ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.819.2008.1
sp. zn. 5 Tdo 819/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. srpna 2008 o dovoláních, která podali obvinění Ing. K. Š. a Ing. D. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 12 To 11/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 6/2006, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 12 To 11/2008, kromě části výroku pod bodem I., kterou byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 6 T 6/2006, ve zprošťujícím výroku a ve výroku o náhradě škody, a kromě výroku pod bodem III. Dále se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 6 T 6/2006, v odsuzující části výroku o vině a ve výroku o trestu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se věc ohledně trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2007 v r a c í státnímu zástupci k došetření.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 6 T 6/2006, byli obvinění Ing. K. Š. a Ing. D. Š. uznáni vinnými trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2007, za které byl každému z nich podle §126 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2007 uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byli obvinění podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby ze skutků popsaných pod bodem 1. a), b) obžaloby, jimiž se měli dopustit trestných činů zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Č. K. a., J., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení před jiným orgánem.
Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 12 To 11/2008, kterým z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ohledně obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d ), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu, dále v celém zprošťujícím výroku a ve výroku o náhradě škody (bod I. výroku rozsudku odvolacího soudu). Podle §259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obou obviněných trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2008 každému z nich podle téhož zákonného ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně oběma obviněným podle §59 odst. 2 tr. zák. uložil přiměřenou povinnost poskytnout ve zkušební době správci konkursní podstaty účinnou součinnost (bod II. výroku citovaného rozsudku). Pod bodem III. výroku vrátil vrchní soud podle §260 tr. ř. věc ohledně skutků uvedených pod bodem 1/a, b obžaloby, kvalifikovaných jako trestné činy zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák. a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. státnímu zástupci k došetření. Odvolání obviněných soud druhého stupně podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná (bod IV. výroku rozsudku odvolacího soudu).
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli obvinění Ing. K. Š. a Ing. D. Š. dovoláními podanými prostřednictvím obhájců ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Své podání opřeli oba obvinění o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g), h), l) tr. ř., tedy že proti obviněným bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, byl jim uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolatelé vznesli více námitek, jež však výslovně nepodřadili pod některý z deklarovaných dovolacích důvodů. Proto Nejvyšší soud mohl pouze podle jejich obsahu posoudit, ke kterému důvodu z předmětných dovolání se konkrétní výtky vztahují.
Obviněný Ing. K. Š. označil předmětné trestní stíhání za nezákonné, a to z několika příčin. Podstata všech však měla souvislost s konkursním řízením, jež bylo prohlášeno na společnost D., a. s., kde obviněný působil ve funkci předsedy představenstva. Napadl postup konkursního soudu, jenž prohlásil konkurs na společnost D., a. s., před uplynutím lhůty úpadce pro vyjádření k návrhu na konkurs, vyslovil údiv nad tím, že konkursní soud nepožádal o předložení účetních dokladů i ostatní členy představenstva a že přes návrhy dovolatele nevyžádal od společnosti Ch. H., a. s., směnky vlastní společnosti D., a. s., v hodnotě přes 800 mil. Kč, které tato podle jeho přesvědčení drží neoprávněně a mohly by významně ovlivnit posouzení stavu úpadku společnosti D., a. s. Další námitky obviněný směřoval proti osobě správce konkursní podstaty Ing. D. T. Podle jeho vyjádření se jedná o člověka spřízněného s navrhovatelem konkursu Ing. A. Ch. Tento správce neoprávněně podle obviněného zbavoval majetku i společnosti dovolatele, které nejsou v konkursu, a tvrdil, že Ing. D. T. nevymáhal pohledávky, jež má společnost D., a. s., vůči Ing. A. Ch. Upozornil také na to, že v současnosti je sice pokračováno v konkursním řízení společnosti D., a. s., avšak jediným přihlášeným věřitelem je Č., a. s. Zdůraznil, že její pohledávka však nebyla v incidenčním řízení uznána, a odkázal na příslušná rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 25/2003 a sp. zn. 40 Cm 81/2002. Dále uvedl, že ve věci podal ústavní stížnost, o níž nebylo dosud rozhodnuto a za podstatný z hlediska své trestní odpovědnosti považoval i rozhodčí spor mezi Českou republikou a Č., a. s., o práva k pohledávce za společností D., a. s., který nebyl dosud ukončen. Ostatní argumenty k dovolacímu důvodu pod písmenem e) se týkaly přípravného řízení. Zpochybnil správnost činnosti státního zastupitelství, které se údajně snažilo vytvořit iluzi velkého počtu poškozených, a za absurdní považoval okolnost, že východiskem pro vyšetřovací orgány byly podklady předložené samotným obviněným a odsouzen byl nakonec právě pro nedodání účetních dokumentů. Nepřípustné bylo trestní stíhání podle dovolatele už proto, že samotný odvolací soud v ústním odůvodnění konstatoval nezákonnost trestního stíhání obviněného.
Pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze subsumovat výtku, že odsuzující výrok soudu druhého stupně a taktéž jeho výrok o vrácení věci k došetření státnímu zástupci nerespektují právo dovolatele na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, za kterou lze podle Evropského soudu pro lidská práva považovat dobu šesti až sedmi let. Další námitka nesprávného právního posouzení skutku se týkala materiální stránky trestného činu. Její absenci založil obviněný na tom, že svým jednáním nikomu nezpůsobil škodu.
Obviněný Ing. K. Š. nesouhlasil dále s uloženým trestem. Konkrétně mu byl podle jeho názoru uložen trest (správně se jednalo o přiměřenou povinnost ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 tr. zák.), aby ve zkušební době poskytl účinnou součinnost správci konkursní podstaty, který však podle jeho přesvědčení zákon nepřipouští. Měl za to, že jedním z důsledků jeho podmíněného odsouzení je nemožnost splňovat podmínky §6 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, živnostenského zákona, ve znění pozdějších předpisů, a nemůže tedy nadále zastávat funkce v orgánech společnosti D., a. s. Byl tudíž přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu ho nutí setrvat ve funkci, byť je to v rozporu se zákonem.
Co se týče důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., s ohledem na obsah dovolací argumentace pravděpodobně uplatnili oba obvinění uvedený důvod v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v písmenech e), g), h).
Vzhledem k výše uvedenému obviněný Ing. K. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jednak výroky, jimiž byl uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu a byl mu za tento trestný čin uložen trest, a dále aby zrušil výrok, kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření ohledně skutků popsaných v obžalobě pod bodem 1. a), b). Současně navrhl po zrušení rozsudku vrchního soudu v naznačeném rozsahu věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Obviněná Ing. D. Š. označila trestní stíhání shodně s obviněným Ing. K. Š. za nepřípustné. Podle ní v době od zrušení konkursu Krajským soudem v Hradci Králové do zrušení tohoto zrušujícího rozhodnutí Nejvyšším soudem (od prosince 2005 do dubna 2006) měly na stav neexistence konkursního řízení reagovat i orgány činné v trestním řízení. Odkázala na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 1274/2003, jímž podpořila tvrzení, že trestnost činu zanikla podle §65 tr. zák.
Nedostatek materiální stránky měl podle přesvědčení obviněné za následek nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu. Dovolatelka dovozovala absenci jakékoli společenské nebezpečnosti z toho, že se spoluobviněným Ing. K. Š. jednali v krajní nouzi ve smyslu §14 tr. zák., báli se, že dojde k vytunelování majetku společnosti D., a. s., aniž by byly uhrazeny pohledávky věřitelů.
Namítla dále kriminalizaci obchodně právních vztahů a porušení práva na obhajobu, neboť soudy nevyhověly jejím návrhům na doplnění dokazování. Domnívala se, že uložením přiměřené povinnosti poskytnout správci konkursní podstaty součinnost nastala nepřípustná situace, kdy je nucena k aktivní obhajobě, a to z hlediska vyloučení svobodné volby vedení obhajoby ohledně souvisejících skutků, jež byly vrchním soudem vráceny státnímu zástupci k došetření.
Závěrem svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně do doby, kdy o mimořádných opravných prostředcích obviněných Ing. K. Š. a Ing. D. Š. Nejvyšší soud rozhodoval, nevyužila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovoláním.
Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocný rozsudek, jímž byl obviněným nově uložen trest za trestnou činnost uvedenou ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání byla podána v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahují náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dopadá na případy, kdy nastal některý z obligatorních důvodů (§11 odst. 1, 4 tr. ř. a §11a tr. ř.), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou tedy je, že se musí jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech výslovně uvedených v ustanoveních §11 odst. 1 tr. ř. nebo §11a tr. ř., která taxativně definují předpoklady nepřípustnosti trestního stíhání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu, jednak při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 360/2006, 11 Tdo 530/2002, 7 Tdo 4/2006). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §23 odst. 1, §31 a §33 tr. zák.
Skutek kvalifikovaný soudem prvního stupně podle tehdy platného znění trestního zákona jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2007 spočíval v podstatě v tom, že v H. K. od 9. 5. 2001, kdy byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 38 K 8/2001, prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti D., a. s., do sdělení obvinění dne 17. 6. 2005 (Ing. K. Š.) a 16. 6. 2005 (Ing. D. Š.) obviněná Ing. D. Š. jako členka představenstva do 8. 3. 2002 a poté jako akcionářka společně s Ing. K. Š., předsedou představenstva do 8. 3. 2002 nespolupracovali v souladu s ustanovením §17 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), se správci konkursní podstaty Ing. D. T. a JUDr. J. K., neposkytli nutná vysvětlení a účetnictví úpadce - společnosti D., a. s., nesestavili seznam majetku a závazků s uvedením dlužníků a věřitelů a nerespektovali usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 38 K 8/2001, jímž jim bylo jako členům představenstva společnosti D., a. s., uloženo splnit povinnosti podle §17a odst. 1 ZKV k poskytnutí součinnosti správci konkursní podstaty.
Trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2007 spáchá ten, kdo po prohlášení konkursu maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozí úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. (Novelou provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. byl nově formulován §126 tr. zák. nazvaný „porušení povinnosti v insolvenčním řízení“, kterého se dopustí pachatel, který v insolvenčním řízení maří nebo ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení.) Tento trestný čin je podle předcházející i nové právní úpravy trestným činem úmyslným, a proto pro naplnění jeho skutkové podstaty postačí jednání, kterého se pachatel dopustí v úmyslu nepřímém. Podle právní věty odsuzujícího výroku rozsudku krajského soudu naplnili obvinění svým jednáním skutkovou podstatu v té formě, že výkon funkce správce „mařili“ a tím ohrozili „úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty“. Mařit výkon funkce správce konkursní podstaty znamená usilovat o znemožnění takového výkonu funkce v době, kdy má být splněn. Fakticky v důsledku jednání pachatele dochází k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku v tom směru, že tyto úkony správce ve stanovené době nemůže vykonat vůbec, dopadá však i na případy, kdy správce musí vynaložit zvýšené úsilí, aby překonal mařící jednání obviněného a zjistil event. zpeněžil majetek náležející do konkursní podstaty (srov. č. 36/2007 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal na podkladě obou podaných dovolání důvodnou námitku nesprávného posouzení právního posouzení materiální stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu.
Tuto námitku nedostatku materiální stránky trestného činu uplatnil jak obviněný Ing. K. Š. tak obviněná Ing. D. Š., přičemž každý z dovolatelů zvolil na podporu tvrzení o nízkém stupni společenské nebezpečnosti činu pro společnost rozdílné argumenty. Nikoli všem ale bylo možné přisvědčit, např. nelze souhlasit s naplněním předpokladů pro konání v krajní nouzi, jak se domnívala obviněná Ing. D. Š. Dovolatelka byla dále nesprávně přesvědčena o zániku trestnosti činu podle ustanovení §65 tr. zák. a odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1274/2003. Zde Nejvyšší soud zdůraznil, že změnou situace ve smyslu ustanovení §65 tr. zák. se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy. Nebylo prokázáno, že by v posuzované věci nastala nějaká podobná okolnost. Citované rozhodnutí tedy neposkytuje oporu obhajobě, nýbrž ji v rozsahu dotčené námitky vyvrací. Rovněž Nejvyšší soud judikoval (srov. č. 5/2005 Sb. rozh. tr.), že dodatečné zrušení usnesení o prohlášení konkursu úpadce není možné bez dalšího považovat za takovou změnu situace, která by odůvodňovala zánik nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §65 tr. zák. a tím i zánik trestní odpovědnosti obviněného za již spáchané porušení povinnosti v řízení o konkursu. Také argument obviněného Ing. K. Š., že skutek kladený jim za vinu neměl za následek vznik škody, nebyl akceptovatelný, neboť znakem skutkové podstaty podle §126 odst. 1 tr. zák. není vznik škody. Škodlivým následkem je samotné ohrožení zájmu chráněného uvedeným ustanovením trestního zákona (ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku). Na tomto místě je třeba vytknout soudu prvního stupně nedostatek popisu skutku co do vyjádření následku protiprávního jednání dovolatelů (porušení zájmu na řádném výkonu funkce správce konkursní podstaty stroze konstatoval pouze v odůvodnění rozsudku na str. 11), přičemž na tuto vadu upozornil již odvolací soud na str. 8 – 9 svého rozhodnutí. Byť tedy některé z konkrétních argumentů uplatněných v dovoláních byly zjevně liché, z dalších tvrzení obsažených v obou mimořádných opravných prostředcích a zejména s ohledem na okolnosti zjištěné dovolacím soudem ze spisu v rámci přezkumné činnosti, dospěl Nejvyšší soud k závěru o opodstatněnosti námitky nedostatku materiální stránky.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu (v daném případě znaky uvedené v §126 odst. 1 tr. zák.), a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Podle §3 odst. 2 tr. zák. není trestným čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nižší než nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost - materiální znak trestného činu - je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z obou rozhodnutí soudů nižší instance nevyplývají všechny skutečnosti významné pro posouzení stupně společenské nebezpečnosti předmětného činu. Zvláště lze v této souvislosti vytknout pochybení opět krajskému soudu. Ten se materiální stránkou trestného činu vůbec nezabýval, takže nelze zjistit, z čeho dovodil, že jde o stupeň vyšší než nepatrný. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí se omezil v podstatě na konstatování, že materiální podmínka „je zcela jistě naplněna“ (viz odůvodnění rozsudku druhého stupně, str. 9). Přitom dosavadní skutkové okolnosti v posuzované trestní věci, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obou obviněných.
Nejvyššímu soudu nepříslušelo hodnotit výtky proti samotnému konkursnímu řízení, činnosti správců konkursní podstaty a konkursního soudu, ale zároveň nemohl zcela pominout souvislost projednávané trestné činnosti s konkursním řízením prohlášeným na majetek společnosti D., a. s. Dovolatelům nelze upřít jistou oprávněnost námitek vůči prvnímu správci konkursní podstaty Ing. D. T. Ing. D. T. např. vytýkal dovolatelům nesoučinnost, avšak na schůzce s obviněnými byl zastoupen na základě plné moci společností P., a. s., aniž ovšem obviněné o udělení plné moci této společnosti k převzetí účetnictví společnosti D., a. s., informoval, což sám uvedl v hlavním líčení (srovnej č. l. 2816). Nesprávnost některých kroků Ing. D. T. potvrdil také nový správce konkursní podstaty JUDr. J. K., jež potvrdil, že některé nemovitosti zahrnul původní správce do konkursní podstaty neoprávněně (viz č. l. 2532). Vzhledem k pochybnostem vztahujícím se k osobě správce konkursní podstaty Ing. D. T., jeví se nedůvěra odvolatelů k jeho osobě oprávněnou a jejich odmítavý postoj k poskytnutí součinnosti tomuto správci jako jeden z více projevů nesouhlasu s probíhajícím konkursním řízením.
Původně měl úpadce – společnost D., a. s., přes čtyři desítky věřitelů přihlášených do konkursu. V průběhu konkursu vzali všichni věřitelé až na Č. k. a. svou přihlášku zpět. Tato zpětvzetí přihlášek do konkursu měla podle tvrzení dovolatelů zapříčinit mj. jejich úspěšná snaha o uspokojování pohledávek za společností D., a. s. Dostupný spisový materiál jim částečně dává za pravdu. Přestože většina pohledávek byla postoupena na společnost M., s. r. o., o splnění některých závazků se prokazatelně zasloužili také samotní obvinění (např. pohledávku společnosti M. – V., s. r. o., uhradila obviněná Ing. D. Š. svým jménem, srov. výpověď jednatele této společnosti, Ing. O. Ř. na č. l. 1583 a smlouvu o postoupení pohledávky na č. l. 1590; dále viz výpověď JUDr. E. A. na č. l. 1837, který potvrdil, že mu jako zástupci Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, jež měla pohledávku za společností D., a. s., obviněná Ing. D. Š. nabídla uhrazení pohledávky prostřednictvím společnosti A. R. C., pojišťovací makléřská společnost, s. r. o.). Zda se nějakou měrou podílel některý z dovolatelů také na uhrazení těch pohledávek, jež byly postoupeny na společnost M., s. r. o., nelze s určitostí tvrdit ani popřít, neboť Mgr. J. Š., který kontaktoval většinu věřitelů s návrhem na odkoupení jejich pohledávek za společností D., a. s., společností M., s. r. o., odmítl vypovídat s tím, že je jako bývalý právní zástupce obou obviněných vázán mlčenlivostí (č. l. 1492). Protože tedy nejsou dány podmínky pro jednoznačné vyvrácení obhajoby, a za dané situace spíše lze mít za to, že byly dány okolnosti podstatně snižující intenzitu společenské nebezpečnosti činu, vyvstávají důvodné pochybnosti o naplnění materiální stránky trestného činu.
Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřil výhradně k formálním znakům trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (byť k závěru o vině je třeba shledat naplněnými nejen formální znaky, nýbrž současně také materiální stránku trestného činu), a Vrchní soud v Praze se sice věnoval i otázce materiální stránky, ale velmi stroze, aniž by v rámci svých úvah vysvětlil, zda při splnění materiální podmínky trestnosti činu bral zřetel i na výše zmíněné okolnosti provázející průběh konkursního řízení. Protože se soudy nižších stupňů nezabývaly právním posouzením skutku ze všech uvedených hledisek, resp. jejich posouzení materiální stránky není úplné a jasné, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nemohl obstát.
Z hlediska nutnosti komplexního posouzení všech relevantních skutečností, jež mají vztah ke skutku, jímž byli obvinění uznáni vinnými, pro správný právní závěr o dosažení vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti skutku bude vhodné přihlédnout i ke zjištěním týkajícím se skutků popsaných pod bodem 1. a), b) obžaloby. Jak bylo zmíněno v úvodu tohoto rozhodnutí, odvolací soud vrátil věc ohledně těchto skutků, jimiž se měli obviněný Ing. K. Š. a obviněná Ing. D. Š. dopustit trestných činů zneužívání informací v obchodním styku a poškozování věřitele, státnímu zástupci k došetření. Je nepochybné, že všechny tři skutky spolu věcně úzce souvisejí (srov. popis skutků v obžalobě, č. l. 2291 a násl.), a pro lepší posouzení materiální stránky daného trestného činu a jeho následku by měly být projednávány společně. V předmětné trestní věci jsou tak v souladu s §20 tr. ř. dány podmínky pro spojení věci ke společnému řízení, které ostatně bylo až do rozhodnutí vrchního soudu konáno.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných Ing. K. Š. a Ing. D. Š. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 6 T 6/2006, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 12 To 11/2008, v rozsahu jejich výroků o vině a trestu týkajících se trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc ohledně tohoto trestného činu státnímu zástupci k došetření.
Ačkoli tímto usnesením dovolacího soudu je zrušen i výrok o trestu z rozsudku vrchního soudu, Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje na pochybnosti, které uložení přiměřené povinnosti poskytnout správci účinnou součinnost vzbuzuje. Obviněná Ing. D. Š. zcela oprávněně brojila proti obsahu uložené povinnosti, neboť s ohledem na vrácení věci ohledně dvou skutků vykazujících věcné propojení se skutkem, za nějž byla uložena každému z dovolatelů přiměřená povinnost, existuje velká pravděpodobnost, že jejím splněním by případně hrozila možnost nucení k sebeobviňování. V tomto ohledu je potom takto formulovaná povinnost v rozporu se základními právy garantovanými Listinou podle článku 37 odst. 1 (Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.) a článku 40 odst. 4 (Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.). Podle Ústavního soudu potom není zásadní rozdíl mezi právem osoby obviněné či podezřelé odmítnout výpověď a mezi právem osoby nestíhané nebýt nucena k vydání důkazů schopných přivodit její trestní stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 255/2005, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 128). Navíc je dále otázkou, nakolik by takové omezení bylo účelné za situace, kdy ani jeden z dovolatelů již není členem statutárního orgánu úpadce. Pokud nezastávají příslušná postavení v orgánech společnosti D., a. s., z nichž by jim plynula oprávnění disponovat s účetními doklady, tím méně jim lze ukládat povinnost korespondující takovému oprávnění, neboť objektivně vzato takovou povinnost splnit bude ztěží v jejich silách. Samozřejmě taková možnost přichází v úvahu jedině po zjištění, že předmětné účetní doklady budou mít obvinění ve svém držení. I z tohoto důvodu je zřejmé, že je nutné vést společné řízení o veškeré trestné činnosti obviněných, která spolu souvisí, aby mohla být v případném novém soudním řízení správně posouzena i otázka trestu.
V rámci doplněného dokazování v přípravném řízení a poté před soudy nižších stupňů bude nutné znovu posoudit naplnění formálních znaků a zejména materiální stránky u trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. v souvislosti se skutky vrácenými k došetření státnímu zástupci soudem druhého stupně. Bude třeba např. posoudit, nakolik nespolupráce obviněných se správci konkursní podstaty reálně ovlivnila možnosti správce zjistit majetek spadající do konkursní podstaty, a to zvláště za situace, kdy do konkursu byl nakonec přihlášen pouze jeden věřitel, jehož pohledávka je navíc v současnosti sporná. Dále bude nutné znovu prověřit tvrzení obviněných, že činili aktivní kroky k uhrazení pohledávek, zda nenakládali s majetkem úpadce, jak je specifikováno pod bodem 1. obžaloby, v rozporu se svými omezenými možnostmi disponovat s tímto majetkem po prohlášení konkursu. Bude tudíž nutné vyjasnit veškeré důsledky nesoučinnosti obviněných se správci konkursní podstaty, zda unikl majetek, který by mohl být zahrnut do konkursní podstaty, zda bylo skutečně ohroženo jeho zjištění, event. zpeněžení.
Nejvyšší soud pouze připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. jsou orgány činné v trestním řízení v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněných nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnutí učiněno podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. srpna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová