ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1289.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1289/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 10. 2008 o dovolání obviněného L. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 5 To 73/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 147/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 44 T 147/2007, byl obviněný L. L. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na osm let.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 5 To 73/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud poznamenává, že v rozhodnutích obou soudů bylo v rozporu s obsahem spisu jméno obviněného uvedeno jako „V. L.”.
Jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 10, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Městský soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný L. L. společně s obviněným D. W. dne 2. 11. 2007 po 18,30 hod. v P., G., před prodejnou A. poté, co odcizili nejméně 28 balení obsahujících vždy 3 konzervy tuňáka Rio Mare, za stánkem trafiky skládali odcizené zboží do svých batohů, v čemž se jim snažil zabránit pracovník ostrahy prodejny poškozený V. Ř., který je pronásledoval a po jejich dostižení chytil zezadu obviněného L. L. ve snaze zajistit jeho batoh s odcizeným zbožím, načež začali oba obvinění v úmyslu vyhnout se zadržení zastrašovat poškozeného tak, že obviněný L. L. ze vzdálenosti kolem dvou metrů proti němu máchnul nožem s výhrůžkou, že ho zabije, a s tím, aby je nechal odejít, a obviněný D. W. proti poškozenému vyrazil s elektrickým paralyzérem, který stiskl na vzdálenost kolem jednoho metru proti tělu poškozeného a tím výhrůžně demonstroval elektrický výboj. Poté podle zjištění soudů obvinění s odcizeným zbožím utekli do nedalekého sídliště, kde byli zadrženi hlídkou městské policie.
Obviněný L. L. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že skutek uvedený ve výroku o vině byl nesprávně právně posouzen a že pro nedostatek subjektivní stránky není trestným činem. Obviněný podle svého tvrzení nemohl mít úmysl přinutit poškozeného, aby opominul svou povinnost zabránit mu v odchodu s odcizeným zbožím, jak v odůvodnění rozsudku uvedl Obvodní soud pro Prahu 10, ani ochromit vůli poškozeného zadržet obviněné a odevzdat je policii, jak konstatoval v odůvodnění napadeného usnesení Městský soud v Praze. Obviněný poukázal na to, že hodnota odcizeného zboží nedosahovala částky 5 000 Kč, takže nešlo o trestný čin, a že pokud se ho poškozený snažil zadržet, bylo to v rozporu s ustanovením §76 tr. ř., což obviněný věděl, a proto jeho úmyslem bylo pouze to, aby poškozenému dal vědět, že s jeho postupem nesouhlasí a nehodlá se jím řídit. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného L. L. je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. l tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného pohrůžkou násilí nutí, aby něco opominul. Z hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin, u něhož se vyžaduje úmyslné zavinění (§3 odst. 3 tr. zák.). Podle §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. je přísněji trestný pachatel, který spáchá takový čin se zbraní.
Skutkový stav, který byl předmětem právního posouzení, evidentně naplňoval uvedené znaky trestného činu vydírání i po subjektivní stránce. V tomto ohledu nemohou být závěry soudů zvráceny námitkami obviněného, byt\' v určitém ohledu jsou tyto námitky oprávněné.
Z výsledků hlavního líčení vyplynulo, že hodnota odcizených konzerv činila nejméně 3 637 Kč. Při této výši škody a při nedostatku jiných rozhodných kvalifikačních okolností nešlo o trestný čin krádeže podle §247 odst. l tr. zák., ale jen o přestupek proti majetku podle §50 odst. l písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. To nakonec bylo důvodem toho, že Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 44 T 147/2007, podle §223 odst. 2 tr. ř., §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiím zastavil trestní stíhání obviněných pro trestný čin krádeže.
Postup poškozeného proti obviněným proto nespadal pod ustanovení §76 odst. 2 tr. ř., podle kterého při splnění dalších podmínek může kdokoli omezit osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté. Tím ovšem není odpovědnost obviněného L. L. za trestný čin vydírání dotčena.
Jestliže zákonným znakem trestného činu vydírání podle §235 odst. l tr. zák. je to, že pachatel jiného nutí, aby něco „opominul”, rozumí se opominutí v tom smyslu, že poškozený nemá podle vůle pachatele vykonat to, co by jinak vykonal. Nejde ovšem o opomenutí takového konání, ke kterému je jednající osoba povinna, jak to má na mysli ustanovení §89 odst. 2 tr. zák., a to již z toho důvodu, že toto ustanovení řeší otázku, co to je jednání jako složka objektivní stránky trestného činu, přičemž tím má na mysli jednání pachatele.
Podle zjištění uvedených ve skutkové části výroku o vině se poškozený snažil zabránit oběma obviněným v tom, aby odcizené zboží složili do svých batohů, a zajistit batoh obviněného L. L. s odcizeným zbožím. Z hlediska okolností postupu poškozeného proti obviněným je významné zejména to, že obvinění odcizili v prodejně zboží, že každý z nich měl část zboží v přineseném menším nákupním košíku, že z prodejny bez zaplacení zboží odešli skrze turnikety u vstupu do prodejny, že se schovali za plechový stánek trafiky nacházející se v blízkosti prodejny a že zde začali odcizené zboží přendávat do svých batohů. V tomto stádiu obviněné zastihl poškozený, který se za nimi vydal poté, co zaměstnankyně prodejny pozorovala podezřelé chování obviněných v prodejně, upozornila manažera a ten zavolal poškozeného jako pracovníka ostrahy prodejny. Poškozený tedy obviněné zastihl ve stádiu, kdy fakticky ještě neměli nad odcizeným zbožím plnou kontrolu, byt\' z hlediska naplnění zákonných znaků byl jejich přestupek proti majetku formálně již dokonán. Postup poškozeného směřoval k obnovení předchozího stavu odpovídajícího tomu, že vlastníkem zboží byla obchodní společnost A. C. R., a. s., která prodejnu provozovala. Pokud se poškozený snažil zabránit obviněným v tom, aby s odcizeným zbožím utekli, byl tento jeho postup zásahem do osobní svobody obviněných.
Otázka oprávněnosti postupu poškozeného není řešitelná aplikací ustanovení §76 odst. 2 tr. ř. o zadržení pachatele trestného činu, protože odcizením zboží obvinění nespáchali trestný čin, a není řešitelná ani aplikací zákona o přestupcích, který neobsahuje žádnou úpravu omezení osobní svobody pachatele přestupku, natož pak úpravu srovnatelnou s ustanovením §76 odst. 2 tr. ř.
Posuzovaný případ musí být posouzen jako střet ústavně garantovaného práva obviněných na osobní svobodu podle §8 odst. l Listiny základních práv a svobod s ústavně garantovaným právem obchodní společnosti, která provozovala prodejnu, vlastnit majetek podle čl. 11 odst. l Listiny. Střet těchto dvou práv musí být posouzen podle hlediska proporcionality. Osobní svoboda náleží do okruhu statků, které mají v demokratickém právním státě (čl. l odst. l Ústavy České republiky) nejvyšší hodnotu. Není to však statek absolutní hodnoty v tom smyslu, že by nebylo přípustné do něj zasáhnout tam, kde to akutně vyžaduje ochrana jiného statku srovnatelného významu. Porovná-li se v kontextu konkrétních okolností posuzovaného případu význam osobní svobody obviněných s významem vlastnického práva obchodní společnosti, která provozovala prodejnu, vyznívá toto porovnání tak, že za dané situace byl cíl zásahu poškozeného naprosto legitimní a zásah sám byl co do své povahy, rozsahu, závažnosti a míry proniknutí do sféry osobní svobody obviněných i zcela přiměřený. Tento závěr je odůvodněn tím, že obvinění drzým, neomaleným a zjevně promyšleným způsobem v prodejně odcizili zboží určené jinak k prodeji, že po odchodu z prodejny nad ním fakticky stále ještě neměli plnou kontrolu a že zásah poškozeného byl motivován cílem obnovit vlastnické právo obchodní společnosti provozující prodejnu. Za tohoto stavu nelze dojít k přesvědčivému závěru, že by zájem na ochraně osobní svobody obviněných převažoval nad zájmem na ochraně vlastnického práva obchodní společnosti provozující prodejnu.
Poškozený V. Ř. rozhodně nebyl osobou, která by s ohledem na svůj postup proti obviněným postrádala ochrany před jejich jednáním naplňujícím znaky trestného činu vydírání. Z toho, že postup poškozeného nebyl postupem podle §76 odst. 2 tr. ř., čehož si byl obviněný L. L. podle svých námitek vědom, v žádném případě nelze vyvozovat nedostatek subjektivní stránky trestného činu vydírání. S namítanou okolností je závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu velmi dobře slučitelný, neboť posuzované jednání bylo jasně vedeno záměrem obviněných donutit poškozeného k tomu, aby upustil od zásahu směřujícího k obnovení vlastnického práva obchodní společnosti k odcizenému zboží.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Napadené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného L. L. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. l písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec