ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1191.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1191/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 8. října 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných Ing. Z. K. a JUDr. J. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 9 To 195/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 13/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se obě dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. 4 T 13/2006, byli obvinění Ing. Z. K. a JUDr. J. K. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byli odsouzeni podle §250 odst. 3 tr. zák. Ing. Z. K. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkurzní podstaty na dobu pěti let. JUDr. J. K. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1, 59 odst. 1 tr. zák. mu byl trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Obvinění spáchali trestný čin tím, že dne 13. 9. 2004 Ing. Z. K. jako správce konkurzní podstaty P. spol. s r.o. předložil Městskému soudu v Praze žádost o změnu konkurzního věřitele v konkurzním řízení úpadce J. L. – L. s odůvodněním, že opomenul soudu oznámit, že již 10. 11. 1998 postoupil pohledávku za úpadcem J. L. – L. v nominální hodnotě 30.746.227,59 Kč společnosti A. U. Z. spol. s r.o. za 1,- Kč a jako důkaz předložil smlouvu o postoupení pohledávky, kterou dodatečně, nejdříve v roce 2002 vyhotovil společně s JUDr. J. K., jednatelem společnosti A. U. Z. spol. s r.o., v níž je uvedeno, že Ing. Z. K. jako správce konkurzní podstaty P. spol. s r. o. postupuje dne 10. 11. 1998 pohledávku za úpadcem J. L. – L. postupníku A. U. Z. spol. s r. o., zastoupeným jednatelem JUDr. J. K., ačkoli předmětná smlouva nebyla dne 10. 11. 1998 uzavřena a nedošlo k postoupení pohledávky mezi postupitelem Ing. Z. K., správcem konkurzní podstaty úpadce P. spol. s r.o. a postupníkem A. U. Z. spol. s r. o.; na základě této smlouvy pak Městský soud v Praze potvrdil, že pohledávka věřitele P. spol. s r. o. přešla na postupníka - společnost A. U. Z. spol. s r. o., a na tomto základě dne 15. 9. 2004 JUDr. J. K. jako jednateli A. U. Z. spol. s r. o. byla vyplacena částka 2.405.933,50 Kč v rámci rozvrhového usnesení úpadce J. . – L., čímž uvedli jiného v omyl a ve prospěch A. U. Z. spol. s r. o. tak na cizím majetku způsobili škodu v celkové výši 2.405.933,50.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 9 To 195/2007, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. správce konkursní podstaty JUDr. J. P. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, které obviněný JUDr. J. K. formálně opřel o §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. a obviněný Ing. Z. K. o §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
Obviněný JUDr. J. K. vyjádřil přesvědčení, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., když ve výroku rozhodnutí soudu druhého stupně absentuje výrok, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání do výroku o vině a trestu a rozhodnutí dále spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný dovolání dále odůvodnil tím, že nesouhlasí s posouzením subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Uvedl, že jednání popsané ve výrokové části rozsudku u spoluobviněného Ing. K. by mělo být posuzováno z hlediska možného naplnění zákonných znaků trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. a v tomto ohledu absentuje popis subjektivní stránky trestného činu a v odůvodnění absentuje konkrétní důkaz potvrzující naplnění subjektivní stránky. Soudy podle něj nedostatečně vyhodnotily skutečnosti, které měly svědčit o dobré víře spoluobviněného K. a má za to, že z jednání obviněného K. bylo možno dovodit spíše zavinění ve formě nedbalosti. Podle jeho přesvědčení postupoval obviněný K. při správě majetku v konkurzní podstatě přiměřeně ke svým ekonomickým znalostem. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednáním a jednáním obviněného K. nedošlo ke vzniku škody na cizím majetku, neboť předmětná pohledávka byla znovu převedena, přičemž výtěžek byl jen nepatrně větší, než za kolik pohledávku získal on. Obviněný v dovolání obsáhle popisoval zákonné povinnosti správce konkurzní podstaty a dále se věcí podrobně zabýval z hlediska zákonných znaků trestného činu podle §255 odst. 1, 2 tr. zák., který jim měl být podle obviněného kladen za vinu.
Obviněný je také přesvědčen, že v rozhodnutí soudu druhého stupně absentuje výrok, kterým by bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti výroku o vině a trestu. S trestním řádem neslučitelný je podle něj výrok „jinak zůstává nedotčen“ .
Obviněný si je vědom skutečnosti, že se dovoláním nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, přesto však zopakoval, že jednání, které je mu kladeno za vinu, se po subjektivní stránce nedopustil a necítí se vinen. Uvedl, že pokud vychází z popisu skutku ve výroku napadeného rozhodnutí, je podle něj hmotně právní posouzení skutku nesprávné a nebyla prokázána skutková tvrzení uvedená obžalobě, ale že naopak byla prokázána jeho nevina. Obžaloba byla, jak uvedl, postavena na skutečnosti, že spolu s obviněným K. antidatoval smlouvu o převodu pohledávky. V průběhu hlavního líčení bylo podle jeho názoru nepochybně prokázáno, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena již v roce 1998, o čemž údajně svědčí výpovědi svědků N., JUDr. P. Obviněný v této souvislosti obsáhle rozebíral a hodnotil důkazní situaci s tím, že obžaloba byla jednoznačně vyvrácena. Závěr soudu prvního stupně, že ke dni, kdy je datována smlouva o postoupení pohledávky, byla předmětná pohledávka vyloučena ze soupisu konkurzní podstaty úpadce P. spol. s r. o. je podle obviněného věcně nesprávný a odporující ustanovení §27 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb. Krajský soud v Ústí nad Labem (u tohoto soudu bylo vedeno konkurzní řízení ohledně úpadce P. spol. s r. o.) nerozhodl podle obviněného o vyloučení pohledávky z konkursní podstaty, ale o tom, že schvaluje, aby Ing. K. pohledávku úpadce P. spol. s r. o. za J. L. – L. vyloučil ze soupisu konkursní podstaty, a záleželo na Ing. K., zda tak skutečně učiní. Podle názoru obviněného k vyloučení pohledávky z konkursní podstaty nedošlo. Obviněný namítal, že nevěděl o jednání o vyloučení pohledávky z konkursní podstaty, nevěděl o tom, že Ing. K. neoznámil postoupení pohledávky správci konkursní podstaty JUDr. P., Městskému soudu v Praze ani Krajskému soudu v Ústí nad Labem a nezařídil změnu v osobě konkurzního věřitele. Porušení povinnosti Ing. K. nemůže být jemu přičítáno k tíži v rovině trestního práva. Vzhledem k tomu, že předmětnou pohledávku obviněný koupil za 1,- Kč a neočekával z její koupě žádný zisk, nevěnoval konkurznímu řízení na majetek J. L. – L. žádnou pozornost a rozvrhového usnesení, v němž je uvedena P. spol. s r. o. v likvidaci jako konkursní věřitel, si všiml náhodně na Městském soudě v Praze. Navíc z výpovědi JUDr. B. údajně jednoznačně vyplynulo, že tento již dne 28. 10. 1998 dával písemný souhlas s uzavřením předmětné smlouvy a souhlas vlastnoručně podepsal.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. Z. K. v dovolání vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítal, že nebylo prokázáno, že by došlo k jeho obohacení příp. k obohacení spoluobviněného či jeho společnosti. Ze skutkových zjištění nevyplývá údajně žádná okolnost, která by se dala posoudit jako obohacení obviněného. Nebylo taktéž prokázáno, že by došlo k obohacení spoluobviněného či jeho společnosti. Nebyla proto evidentně naplněna skutková podstata žalovaného trestného činu. Pokud odvolací soud nedoplnil dokazování za účelem prokázání tvrzeného obohacení, měl obviněného zprostit obžaloby. V řízení nebylo zjištěno zda vůbec a případně komu byla způsobena škoda, když JUDr. P., který se jediný včas a řádně připojil, byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Za základní nedostatek a vadu řízení považuje obviněný skutečnost, že odvolací soud při rozhodování o trestu přihlížel k pravomocně neskončenému trestnímu stíhání vedenému proti obviněnému u Okresního soudu v České Lípě pro trestný čin podle §160 odst. 1, 2 tr. zák.
Nesprávné hmotněprávní posouzení spatřuje obviněný také v tom, že potvrzující závěr odvolacího soudu o vině je v extrémním nesouladu s výsledky provedeného dokazování. Odvolací soud údajně sám hodnotil některé důkazy (př. dopis svědka JUDr. B.) jako bez důkazního významu bez toho, že by toto své hodnocení, resp. závěr, jasným a konkrétním způsobem odůvodnil. To platí i o absenci vysvětlení či odůvodnění odvolacího soudu na námitky týkající se neprovedení dříve navrhovaných důkazů. Za této situace je nejasný též závěr soudu o tom, že nejde o úpadkový delikt, ale o klasický podvod. Jeho argumentace je podle obviněného nejasná a nepřezkoumatelná a v kontextu s požadavky zákona nemůže obstát.
Další pochybení odvolacího soudu spatřuje obviněný v tom, že se odvolací soud nevypořádal s obsahem lékařské zprávy, podle které má obviněný závažné zdravotní problémy po úraze v roce 1983 a v minulosti se léčil na psychiatrii a neurologii, což mohlo mít zásadní význam pro rozhodnutí soudu.
Dále obviněný vytkl, že odvolací soud se ryze formálně vypořádal s neuvedením členů senátu v protokole o hlavním líčení ze dne 4. 9. 2006 a nevzal v úvahu, že u hlavního líčení mohli být přítomni i jiní přísedící se všemi závažnými důsledky z tohoto postupu vyplývajícími. Dle názoru obviněného tato okolnost zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl nebo aby ve věci sám rozhodl a zprostil ho obžaloby. Současně obviněný podal návrh na odložení výkonu rozhodnutí s ohledem na svůj zdravotní stav.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání nejprve pokud jde o obviněného JUDr. J. K. uvedl, že ta část dovolacích námitek, ve kterých obviněný tvrdí, že předmětná smlouva byla skutečně uzavřena již 10. 11. 1998, a v této souvislosti provádí vlastní hodnocení důkazů, směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Totéž platí o námitkách, že obviněný nevěděl o jednání spoluobviněného Ing. K. a podle kterých se o výsledku konkurzního řízení úpadce J. L. – L. dozvěděl pouze náhodně. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitku, podle které mělo být použito, resp. zvažováno použití právní kvalifikace trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Tuto námitku však státní zástupce nepovažuje za důvodnou. Použití uvedené právní kvalifikace přichází za splnění dalších zákonných podmínek v úvahu v případech, kdy pachateli nelze prokázat, že by svým jednáním obohatil sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody na spravovaném či opatrovaném majetku. V daném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že obvinění svým jednáním obohatili společnost A. U. Z. spol. s r. o., jejímž byl obviněný JUDr. K. jednatelem, a použití právní kvalifikace podle §255 tr. zák. nepřicházelo proto v úvahu, a to ani u spoluobviněného Ing. K.; obviněný JUDr. K. ani nebyl v postavení speciálního subjektu uvedeného trestného činu.
Podle státního zástupce neobstojí ani blíže nekonkretizovaná námitka týkající se absence subjektivní stránky trestného činu. Podle skutkových zjištění spočívala podstata trestné činnosti obviněných v tom, že předstírali k datu 10. 11. 1998 uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, aby získali z konkurzní podstaty úpadce J. L. – L. částku, která měla být vyplacena věřiteli P. spol. s r. o. Ze samotného charakteru tohoto jednání vyplývá, že šlo o poměrně sofistikované jednání úmyslné. Předmětná pohledávka nepochybně byla fakticky vyvedena z majetku konkurzní podstaty P. spol. s r. o. a z majetku konkurzní podstaty úpadce J. L. – L. byla její poměrná část uhrazena jinému subjektu. Obsáhlá argumentace obviněného týkající se okolností vyloučení této pohledávky z konkursní podstaty úpadce P. spol. s r. o., resp. aplikace §27 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb., se proto netýká podstaty věci. Okolnosti vyloučení této pohledávky z konkurzní podstaty ostatně ani nebyly zahrnuty do skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného K., které byly obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné.
Za nedůvodné označil také námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Uvedl, že o odvolání rozhoduje odvolací soud vždy jako o celku a pokud shledá odvolání důvodným, byť pouze ohledně některého z výroků rozhodnutí soudu prvního stupně, nerozhoduje již zamítavým výrokem podle §256 tr. ř. ohledně těch výroků, které shledal bezvadnými. Proto nebylo na místě, aby rozhodoval samostatnými výroky o zamítnutí odvolání do výroků o vině a o trestu. V rozsudku odvolacího soudu tudíž podle něj žádný výrok nechybí a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není dán.
Státní zástupce dodal, že pokud v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu nebyly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., nebyl dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uplatnění další obviněným rovněž citované části uvedeného dovolacího důvodu, spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nepřicházelo v předmětné trestní věci vůbec v úvahu.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. Z. K., státní zástupce uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. tu jeho část, podle které ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, lze uplatnit jen tehdy, jestliže obviněný namítá konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že složení senátu neodpovídalo příslušnému ustanovení zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. Obviněný však namítal především neúplnost protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 9. 2006 a teprve na podkladě této námitky neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu vyslovil určité spekulace, že u hlavního líčení „mohli být přítomni i jiní přísedící“. Takto formulovanou námitku nelze podle názoru státního zástupce pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. podřadit. Svými námitkami podle jeho názoru obviněný spíše naznačuje možnost, že došlo ke změně složení senátu. Změnu složení senátu trestní řád kategoricky nevylučuje a takovéto námitky by nebylo možno pod deklarovaný dovolací důvod podřadit ani v případě, že by je obviněný formuloval kvalifikovaným způsobem.
Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak obviněný Ing. K. obdobně jako obviněný JUDr. K. uplatnil některé námitky, které mu obsahově neodpovídají. Jde o námitku týkající se údajného zohlednění jeho trestního stíhání ve věci Okresního soudu v České Lípě, kterou obviněný vytýkal porušení nikoli hmotněprávní, ale procesní zásady presumpce neviny. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podle státního zástupce podřadit ani námitky týkající se jeho zdravotního stavu. Obviněný nespecifikuje, zda tyto okolnosti považuje za relevantní z hlediska problematiky jeho příčetnosti (§12 trestního zákona) nebo z hlediska jeho schopnosti plnohodnotné účasti na trestním řízení anebo toliko z hlediska rozhodování o trestu. Nekonkrétní námitku, podle které se odvolací soud nevypořádal s obsahem lékařské zprávy, nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Státní zástupce konstatoval, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice lze v obecné rovině namítat existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Námitky obviněného uplatněné s odkazem na tento extrémní rozpor však podle státního zástupce směřují v podstatě proti kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a existence uvedeného extrémního rozporu z nich nevyplývá. Pro úplnost dodal, že odvolací soud na skutkové námitky obviněného konkrétně reagoval a z použití jediné a obviněným z kontextu vytržené nevhodné formulace („lze se domnívat, že...“) nelze existenci extrémního rozporu vykonaných skutkových zjištění a právního posouzení věci dovozovat.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitku, že ze skutkových zjištění nevyplývá, kdo byl obohaceným a poškozeným subjektem. Tyto námitky však nelze považovat za důvodné. Přímo z tzv. skutkové věty podle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že obohaceným subjektem byla společnost A. U. Z spol. s r. o.; tomuto zjištění pak koresponduje i obsah právní věty, podle které obvinění „obohatili jiného“. Lze připustit, že v tzv. skutkové větě není jednoznačně označen subjekt, na jehož majetku vznikla škoda. Odvolací soud však v odůvodnění svého rozhodnutí jednoznačně konstatoval, že poškozeným je P. spol. s r. o. Okolnosti, ze kterých tato skutečnost vyplývá (zmenšení majetku společnosti, resp. její konkurzní podstaty o alespoň částečně dobytnou pohledávku) při tom jsou v tzv. skutkové větě uvedeny. Okolnost, že v průběhu trestního řízení uplatňoval práva poškozeného správce konkurzní podstaty úpadce J. L. – L. je z hlediska hmotně právního posouzení věci irelevantní.
Námitka, podle které mohlo jít o některý úpadkový delikt, je podle státního zástupce formulována zcela nekonkrétně a obviněný ji podle něj pojímá spíše jako polemiku s kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Státní zástupce na závěr konstatoval, že skutek obsahuje v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí okolnosti odpovídající všem znakům trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nikoli některého úpadkového deliktu.
Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obou obviněných z části neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, z části jde o námitky zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pokud jde o dovolání obviněného JUDr. J. K. Nejvyšší soud shledal, že uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však shledal, že námitky uplatněné pod tímto dovolacím důvodem směřují z velké části do oblasti skutkových závěrů. Obviněný totiž námitkami, že nebyla prokázána skutková tvrzení, že byla jednoznačně potvrzena jeho nevina, že smlouva byla opravdu uzavřena již v roce 1998, což údajně potvrdila svědkyně N. i JUDr. P., soudům obou stupňů zjevně vytýká vadná skutková zjištění. Obviněný znovu obsáhle popisuje svou verzi průběhu skutkového děje, přičemž zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy. Obviněný svými námitkami, že podpis na účetním dokladu je pravým podpisem paní T., obsáhlým popisováním okolností vyloučení předmětné pohledávky z konkurzní podstaty úpadce P. spol. s r. o. a námitkami, že nevěděl o jednání o vyloučení pohledávky z konkursní podstaty, nevěděl o tom, že Ing. K. neoznámil postoupení pohledávky, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Takové námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť je obviněný ve skutečnosti nezakládá na soudy zjištěném skutkovém stavu, ale v podstatě na tom, že považuje dokazování za neúplné a soudy měly jinak hodnotit provedené důkazy. Navíc Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky byly již součástí jeho odvolání, jsou opakováním jeho obhajoby a soud druhého stupně se jimi zabýval a shledal je nedůvodnými.
Skutkové závěry soudů mají přitom spolehlivý základ v provedených důkazech a logicky z nich vyplývají, byť obviněný JUDr. J. K. i v dovolání zpochybňuje usvědčující důkazy tvrzením, že smlouva o postoupení pohledávky byla skutečně uzavřena již v roce 1998, že o pohledávce bylo účtováno již od tohoto roku na tzv. podrozvahovém účtu společnosti A. U. Z. spol. s r. o., že podpis účetní T. na příjmovém dokladu nadále považuje za její pravý podpis, byť jej znalec označil za nepravý, že nedošlo k vyloučení předmětné pohledávky z konkurzní podstaty. Zjištění, že razítko postupitele na příjmovém dokladu, potvrzujícím zaplacení 1,- Kč za postoupenou pohledávku, nemohlo být použito v roce 1998, když se stejně jako tiskopis příjmového dokladu vyráběly resp. používaly až od roku 2002, se pak obviněný snaží zpochybnit tvrzením, že tento doklad v účetnictví chyběl a proto jej vyhotovil dodatečně, což považuje za běžné a nikoli trestné. Proč byla i smlouva o postoupení pohledávky údajně ze dne 10. 11. 1998, opatřena razítkem Ing. Z. K. používaného až od konce roku 2002, jak bylo zjištěno na základě odborného vyjádření, již obviněný nevysvětluje.
Tyto námitky ve světle důkazů ve věci provedených nemůžou obstát a zcela postačí odkázat na obsáhlá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, které se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Přitom jednání obou obviněných by v případě verze podle jejich obhajoby zcela postrádalo smysl a logiku, když by i podle jejich výpovědí v podstatě zcela nedobytnou pohledávku Ing. Z. K. zpeněžil za 1,- Kč, tj. za částku pro dosažení uspokojení věřitelů zcela bezvýznamnou a obviněný JUDr. J. K. by takovouto pohledávku kupoval. O změnu konkurzního věřitele přitom Ing. Z. K. žádá Městský soud v Praze až dne 13. 9. 2004, tj. až půl roku poté, co byl usnesením soudu ze dne 17. 2. 2004 (nabylo právní moci dne 23. 3. 2004) zproštěn funkce správce konkurzní podstaty a konkurz byl zrušen již usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 18 K 79/97 (nabylo právní moci dne 29. 11. 2002), a to po splnění rozvrhového usnesení. Byť tedy okamžikem právní moci usnesení o zrušení konkurzu zanikly ve smyslu §45 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb. účinky prohlášení konkurzu uvedenéhomj. v §14 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, tj. včetně oprávnění správce nakládat s majetkem podstaty, žádal Ing. Z. K. o změnu konkurzního věřitele, ač k tomu již nebyl oprávněn, protože oprávnění konkurzního správce přešla na úpadce.
Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Naproti tomu byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž v obecné rovině namítl, že pokud vychází z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně považuje hmotně právní posouzení skutku za nesprávné. V této souvislosti uvedl, že ohledně obou obviněných mělo být zvažováno použití právní kvalifikace trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud předně konstatuje, že obsáhlá argumentace obviněného k této námitce se spíše týká spoluobviněného K. a jeho povinností jako správce konkurzní podstaty. Přesto se zabýval hmotně právní námitkou údajné nesprávné právní kvalifikace skutku, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu §255 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu (v rozsahu uvedených kvalifikovaných skutkových podstat) tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Ustanovení o tomto trestném činu se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody (srov. přiměřeně rozh. č. 21-I, publikované v sešitu č. 4/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů však nepochybně vyplývá, že jednáním obviněných došlo k obohacení společnosti A. U. Z. spol. s r. o., jejímž jednatelem byl právě obviněný J. K. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že použití právní kvalifikace podle §255 tr. zák. u obou obviněných tedy nepřicházelo v úvahu. Přičemž pachatelem tohoto trestného činu může být pouze fyzická osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek a obviněný K. nebyl v postavení speciálního subjektu uvedeného trestného činu. Skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu §255 tr. zák. tedy nebyla jednáním obviněných naplněna a Nejvyšší soud považuje právní kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. za správnou.
Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou také obecnou hmotně právní námitku obviněného týkající se údajné absence subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Nutno podotknout, že obviněný v této souvislosti uplatnil námitky týkající se obviněného K. a jeho povinností jako správce konkurzní podstaty a námitky skutkové povahy, že se necítí být vinen, popírá úmysl někomu ublížit a vyjadřuje přesvědčení, že byla jednoznačně prokázána jeho nevina.
Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou obviněného ohledně absence podvodného úmyslu neztotožnil, neboť jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje znaky také subjektivní stránky uvedeného trestného činu, přičemž z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že se podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu. V tomto směru byla v průběhu trestního řízení provedena řada důkazů. Z obsahu skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplynul závěr, že obvinění ke škodě cizího majetku úmyslně obohatili jiného tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu. Pro podvodný úmysl obviněných pak svědčí promyšlené jednání spočívající v tom, že předstírali uzavření smlouvy o postoupení pohledávky (již ze dne 10. 11. 1998), oznámili nepravdivé údaje, neboť smlouva nebyla vyhotovena v jimi uvedený den a předložili tuto smlouvu jako doklad, aby z konkurzní podstaty úpadce J. L. – L. získali (vylákali) vyplacení částky přes 2.000.000,- Kč ve prospěch společnosti A. U. Z. spol. s r. o., jejímž jednatelem byl obviněný K., když tato částka měla být vyplacena věřiteli společnosti P. spol. s r. o. Z jednání obviněných tedy jednoznačně vyplývá jejich úmysl podvodným způsobem vylákat uvedenou finanční částku a námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný uvedl, že v rozhodnutí soudu druhého stupně absentuje výrok, kterým by bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti výroku o vině a trestu. S trestním řádem neslučitelný je podle něj výrok „jinak zůstává nedotčen“. Nejvyšší soud se touto námitkou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
K tomu je vhodné nejprve zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř. nebo výrokové části usnesení uvedené v §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dále je potřebné poukázat na to, že obviněný podal odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti výroku o vině, proti výroku o trestu i proti výroku o náhradě škody. Také z podnětu jeho odvolání soud druhého stupně podle §254 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, což také v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil na straně 6. Jelikož výrok o vině a výrok o trestu shledal odvolací soud správnými, a protože vady zjistil toliko v oddělitelném výroku o náhradě škody, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze v části, kde zjistil nedostatky, tedy ve výroku o náhradě škody a sám znovu rozhodl v rozsahu zrušení.
Takový postup je zcela v souladu s ustanovením §258 odst. 2 tr. ř., podle něhož, když je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o náhradě škody, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku. To, že zbývající výroky shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem.
Ve smyslu těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně nepochybil, pokud samostatným výrokem nerozhodl vedle rozhodnutí o výroku o náhradě škody navíc i o tom, že se v části výroku o vině a trestu odvolání obviněného zamítá. Podle §256 tr. ř. totiž odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu. V napadeném rozsudku odvolacího soudu proto žádný výrok nechybí a rozsudek tudíž není ani neúplný. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v obou alternativách. První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by však měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě (že nebyly splněny procesní podmínky…) tedy nepřicházelo v úvahu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy mohl být (a byl) uplatněn v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž obviněný je přesvědčen, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že tyto uplatněné dovolací důvody naplněny nebyly a nebyl tedy naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Pokud tedy jde o dovolání JUDr. J. K. Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a zčásti tomuto dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. neodpovídají, námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a protože v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně nebyly dány dovolací důvody podle §265b odst.1 písm. g), k) tr. ř., nebyl důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného JUDr. J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. Z. K., Nejvyšší soud shledal, že obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případech, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný v této souvislosti vytkl, že odvolací soud se ryze formálně vypořádal s neuvedením členů senátu v protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 6. 2006 a nevzal v úvahu, že u hlavního líčení mohli být přítomni i jiní přísedící se všemi závažnými důsledky z tohoto postupu vyplývajícími. Podle názoru obviněného tato okolnost zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud však shledal, že tato námitka obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněný totiž spíše než náležité obsazení soudu namítá neúplnost protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 9. 2006. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 9. 2006 na č. l. 355 tr. spisu skutečně chybí jména přísedících. Z protokolu o předcházejícím hlavním líčení ze dne 17. 7. 2006 (č. l. 535) vyplývá, že přísedícími byly B. E. a B. H. Z tohoto protokolu dále vyplývá, že termín odročovaného hlavního líčení na den 4. 9. 2006 vzal na vědomí i senát. Z ostatních protokolů o hlavních líčeních je zřejmé, že jako přísedící byly přítomny vždy shodně shora uvedené osoby. V protokolu o hlavním líčení ze dne 4. 9. 2006 šlo tedy zjevně o formální pochybení, když ani nikdo z přítomných na uvedeném hlavním líčení dne 4. 9. 2006 případnou změnu ve složení senátu nezmínil. Na základě tohoto nedostatku protokolu, který samotný nemá v řízení o dovolání význam, pak obviněný pouze hypoteticky namítá možnost jiných přísedících členů senátu, ač sám o tom nemá žádný konkrétní poznatek.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že obviněný v jeho rámci uplatnil námitky, které pod něj s ohledem na shora uvedené nelze podřadit. Nejvyšší soud se tedy nezabýval námitkami, že soud nedoplnil dokazování za účelem prokázání tvrzeného obohacení a že se nevypořádal s obsahem lékařské zprávy týkající se zdravotního stavu obviněného. Tyto námitky jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku obviněného týkající se rozhodování soudu o druhu a výši trestu, s tím, že při tomto rozhodování soud údajně zohlednil jeho trestní stíhání v jiné věci. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, který však obviněný neuplatnil a nepřicházelo to v jeho případě ani v úvahu, neboť mu byl podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, tedy přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené od dvou až do osmi let odnětí svobody.
Obviněný v dovolání dále namítl, že závěr odvolacího soudu je v extrémním nesouladu s výsledky provedeného dokazování. Nutno podotknout, že Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04) připustil určitý průlom do zásad uvedených výše a poukázal na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde. Námitky obviněného v tomto směru totiž směřují toliko proti kvalitě odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Dovolání proti odůvodnění rozhodnutí soudu je však nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit výhrady obviněného, kterými v podstatě namítal, že nebylo objasněno, kdo byl obohaceným subjektem a komu byla způsobena škoda. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchali obvinění trestný čin tím, že společně ke škodě cizího majetku jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.]. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.].
Jak již bylo výše uvedeno, spočívalo jednání obviněných v tom, že společně předstírali uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi Ing. Z. K. jako správcem konkurzní podstaty P. spol. s r. o. jako postupitelem a společností A. U. Z. spol. s r. o. jako postupníkem (již ze dne 10. 11. 1998), oznámili nepravdivé údaje, neboť smlouva nebyla vyhotovena v jimi uvedený den a předložili tuto smlouvu jako doklad, aby z konkurzní podstaty úpadce J. L. – L. získali (vylákali) vyplacení částky přes 2.000.000,- Kč. Z tzv. skutkové věty přímo vyplývá, že obohacenou je společnost A. U. Z. spol. s r. o., jejímž jednatelem byl obviněný J. K. Ze skutkových zjištění a z odůvodnění odvolacího soudu je pak zřejmé, že poškozeným subjektem a tedy subjektem, k jehož zmenšení majetku došlo, je v tomto případě společnost P. spol. s r. o., které měla být, jako věřiteli úpadce J. L. – L., uvedená částka vyplacena. Námitky obviněného v tomto směru jsou tedy zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. Z. K., Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají a právně relevantní námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Proto také dovolání obviněného Ing. Z. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o odložení výkonu rozhodnutí ohledně obviněného Ing. Z. K., neboť předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. zák. návrh na odklad výkonu trestu nepodal. K postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš