ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1030.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1030/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. ledna 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. J. K. , které podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 2 To 41/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 16/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2005, sp. zn. 36 T 16/2000, byl Ing. J. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti v trvání 8 roků spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností. Podle §55 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci (celkové částky 5.634.353,76 Kč s příslušenstvím na účtu v Č., a. s., pobočka P.) a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se obviněný dopustil tím, že jako jednatel a generální ředitel ve společnosti V. K., s. r. o., se sídlem v H. a posléze i jako jednatel společnosti B., spol. s r. o., se sídlem ve V., jejímž majoritním vlastníkem se stala dne 24. 7. 1997 společnost V. K. , s. r. o., který v těchto společnostech rozhodoval o finančních tocích,
ve druhé polovině roku 1997 v úmyslu získat ke škodě nejméně 208 dodavatelů z celého území České republiky velký finanční kapitál ve prospěch společnosti V. K. , s. r. o., za účelem podstatného rozšíření obchodní sítě a zakoupení obchodního podílu ve společnostech zejména P. P. – Č. d. , a. s., P. , a V. P. , a. s., P. , využívajíc toho, že V. K. má s dodavateli uzavřené dlouhodobé smlouvy o dodávce zboží, se rozhodl, že od července částečně a od října 1997 převážně nebude dočasně hradit faktury dodavatelům, přičemž tuto skutečnost dodavatelům zamlčel, nebo přislíbil zaplacení se zpožděním, ačkoli vzhledem k délce doby odběru a objemu dodávek věděl, že nevyjde li jeho plán na zakoupení akcií výše uvedených společností a na získání úvěru ve výši 300 mil. Kč od banky, v budoucnu nebude schopen za odebrané zboží na faktury zaplatit, a plán realizoval příkazem, aby v rámci podniku, poté co dodané zboží na faktury bude ve velkoobchodě i maloobchodě prodáno, byly tržby za prodané zboží soustřeďovány v tzv. centrální pokladně v H. na M. , čímž se mu podařilo nashromáždit částku nejméně 235.000.000,- Kč v hotovosti, kterou měl v úmyslu použít k nákupu akcií jménem V. K. výše uvedených akciových společností a dalších hodnot pro rozšíření svého podnikání, jeho záměr se však nezdařil, protože nezískal úvěr od banky a protože P. P. – Č. d. , a. s., získala začátkem prosince 1997 společnost J. M. , a jelikož nebyl schopen shromážděnými finančními prostředky ani vlastními prostředky ani jinak splnit závazky společností V. K. , s. r. o., a B. , spol. s r. o., neboť dluhy značně převyšovaly disponibilní finanční hotovost a věřitelé se domáhali okamžitého splacení pohledávek a hrozili zastavením dodávek zboží, převedl obchodní podíl ve společnosti V. K. (a tím také zprostředkovaně ve společnosti B. ) na E. Ř. , držitele cizího cestovního pasu, aby se tak zbavil odpovědnosti za zaplacení dluhů a vyhnul se věřitelům, čímž způsobil dodavatelům celkovou škodu ve výši nejméně 460.931.734,- Kč jednotlivými útoky uvedenými v bodech 1. – 235. výrokové části rozsudku soudu I. stupně.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 2 To 41/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku o propadnutí věci a v zrušeném rozsahu vrátil věc soudu I. stupně. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu I. stupně nezměněn.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V obsáhlém dovolání v rozsahu 23 stran obviněný v podstatě uplatnil 5 základních námitek.
Za prvé, že nemohl naplnit znak „zamlčí podstatné skutečnosti“ podle §250 odst. 1 tr. zák., protože nejzazším datem páchání jeho případné trestné činnosti je datum 3. 12. 1997, od kterého již nebyl ani jednatelem ani společníkem jak společnosti V. K. , s. r. o. (dále jen V. K. ), tak ani společnosti B. , spol. s r. o., (dále jen B. ), v jejichž orgánech nefiguroval již od listopadu 1997. Trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, tedy v době kdy mělo dojít k spáchání trestné činnosti, bylo možno se dopustit toliko uvedením někoho v omyl nebo využitím něčího omylu a až zák. č. 253/1997 Sb., s účinností od 1. 1. 1998, byla nově do této skutkové podstaty vložena třetí alternativní forma jednání „zamlčí podstatné skutečnosti“. Domnívá se proto, že byl odsouzen i za jednání, které v době spáchání skutku nebylo trestným, resp. nebylo způsobilé naplnit znaky objektivní stránky trestného činu podvodu. Z této námitky pak dovozuje důsledky, když z rozhodnutí soudů vůbec nelze rozlišit, ve vztahu ke kterému z poškozených dodavatelů soudy dovodily, že je měl uvést v omyl a kterým naopak měl zamlčet podstatné skutečnosti a tomuto rozlišení nebyla v dokazování věnována žádná pozornost. Pokud určitému dodavateli bylo nejprve pasivně zamlčeno, že platby za dodané zboží budou dočasně zastaveny a teprve následně by mu bylo vědomě nepravdivě přislíbeno zaplacení s určitým zpožděním, čímž by byl dodavatel uveden v omyl, muselo by v takovém případě být postaveno najisto, v jakém konkrétním časovém okamžiku byl takový dodavatel v omyl uveden a jaký objem zboží v takto vyvolaném omylu dodal, protože trestným by mohlo být pouze aktivní uvedení v omyl a nikoliv pouhé pasivní zamlčení byť i podstatné skutečnosti.
Za druhé obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů, že někoho uvedl v omyl. Pokud některým dodavatelům přislíbil zaplacení se zpožděním, jednalo by se o uvedení v omyl jedině tehdy, pokud by současně bylo skutkově zjištěno, že věděl o nepravdivosti tohoto příslibu nebo byl již v okamžiku příslibu srozuměn s tím, že ke splnění tohoto příslibu v budoucnu nedojde. Tedy ve vztahu ke kterému konkrétnímu dodavateli jednak na základě čeho, ale současně i od kterého časového okamžiku si měl být vědom, že k naplnění tohoto příslibu nedojde a zda konkrétnímu dodavateli přislíbil zaplacení se zpožděním až v době, kdy o nemožnosti splnění příslibu věděl (byl srozuměn) nebo se tak stalo předtím ještě v době, kdy sám mohl být přesvědčen, že jím slíbenému pozdějšímu zaplacení nebude nic bránit. Pouze v prvním případě by se přitom mohlo jednat o úmyslné uvedení v omyl konkrétního dodavatele.
Za třetí obviněný namítá, že až do konce jeho působení jako jednatele a společníka ve společnostech V. K. a B. (tedy až do 4. 12. 1997), tyto nikdy nepřestaly být schopny dostát svým závazkům vůči věřitelům a v době převzetí obou společností E. Ř. výše bezprostředně disponibilních finančních prostředků v majetku společnosti V. K. přesahovala souhrn všech závazků této společnosti. Neměl proto důvod předpokládat či dokonce vědět, že k jím slíbenému pozdějšímu zaplacení jednotlivým dodavatelům následně nedojde či nebude moci dojít, natož aby s tímto vědomím jednal již od počátku a následně po celou danou dobu.
Za čtvrté obviněný namítá neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem v podobě škody nejméně ve výši 460.931.734,- Kč, jako souhrnu všech pohledávek jednotlivých poškozených dodavatelů. Tato škoda měla podle rozsudku soudu I. stupně vzniknout tím, že dodavatelé nedostali za své zboží vůbec zaplaceno. Podle obviněného ale ze skutkových zjištění soudu uvedených ve skutkové větě rozsudku vyplývá, že jeho jednání ani úmysl nesměřovaly k tomuto cíli ale naopak, že jeho rozhodnutí a následné jednání spočívalo v pouhém dočasném pozastavení plateb za odebrané zboží, což vyplývá i ze soudem zjištěného důvodu tohoto dočasného neplacení, spočívajícího v jeho záměru shromáždit na určitou dobu větší množství finančních prostředků na nákup obchodních podílů v dalších společnostech a tedy na expanzi jeho podnikatelských aktivit. Podle obviněného není proto v příčinné souvislosti s jeho jednáním, že dodavatelům nebylo vůbec zaplaceno za dodané zboží a tento následek není ani v příčinné souvislosti s tím, že převedl svůj obchodní podíl (stejně jako i ostatní společníci V. K. ) na E. Ř. , který současně převzal i obchodní podíl ve společnosti B. Součástí skutkových zjištění soudu je sice tvrzení, že důvodem převzetí obou společností E. Ř. měla být neschopnost obviněného splnit závazky obou společností vůči dodavatelům. Současně ale soud I. stupně vzal za prokázané, že E. Ř. s převzetím obchodních podílů a funkce jednatele v obou společnostech, převzal jen na hotovosti v podkladně a na bankovních účtech částku 298.296.000,- Kč, hodnotu zásob zboží více než 320 miliónů Kč, jakož i pohledávek a dlouhodobého majetku obou společností, představujících dalších mnoho set miliónů korun. Aktuálně splatnou ke dni převzetí obou společností E. Ř. byla přitom z celé sumy všech závazků, jejich neuhrazení je obviněnému kladeno za vinu, pouze jen malá část cca 135 miliónů korun a po přičtení i dalších tehdy splatných závazků vůči věřitelům, kterým ve finále žádná škoda nevznikla, činila absolutní suma všech aktuálně splatných závazků částku 282.069.000, Kč. K témuž datu, oproti těmto splatným závazkům, však V. K. na svých účtech bezprostředně disponovala finančními prostředky ve výši 298.296.000, Kč. V. K. se tak v okamžiku kdy obviněný prodal svůj obchodní podíl v této společnosti E. Ř. , nacházela v situaci, kdy její bezprostředně disponibilní finanční prostředky převyšovaly její aktuálně splatné závazky. Pokud dodavatelům nebylo za dodané zboží vůbec zaplaceno celkem 460.931.734,- Kč, nebo dokonce 644.358.364,- Kč, stalo se tak pouze v důsledku jednání E. Ř., který krátce po převzetí obou společností akumulované finanční prostředky nepoužil k úhradě splatných závazků, ale tyto vybral a použil zřejmě pro svojí potřebu. Proto je obviněný přesvědčen, že mezi jeho jednáním a následkem není dána (je přetržena) příčinná souvislost, když žádný důkaz neumožňuje učinit skutkový závěr, že by snad při prodeji svého obchodního podílu věděl jak se E. Ř. hodlá zachovat, nebo byl s tím alespoň srozuměn.
Za páté obviněný namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku existence a formy jeho zavinění jako úmyslného. Poukazuje přitom na závěry dvou znaleckých posudků, které k objasnění ekonomické situace obou společností opatřila obhajoba, žádný ze soudů jejich závěry nezpochybnil, ale při posuzování otázky zavinění k těmto závěrům nepřihlížely. Ze závěru znalce Ing. J. Š., CSc., který byl proveden jako důkaz a z něhož plyne, že od počátku měsíce října 1997 do 4. 12. 1997, tedy v období kdy se měl podle odvolacího soudu změnit nepřímý úmysl obviněného na přímý a měl tak již jednat v úmyslu dodavatelům za zboží vůbec nezaplatit, bylo ale V. K. za dodané zboží dodavatelům zaplaceno postupně více než 367.000.000,- Kč. Konkrétně v říjnu 1997 více než 176 mil. Kč, v listopadu 1997 více než 166 mil. Kč a za pouhé čtyři dny měsíce prosince 1997, tj. do 4. 12. 1997, téměř 25 mil. Kč. Tato fakta podle obviněného přesvědčivě vyvrací domněnku, že by v době před prodejem obchodních podílů E. Ř., tj. před 4. 12. 1997, věděl nebo jen byl srozuměn s tím, co bude po prodeji obou společností následovat. Pokud by měla být pravdivá konstrukce soudů obou stupňů, že od října 1997 již obviněný věděl, že žádný z dodavatelů obou obchodních společností již za zboží nedostane zaplaceno a z takto „ušetřených“ peněz měl v úmyslu se (nebo jiného) neoprávněně obohatit, proč by po celé toto období, až do konce svého působení v orgánech V. K. , nechával za zboží platit dodavatelům částky v řádu až stovek miliónů korun. Obviněný si byl vědom určitého prodlení s placením splatných závazků ale také toho, že těmto závazkům odpovídají finanční prostředky aktuálně v pokladně a na bankovních účtech společnosti V. K. a věděl, že v okamžiku prodeje E. Ř. jsou obě obchodní společnosti schopny dostát všem svým závazkům a také kontinuálně pokračovat v dosavadním podnikání. Za této situace obviněný neshledává důkazy pro závěr, že předem věděl nebo byl alespoň srozuměn s tím, jak se E. Ř. zachová. Zvláště pak, když byl obviněnému i dalším společníkům V. K. prezentován jako seriózní zájemce, a to jak dalšími obchodními partnery, tak i vlastním bratrem J. Ř. , který byl v té době dlouhodobým bezproblémovým spolupracovníkem V. K. a velmi významným podnikatelem.
V závěru dovolání obviněný poukázal také na nedostatky, které podle jeho názoru byly v průběhu trestního stíhání (celkové zaměření dokazování; výslechy svědků, kteří s nim nebyly v přímém kontaktu a odmítnutí výslechu takovýchto osob) a navrhl, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušeno v rozsahu výroku ad II., jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející a podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Ostravě přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že deklarovanému důvodu dovolání neodpovídají námitky, ve kterých vytýká, že při formulaci skutkových zjištění nebylo přihlíženo k závěrům znaleckých posudků a následně provádí jejich vlastní interpretaci, odmítá část skutkových zjištění týkajících se účelovosti převodu obchodního podílu na E. Ř. a napadá rozsah provedeného dokazování.
K námitkám obviněného ohledně uvedení v omyl a znaku „zamlčí podstatné skutečnosti“, který byl do skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. zaveden až s účinnosti od 1. 1. 1998, státní zástupce poukázal na důvodovou zprávu k zák. č. 253/1997 Sb., z které vyplývá, že jde pouze o určité upřesnění ustanovení §250 tr. zák. a jednání spočívající v zamlčení rozhodujících skutečností bylo postižitelné i podle právní úpravy platné do 31. 12. 1997. Ze znění zákona lze dovodit, že při zamlčení podstatných skutečností není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v omylu, tj. že zamlčené podstatné skutečnosti jí nebyly známé a pokud by je znala, nejednala by jak jednala. V této věci ale nejde o takovýto případ, protože poškození vesměs dodávali zboží s představou, že jde o běžný obchodní případ a za zboží jim bude řádně a včas zaplaceno, popřípadě alespoň v pozdější přislíbené lhůtě. Představa poškozených o průběhu obchodního vztahu se tak neshodovala se skutečností a poškození jednali v omylu, do kterého je obviněný uvedl nebo kterého alespoň využil. Pouze o uvedení v omyl nebo využití omylu se také soud I. stupně zmiňuje ve svých úvahách na str. 298 rozsudku. U tzv. fakturačních podvodů i před 1. 1. 1998 byl za podvodné jednání považován samotný nereálný, resp. nepravdivý příslib zaplacení zboží ve sjednané lhůtě a nevyžadovalo se, aby pachatel uváděl nějaké další klamavé skutečnosti o své majetkové situaci, stavu podnikání apod. I před 1. 1. 1998 tak bylo možno jednotlivé dílčí útoky považovat za spáchané formou uvedení v omyl, popř. využití omylu poškozených a pokud s ohledem na konstrukci skutkové věty nelze rozlišit o jakou z těchto forem podvodného jednání se u jednotlivých dílčích útoků jednalo, nemá to na postavení obviněného praktický dopad. S ohledem na příznivější vymezení pojmu „škoda velkého rozsah“, byla také správně použita právní kvalifikace §250 odst. 1, 4 tr. zák. podle zák. č. 265/2001 Sb.
K námitce obviněného o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem státní zástupce uvedl, že zde obviněný pomíjí tu část skutkových zjištění, podle kterých vzhledem k délce doby odběru a objemu dodávek věděl, že nevyjde-li jeho plán na zakoupení akcií daných společností a na získání úvěru 300 mil. Kč, nebude v budoucnu schopen za odebrané zboží zaplatit. Z těchto skutkových skutečností podle státního zástupce lze spolehlivě dovodit u obviněného existenci minimálně nepřímého úmyslu. Protože trestný čin podvodu byl dokonán již podvodným odběrem zboží, je příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody u dodavatelů nepochybná a jeho tvrzení o jejím přetržení jednáním E. Ř. je bezpředmětné. Proto je nepřiléhavá i argumentace obviněného o solventnosti V. K. , která vychází pouze z výše závazků splatných k 31. 12. 1997. Státní zástupce přitom poukázal i na další skutková zjištění soudu I. stupně o neschopnosti obviněného vlastními ani shromážděnými finančními prostředky, ani jinak, splnit závazky obou obchodních společností, když dluhy značně převyšovaly disponibilní finanční hotovost, věřitelé se domáhali okamžitého splacení pohledávek a hrozili zastavením dodávek, převedl v této situaci svůj obchodní podíl na E. Ř. Námitky ohledně znaleckých posudků a schopnosti V. K. dostát svým závazkům bez ohledu na získání úvěru, považuje státní zástupce za primárně skutkové námitky neodpovídající deklarovanému důvodu dovolání. Poznamenal k nim, že u tzv. fakturačních podvodů pachatel zpravidla nebude v době splatnosti odebraného zboží zcela bez prostředků, když minimálně bude disponovat alespoň prostředky získanými dalším prodejem odebraného zboží. Podvodný charakter jednání je dán tím, že od počátku neměl v úmyslu použít výtěžku z prodeje zboží k jeho úhradě ale k jiným účelům, přičemž jiným zdrojem k úhradě zboží nedisponoval. O takovémto úmyslu obviněného přitom svědčí, mj. jak skutečnost, že před převodem společnosti V. K. na E. Ř. nenechal uhradit alespoň pohledávky u kterých obviněný sám připouští, že byly po lhůtě splatnosti, tak i jeho chování k některým poškozeným, jak je vylíčeno na č. l. 21 – 23 rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože námitky obviněného podřaditelné pod deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Protože námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu v rámci uplatněných důvodů dovolání, Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o první námitku ohledně jednání spočívajícího v zamlčení podstatných skutečností podle §250 odst. 1 tr. zák., je skutečností, že trestní zákon ve znění účinném do 31. 12. 1997, tj. v době kdy se obviněný dopustil předmětné trestné činnosti, výslovně neobsahoval tuto formu jednání jako základní složku objektivní stránky tohoto trestného činu. Již z důvodové zprávy (ze dne 19. 7. 1997; jak na ni správně poukázal i státní zástupce) k zák. č. 253/1997 Sb., kterým byl trestní zákon v ustanovení §250 odst. 1 doplněn o tuto formu jednání (s účinnosti od 1. 1. 1998) se ale uvádí, že navrhované změny mají zpřesňující povahu, pokud doplňují stávající skutkové podstaty trestných činů. K §250 tr. zák. se pak v důvodové zprávě uvádí, že se rozšiřuje výčet fakultativních znaků trestného činu podvodu o případy, kdy pachatel úmyslně druhému zamlčí podstatné údaje s vědomím, že tím dosáhne obohacení k jeho škodě. I zde pachatel uvádí poškozeného v omyl o objektivním stavu a takového omylu zneužívá k získání neoprávněného prospěchu.
Již z uvedené důvodové zprávy vyplývá, že také zamlčení podstatných skutečností je jednou z forem jednání, kterým pachatel jiného uvádí v omyl a výslovné uvedení této formy jednání v objektivní stránce trestného činu podvodu má pouze zpřesňující povahu. Účelem předmětné novely trestního zákona tak nebylo zavedení trestního postihu za nové další jednání, které by bylo předtím beztrestné, ale odstranění problémů v soudní praxi při posuzování tohoto typu podvodného jednání, jako jednání spočívajícího v uvedení v omyl, které může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.
Jednání, které mělo povahu zamlčení podstatných skutečností, tak bylo trestné i před 1. 1. 1998 jako uvedení v omyl ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. a námitka obviněného, že byl odsouzen i za jednání, které nebylo trestné, je proto zjevně neopodstatněná. Bez významu je proto i poukaz obviněného na důsledky této jeho námitky, z nichž vyplývá požadavek na konkrétní rozlišení poškozených dodavatelů podle toho, které uvedl v omyl a kterým a v jakém časovém okamžiku zamlčel podstatné skutečnosti, resp. jaký objem zboží jimi byl podle toho rozlišení dodán.
Obviněný dále (za druhé) nesouhlasí ani se závěrem soudů, že někoho uvedl v omyl. Uvedení v omyl je obecně jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečností.
Jak již bylo výše uvedeno, vychází dovolací soud při posuzování právního posouzení skutku ze skutkových zjištění soudů učiněných v průběhu trestního stíhání a uvedených zejména v tzv. skutkové větě rozsudku. Jak vyplývá z rozsudku soudu I. stupně, obviněný rozhodl, že od července částečně a od října 1997 převážně, nebudou dočasně hrazeny faktury dodavatelům za zboží, přičemž tuto skutečnost dodavatelům buď zamlčel, nebo jim přislíbil zaplacení se zpožděním, ačkoli vzhledem k délce doby odběru a objemu dodávek věděl, že nevyjde-li jeho plán na zakoupení akcií daných společností a na získání úvěru 300 mil. Kč, nebude v budoucnu schopen za odebrané zboží zaplatit, což se také následně stalo.
Soud I. stupně dospěl k závěru, že obviněný uvedl dodavatele v omyl tím, že je neinformoval o zpoždění či zastavení plateb a novým dodavatelům při podpisu smluv po 1. 7. 1997 zatajil, že za dodávky nebude platit, když tito při dodání zboží předpokládali, že za dodané zboží dostanou řádně zaplaceno. U dodavatelů, které informoval o tom, že dojde ke zpoždění plateb a tyto budou zaplaceny z úvěru, načež tito dál dodávali zboží, pak obviněný využil jejich omylu, že věří jeho slibům a zboží přebíral, aniž by měl v úmyslu za ně zaplatit, neboť neměl jistotu, že mu úvěr bude poskytnut.
Ze soudem I. stupně zjištěných skutečností jednání obviněného spočívající v uvedení v omyl spolehlivě vyplývá. Dodavatelé s kterými obviněný jednal, lze v podstatě rozdělit do dvou skupin. Předně to byli stávající dodavatelé, které obviněný vůbec neinformoval o svém rozhodnutí zpozdit nebo zcela zastavit platby za dodávané zboží a noví dodavatelé po 1. 7. 1997, kterým zatajil, že za dodávky nebude platit, kteří spadají pod zákonnou formu jednání obviněného spočívající v zamlčení podstatných skutečností, které ale má rovněž povahu uvedení poškozeného v omyl. Ohledně této formy jednání již obviněný (vedle hmotně právní námitky v souvislosti s novelizací §250 tr. zák. od 1. 1. 1998) v podstatě toliko namítá, že k prokázání tohoto jeho jednání byli vyslýcháni pracovníci dodavatelů bez ohledu na skutečnost, zda se jednalo o osoby, které vůbec přišly s obviněným do přímého kontaktu. Pouze tyto osoby, že mají k věci skutečně co říci, ale jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem těchto osob, které byly s obviněným v osobním kontaktu, byly odmítnuty. Touto námitkou se ale Nejvyšší soud nezabýval, protože nesměřuje proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale proti úplnosti, resp. rozsahu dokazování a ve své podstatě tak proti správnosti skutkových zjištění samotných. Obviněný sám si je této skutečnosti vědom a tyto (i další) procesní námitky uvádí v souvislosti se svým přesvědčením, že v trestním řízení tím bylo hrubě porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud ale porušení tohoto práva neshledal, když výrok o vině obviněného má v provedených důkazech dostatečný a spolehlivý podklad a obviněný tak právo na spravedlivý proces v podstatě nepřípustně spojuje s úspěchem v řízení. Nebylo pak přihlíženo ani k námitkám vycházejícím z druhého znaleckého posudku (Ústavu pro oceňování majetku při EF VŠB v O. ), protože tento v řízení nebyl jako důkaz proveden.
Z hlediska námitky ohledně neexistence uvedení v omyl tak zbývá pouze okruh dodavatelů, které obviněný informoval o tom, že dojde ke zpoždění plateb a k zaplacení dodávek dojde z úvěru, tj. jednal vůči nim aktivně. Zde měl obviněný podle soudu I. stupně využít jejich omylu, že věří jeho slibům a zboží od nich odebíral aniž měl v úmyslu za ně zaplatit, neboť neměl jistotu, že mu úvěr bude poskytnut. Ač soud I. stupně uvádí, že obviněný využil jejich omylu (str. 298 rozsudku), evidentně zde měl na mysli jednání ve smyslu formálního znaku ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. spočívající v uvedení v omyl, čehož obviněný využil, protože pachatel v případě formálního znaku využití něčího omylu, sám k jeho vyvolání nepřispívá, což se ale v daném případě stalo. Konečně naplnění formálního znaku uvedení v omyl a nikoli využití něčího omylu, uvádí soud I. stupně jak v odůvodnění rozsudku na str. 299, tak i v tzv. právní větě rozsudku. Odůvodnění rozsudku ohledně naplnění formálních znaků uvedení v omyl a zamlčení podstatných skutečností je tak ve vztahu k uvedeným skupinám dodavatelů nepřesné a působí poněkud rozporně. Tato skutečnost ale nic nemění na správnosti výroku o vině, který je v řízení o dovolání podstatný. Přislíbil-li tedy obviněný dodavatelům, že za zboží dostanou zaplaceno později po poskytnutí úvěru, aniž se mohl důvodně domnívat, že mu úvěr bude poskytnut, vyplývá z toho spolehlivý závěr, že dané dodavatele uvedl v omyl. Zejména totiž nelze přehlédnout, že obviněný již od července 1997 započal se zadržováním plateb za odebrané zboží, dochází k rozsáhlejšímu neplacení dodávek a platby se buď značně zpožďují nebo nejsou prováděny vůbec. Z výpovědí svědků soud I. stupně zjistil, že bylo zaplacení pohledávek přislíbeno z úvěru od banky. I když jednání s bankou měla probíhat již od léta 1997, byla žádost toliko o obchodní úvěr podána u U. banky až dne 22. 10. 1997, když již předtím bylo zřejmé, že ze strany banky poskytnutí úvěru na zakoupení akcií není možné. V průběhu projednávání úvěru přitom banka od V. K. požadovala k zajištění úvěru vypracování analýzy obchodní činnosti, ale V. K. na tento požadavek nijak nereagovala a tak bylo poskytnutí úvěru odloženo bez toho, aby banka přijala jakýkoliv závazek a nebyl vystaven ani úvěrový příslib. Obviněný tak ty dodavatele, kterým sliboval zaplacení zboží z úvěru od banky v době, kdy s jeho poskytnutím nemohl reálně počítat a navíc sám jednání s bankou svojí nečinností v podstatě ukončil, uvedl v omyl ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. Nelze proto přisvědčit ani jeho námitce, že předtím než se dozvěděl o nemožnosti splnění příslibu (nemožnosti poskytnutí úvěru), mohl být sám přesvědčen, že pozdějšímu slíbenému zaplacení nebude nic bránit.
To platí i o jeho další s tím související námitce, že neměl důvod předpokládat nebo dokonce vědět, že k jím slíbenému pozdějšímu zaplacení nedojde, nebo nebude moci dojít, protože do konce jeho působení ve společnosti V. K. a B. (tedy až do 4. 12. 1997), tyto nikdy nepřestaly být schopny dostát svým závazkům vůči věřitelům a v době jejich převzetí E. Ř. výše bezprostředně disponibilních finančních prostředků v majetku V. K. přesahovala souhrn všech závazků této společnosti. Již z obecného pohledu se jako nelogické jeví jednání obviněného, že podle něj tak prosperující obchodní společnost náhle prodává E. Ř. , ač měl velké plány s rozvojem její činnosti. Pokud byla situace společnosti tak bezproblémová, obviněný nijak nevysvětlil, proč nepřistoupil k splácení pohledávek dodavatelů, a to alespoň v době, kdy již bylo zřejmé, že záměr s nákupem akcií jiných společností není schopen uskutečnit, ale naopak jeho jednání vůči nim bylo plné pouze slibů a ujišťování o úhradě pohledávek, pokud se mu již nepodařilo vyhnout se přímému kontaktu s dodavateli, jak to také podrobně popisuje v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Nelze přitom přisvědčit tvrzení, že výše bezprostředně disponibilních finančních prostředků V. K. v dané době přesahovala souhrn všech závazků. Bezprostředně disponibilní finanční prostředky jsou totiž v podstatě peníze v hotovosti, s kterými lze bezprostředně disponovat a tyto byly i podle znalce k 4. 12. 1997 pouze ve výši 239.171.000,- Kč (č. l. 39485 tr. spisu). Objem všech závazků společnosti k tomuto datu ale činil celkem 952.639.000,- Kč (č. l. 39488 tr. spisu) a uhrazeno z nich bylo pouze 24.679.000,- Kč. Ani finanční majetek společnosti, byť jej znalec sám u hlavního líčení definoval jako „vlastně čisté peníze“, ale v znaleckém posudku jej rozděluje na celkový a hotovostní, zdaleka nedosahuje výše všech závazků společnosti, když je vyčíslen k 4. 12. 1997 pouze na celkových 298.296.000,- Kč. Pokud tedy obviněný namítá, že neměl důvod předpokládat či dokonce vědět, že k jím slíbenému pozdějšímu zaplacení jednotlivým dodavatelům následně nedojde či nebude moci dojít, natož aby s tímto vědomím jednal již od počátku, je z uvedeného zřejmé, že opak je pravdou a takovýto důvod nepochybně měl, a to i s ohledem na znalecký posudek, na jehož závěry poukazuje.
Obviněný sice v dovolání schopnost společnosti dostát svým závazkům, následně vztahuje pouze na aktuálně splatné závazky, tj. jakoby se jej neuhrazené závazky, které se staly splatnými až po převzetí obou společností E. Ř. , vůbec netýkaly. K této otázce soud I. stupně uvedl, že otázka splatnosti je nepodstatná, protože obviněný neměl v úmyslu za zboží řádně a včas zaplatit a čin tak byl dokonán již převzetím zboží. Na doplnění lze dodat, že trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, a to rozmnožením majetku. Obviněný tak dosáhl obohacení již převzetím zboží jako majetkové hodnoty, za které nechtěl řádně a včas zaplatit, přičemž byl srozuměn i s možností a později i věděl, že ani v budoucnu nebude schopen za odebrané zboží zaplatit. Zvláště pak za situace, když finanční prostředky získané prodejem tohoto zboží by si v podstatě odčerpal zamýšleným nákupem akcií jiných společností a z průběhu jednání o poskytnutí úvěru mu muselo být zřejmé, že jeho poskytnutí bankou je nereálné. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že sám v podstatě svou nečinností jednání s bankou o poskytnutí úvěru ukončil. I v případě poskytnutí úvěru ve výši 300 mil. Kč by ale značnou část zadržených finančních prostředků musel použít na zakoupení akcií, protože na jejich zakoupení potřeboval 460 mil. Kč. Podstatné ale je, že když banka 27. 10. 1997 rozhodla o odložení poskytnutí úvěru a obviněný tak jednoznačně věděl, že úvěr nezíská, právě po tomto období v ještě větším rozsahu pokračoval v zadržování finančních prostředků za dodávané zboží a v případě nákupu akcií by tak všechny zadržené finanční prostředky použil na tento účel a nemohl by tak vůbec provést úhradu zboží dodavatelům. Výrazný nárůst finančního majetku V. K. v tomto období, je přitom patrný ze znaleckého posudku (č. l. 39485 tr. spisu).
Další námitka obviněného o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody ve výši nejméně 460.931.734,- Kč, vychází z konstatování části skutkové věty rozsudku soudu I. stupně, že jeho úmysl i jednání směřovaly toliko k dočasnému pozastavení plateb za odebrané zboží se záměrem shromáždit na určitou dobu větší množství finančních prostředků na nákup obchodních podílů v dalších společnostech. Mezi tímto jednáním, ale ani mezi následným převodem obchodního podílu na E. Ř. , proto podle obviněného není dána příčinná souvislost.
Z hlediska existence příčinného vztahu spojujícího jednání s následkem, je základním předpokladem trestní odpovědnosti pachatele zjištění, že obviněný zaviněně jednal způsobem, který byl příčinou následku. Jak bylo soudem I. stupně zjištěno, obviněný nebyl schopen shromážděnými finančními prostředky, vlastními finančními prostředky, ani jinak splnit závazky společností, neboť dluhy značně převyšovaly disponibilní finanční hotovost a v této situaci, aby se zbavil odpovědnosti za zaplacení dluhů a vyhnul se věřitelům, převedl obchodní podíl ve společnosti na E. Ř. Podstatou jednání obviněného tak bylo shromáždění značné částky finančních prostředků z tržeb za zboží od dodavatelů, když jim za toto zboží nezaplatil, ač tak byl povinen učinit a zčásti tak mohl učinit, byť ne v celém rozsahu, z finančních prostředků, které měl v dispozici a zčásti z dodatečných finančních zdrojů, které by získal realizací dalšího majetku společnosti. Namísto toho obviněný zvolil prodej obchodního podílu E. Ř. , který před dodavateli zatajil a i po tomto prodeji dne 4. 12. 1997 při jednáních s dodavateli o úhradě dluhu vystupoval jako by byl stále statutárním orgánem společnosti. Sliboval a ujišťoval je o tom, že dluhy budou uhrazeny, nebo se cíleně jednání s dodavateli vyhýbal. Již tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že cílem jeho jednání bylo pohledávky společnosti V. K. vůči dodavatelům neuhradit. Důsledkem tohoto a následného jednání obviněného bylo způsobení škody na straně dodavatelů, s čímž byl srozuměn, a tak tento následek vznikl v příčinné souvislosti s jeho jednáním, přičemž i tento příčinný vztah je pokrytý jeho zaviněním.
Nelze přitom souhlasit s námitkou obviněného, že cílem jeho jednání podle zjištění soudu I. stupně, bylo pouhé dočasné pozastavení plateb. Cílem jeho jednání byla podle zjištění soudu I. stupně také snaha, aby se při zjištěné neschopnosti splnit závazky společností zbavil odpovědnosti za zaplacení dluhů a vyhnul se věřitelům. Obviněný sice k této druhé části skutkových zjištění poukazuje na finanční a další majetkové hodnoty (zásoby zboží, pohledávky, …), které E. Ř. převzal s převzetím obchodních podílů a funkce jednatele v obou společnostech a v podstatě se tak v rozporu se zjištěním soudů snaží tvrdit, že nebyl neschopen splnit závazky a nechtěl se zbavit odpovědnosti za jejich zaplacení, ale opět pouze s odkazem na výši aktuálně splatných závazků. Jak ale již bylo výše uvedeno, s touto námitkou obviněného se Nejvyšší soud neztotožnil a nelze k ní proto přihlížet ani při posuzování příčinné souvislosti.
Evidentní snaha obviněného převést veškerou odpovědnost za neuhrazení závazků a způsobení škody výhradně na E. Ř. , nemůže obstát ani z dalšího důvodu. Již soud I. stupně uvedl (str. 299 rozsudku), že se převodem obchodního podílu na E. Ř. chtěl obviněný vyhnout odpovědnosti za neplacení dodávek zboží, když věděl, že tento je občanem cizího státu, nevyvíjí v ČR žádnou podnikatelskou činnost, nebyla mu ani doložena nějaká podnikatelská činnost v zahraničí ani předložen žádný doklad, který by prokazoval, že E. Ř. disponuje finančními prostředky umožňujícími zaplatit aktuální dluhy V. K. Odvolací soud k tomu uvedl (č. l. 27 usnesení), že i sám obviněný přiznal, že fakticky o E. Ř. nic nevěděl. Uvedené závěry soudů jsou v souladu s výpovědí obviněného u hlavního líčení (č. l. 38898 tr. spisu), kde vypověděl, že od E. Ř. měl pouze ústní informace o tom, že podniká a je schopen zajistit 300 mil. Kč, což měl potvrdit i jeho bratr J. Ř. , s nímž asi půl roku obchodovali. Dále uvedl, že neměl k dispozici žádné písemné podklady ale neměl důvod pochybovat o tom, co mu E. Ř. řekl a protože nutně potřeboval peníze a neměl možnost je získat jinde, tak mu prostě věřil.
Pokud za této situace, při prokázané neschopnosti V. K. splnit závazky vůči dodavatelům, došlo k prodeji obchodního podílu v podstatě zcela neznámé osobě E. Ř. , soud I. stupně správně vyhodnotil toto jednání obviněného jako snahu zbavit se odpovědnosti za zaplacení dluhů a vyhnout se věřitelům. Ač obviněný tvrdil, že nutně potřebovali peníze na další činnost společnosti, sám se zcela vyřadil z dalšího vlivu ve společnosti a svojí činnost v ní ukončil, protože E. Ř. se stal jednatelem a jediným společníkem V. K. Za této situace v žádném případě nemohl obviněný důvodně předpokládat, že společnost pod vedením E. Ř. splní závazky společnosti a musel být srozuměn s tím, že k tomu nedojde. Obviněnému bylo totiž minimálně lhostejné, jak bude dál E. Ř. postupovat, a vzhledem k tomu, že o něm v podstatě nic nevěděl, bylo mu lhostejné, zda E. Ř. závazky společnosti uhradí nebo neuhradí. Závěr soudu I. stupně o jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu tak pokrývá i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem a nedošlo ani k přetržení příčinné souvislosti, jak je namítáno v dovolání, protože bez jednání obviněného by k následku nedošlo.
Nejvyšší soud proto nepřisvědčil ani námitce obviněného ohledně existence a formy zavinění jako úmyslného. Protože se Nejvyšší soud se všemi námitkami, které obviněný v tomto směru uvádí v dovolání, již zabýval výše, postačí proto na již uvedené odkázat.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl námitkami obviněného naplněn a proto ve věci není dán ani druhý uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš