V rámci doplněného dokazování bude nutné znovu posoudit otázku subjektivní stránky nejen u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ale také u trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti bude třeba např. objasnit, zda se dovolatelovo tvrzení, že činil aktivní kroky k odvrácení stavu úpadku, zakládá na pravdě, zda oddalováním podání návrhu na prohlášení konkursu skutečně došlo ke zhoršení možnosti uspokojení pohledávek věřitelů. Vyřešení otázky subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. je významné i pro správné vyhodnocení stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Tudíž je žádoucí zkoumat naplnění formálních znaků i materiální stránky komplexně, včetně případných souvislostí se skutkem, jímž měl obviněný naplnit znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Podle zjištění Nejvyššího soudu je v současné době reálná možnost spojení věcí ke společnému řízení, neboť v řízení o trestném činu podvodu, ohledně něhož byla věc vrácena již odvolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí, Okresní soud v Příbrami dosud nerozhodl.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 3 T 18/2006, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2007, sp. zn. 12 To 56/2007, v rozsahu jejich výroků o vině a trestu týkajících se trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obsahově navazovala a pozbyla jejich zrušením podkladu.
Okresní soud v Příbrami tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného T. J. a odstraní vady vytčené tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Dovolací soud pouze připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy nižšího stupně v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.)
Protože vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. ledna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová