ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1486.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 1486/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. ledna 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 31/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 1/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 50 T 1/2004, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a byl odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 35 T 2/2003, podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup, prodej a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, a dále v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu osmi let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 35 T 2/2003, jenž nabyl právní moci dne 22. 4. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že (zkráceně) jako jednatel K. N., spol. s r. o., se sídlem O., D., a současně jednatel a společník N. N., spol. s r. o., se sídlem O., D., v souvislosti s dovozy pohonných hmot ze zahraničí, které realizoval v rámci podnikání K. N., ve snaze dosáhnout propuštění zboží do volného oběhu v tuzemsku, aniž by přitom musel dovozce uhradit celní dluh, inicioval bezdůvodně a bez jakéhokoliv protiplnění poskytnutí ručení ze strany společnosti N. N. a v této souvislosti nechal předložit Celnímu úřadu v Novém Jičíně za společnost N. N., v řízení o jejím uznání jako ručitele pro zajištění celního dluhu ve smyslu ustanovení §260 celního zákona č. 13/1993 Sb., v tehdy platném znění, dne 21. 12. 1999 druhým jednatelem této obchodní společnosti J. K. podepsanou žádost o uznání osoby ručitele ze dne 20. 12. 1999 spolu s „Přehledem o majetku, závazcích a jmění“ této společnosti ke dni 16. 12. 1999 a dne 27. 6. 2000 pak opět druhým jednatelem této obchodní společnosti J. K. podepsanou další žádost o uznání osoby ručitele ze dne 23. 6. 2000 spolu s „Přehledem o majetku, závazcích a jmění“ této společnosti ke dni 23. 6. 2000, ač věděl, že se jedná o zcela nepravdivé informace o ekonomické situaci společnosti N. N., která byla nesolventní a hospodařila z půjček, poskytnutých nejprve fyzickou osobou K. T. E. a později společnosti K. N., které nebyla schopna uhradit, čímž dosáhl toho, že Celním úřadem v Novém Jičíně bylo vydáno dne 31. 1. 2000 pod j. č. 5111/99 rozhodnutí o povolení pro N. N. vystavovat záruční listiny a poskytovat individuální zajištění celního dluhu v působnosti Celního úřadu Nový Jičín do výše 10.000.000,- Kč pro režim tranzitu a do výše 15.000.000,- Kč pro jiné operace než režim tranzitu, s dobou platnosti do 31. 7. 2000 a poté dne 3. 7. 2000 pod j. č. 2672/00 další rozhodnutí o povolení pro N. N. vystavovat záruční listy a poskytovat individuální zajištění celního dluhu v působností Celního úřadu Nový Jičín do výše 5.000.000,- Kč pro režim tranzitu a 15.000.000,- Kč pro jiné operace než režim tranzitu, a následně v období od 13. 6. 2000 do 6. 9. 2000 podal za dovážející K. N. prostřednictvím celních deklarantů celní prohlášení na dovoz zboží ze zahraničí s návrhem na jeho propuštění do volného oběhu v tuzemsku v rozsahu 36 dovozů, které se týkaly rozhodnutí v celním řízení popsaných ve výroku o vině tohoto rozsudku, u nichž jako ručitel celního dluhu vystupovala N. N. a příslušné záruční listiny ke každému z těchto dovozů byly vydány dle jeho požadavků a byly akceptovány Celním úřadem v Novém Jičíně, a takto jednal s vědomím, že dovozce spol. K. N. není schopna platit celní dluhy řádným způsobem ve stanovených ani prodloužených lhůtách splatnosti a rovněž plnit objektivně nebyla schopna společnost N. N., po níž byla úhrada celního dluhu bezúspěšně požadována, čímž vznikla českému státu, zastoupenému Celním úřadem v Novém Jičíně, škoda ve výši 17.119.668,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 31/2007, odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný především namítal, že subjektivní stránka trestného činu podvodu nebyla v řízení před soudy obou stupňů prokázána. Navíc podle něj jednání popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně ani neobsahuje skutečnost, že by jednal v úmyslu ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatit tím, že využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti. Poukázal na to, že podvodný úmysl byl údajně pojat podáním první žádosti o uznání osoby ručitele. Obviněný však namítal, že v hlavním líčení bylo prokázáno, že by žádost adresovanou Celnímu úřadu v Novém Jičíně psal, podepsal, doručil nebo nechal doručit. Ani u druhé žádosti nebylo prokázáno, že by ji psal, podepsal, doručil nebo nechal doručit. Podotkl, že závazky týkající se celních dluhů vyplývající z povolení č. j. 5111/99 byly společností K. N. ve lhůtách zaplaceny. Tato skutečnost se podává i z druhé žádosti o uznání osoby ručitele, která byla Celním úřadem akceptována. Předložením důkazů bylo dále v dovolacím řízení prokázáno, že společnost N. N. poskytovala kromě společnosti K. N. individuální zajištění celního dluhu i jiným subjektům. Soudy obou stupňů podle obviněného nevzaly v úvahu, že K. N. v rámci svého předmětu podnikání obchodovala pohonnými hmotami, které dovážela do ČR, a to ještě předtím, než závazek ručení za celní dluhy převzala N. N. I v této době K. N. své závazky vyplývající z jednotlivých JCD platila. Obviněný uvedl, že soudu předložil důkazy, že od 21. 3. do 4. 7. 2000 (tedy i v době uvedené ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně) K. N. uskutečnila 84 dovozů pohonných hmot, kdy byl celní dluh rovněž zajištěn N. N. a celní dluhy z jednotlivých JCD byly uhrazeny. Obdobně i po době ve výroku o vině uvedené (6. 9. 2000) v období od 8. 9. do 27. 9. 2000 bylo uskutečněno 12 dovozů bez ručení N. N., kdy celní dluh byl společností K. N. v plné výši zaplacen. Tyto skutečnosti však soudy obou stupňů nevzaly v úvahu. Navíc bylo podle obviněného prokázáno, že dlužník K. N. na dlužná celní rozhodnutí alespoň částečně plnil a tím celní dluhy částečně plnil. Obviněný namítal, že až po vydání druhého povolení vznikly na straně K. N. překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek vyplývající z jednotlivých celních rozhodnutí. Tyto okolnosti nemohl obviněný předvídat. Podle obviněného není pravdivé tvrzení soudů, že svědek JUDr. P. potvrdil výpověď svědka K. V tomto směru soudy výpověď svědka P. zkreslily. Podle názoru obviněného tedy nebyl naplněn zákonný znak subjektivní stránky trestného činu podvodu, který vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již na samém počátku jednání, v daném případě tedy v době podání první žádosti o uznání osoby ručitele, tedy dne 20. 12. 1999, jednal v podvodném úmyslu celní dluhy neplatit. V závěru dovolání obviněný popsal předchozí průběh trestního stíhání.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 31/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 50 T 1/2004, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného, podle kterých se na předložení žádostí uvedených v tzv. skutkové větě celnímu úřadu nijak nepodílel, jsou výlučně skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, i když obviněný i v této souvislosti uvádí, že mu některé skutečnosti „nebyly prokázány“, a fakticky polemizuje s některými skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě. Státní zástupce je přesvědčen, že tzv. skutková věta obsahuje okolnosti odpovídající všem zákonným znakům trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. včetně jeho subjektivní stránky. Není zde sice výslovně vyjádřen úmysl směřující k obohacení určitého subjektu, z obsahu skutkové věty však nepochybně vyplývá, že úmysl obviněného směřoval k obohacení K. N. spol. s r.o., které byl umožněn dovoz pohonných hmot bez zaplacení cla. V této souvislosti státní zástupce dodal, že obohacením ve smyslu §250 tr. zák. se rozumí nejenom rozšíření majetku pachatele nebo jiné osoby, ale též ušetření nákladů, které by jinak byly z tohoto majetku vynaloženy. Tvrzení obviněného o tom, že v období „mezi“ (má patrně na mysli období mezi podáním obou žádostí) byly celní dluhy řádně hrazeny, nemá podle státního zástupce plnou oporu v obsahu soudních rozhodnutí. Nalézací soud na str. 16 svého rozhodnutí konstatuje, že i v období před podáním druhé žádosti ze dne 23. 6. 2000 byly některé celní dluhy placeny se značným prodlením po lhůtě splatnosti, přičemž ve dvou případech nebylo uhrazení dluhu celním úřadem „dohledáno“ vůbec. Bez ohledu na tuto okolnost není uvedené tvrzení obviněného způsobilé zpochybnit závěr o existenci subjektivní stránky trestného činu na straně obviněného. U některých typů podvodného jednání je dosti časté, že pachatel zpočátku plní svoje závazky vůči poškozenému subjektu, aby tak získal důvěru poškozeného. V této souvislosti státní zástupce konstatoval, že je poněkud zarážející, že s ohledem na zmíněné závady při hrazení celních dluhů v období po vydání prvního povolení bylo druhé povolení ze dne 31. 7. 2000 vůbec vydáno. Pokud by ovšem již před tímto datem nebyly celní dluhy hrazeny vůbec, obviněný by s vydáním povolení zřejmě počítat nemohl. Otázka částečné úhrady celních dluhů uvedených v tzv. skutkové větě je z hlediska existence subjektivní stránky trestného činu irelevantní. Šlo pouze o celkem zanedbatelnou část z dlužné částky (741.902,- Kč), přičemž ve 22 případech nebylo uhrazeno nic nebo jen symbolické částky ve výši několika desítek korun, v dalších případech pak většinou částky odpovídající cca jedné desetině celního dluhu. Podle zjištění nalézacího soudu při tom i tyto částky byly uhrazeny až po urgencích celního úřadu. Dodatečnou úhradu částky 741.902,- Kč tedy lze posuzovat toliko jako částečnou náhradu škody, která vznikla již momentem propuštění zboží do volného oběhu bez uhrazení celního dluhu nebo jeho řádného zajištění. Skutečnost, že v některých stadiích trestního stíhání byl žalovaný skutek právně kvalifikován jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák., je podle státního zástupce sama o sobě z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. Námitky týkající se nepředvídatelného zhoršení ekonomické situace společnosti K. N., ke kterému mělo dojít až po 3. 7. 2000, jsou výlučně skutkového charakteru a nelze k nim při rozhodování o dovolání přihlížet. Státní zástupce tedy uzavřel, že dovolací námitky obviněného P. K. zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného spočívá z velké části na námitkách skutkové povahy, když namítal, že jednání popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebylo prokázáno. Těmito námitkami se dovolací soud s ohledem na shora citované nezabýval, neboť nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Za takovéto námitky je třeba považovat tvrzení obviněného, že v hlavním líčení nebylo prokázáno, že by žádosti adresované Celnímu úřadu v Novém Jičíně psal, podepsal, doručil nebo nechal doručit. Je zřejmé, že těmito námitkami obviněný popírá skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přičemž je nutné podotknout, že podpis obou žádostí není obviněnému kladen za vinu, když v obou případech žádosti podepsal J. K. a obviněný je nechal předložit Celnímu úřadu v Novém Jičíně. Pod uplatněný dovolací důvod nespadají ani námitky, že v období mezi uvedenými žádostmi byly závazky stran celních dluhů placeny, o čemž údajně svědčí také skutečnost, že byla celním úřadem akceptována také druhá žádost o uznání společnosti N. N. jako ručitele pro zajištění celního dluhu. V této souvislosti obviněný zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, že společnost K. N. ani společnost N. N. nebyly schopny platit celní dluh řádně ani v prodloužené lhůtě splatnosti, když navíc je zřejmé, že neuhrazením celního dluhu v celkem 36 případech popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vznikla českému státu škoda ve výši 17.119.668,- Kč. Namítaná částečná úhrada celních dluhů uvedených v tzv. skutkové větě, byla jak vyplývá z provedeného dokazování provedena až po urgencích celního úřadu, a to v pouze zanedbatelné částce 741.902,- Kč, kterou lze považovat toliko za částečnou náhradu již vzniklé škody. Pokud jde o námitku, že další obviněným zmiňované dovozy uskutečněné bez ručení společnosti N. N., byly v plné výši placeny, je tato v dovolacím řízení zcela bez významu. Stejně jako námitka obviněného, že soudy údajně zkreslily výpověď svědka JUDr. P. Námitkou skutkového charakteru je námitka, že až po 3. 7. 2000 mělo dojít ke zhoršení ekonomické situace společnosti K. N., což obviněný nemohl předpokládat. Nejvyšší soud se nezabýval ani tou částí dovolání, ve které obviněný popisuje průběh celého trestního řízení.
Je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný těmito námitkami namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro něj příznivějších, skutkových okolností, resp. změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle §265b tr. ř. zjevně nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud ve shodě s rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání. Konečně existenci takového rozporu ani obviněný nenamítá.
Za právně relevantní bylo z dovolání možno považovat tu část, kde obviněný uvádí, že nebyl naplněn zákonný znak subjektivní stránky trestného činu podvodu, který vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již na samém počátku jednání, v daném případě tedy v době podání první žádosti o uznání osoby ručitele, tedy dne 20. 12. 1999, jednal v podvodném úmyslu celní dluhy neplatit. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, ačkoli značná část argumentů podporujících tuto námitku spočívá v polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, ale shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Jde o trestný čin úmyslný.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Se závěrem soudů o zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. se Nejvyšší soud ztotožnil. Tento právní závěr vyplývá již ze samotné skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, že obviněný jako jednatel společnosti K. N. a jednatel a společník společnosti N. N. s dostatečným přehledem o ekonomické situaci obou společností a s vědomostí o postupu celního řízení i s podmínkami pro propuštění dováženého zboží do oběhu, využil svého postavení ve společnosti N. N., inicioval a nechal předložit Celnímu úřadu v Novém Jičíně žádosti a uvedl zaměstnance celního úřadu v omyl úmyslným sdělováním nepravdivých údajů o majetkové situaci společnosti N. N. v žádostech o jejím uznání za ručitele (ačkoli věděl, že se jedná o zcela nepravdivé informace o ekonomické situaci společnosti N. N., která byla nesolventní a hospodařila z půjček). V důsledku tohoto jednání bylo propuštěno zboží do volného oběhu, aniž došlo k řádnému zajištění celního dluhu, přičemž obviněný takto jednal v úmyslu směřujícím ke způsobení škody spočívající v neuhrazení celního dluhu, neboť takto jednal s vědomím, že dovozce společnost K. N. není schopna platit celní dluhy řádným způsobem ve stanovených ani prodloužených lhůtách splatnosti a rovněž plnit objektivně nebyla schopna společnost N. N. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že skutek tak, jak je popsán ve shora citované skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje obviněným namítanou subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Z obsahu skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplynul závěr, že obviněný byl od počátku veden úmyslem celní dluhy neplatit, a tak ke škodě cizího majetku společnost K. N. obohatit tím, že jiného uvede v omyl, čímž způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Námitka obviněného ohledně absence subjektivní stránky trestného činu je tedy zjevně neopodstatněná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že soudy dospěly ke správnému závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když námitku obviněného ohledně zavinění shledal neopodstatněnou a další námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš