ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1428.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1428/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. prosince 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 4 To 15/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 53 T 10/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 53 T 10/2006, byl podle §37a tr. zák. zrušen výrok o vině pod bodem II. o pokračujícím trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 4 T 44/2005 a dále celý výrok o trestu, jakož i výroky o náhradě škody ve vztahu k poškozeným uvedeným ve výroku. Obviněný Z. K. byl nově uznán vinným pod bodem I. pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., pod bodem II. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., pod bodem III. pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pod bodem IV. pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., pod bodem V. pokračujícím trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy, jakož i za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 4 T 44/2005 pod bodem I., který zůstal nezměněn, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. a §37a tr. zák. k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí navazující na rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 4 T 44/2005, ze dne 2. 4. 2007, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárních funkcí v obchodních společnostech a v zákazu podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to na dobu v trvání pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro další skutky uvedené ve zprošťujícím výroku uvedeného rozsudku.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný proti výroku o vině, trestu i náhradě škody, státní zástupce v neprospěch obviněného, a to proti zprošťujícímu výroku a proti výroku o trestu a dvě z poškozených proti výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 4 To 15/2008, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek v odsuzující části, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. ohledně zrušené části nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině a náhradě škody odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. 4. 2007, sp. zn. 4 T 44/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 55 To 266/2007, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárních orgánů ve všech typech obchodních společností a družstev a v zákazu podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to na dobu v trvání pěti roků. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného a poškozených zamítl jako nedůvodná.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. d) tr. ř. [správně podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], neboť má za to, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, je založen na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V úvodu obviněný citoval výroky obou napadených rozhodnutí a obecně obsah svého odvolání. Pokud jde o konkrétní námitky mimořádného opravného prostředku, obviněný soudům obou stupňů vytýkal, že se dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou jednání, které je mu kladeno za vinu. Má za to, že oba soudy nesprávně posoudily skutek, a to z toho důvodu, že u jeho jednání údajně zcela absentovala subjektivní stránka trestných činů. Obviněný je přesvědčen, že v rámci provedených důkazů (svědeckých výpovědí, listinných důkazů, znaleckých posudků) prokázal, že u všech skutků uvedených pod body ad I. 13 – 25, měl vždy dostatek finančních prostředků, kdy všem poškozeným nabídl nejdříve možnost přímého výkupu automobilů oproti vyplacení kupní ceny v hotovosti. Nebylo podle něj žádným důkazem prokázáno, že by v okamžiku podpisu kupních smluv s jednotlivými poškozenými neměl dostatek finančních prostředků, měl v úmyslu poškozené podvést a sjednanou cenu jim nikdy neuhradit. Pokud jde o výrok ad II., obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, že by se vůči poškozené K. dopustil úmyslného vylákání finančních prostředků ve výši 100.000,- Kč. Z dokazování je podle něj zřejmé, že v době, kdy mu poškozená poskytovala půjčku, očekával, že obdrží kupní cenu za prodej nemovitostí a věcí movitých na základě kupní smlouvy s paní S., což se však následně nestalo. Přesto je podle obviněného nepochybné, že nespoléhal na nejistou událost a nebyl tedy prokázán jeho úmysl dopustit se trestného činu podvodu. U skutků popsaných pod bodem ad III. 1 – 32 uvedl, že nebyl prokázán jeho úmysl a nebyla tak naplněna skutková podstata uvedeného trestného činu. Shodně se obviněný vyjádřil ohledně skutků pod bodem ad IV. 1, 2. Pokud jde o skutky pod bodem ad V., uvedl, že nebyl prokázán jeho úmysl dopustit se úvěrového podvodu, když dostatečně objasnil jakým způsobem probíhala jeho spolupráce s Č. l., a. s. Obviněný namítal, že pro některé skutky ho soud zprostil obžaloby a u některých podobných skutků jeho vinu dovodil.
Obviněný dále soudům vytýkal nesprávné posouzení skutku, a to zejména týkajícího se poškozeného P. (ad I. 24), kdy soud vzal za prokázané, že dne 21. 8. 2004 na poškozeném vylákal půjčku ve výši 1 mil. Kč. S tímto závěrem obviněný nesouhlasí a odkázal na svoji výpověď ze dne 25. 10. 2006, ze které mělo vyplynout, že mu poškozený nikdy půjčku neposkytl, že od něj obviněný pouze odkoupil ojeté motorové vozidlo a dohodli se, že si obviněný utrženou kupní cenu půjčí a byly dohodnuty úroky z půjčky. Připustil, že úroky a jistina v roce 2004 činily celkem částku 1.350.000,- Kč, přičemž jistinu tvořila původně jen částka 140.000,- Kč, popřel však, že by od poškozeného získal půjčku ve výši 1.350.000,- Kč. Uvedl, že tvrzení poškozeného v tomto směru jsou nepravdivá a výkaz výdajovým pokladním dokladem ze dne 21. 8. 2004 není podle něj důkazem o půjčce, protože v účelu platby není uvedeno ze kterého dne půjčka je a není tím ani uznání dluhu ze dne 21. 8. 2005, které je pouze potvrzením dlužné částky a neprokazuje, že by si dne 21. 8. 2004 půjčil od P. částku 1 mil. Kč. Obviněný má za to, že dluh činil 140.000,- Kč a vznikl v roce 2000, což má vliv na kvalifikaci jeho jednání pouze jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. a nikoli odst. 4.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, případně Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) [nesprávně uvedeno písm. d)] tr. ř., s tím, že se žádný ze soudů dostatečně nezaobíral subjektivní stránkou jeho jednání a má tedy za to, že byl odsouzen pro podvodné jednání, ačkoliv tato podmínka trestnosti nebyla naplněna. Podle státní zástupkyně nelze však této obecné výtce přisvědčit, neboť základem pro posouzení finanční situace obviněného v době uzavírání všech druhů přisouzených závazků ze sledovaného období let 2003 – 2005, byly znalecké závěry znalkyně z oboru ekonomie, odvětví účetní evidence, které spočívaly v posouzení a vyhodnocení v té době aktuálního stavu majetku, závazků a pohledávek, a to jak obviněného jakožto OSVČ v rámci jeho firmy Z. K. – A., tak také jím vedené obchodní společnosti A. – K., s. r. o. Z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že podnikání obviněného bylo v tomto období výrazně ztrátové a v průběhu roku 2005 se ještě více prohloubilo (šlo o tzv. vytloukání klínu klínem) a jeho argument o tom, že byl přesvědčen, že k přímému výkupu automobilů od poškozených v odpovídajících bodech I. ,III. a IV. výroku o vině měl vždy dostatek finančních prostředků, nemůže podle státní zástupkyně v rozsahu těchto skutkových zjištění obstát.
Pokud jde o zpochybnění kvalifikačního znaku škody velkého rozsahu u skutku pod bodem I. 24 výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, státní zástupkyně uvedla, že tuto námitku obviněný podložil pouze zpochybněním způsobu hodnocení provedených důkazů a tedy je zřejmé, že při jejím uplatnění vybočil z obecných mezí dovolacího přezkumu. Současně ani neuvedl žádné skutečnosti, zakládající výjimečný důvod zásahu do skutkového stavu věci, který by v daném případě ani nepřicházel do úvahy.
Ani pokud jde o námitky u skutku pod bodem II., nelze podle státní zástupkyně obviněnému přisvědčit. Obviněný podle ní nevycházel ze své aktuální osobní a podnikatelské finanční situace a je tedy správný závěr soudů, že v tomto případě od R. K. vylákal finanční prostředky, spoléhaje na budoucí nejistou událost poskytnutí úvěrových finančních prostředků nikoliv jemu, ale jiné osobě, které za splnění jejího případného závazku v řádech desetimilionů při stavu své zadluženosti ani nemohl při odpovědném přístupu k věci ručit. Je tedy zřejmé, že za těchto okolností obviněný nemohl reálně směřovat k úhradě půjčky této poškozené, která se tak stala pouze dalším zdrojem finančních prostředků ze závazku, uzavřeného bez ohledu na reálné možnosti jeho uspokojení.
Státní zástupkyně nesouhlasila ani s námitkami uplatněnými k bodu V. výroku o vině. Obviněný podle ní nerozlišil, že v případě odsuzujícího výroku byl právní závěr o jeho zaviněném jednání V. 1 – 4 založen na jeho vědomě nepravdivých údajích při sepisování smluv o obchodním úvěru a zjevném záměru o opatření dalšího zdroje finančních prostředků. Ve zproštěných případech pak podle státní zástupkyně šlo o skutečné využití úvěrových finančních prostředků v souladu s účelem jejich poskytnutí.
Státní zástupkyně je tedy přesvědčena, že výrok o vině obviněného, který nebyl žádnou z uplatněných a dílem i skutkových námitek zpochybněn, lze považovat za správný. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že z podstatné části jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný uplatnil obdobné námitky již ve svém řádném opravném prostředku, byly podstatou celé jeho obhajoby, soudy obou stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi.
Nejvyšší soud shledal, že těžiště dovolání obviněného spočívá v námitkách týkajících se údajné absence subjektivní stránky trestných činů, kterými byl uznán vinným, s tím, že se soudy podle jeho názoru otázkou subjektivní stránky dostatečně nezabývaly a jeho úmysl u skutků pod body ad I. 13 – 25, ad II., ad III. 1 – 32, ad IV. 1, 2, ad V. 1 – 4 údajně nebyl prokázán. Tato obecná námitka směřuje proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Proto Nejvyšší soud na jejím podkladě přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž ale vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné podotknout, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Nejvyšší soud proto nepřihlížel k těm námitkám obviněného, jejichž cílem bylo ve své podstatě docílit změny skutkového stavu věci. Obviněný své dovolání postavil na námitkách vycházejících z jiných skutkových zjištění (že měl vždy dostatek finančních prostředků na hrazení svých pohledávek, že spoléhal na to, že obdrží kupní cenu v plné výši, u bodů ad III. a ad IV. se omezil jen na formulaci, že jeho úmysl nebyl prokázán), než ke kterým na základě dokazování došly soudy obou stupňů a přes řádné zdůvodnění rozhodnutí těchto soudů i nadále setrvává na své verzi průběhů skutkových dějů a skutková zjištění jež byla podkladem zjištění subjektivní stránky považuje za neprokázaná. Obviněný je přesvědčen, že z dokazování, které bylo provedeno, musely vyplynout jiné skutkové závěry, mezi které patří i skutkové zjištění namítané obviněným, že měl nedostatek finančních zdrojů k hrazení závazků a tyto uzavíral ač věděl, že vzhledem ke své nepříznivé finanční situaci tyto neuhradí.
Nejvyšší soud se tedy nezabýval ani námitkami obviněného ohledně skutku popsaného pod bodem ad I. 24, jimiž obviněný rovněž brojil proti skutkovému stavu, který vzal soud prvního stupně za prokázaný. Obviněný v této souvislosti namítal výpověď poškozeného, kterou považuje za nepravdivou a soud měl podle něj jinak hodnotit provedené důkazy zejména listinné a vycházet z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení dne 25. 10. 2006. Těmito námitkami obviněný pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, nabízí svoji verzi průběhu skutkového děje a zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Domáhá se tak jiného hodnocení rozhodných důkazů, jehož výsledkem by měla být zcela jiná skutková zjištění a na základě toho i mírnější právní kvalifikace. Pouze na okraj lze poznamenat, že pokud jako důkazy o půjčce odmítá obviněný jak výdajový pokladní doklad z 21. 8. 2004, tak i písemné uznání dluhu ze dne 21. 8. 2005, v obou těchto listinách přiložených k dovolání se výslovně uvádí, že jde o půjčku. Rovněž v přiložené kopii protokolu o výpovědi svědka L. P. tento opakovaně uvedl, že obviněnému půjčil 1 mil. Kč, což v dovolání zcela popírá.
Nejvyšší soud ani neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Existenci takového rozporu ostatně ani obviněný nenamítal.
Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem na provedené důkazy, zejména znalecký posudek z oboru ekonomie, odvětví účetní evidence, jakož i z dalších důkazů je zřejmé, že obviněný poškozené, od kterých kupoval ojetá motorová vozidla, jejichž kupní cenu v dohodnutých termínech ani po urgencích poškozených neplatil, popř. opakovaně odkládal splátky, od kterých si půjčoval finanční prostředky, záměrně neinformoval o své špatné finanční situaci, ač musel být srozuměn s tím, že nebude moci svým závazkům dostát, když spoléhal na budoucí události spočívající zejména v tom, že se mu podaří obstarat jiné finanční prostředky k pokrytí svých závazků (z prodeje svého majetku, ze získaných úvěrů). Navíc jeho jednání vůči poškozeným po sobě následovala v krátkém časovém sledu a jeho celkové zadlužení přitom neustále narůstalo. Dostatečným varováním pro obviněného nebyla ani skutečnost, že v průběhu celého jednání uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně bylo vůči němu pro jeho dílčí části dvakrát zahájeno trestní stíhání, a to dne 1. 11. 2004 a dne 18. 10. 2005. Přesto dál pokračoval ve svém jednání a zejména po 1. 11. 2004 se ještě dopustil další rozsáhlé trestné činnosti uvedené pod body II. a III. výroku o vině. Ze skutkových zjištění je přitom zřejmé, že obviněný ve všech případech jednal s vědomím své nepříznivé finanční situace, která mu neumožňovala dostát závazkům a uhradit je tedy v dohodnutých lhůtách. V řadě případů uvedených v bodě I. 1 – 12, přitom tak učinil pouze po řadě urgencí poškozených, pod hrozbou exekučního řízení nebo trestního stíhání, ale přesto dál v trestné činnosti pokračoval. Pokud obviněný v dovolání tvrdí, že měl vždy dostatek finančních prostředků, což váže k okamžiku podpisu kupních smluv ve zřejmé snaze vyloučit tak existenci podvodného úmyslu od počátku, nelze mu přisvědčit. Bylo by pak nutné položit si otázku, proč tedy své závazky nesplnil. Podstatné jsou v tomto ohledu závěry znaleckého posudku z oboru ekonomie, které jsou podrobně uvedeny na str. 34 – 36 rozsudku soudu I. stupně a z nichž vyplývá, že již v roce 2003 nebyla finanční situace obviněného dobrá, nebyl schopen dlouhodobě hradit splatné závazky, v roce 2004 dál hospodařil velmi neefektivně a v roce 2005 již byla jeho obchodní společnost zcela bez finančních prostředků. Za této situace pak o existenci podvodného úmyslu ve všech namítaných případech nejsou pochybnosti a byla naplněna subjektivní stránka daných trestných činů.
V případě úvěrového podvodu v bodě V. výroku o vině rozsudku soudu I. stupně je pak podstatné, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje o určení úvěru na koupi konkrétního ojetého motorového vozidla, ačkoliv ve všech čtyřech případech úvěrových smluv tyto uzavíral v době, kdy předmětné vozidlo již bylo novému vlastníkovi prodáno. Při těchto skutkových zjištěních je závěr soudu I. stupně, že tak činil úmyslně, správný. Pokud obviněný namítá, že ohledně některých skutků byl obžaloby zproštěn, tak to byly právě ty případy, kdy v době uzavření úvěrové smlouvy ještě daná vozidla nebyla prodána, nebo se dobu prodeje nepodařilo zjistil a tedy ani prokázat úmyslné uvádění nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy.
Proto bylo dovolání obviněného Z. K. posouzeno jako zjevně neopodstatněné a bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš