ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1107.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1107/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. října 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. A. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 8 To 12/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 213/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 91 T 213/2007, byl obviněný Z. A. Z. uznán vinným trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dva a půl roku.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 31. 1. 2007 v době kolem 9:45 hod. řídil v B.–B. po ulici S. d. ve směru z městské části B.–B. osobní motorové vozidlo tov. zn. Jaguár X300, černé barvy, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, ačkoliv věděl, že není držitelem žádného platného řidičského oprávnění k řízení motorového vozidla podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, ani řidičského průkazu vydaného jiným státem, který by jej v souladu s §104 odst. 2 citovaného zákona opravňoval k řízení motorových vozidel na území České republiky.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 8 To 12/2008, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a ve způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §180d tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že soudy obou stupňů učinily na základě provedených důkazů závěry, které v nich nemají oporu. Odvolací soud navíc ve svém zamítavém rozhodnutí jeho námitky údajně dostatečným způsobem nereflektoval, neboť se jimi prakticky vůbec nezabýval a nevypořádal se s nimi. Obviněný namítal, že nebyly provedeny důkazy, které navrhoval, v čemž spatřuje porušení jeho práva na obhajobu. Skutkové závěry soudů nemají podle jeho názoru oporu v provedených důkazech. Obviněný má za to, že v jeho případě došlo ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a způsobem jeho právního posouzení, čímž byl podle něj rovněž splněn předpoklad pro případný zásah dovolacího soudu do přisouzeného skutkového stavu věci. Obviněný zdůraznil, že z provedených důkazů nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soudy údajně v tomto směru neprovedly důkazy potřebné k tvrzení či vyvrácení jeho obhajoby. Závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování a zejména konstatování rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 54/2004 v jeho předchozí trestní věci, nemá podle obviněného žádnou souvislost s projednávanou věcí. Zejména z této skutečnosti nevyplývají podklady potřebné pro závěr o jeho vině, neboť podle obviněného postrádají jakoukoli příčinnou souvislost s tím, zda věděl či nevěděl, že platnost jeho řidičského oprávnění v Austrálii skončila. Na tom nemůže nic změnit ani konstatování nalézacího soudu, že si mohl obviněný v průběhu několika let obstarat řidičské oprávnění české. Obviněný však namítl, že jde o nesprávný závěr, neboť on coby slovenský státní příslušník získal povolení k trvalému pobytu na území České republiky teprve v průběhu roku 2007. Nepodložené a nesprávné závěry soudů se pak podle obviněného promítly do nesprávné právní kvalifikace jeho jednání. Další důkazy v tomto směru údajně provedeny nebyly. Soudy u něho bez dalšího shledaly úmysl řídit vozidlo bez řidičského průkazu, což je podle obviněného nesprávný a nepodložený závěr. Obviněný uzavřel, že rozhodnutí soudů jsou nesprávná z pohledu učiněných skutkových závěrů, ale také právních závěrů, neboť jeho jednání nevykazuje všechny znaky, tedy naplnění rovněž subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání k němu nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu shora citovaného dovolání ale vyplývá, že námitky obviněného neodpovídají z podstatné části uplatněnému důvodu dovolání. Obviněný svými námitkami, že skutkové závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování, že soud druhého stupně nereflektoval dostatečným způsobem na jeho námitky uplatněné v odvolání, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Takové námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť je obviněný ve skutečnosti nezakládá na soudy zjištěném skutkovém stavu, ale v podstatě na tom, že považuje dokazování za neúplné a soudy měly jinak hodnotit provedené důkazy. Navíc Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky byly již součástí jeho odvolání, jsou opakováním jeho obhajoby, soud druhého stupně se jimi zabýval a shledal je nedůvodnými.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že obviněný těmito námitkami nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se údajného zřejmého nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a způsobem jeho právního hodnocení, Nejvyšší soud uvádí, že neshledal, ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé.
Jako právně relevantní a uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídající shledal Nejvyšší soud námitku obviněného ohledně údajné absence subjektivní stránky. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou. Z obsahu dovolání je zřejmé, že také tuto námitku obviněný z podstatné části opřel o námitky skutkového charakteru, když uvedl, že závěry soudů nemají oporu v provedeném dokazování, že soudy neprovedly důkazy potřebné k potvrzení či vyvrácení jeho obhajoby. Stejnou námitku uplatnil obviněný již v rámci řízení u odvolacího soudu a byla podstatou celé jeho obhajoby. Je zřejmé, že obviněný v dovolání uplatněnou námitkou v podstatě opakovaně namítá, že jeho vina nebyla prokázána.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Z rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i z obsahu spisu je zřejmé, že soudy obou stupňů se otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu náležitě zabývaly a obhajoba obviněného ohledně jeho neviny byla důkazy provedenými v průběhu trestního řízení zcela vyvrácena. Soud prvního stupně správně dospěl k závěru o existenci přímého úmyslu na straně obviněného, který si vzhledem ke všem okolnostem případu a k provedeným důkazům byl vědom, že nevlastní žádné platné řidičské oprávnění. Přesto se dne 31. 1. 2007 dopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně a tedy řídil osobní motorového vozidlo, čímž naplnil i subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle §180d tr. zák. O vědomosti obviněného, že není držitelem žádného platného řidičského oprávnění, svědčí důkazy provedené před soudem prvního stupně, zejména výslech obviněného a předložené listinné důkazy. Ze skutečností, že obviněný v roce 1994 vycestoval z Austrálie, kde pobýval a kde získal řídičské oprávnění, jehož platnost však dne 11. 5. 1994 vypršela, že obviněný v dubnu 2002 na OOP Bratislava nahlásil ztrátu řidičského průkazu Austrálie, téhož roku si od neznámých osob údajně koupil falešný občanský a řidičský průkaz na jméno P. M. (bratr bývalé přítelkyně M. M.), za což byl také odsouzen, že se obviněný koncem roku 2003 dopustil přestupku, neboť řídil motorové vozidlo aniž by vlastnil řidičské oprávnění a neměl u sebe ani žádný doklad totožnosti, přičemž se policistům představil falešným jménem P. M. a z dalších provedených důkazů, soud prvního stupně správně dovodil závěr o zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého, neboť obviněný věděl, že nevlastní žádné platné řidičské oprávnění a přesto řídil motorové vozidlo. Tento závěr soudů byl prokázán výsledky dokazování a z důkazů logicky vyplynul, přičemž současně vyvrací obhajobu obviněného, že manželce posílal peníze a domníval se, že mu tato řádně prodlužuje platnost australského řidičského průkazu. Obhajobu obviněného v tomto směru soudy obou stupňů považovaly za vyvrácenou. Tuto námitku o neprokázání subjektivní stránky proto Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
Protože námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly a hmotně právní námitku Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou, bylo dovolání obviněného Z. A. Z. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš