ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1320.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1320/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. ledna 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 7 To 66/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 6/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 9 T 6/2007, byl obviněný L. S. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že dne 4. 12. 2006 kolem 7:00 hodin na silnici mezi obcemi L. a L. B., v jejím osobním automobilu, v úmyslu ji uškrtit, napadl I. L., tak, že ji přiměl k zastavení vozidla a poté jí kolem krku ovinul předem připravené škrtidlo, které silně zatáhl, přičemž její škrcení nedokončil pro její aktivní obranu a zejména proto, že byl vyrušen řidičem kolem projíždějícího vozidla a po jeho odjezdu obviněný stále v úmyslu I. L. usmrtit, pokračoval v jejím napadání tak, že s ní smýkal po silnici, kopal do ní a dvakrát jí dupl na krk, a dalšímu útoku obviněného unikla jenom tak, že zastavila další kolem projíždějící vozidlo, jehož řidička ji z místa odvezla a popsaným násilím způsobil obviněný L. S. poškozené I. L. poranění, lékařem popsaná jako pohmožděniny a krevní výrony na hlavě a horní části těla, krevní výronky pod spojivkou dolního víčka pravého oka a nesouvisle vytvořená dvojnásobná škrtidlová rýha na krku, přičemž ze závěrů znalce z oboru soudního lékařství vyplývá, že způsob, jakým obviněný poškozenou škrtil, by bez přerušení průběhu škrcení vedl k velmi pravděpodobnému usmrcení poškozené.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 7 To 66/2007, odvolání jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že nebylo dostatečným a trestními předpisy předpokládaným způsobem prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy. Soudům se podle obviněného nepodařilo prokázat naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněný dále odmítl, že jeho jednání bylo předem připravené a je přesvědčen, že soudy ke skutkovým zjištěním dospěly pouze předpokládáním určitých skutečností, a to jak v otázce použitého škrtidla, tak i v otázce hodnocení jeho úmyslu poškozenou usmrtit. Poukázal na to, že předmětné škrtidlo nebylo nikdy nalezeno. V tomto směru není tvrzení poškozené údajně ničím prokázáno, přičemž nelze podle obviněného vycházet pouze z tvrzení poškozené, které navíc může být účelové, že na sobě neměla žádný šál či šátek, který by také mohl být použit jako případné škrtidlo. Navíc znalec z oboru soudního lékařství nevyloučil možnost škrcení i jiným předmětem, než předmětným elektrickým kabelem. Pokud odvolací soud učinil logické závěry, že obviněný musel přinést předmětný kabel do automobilu a jde o předem připravované jednání, tak toto tvrzení podle obviněného zásadně nekoresponduje s provedeným dokazováním a nemá v něm oporu. Nebylo prokázáno, že skutečně chtěl poškozenou usmrtit, resp. byl srozuměn s tím, že ji svým jednáním může usmrtit. Obviněný odmítl závěr soudů, že v dokonání trestného činu vraždy mu zabránil zejména příchod svědka S., neboť tento svědek mu v páchání trestné činnosti nijak nebránil a z místa činu odjel. Kdyby tedy měl obviněný v úmyslu poškozenou zavraždit, nebránilo by mu nic tento skutek dokonat. Obviněný poukázal na výpověď poškozené, která uvedla, že ji obviněný pustil sám až po odjezdu svědka S., a je tedy zcela zřejmé, že mu nic nebránilo trestný čin dokonat. Namísto toho však obviněný opustil automobil a poškozenou opětovně napadl jiným způsobem. Obviněný má dále za to, že ze skutečnosti, že se trestného činu dopustil v afektu, což potvrdil znalecký posudek, vyplývá, že neměl v úmyslu poškozenou usmrtit, a že nebyl na trestnou činnost připraven. Tato skutečnost spíše svědčí o tom, že byl k násilnému jednání vyprovokován až na místě samém, bez předchozího úmyslu, a přestože není jeho chování omluvitelné, nesvědčí o jeho úmyslu vraždit, ale pouze ublížit. Tvrzení poškozené, že ji měl obviněný v úmyslu přejet se neprokázalo, což ostatně konstatoval i soud prvního stupně. Obviněný uvedl, že ze všech skutečností, kdy měl několik možností poškozenou usmrtit, přesto tak neučinil, je patrné, že subjektivní stránka trestného činu vraždy mu nebyla prokázána, a že ačkoliv poškozené smrtí vyhrožoval, neměl skutečně v úmyslu trestný čin vraždy spáchat a právní kvalifikace trestného činu vraždy ve stadiu pokusu je nesprávná, neboť v daném případě je zcela jednoznačně prokázáno pouze ublížení na zdraví.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal a zrušil a pokud ve věci sám nerozhodne, aby věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání bylo sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však podstatná část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. být nemohou. Podle státního zástupce nebyly zjištěny ani žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka absence úmyslu poškozenou usmrtit, přičemž obviněný opětovně nabízí již dříve uplatňovanou verzi, že poškozenou usmrtit nechtěl a chtěl jí pouze ublížit na zdraví. Státní zástupce považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Podle soudem učiněných skutkových zjištění obviněný poškozenou škrtil a ve škrcení ustal až v době, kdy byl vyrušen svědkem S. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přitom k usmrcení poškozené postačovalo pokračovat ve škrcení po dobu řádově několika desítek vteřin. Lze tedy konstatovat, že škrcení poškozené k jejímu usmrcení směřovalo a k dokonání skutku nedošlo nikoliv svobodným rozhodnutím obviněného, ale v důsledku jeho vyrušení. Skutečnost, že škrcení dostatečnou intenzitou (poškozená chroptěla a ztrácela vědomí) vede k rychlé smrti je podle státního zástupce notoricky známa. Navíc není zřejmé, jak by tímto způsobem (tj. škrcením) obviněný mohl poškozené ublížit na zdraví, aniž by přitom současně bezprostředně neohrožoval její život.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného spočívá z velké části na námitkách skutkové povahy a polemice s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů. Těmito námitkami se dovolací soud s ohledem na shora citované nezabýval, neboť nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Za takovéto námitky je třeba považovat přesvědčení obviněného, že soudy dospěly ke skutkovým zjištěním údajně pouze na základě předpokládání určitých skutečností. Dále námitky týkající se neprokázání předchozí přípravy a tedy předem plánovaného úmyslu usmrtit poškozenou a druhu použitého škrtidla, které nebylo nalezeno a nebylo tedy podle obviněného prokázáno, že si škrtidlo přinesl do auta a šlo o elektrický kabel, když i znalec z oboru soudního lékařství nevyloučil možnost škrcení i jiným předmětem. Bez významu je rovněž námitka obviněného, že tvrzení poškozené ohledně použitého škrtidla může být zcela účelové. Pod uplatněný dovolací důvod nespadají ani námitky, v nichž namítal, že mu nic nebránilo trestný čin dokonat, že poškozenou sám pustil až po odjezdu svědka S. a odmítal závěry soudů, že v dokonání trestného činu vraždy mu zabránil zejména příchod svědka S. Nejvyšší soud se nezabýval ani tou částí dovolání, ve které obviněný rozebíral znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, týkající se jeho osoby a vyvozoval z něj vlastní závěry, že byl k násilnému jednání vyprovokován až na místě samém a že takto jednal v afektu. Zcela bez významu je také námitka obviněného, že nebylo prokázáno tvrzení poškozené, že ji měl v úmyslu přejet, když takovýto závěr ani soudy neučinily.
Je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný těmito námitkami namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro něj příznivějších, skutkových okolností, resp. změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle §265b tr. ř. zjevně nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud ve shodě s rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání.
Za právně relevantní bylo z dovolání obviněného možno považovat tu část, kde obviněný uvádí, že skutek, jímž byl uznán vinným, nelze posoudit jako trestný čin vraždy ukončený ve stadiu pokusu, a to zejména s ohledem na absenci subjektivní stránky, tedy že nebylo prokázáno, že chtěl poškozenou skutečně usmrtit, resp. byl srozuměn s tím, že ji svým jednáním může způsobit smrt. V této souvislosti obviněný uvedl, že poškozené chtěl pouze ublížit na zdraví.
Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že shodnou námitku obviněný uplatnil již v řízení o odvolání u soudu druhého stupně a tento soud se jí zabýval a náležitě se s ní vypořádal. Nejvyšší soud se zabýval touto právní námitkou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak shledal jí zjevně neopodstatněnou, neboť skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Hradci Králové a s nímž se v napadeném usnesení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, naplňuje znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák.
Trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Pokusu tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém, tak o úmyslu nepřímém. U nepřímého úmyslu je třeba pachateli prokázat jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn, přičemž je třeba vycházet z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl pachatel veden, co útoku předcházelo, jak byl útok veden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné a podobně. Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 popř. podle §221 odst. 1 tr. zák. je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného trestného činu a shledaly na straně obviněného zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., přičemž pro tento závěr svědčí zejména okolnosti, za nichž k jednání obviněného došlo. Obviněný sice v dovolání znovu popisuje svou verzi průběhu skutkového děje, zcela však pomíjí skutkové zjištění soudu prvního stupně, že poškozenou v jejím osobním automobilu, v úmyslu ji uškrtit, napadl tak, že ji přiměl k zastavení vozidla a poté jí kolem krku ovinul předem připravené škrtidlo, a to dvakrát, které silně zatáhl, přičemž její škrcení nedokončil pro její aktivní obranu a zejména proto, že byl vyrušen řidičem projíždějícího vozidla. Z výpovědi poškozené je totiž zřejmé, že v důsledku intenzivního škrcení již pouze chrčela, což slyšel i svědek S., viděla už jen mlhovinu a obviněný povolil škrcení až v době, kdy se tento svědek objevil na místě. Odvolací soud správně poukázal i na tu část výpovědi A. S., podle které poškozená již přestávala kopat nohama a obviněný jí říkal „… už to bude, už jenom chvíli …“, přičemž narozdíl od soudu prvního stupně zmínil existenci úmyslu přímého. Pouze přítomnost svědka tak zabránila usmrcení poškozené již v první fázi útoku škrcením, které při příchodu svědka obviněný povolil a když poškozená mohla opět mluvit využila lsti, ze strachu o svůj život mu začala říkat, že ho má moc ráda, načež jí obviněný pustil a stačila se posadit. V zápětí ale pokračoval v násilném jednání mimo vozidlo. Již v této první fázi tak obviněný jednal způsobem, který bezprostředně směřoval k usmrcení poškozené a svého jednání nezanechal dobrovolně o své vůli, ale pouze v důsledku vyrušení svědkem S. a následné lsti poškozené. Bez ohledu na další jednání proto již tímto naplnil všechny znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák.
Tímto jednáním poškozenou bezprostředně ohrozil na životě, což vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a z výpovědi znalce u hlavního líčení, podle kterého je velmi pravděpodobné, že pokud by útok formou zatahování škrtidla okolo krku poškozené nadále pokračoval, a to po dobu i několika málo desítek vteřin, resp. pokud by nebyl přerušen zevními okolnostmi (přítomnost svědka) a vlastní obrannou činností poškozené (vložení prstů pod škrtidlo přiložené na krk), velmi pravděpodobně by došlo k smrti poškozené. Obviněný navíc poškozenou napadl opětovně, a to na silnici, kde do ní kopal a dvakrát jí dupl do oblasti krku. Je tedy zřejmé, že obviněný opakovaně zaútočil na poškozenou a že takto činil v úmyslu poškozenou usmrtit, neboť věděl, že dvojnásobným obtočením škrtidla a silným zatažením okolo krku poškozené může způsobit smrt poškozené (podle zranění, která poškozená utrpěla je zřejmé, že k dušení skutečně došlo) a jak vyplývá z dalších okolností případu (např. výroky obviněného „já tě zabiju“, jeho manipulace se škrtidlem, které měl připravené, skutečnost, že svého jednání nezanechal o vlastní vůli a navíc poškozenou napadl opětovně jiným způsobem) také byl srozuměn s takovým následkem. Daný skutkový stav byl podle soudů obou stupňů bezpečně prokázán a obhajoba obviněného byla vyvrácena. Nejvyšší soud tedy považuje námitku obviněného, že nebyl prokázán jeho úmysl poškozenou usmrtit, za zjevně neopodstatněnou.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy dospěly u jednání popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ke správnému závěru o naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., dovolání obviněného L. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho námitky také vychází z námitek týkajících se nesprávně zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš