ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1087.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1087/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 24. 9. 2008 dovolání, která podali nejvyšší státní zástupkyně a obviněný A. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 11 To 37/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 23/2007, a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněného A. N. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 17 T 23/2007, byl obviněný A. N. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 a odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti na pět let.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 11 To 37/2008. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §60a odst. 2 tr. zák. na pět let při současném vyslovení dohledu nad obviněným.
Jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti P. F., spol. s r. o., v době od 28. 4. 1995 do 27. 5. 1996 dovezl z ciziny na území České republiky do soukromých celních skladů v A. n. V. a Ch., zboží, nedodržoval podmínky stanovené Celním úřadem v Písku dne 2. 3. 1994 pod č. j. 122/94 a neoprávněným uvedením uskladněného zboží v hodnotě 15.307.397,- Kč do volného oběhu zkrátil clo o částku 1.213.490,- Kč a daň z přidané hodnoty o částku 3.634.606,- Kč a dále jako jednatel obchodní společnosti C. G., spol. s r. o., v době od 20. 6. 1996 do 8. 8. 1997 dovezl z ciziny na území České republiky do uvedených soukromých celních skladů zboží, nedodržoval podmínky stanovené Celním úřadem v Písku dne 2. 3. 1994 pod č. j. 122/94 a dne 1. 7. 1996 pod č. j. 716/96 a neoprávněným uvedením uskladněného zboží v hodnotě 85.648.645,- Kč do volného oběhu zkrátil clo o částku nejméně 8.452.544,- Kč a daň z přidané hodnoty o částku 20.702.429,- Kč, takže celkem způsobil státu škodu ve výši nejméně 34.003.069,- Kč.
Ke změně právního posouzení skutku oproti tomu, jak ho posoudil Krajský soud v Českých Budějovicích, přikročil Vrchní soud v Praze proto, že s odkazem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. nepovažoval za splněnou materiální podmínku pro použití vyšší trestní sazby stanovené v §148 odst. 4 tr. zák. Způsobenou škodu Vrchní soud v Praze tedy nepovažoval za škodu velkého rozsahu ve smyslu §148 odst. 4 tr. zák., ale jen za značnou škodu ve smyslu §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. Tento závěr vysvětlil Vrchní soud v Praze v podstatě tím, co označil za „aktuální stupeň nebezpečnosti činu pro společnost“, čímž jak vyplývá z obsahového kontextu jeho úvah, mínil stupeň společenské nebezpečnosti činu nikoli v době jeho spáchání, ale v době, kdy o něm rozhodoval. V tomto směru Vrchní soud v Praze odkázal na to, že od spáchání činu uběhla doba delší než deset let, že již asi před sedmi lety byla státu uhrazena způsobená škoda, že obviněný se mezitím nedopustil žádného dalšího protiprávního jednání a že naopak řádně plnil povinnosti podnikatele vůči státu zejména řádným odváděním daní, které jen za poslední tři roky dosáhly výše asi 80 milionů korun (což si Vrchní soud v Praze ověřil potvrzením finančního úřadu a dalšími doklady).
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali v zákonné lhůtě dovolání nejvyšší státní zástupkyně a prostřednictvím obhájce také obviněný.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obviněného. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadla v celém rozsahu s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla nesprávnost právního posouzení skutku Vrchním soudem v Praze, pokud tento soud skutek nekvalifikoval podle §148 odst. 4 tr. zák., nýbrž jen podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. Poukázala na to, že způsobená škoda byla téměř sedminásobkem toho, co se podle §89 odst. 11 tr. zák. považuje za minimum škody velkého rozsahu. Zdůraznila zištný motiv, dlouhodobost a způsob provedení činu, který nebyl nijak jednoduchý, lehce odhalitelný a spočíval ve zneužití soukromých celních skladů a předispozic zboží mezi nimi. Vyjádřila nesouhlas s důvody, které vedly Vrchní soud v Praze ke změně právní kvalifikace skutku. K době, která uplynula od spáchání činu, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že tato doba nebyla důsledkem nějakých průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení, nýbrž primárně byla způsobena tím, že obviněný uprchl a zdržoval se v cizině, takže původně se jeho trestní stíhání vedlo jako řízení proti uprchlému, přičemž po zatčení obviněného v cizině a jeho předání do České republiky k výkonu uloženého trestu v roce 2007 byla původní rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně podle §306a odst. 2 tr. ř. zrušena a soudní řízení bylo provedeno znovu. Pro případ, že by přece jen bylo porušeno právo obviněného na projednání věci v přiměřené době jako součást práva na spravedlivý proces, nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že porušení tohoto práva lze kompenzovat jinými prostředky, které se ovšem vztahují výlučně jen k rozhodování o trestu, nikoli však cestou rozhodování o vině. Takový postup označila principiálně za vyloučený, neboť by podle jejího názoru znamenal nepřípustné rozšíření hledisek společenské nebezpečnosti, jejíž stupeň musí být určen k době spáchání činu. Podle nejvyšší státní zástupkyně na určení stupně společenské nebezpečnosti činu nemůže mít vliv žádná okolnost, která stojí mimo osobu pachatele a jeho čin a která neexistovala v době spáchání činu. Nejvyšší státní zástupkyně z toho vyvodila, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. nemůže být určován ani dobou, která uplynula od spáchání činu, a dodala, že tuto dobu zákon promítá do institutu promlčení trestního stíhání. Ke skutečnosti, že škoda způsobená trestným činem byla státu uhrazena, nejvyšší státní zástupkyně namítla, že se tak stalo bez osobního podílu obviněného, neboť celní dluh uhradila faktoringová společnost. Nejvyšší státní zástupkyně v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný dovoláním napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze co do výroku o vině a v důsledku toho i co do výroku o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného byly založeny na tvrzení, že šlo o pouhé neodvedení daně nebo jiné povinné platby, které není trestné, neboť nenaplňuje zákonný znak „zkrácení“, dále na tvrzení, že sám celní věci nevyřizoval, nýbrž tak činili zaměstnanci obou obchodních společností, a konečně na tvrzení, že skutková zjištění soudů neumožňují závěr o jeho úmyslném zavinění. Částí námitek zpochybnil také to, zda byla splněna materiální podmínka trestnosti činu. Z obsahu a smyslu uplatněných námitek je zřejmé, že obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se obviněný opakovaně vyjádřil v obsáhlých podáních, v nichž označil toto dovolání za nedůvodné, ztotožnil se s tím, jak spornou otázku právního posouzení skutku podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. nebo podle §148 odst. 4 tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítl. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně ani dovolání obviněného není důvodné.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň a clo. Přísněji trestný je podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. pachatel, který způsobí takovým činem značnou škodu, a podle §148 odst. 4 tr. zák. pachatel, který způsobí uvedeným činem škodu velkého rozsahu.
Skutková zjištění soudů plně odpovídají zákonným znakům trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci).
Námitky obviněného, že šlo o pouhé neodvedení cla a daně z přidané hodnoty, nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Tyto námitky by byly opodstatněné za předpokladu, že by clo a daň byly vyměřeny, avšak nebyly by státu pouze zaplaceny. „Zkrácením“ ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. se rozumí jakékoli jednání, v jehož důsledku je poplatníkovi vyměřena nižší daň (clo), než odpovídá zákonu, nebo jakékoli jednání, v jehož důsledku k vyměření daně (cla) vůbec nedojde, ačkoli podle zákona k tomu dojít mělo. V posuzovaném případě bylo podstatou věci to, že dovezené zboží bylo umístěno v soukromých celních skladech, z nichž se mohlo podle podmínek stanovených celním úřadem dostat do volného oběhu až po vyměření a zaplacení cla a daně z přidané hodnoty, avšak obviněný tyto podmínky nerespektoval a odebráním zboží ze soukromých celních skladů a jeho následným prodejem, jako by zboží bylo propuštěno do volného oběhu, se vyměření cla a daně z přidané hodnoty vyhnul. Ze strany obviněného tedy nešlo o pouhé neodvedení cla a daně z přidané hodnoty, nýbrž o jejich zkrácení. Obviněný totiž odebráním zboží ze soukromých celních skladů a jeho prodejem nezpůsobil jen nezaplacení cla a daně z přidané hodnoty, ale zabránil jejich vyměření, resp. znemožnil jejich vyměření.
Námitkám obviněného, jimiž se od zkrácení cla a daně z přidané hodnoty distancoval s tvrzením, že sám celní věci nevyřizoval a že je vyřizovali zaměstnanci obou obchodních společností, Nejvyšší soud rovněž nemohl přisvědčit. Tyto námitky jsou v jasném rozporu se zjištěními soudů, která jsou podrobně rozvedena v odůvodnění rozsudků a která vyznívají tak, že obviněný jako jednatel obou obchodních společností plně kontroloval veškeré pohyby zboží a v tomto rámci i pohyby zboží ze soukromých celních skladů. Podle těchto zjištění byl vnitřní chod obou obchodních společností organizován tak, že zaměstnanci postupovali vždy jen v mezích dispozic obviněného. Je tedy vyloučeno s ohledem na jednání zaměstnanců uvažovat o nedostatku odpovědnosti obviněného za zkrácení cla a daně z přidané hodnoty.
Bez jakéhokoli opodstatnění jsou námitky obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu. Ze skutkových zjištění soudů, která jsou uvedena ve výroku o vině a podrobně pak rozvedena v odůvodnění rozsudků, je zřejmé, že ze strany obviněného šlo o úmyslné zkrácení cla a daně z přidané hodnoty. Z těchto zjištění vyplývá, že obviněný věděl, že pokud bylo zboží dovezeno na území České republiky a umístěno do soukromých celních skladů, nebyl bez předchozího vyměření a zaplacení cla a daně z přidané hodnoty oprávněn se zbožím nakládat způsobem spočívajícím v jeho prodeji. To bylo obviněnému zřejmé z aktů celního úřadu, který tak jasně a pro obviněného zcela srozumitelně vymezil podmínky, za nichž celní úřad souhlasil s umístěním zboží do soukromých celních skladů a po jejichž splnění teprve mohl obviněný se zbožím nakládat způsobem znamenajícím uvedení zboží do volného oběhu. Šlo o jednoduchý princip, jehož pochopení a dodržení nevyžadovalo žádnou zvláštní kvalifikaci. Ze subjektivního hlediska obviněného bylo snadno předvídatelné, že odebrání zboží ze soukromých celních skladů a prodej tohoto zboží, aniž předtím byly vyměřeny clo a daň z přidané hodnoty, znamená zkrácení daně a cla. Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného odpovídá skutkovým zjištěním soudů ohledně okolností významných pro posouzení subjektivní stránky činu.
Důvodné nejsou námitky, jimiž obviněný zpochybnil splnění materiální podmínky trestnosti. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Povaha, rozsah a závažnost činu vylučují závěr, že šlo o čin nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost, a to bez ohledu na okolnosti, které jinak bylo možné hodnotit ve prospěch obviněného.
Podle zjištění soudů obviněný zkrátil clo a daň z přidané hodnoty o celkovou částku přesahující 34 milionů korun. Vyvstává otázka, jak v právním posouzení skutku vyjádřit škodu způsobenou v této výši trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se rozumí „značnou škodou“ škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a „škodou velkého rozsahu“ škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč. Jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v tom smyslu, že značná škoda je důvodem posouzení skutku podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. a škoda velkého rozsahu je důvodem posouzení skutku podle §148 odst. 4 tr. zák. Škoda ve výši více než 34.000.000,- Kč formálně je škodou velkého rozsahu. Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Tím je vyjádřeno materiální pojetí okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby.
Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v daném případě není způsobení škody přes 34.000.000,- Kč okolností, která by stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost zvyšovala tak podstatně, aby to odůvodňovalo posouzení skutku podle §148 odst. 4 tr. zák. Tento závěr i důvody, které k němu Vrchní soud v Praze vedly, lze akceptovat.
Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a dovolání nejvyšší státní zástupkyně je spornou právní otázkou především to, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost může být ve smyslu jeho snížení ovlivněn okolnostmi, které nastaly až po spáchání trestného činu. Obecně vzato jde o otázku, zda je namístě rozlišovat stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu v době jeho spáchání a stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu v době, kdy se o něm rozhoduje. Pojetí, které zvolil v napadeném rozsudku Vrchní soud v Praze, je založeno na tomto rozlišení.
Toto pojetí vychází ze zásady, která se v demokratickém právním státě obecně uznává a která znamená, že s postupujícím časem se zeslabuje vazba mezi spáchaným trestným činem a potřebou jeho postihu. To se projevuje tak, že čím delší doba uplynula od spáchání trestného činu, tím méně naléhavá je nutnost, aby jeho pachatel byl postižen. V krajní podobě se tato zásada promítá až do promlčení trestního stíhání, které je důvodem zániku trestnosti činu (§67 tr. zák.). Tím je v podstatě vyjádřeno, že po uplynutí promlčecí doby není čin pro společnost tak nebezpečný, aby vůbec byl považován za trestný. Vztah mezi spáchaným trestným činem a potřebou postihu jeho pachatele se postupem času zeslabuje kontinuálně, a nikoli „skokem“ tak, že trestný čin si po celou promlčecí dobu drží původní stupeň společenské nebezpečnosti a teprve momentem, kdy nastává promlčení trestního stíhání, tuto nebezpečnost ztrácí. Kontinuální zeslabování vazby mezi trestným činem a potřebou postihu jeho pachatele v důsledku plynoucího času se na stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost projevuje jeho pozvolným poklesem. Je tedy jen logické, že posuzuje-li se tentýž trestný čin s různým časovým odstupem od doby spáchání, může se jeho nebezpečnost pro společnost jevit různě, a proto i závěry o stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost se mohou lišit v tom smyslu, že čím je uvedený časový odstup delší, tím je stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost obecně nižší. Z toho logicky vyplývá také obecná důvodnost požadavku, aby se při posuzování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost přihlíželo i k okolnostem, které nastaly v době po jeho spáchání. To, že trestní zákon obecně připouští vliv okolností, které nastaly v době po spáchání trestného činu, na stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost, dokazují i některé další instituty trestního práva, jakými jsou zejména „zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost“ (§65 tr. zák.) a „účinná lítost“ (§66 tr. zák.). Tyto instituty jsou evidentně založeny na skutečnostech, ke kterým došlo po spáchání činu, jsou důvodem zániku trestnosti činu a jejich materiálním principem je to, že čin s ohledem na dodatečně vzniklé okolnosti přestal být nebezpečný pro společnost. Lze dodat, že ustanovení §33 písm. h) až k) tr. zák. v souvislosti s výměrou trestu výslovně uvádí takové polehčující okolnosti, které vždy vyvstávají až v době po spáchání trestného činu. Výčet polehčujících okolností je jen demonstrativní, takže přicházejí v úvahu i jiné polehčující okolnosti, které nejsou v ustanovení §33 tr. zák. výslovně uvedeny a které nastaly až po spáchání trestného činu. Podle §31 odst. 1 tr. zák. při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Uváží-li se zmíněné polehčující okolnosti (§33 tr. zák.) ve vztahu k hlediskům rozhodným pro stanovení druhu a výměry trestu (§31 odst. 1 tr. zák.), pak z toho vyplývá, že polehčující okolnosti podle své povahy ovlivňují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost nebo možnost nápravy pachatele nebo jeho osobní poměry. Tím je podporován úsudek, že stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost může být v době, kdy se o trestném činu rozhoduje, ovlivněn i okolnostmi, které nastaly po spáchání trestného činu. Připustit vliv okolností, které nastaly po spáchání trestného činu, na stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost, není nijak v rozporu s ustanovením §3 odst. 4 tr. zák., které upravuje hlediska pro stanovení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, byť toto ustanovení neuvádí výslovně žádnou okolnost, která nastala až po spáchání trestného činu. V citovaném ustanovení jde o demonstrativní výčet, takže lze uvažovat i o dalších výslovně neuvedených kritériích. Ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. odkazuje mimo jiné na „okolnosti, za kterých byl čin spáchán“, avšak např. ustanovení §58 odst. 1 tr. zák. při vymezení předpokladů, za nichž lze podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody, jako jedno z hledisek uvádí „okolnosti případu“. Pojem „okolnosti případu“ je evidentně širší než pojem „okolnosti, za kterých byl čin spáchán“ a může zahrnovat i takové okolnosti, které nastaly po spáchání činu. Uváží-li se znovu, že uložený trest má být podle §31 odst. 1 tr. zák. přiměřený stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, možnosti nápravy pachatele a jeho poměrům, je nutné připustit, že „okolnosti případu“ se podle své povahy mohou promítnout i do stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ustanovení §31 odst. 1 tr. zák., §33 tr. zák. a §58 odst. 1 tr. zák. systematicky spadají do čtvrté hlavy obecné části trestního zákona a pojednávají o trestech, nikoli o právní kvalifikaci činu. Argumentace těmito ustanoveními přesto má své opodstatnění i v rámci úvah o materiální podmínce trestnosti činu a o tzv. kvalifikované skutkové podstatě (tj. o materiální podmínce použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák.). Pojem „stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost“ totiž musí mít stejný obsah a stejná kritéria bez ohledu na to, v souvislosti s kterým konkrétním ustanovením je vykládán. Je proto vyloučeno, aby uvedený pojem byl vykládán jinak při rozhodování o vině a jinak při rozhodování o trestu.
Z toho vyplývá, že pokud nějaká skutečnost ovlivňuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, není žádného důvodu vylučovat ji z dosahu hledisek materiální podmínky trestnosti činu, resp. z dosahu hledisek materiální podmínky kvalifikované skutkové podstaty (tj. materiální podmínky použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák.), a odkazovat ji jen do oblasti rozhodování o trestu. Právě na takovém pojetí založila nejvyšší státní zástupkyně podané dovolání, v němž mimo jiné namítala, že případné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě může svůj odraz najít výlučně při rozhodování o trestu, konkrétně např. mimořádným snížením pod dolní hranici sazby. Jde o pojetí, které není akceptovatelné již z toho důvodu, že směřuje ke zcela nelogickým postupům, při kterých na jedné straně je činěn závěr o podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost a o nutnosti použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. a na druhé straně v rozporu s tím je podle §40 odst. 1 tr. zák. dovozováno, že vzhledem k okolnostem případu by bylo použití stanovené trestní sazby nepřiměřeně přísné. Tento příklad jasně ukazuje, že to, co ovlivňuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, musí být primárně vzato v úvahu již při posuzování trestnosti činu, to znamená v rámci zkoumání materiální podmínky trestnosti činu nebo v rámci zkoumání materiální podmínky tzv. kvalifikované skutkové podstaty (tj. materiální podmínky použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák.). V úvahu to přichází zejména u těch trestných činů, jejichž tzv. kvalifikované skutkové podstaty jsou odstupňovány podle výše škody jako následku. U těchto trestných činů lze např. učinit závěr, že určitá škoda, která formálně naplňuje zákonný znak „škoda velkého rozsahu“, se s ohledem na materiální pojetí okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby posoudí jen jako „značná škoda“, a to z toho důvodu, že nezvyšuje podstatně stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost vzhledem ke skutečnostem, které nastaly po spáchání činu.
Posoudil-li Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku při právní kvalifikaci skutku stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost i se zřetelem k okolnostem, které nastaly po spáchání činu, neporušil tím žádné ustanovení trestního zákona. Každé z těchto okolností, stejně jako okolnostem vztahujícím se ke stupni nebezpečnosti činu v době jeho spáchání, přisoudil Vrchní soud v Praze v uvedeném ohledu odpovídající význam, takže výrok o vině obviněného založený na posouzení skutku podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. je výsledkem vyváženého a citlivého zhodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Vrchní soud v Praze rozhodoval o skutku, který byl spáchán před více než deseti lety. Již tato okolnost sama o sobě nemůže zůstat bez vlivu na stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, je-li tato nebezpečnost hodnocena k době rozhodování Vrchního soudu v Praze. Míru tohoto vlivu je třeba posoudit i se zřetelem k tomu, čím byl uvedený časový odstup způsoben. S nejvyšší státní zástupkyní lze souhlasit v tom, že primárně to nebyly průtahy v řízení, které by byly vyvolány dlouhodobou nečinností nebo liknavostí orgánů činných v trestním řízení, nýbrž okolnost, že obviněný se trestnímu stíhání vyhýbal pobytem v cizině, že jeho trestní stíhání nejprve probíhalo formou řízení proti uprchlému a že teprve poté, co byl v cizině zatčen a dodán do České republiky k výkonu trestu, byla na jeho návrh původní odsuzující rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena, aby obviněný mohl dosáhnout nového projednání věci v hlavním líčení a posléze i v odvolacím řízení. Byl to tedy sám obviněný, kdo svým postupem významně přispěl k celkové délce řízení. Z toho vyplývá, že časový odstup mezi dobou spáchání činu a dobou konečného rozsudku Vrchního soudu v Praze nelze ve prospěch obviněného absolutizovat. Nicméně není možné ani to, aby jeho význam ve směru určitého vlivu na stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, nazíraný v době rozhodování Vrchního soudu v Praze, byl zcela pominut, a to v tom smyslu, že ve spojení s dalšími rozhodnými skutečnostmi a v souhrnu s nimi brání závěru, že výše způsobené škody zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu tak podstatně, aby bylo nutné kvalifikovat ho podle §148 odst. 4 tr. zák.
Na úvahy a závěry soudu o stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost má velmi významný vliv zjištění, zda byl odčiněn následek trestného činu. V posuzovaném případě následek trestného činu měl čistě majetkovou povahu a spočíval v tom, že státu se nedostalo odpovídající platby ve formě cla a daně z přidané hodnoty. Jednalo se tedy o následek odčinitelný dodatečným zaplacením cla a daně. To se také podle zjištění Vrchního soudu v Praze stalo již před relativně dlouhou dobou sedmi let. Nejvyšší státní zástupkyni lze přisvědčit v tom, že k tomu došlo bez osobního podílu obviněného, pokud je tím míněno, že obviněný nezaplatil clo a daň sám ze svých prostředků, resp. z prostředků svých obchodních společností, a že dluh na cle a dani uhradila faktoringová společnost. Tím ale nemůže být podstatný význam odčinění způsobeného následku ve směru jeho vlivu na nižší stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost popřen. Není možné pominout, že účelem sjednaného faktoringu bylo řešení platební neschopnosti obchodních společností obviněného a že faktoring se v daném případě stal cestou vedoucí mimo jiné k faktickému odčinění následku trestného činu. Lze tedy uvažovat o tom, že sjednáním faktoringu se obviněný „přičinil o odstranění škodlivých následků trestného činu“, což je podle §33 písm. h) tr. zák. typově stejně významné jako to, že „dobrovolně nahradil způsobenou škodu“.
Zjištění, že v době po spáchání činu, kdy pokračoval v podnikatelské činnosti, obviněný řádně plnil povinnosti podnikatele vůči státu a že za poslední tři roky odvedl státu na daních asi 80 milionů korun, má na posouzení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, pokud je tento stupeň hodnocen k době rozhodování Vrchního soudu v Praze, rovněž svůj podstatný vliv. Toto zjištění ukazuje na příznivou změnu ve vztahu obviněného k povinným platbám ve prospěch státu a na to, že nebezpečí hrozící zájmům chráněným ustanoveními o daňových trestných činech se ze strany obviněného významně snížilo. Jestliže jedním z hledisek pro určení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák. je „osoba pachatele“, pak je nutné konstatovat, že je-li osoba obviněného posuzována v době rozhodování Vrchního soudu v Praze, nevykazuje již takovou míru nebezpečí pro uvedené zájmy, jaká tu byla původně.
I když zůstává skutečností, že obviněný způsobil státu vysokou škodu, která téměř sedminásobně přesáhla částku považovanou za minimum škody velkého rozsahu, že trestný čin páchal po delší dobou, že zkrátil více povinných plateb (clo a daň z přidané hodnoty), že k činu zneužil toho, že mu bylo povoleno uložit dovezené zboží do soukromých celních skladů, a že jednal se zištnou motivací, je význam těchto okolností svědčících v neprospěch obviněného vyvažován v citelné míře okolnostmi, které vyvstaly v době po spáchání činu a o které Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku opřel své závěry o „aktuálním“ stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ze vzájemného poměru obou skupin okolností vyplývá akceptovatelný závěr, že způsobení škody ve výši přes 34.000.000,- Kč v posuzovaném případě nezvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost tak podstatně, aby šlo o trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 4 tr. zák. (se sazbou trestu odnětí svobody od pěti let do dvanácti let), a že zvyšuje tento stupeň jen v míře odpovídající ustanovení §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. (se sazbou trestu odnětí svobody na jeden rok až osm let).
Senát Nejvyššího soudu, který rozhodl v této věci obviněného A. N., si byl vědom toho, jak jiný senát Nejvyššího soudu rozhodl ve věci jiného obviněného usnesením ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 11 Tdo 760/2007, na které v rámci své argumentace odkázala nejvyšší státní zástupkyně. Z odůvodnění citovaného usnesení (str. 7) je patrno, že senát 11 Tdo připustil, že pro posouzení materiální podmínky vyšší trestnosti činu obecně může mít význam okolnost, že v případě trestného činu podvodu spáchaného vylákáním úvěru zajištěného zástavou se poškozený uspokojil ze zástavního práva, resp. že toho mohl snadno a bez větších obtíží dosáhnout. Tím také senát 11 Tdo ve skutečnosti vyjádřil názor, že stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost může být ovlivněn skutečností, která nastala až po spáchání trestného činu, bez ohledu na to, že jinak v další části odůvodnění uvedeného usnesení (str. 9) konstatoval, že okolnosti určující stupeň společenské nebezpečnosti činu se posuzují k okamžiku spáchání trestného činu.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto nedůvodná dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněného podle §265j tr. ř. zamítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, neboť k tomuto postupu měl souhlas nejvyšší státní zástupkyně a obviněného.
Nad rámec, v němž ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. vymezuje přezkumnou povinnost dovolacího soudu, považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že skutečným problémem napadeného rozsudku není výrok o vině, ale výrok o trestu. Uložený trest, zejména pokud byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, se jeví jako nepřiměřeně mírný. To ale není dovolacím důvodem. Tento stav nelze kompenzovat prostřednictvím dovolacího důvodu, který jinak umožňuje napadat výrok o vině. V dovolacím řízení není možné zrušit správný výrok o vině jen proto, aby tím bylo dosaženo zpřísnění trestu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec