ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1134.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1134/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. září 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 9 To 26/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 115/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 11 T 115/2007, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že dne 8. 3. 2006 v B. převzal od R. S. na základě smlouvy o převzetí vozidla za účelem prodeje ve lhůtě jednoho měsíce za částku ve výši 300.000,- Kč osobní motorové vozidlo zn. Dodge Neon, jehož prodej uskutečnil ještě téhož dne ve firmě T. – C., spol. s r. o.,za částku 110.000,- Kč a peníze si ponechal pro svou potřebu, čímž poškodil majitele vozidla o uvedenou částku.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 9 To 26/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že od počátku trestního řízení poukazoval na to, že poškozený a dokonce i jeho matka nemluví pravdu, spíše vědomě uváděli nepravdu. Je přesvědčen, že orgány policie od počátku jeho návrhy na doplnění dokazování odmítaly nebo je nevykonaly vyčerpávajícím způsobem. Uvedl, že v lednu 2006 ho kontaktoval poškozený S., zda-li by mu nepomohl najít kupce na jeho osobní automobil Dodge Neon. Již tehdy údajně automobil obviněnému předal, i když nyní to poškozený popírá. Obviněný podotkl, že navrhoval vyžádání zprávy Č. p., která měla dokázat jeho drobnou kolizi s vozem poškozeného ke dni 16. 2. 2006, kdy obviněný nahlásil drobnou nehodu. V tomto směru bylo podle obviněného vyvráceno tvrzení poškozeného, že vozidlo předal obviněnému až dne 8. 3. 2006, kdy spolu sepsali smlouvu s ověřením podpisů u notářky. Obviněný namítl, že takto tvrzení poškozeného vyvracel, ale policie i soud tyto důkazy o nevěrohodnosti poškozeného nehodnotily s ostatními důkazy. Zopakoval, že od ledna vozidlo se souhlasem poškozeného užíval. Dne 8. 3. se opět sešli a dohodli se, že automobil bude přepsán na osobu obviněného, aby s ním mohl disponovat. Obviněný zdůraznil, že vozidlo bylo přepsáno na jeho osobu, nejdříve jen formou notářského ověření jejich podpisů. Obviněný pak na magistrátu města provedl přepis vozidla na svou osobu, aby s ním mohl disponovat a zajistit prodej. Podotkl, že ve smlouvě je jen nekonkrétně uvedeno, že finanční částka bude vyplacena při konečném prodeji a není tam uvedena žádná lhůta jednoho měsíce. Obviněný zrekapituloval, že mu bylo vozidlo nabídnuto k převzetí za 110.000,- Kč, s tím, že pokud by se neobjevil do týdne kupec za 300.000, Kč, auto by obviněný odkoupil zpět. S. si druhý den přijel pro peníze, obviněný uvedl, že měl u sebe 30.000,- Kč a zbytek měl doma. Předání těchto peněz poškozený popřel. Obviněný dodal, že nabízel slyšení svědků, kteří by tuto skutečnost potvrdili, přesto tito nebyli u soudu slyšeni, soud to nepovažoval za podstatné. Tímto svědkem byl Ž. T. Obviněný uvedl, že ho poté navštívili nějací lidé z O. s tím, že mají souhlas od poškozeného na předání 40.000,- Kč. Obviněný jim údajně tyto peníze předal. Zbylých 40.000,- Kč mu v jeho bytě někdo ukradl, což obviněný ohlásil na policii. Obviněný zdůraznil, že se necítí vinen, snažil se nabízet důkazy (e-mailovou adresu s korespondencí se S., svědky, dotaz na telefonního operátora). Vše bylo odmítnuto jako nepodstatné a nepotřebné. Některé skutečnosti byly svědecky prokázány, ale soud jim neuvěřil. Soud tedy podle obviněného nehodnotil důkazy spravedlivě. Důkazy předložené v jeho prospěch podcenil a důkazy v neprospěch bral za jednoznačné a prokazující vinu. Toto nevyvážené posouzení věci mělo podle obviněného vliv na právní posouzení věci. Obviněný je přesvědčen, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry. Tento trestný čin vyžaduje, aby si pachatel přisvojil cizí věc. Obviněný však zdůraznil, že auto získal do vlastnictví, o čemž údajně svědčí zápis mezi ním a poškozeným, ale také přepis vozidla na magistrátu města. V dohodě pak bylo uvedeno, že se obviněný s poškozeným finančně vyrovná, jakmile dojde ke konečnému prodeji. Nebyla pevně určena lhůta k vyplacení peněz. Zopakoval, že měl zajistit prodej vozidla, které mu bylo převedeno do vlastnictví a po jeho prodeji, měl tuto částku předat poškozenému. Pokud pak poškozenému předával dílčí částky bylo to plnění podle smlouvy. Obviněný je dále přesvědčen, že je nutné se zabývat i subjektivní stránkou věci, která musí být prokázána nade vší pochybnost. Na úmysl nelze podle něj usuzovat podle toho, že měl v minulosti podobný problém. Uvedl, že se stále necítí vinen a nemyslí si, že jeho jednání je v rozporu s trestně právními normami.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Městského soudu ve znění usnesení Krajského soudu v Brně a věc přikázal soudu I. stupně k novému rozhodnutí ve věci, případně po doplnění dokazování v intencích podaného dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že převážná část jeho argumentace je skutkové povahy. Za právně relevantní shledala námitku obviněného, že v jeho případě nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť předmětný automobil získal do vlastnictví. Této námitce však státní zástupkyně nepřisvědčila. Uvedla, že v písemné smlouvě mezi poškozeným a obviněným ze dne 8. 3. 2006 je formulován závazek obviněného zajistit prodej vozidla poškozeného za dohodnutou cenu, jakož i souhlas poškozeného s převedením vozidla do dispozice obviněného. Obviněný se tedy podle státní zástupkyně nacházel toliko v postavení zprostředkovatele prodeje. Záměr převést vozidlo do vlastnictví obviněného nebyl provedeným dokazováním potvrzen. Pokud se obviněný odvolává na záznam z registru silničních vozidel z aktuální doby (8. 3. 2006 – 4. 5. 2006) opírající se o kupní smlouvu, vyplývá existence dalšího smluvního ujednání mezi stranami pouze z tohoto dokladu. Ten se pak stal i podkladem pro následně uskutečněný prodej svěřeného vozidla kupujícímu T. – C., s. r. o., kde vystupuje obviněný jako prodávající a oproti skutečnému stavu věci jako vlastník prodávaného vozidla. Státní zástupkyně je přesvědčena, že pokud obviněný po uskutečnění prodeje svěřeného vozidla nesplnil svůj závazek vyplatit utrženou kupní cenu do rukou poškozeného, přisvojil si cizí věc. S námitkou nedostatku úmyslného zavinění nelze podle státní zástupkyně souhlasit s ohledem na dohodnutou prodejní cenu a způsob vyplacení i s ohledem na skutečnost, že obviněný uskutečnil konečný prodej v podstatě bezprostředně, co získal vozidlo do své dispozice a bylo namístě poskytnout poškozenému plnění. Toho si podle ní byl obviněný vědom, jinak by se nehájil tím, že část peněz poškozenému předal, část mu byla údajně ukradena a část předal věřitelům poškozeného. Skutková podstata uvedeného trestného činu byla podle státní zástupkyně naplněna i po subjektivní stránce. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu shora citovaného dovolání ale vyplývá, že námitky obviněného neodpovídají z podstatné části uplatněnému důvodu dovolání. Obviněný svými námitkami, že se necítí vinen, že poškozený i jeho matka nemluvili pravdu, orgány policie odmítaly jeho návrhy na provedení dokazování nebo je nevykonaly vyčerpávajícím způsobem, i soudy shledaly jeho návrhy nepodstatnými, že soudy nehodnotily důkazy spravedlivě, důkazy předložené ve prospěch obviněného podcenily a důkazy v neprospěch braly za jednoznačné a prokazující vinu, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Takové námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť je ve skutečnosti nezakládá na soudy zjištěném skutku, ale v podstatě na tom, že soudy měly jinak hodnotit provedené důkazy. Navíc tyto námitky byly již součástí jeho odvolání a soud druhého stupně se jimi zabýval a shledal je nedůvodnými.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že obviněný těmito námitkami nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Za právně relevantní uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídající shledal Nejvyšší soud námitku, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, neboť je vyžadováno, aby si pachatel přisvojil cizí věc a námitku ohledně subjektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněný zdůraznil, že auto získal do vlastnictví, o čemž údajně svědčí zápis mezi ním a poškozeným a také přepis vozidla na magistrátu města. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věci. Předmětem útoku je cizí věc, která byla pachateli svěřena. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do dispozice. Za věc svěřenou je nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc svěřila.
Ze skutkového stavu popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a z obsahu spisu nepochybně vyplývá podstata vztahu obviněného s poškozeným. Z provedeného dokazování a z obsahu dohody o zápůjčce a následném prodeji vozidla uzavřené mezi stranami dne 8. 3. 2006 (č. l. 29 tr. spisu), v níž vystupuje obviněný jako nájemce a poškozený jako vlastník předmětného vozidla vyplývá závazek obviněného zajistit prodej uvedeného vozidla za dohodnutou cenu a závazek vyplatit finanční částku poškozenému. Zároveň tato dohoda obsahuje souhlas vlastníka, aby nájemce převedl na svou osobu držení tohoto vozidla. Je zřejmé, že obsahem takto míněného závazkového vztahu mezi stranami nebylo převedení vlastnictví k uvedenému automobilu, ale toliko zprostředkování prodeje předmětného vozidla obviněným, který se dále zavázal takto utržené peníze poškozenému vyplatit. Obviněný měl tedy vozidlo ve své dispozici, neboť mu bylo svěřeno poškozeným za účelem zprostředkování prodeje. Vozidlo tedy bylo ve vztahu k obviněnému věcí cizí.
Pokud obviněný v této souvislosti poukazuje na záznam v registru silničních vozidel, Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že podle §4 a násl. zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, se zřizuje registr silničních vozidel jako evidence silničních motorových vozidel, přípojných vozidel a provozovatelů těchto vozidel (§4 odst. 3 citovaného zákona). Tento zákon tedy vytváří veřejnoprávní systém evidence silničních motorových vozidel, jehož hlavním účelem je zajistit, aby na pozemních komunikacích byla provozována pouze vozidla splňující předepsané technické podmínky a s uzavřeným pojištěním odpovědnosti z jejich provozu. Registrace vozidla nemá sama o sobě žádné právní následky v oboru soukromého práva, především práva vlastnického, třebaže osoba vlastníka vozidla se v registru eviduje [§4 odst. 4 písm. a) citovaného zákona] a údaje mj. i o vlastníku vozidla musí být v případě změny uvedeny v předepsané lhůtě do souladu se skutečným stavem (§11 a §12 citovaného zákona), přesněji řečeno musí povinná osoba v předepsané lhůtě požádat o provedení změny údaje o vlastníku v registru. Jinak řečeno záznam o vlastníku vozidla v registru nemá občanskoprávní důsledky stran přechodu vlastnického práva a registrace má pouze účinky z hlediska možnosti provozovat vozidlo na pozemních komunikacích (srov. přiměřeně judikát č. 543/2005/III Sb. NSS). Obviněný tak nemohl získat vlastnické právo k předmětnému vozidlu ani na základě smlouvy ze dne 8. 3. 2006, z níž je naprosto zřejmé, že vlastníkem vozidla je poškozený a vozidlo zapůjčil (svěřil) obviněnému pouze za účelem jeho prodeje, ani na základě registrace vozidla na své jméno. V daném případě obviněný dokonal trestný čin zpronevěry v okamžiku, kdy poškozenému nevyplatil peníze z prodeje předmětného vozidla, ale peníze utržené za tento automobil, které byly ve vztahu k němu cizí věcí, použil k jinému účelu. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud se zabýval také námitkou obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. V této souvislosti obviněný pouze uvedl, že musí být prokázána nade vší pochybnost a nemůže na ní být usuzováno jen na základě jeho trestní minulosti. Je zřejmé, že obviněný v podstatě namítá, že jeho vina nebyla prokázána. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Soudy obou stupňů se otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu náležitě zabývaly a obhajoba obviněného ohledně jeho neviny byla v průběhu trestního řízení vyvrácena. Soud I. stupně správně dospěl k závěru o existenci přímého úmyslu na straně obviněného, který si i vzhledem k smluvnímu ujednání o vyplacení prodejní ceny „při konečném prodeji“ musel být vědom své povinnosti předat peníze získané prodejem vozidla poškozenému v podstatě bezprostředně poté, co ji získal do své dispozice. Vědomě tak ale neučinil a ponechal si je, přičemž jeho obhajobu o předání peněz poškozenému soudy obou stupňů považovaly za vyvrácenou. Také námitku o neprokázání subjektivní stránky proto Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
Protože námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z části neodpovídaly a hmotně právní námitky Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného P. S. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš