ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.36.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 36/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. února 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněné M. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 2 To 61/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 11/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 1 T 11/2005, byla obviněná M. M. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a byla odsouzena podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem realitní činnost na dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině obviněného J. M.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění do všech výroků napadeného rozsudku a poškozený J. J. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 2 To 61/2007, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou M. M. uznal vinnou spácháním trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsoudil ji podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. ji pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem realitní činnost na dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině obviněného J. M. Odvolání poškozeného J. J. bylo zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř.
Obvinění se trestného činu dopustili tím, že (zkráceně) M. M. jako fyzická osoba, podnikající podle živnostenského zákona, nejprve pod obchodním názvem realitní kancelář E. – reality M. M. , později jen realitní kancelář M. M. , a J. M. jako faktický vedoucí provozu uvedené realitní kanceláře, v období od 4. 11. 2002 do 7. 1. 2004 v sídle realitní kanceláře v K. , po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, přestože si byli vědomi, že s ohledem na neuspokojivou a stále se zhoršující ekonomickou situaci realitní kanceláře závazky z jejího provozu vzniklé nesplní, uzavírali s klienty realitní kanceláře smlouvy o rezervaci, mandátní smlouvy, smlouvy o uložení kupní ceny, dohody o depozitu, kupní smlouvy, smlouvy o prodeji a smlouvy o půjčce, na jejichž podkladě za příslibu realizace smluvně upravených požadavků klientů realitní kanceláře od těchto přebírali finanční prostředky, které však nepoužili v souladu se sjednaným účelem, nýbrž dílem pro vlastní potřebu, a takto se trestného činu dopustili celkem ve 29 případech, přičemž poškozeným pod body 1) – 24) a 26) – 30) tak způsobili v souhrnu škodu nejméně 7.477.709,- Kč.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že soudy obou stupňů neměly pro hmotně právní závěry o její vině oporu v provedených skutkových zjištěních. Uvedla, že pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, její naplnění mělo být potvrzeno dokazováním. V jejím případě se však od počátku dokazování soustřeďovalo toliko na prokazování skutečností svědčících o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. V přípravném řízení tak podle obviněné nebyly vůbec zjišťovány skutečnosti, které by mohly potvrzovat, že sebe nebo jiného obohatila tak, že by někoho uváděla v omyl, využila něčího omylu či zamlčovala podstatné skutečnosti a tímto jednáním způsobila škodu na cizím majetku. Takto dokazování pokračovalo i v rámci hlavního líčení. Podle obviněné nebyl odůvodněn postup, kdy došlo ke změně právní kvalifikace skutku, který byl posouzen jak trestný čin podvodu. Odvolací soud se zabýval její námitkou stran nesprávné právní kvalifikace skutku, avšak naznal, že obviněná v návaznosti na stav finanční situace ke dni uzavírání smluv s jednotlivými klienty si byla vědoma nemožnosti závazkům dostát. Úvaha soudu o finanční situaci obviněné ke dni uzavírání závazků je však podle názoru obviněné irelevantní, když její závazky vůči poškozeným nebyly od počátku takové, že by těmto poškozeným měla plnit nějaké finanční prostředky. Možnost jejího plnění nebyla odvislá od její finanční situace, tedy úmysl podvodu by musel směřovat k jiným okolnostem těchto závazků, např. pokud by nabízela koupi nemovitosti, která nebyla na prodej nebo by vůbec neexistovala nebo by neměla vůbec v úmyslu koupi nemovitosti zajistit. Ke skutku pod bodem ad 1) uvedla, že údajně nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by potvrzovaly na její straně úmysl závazek nesplnit. Rodinný dům byla oprávněna zájemcům nabízet, přijatá kupní cena nebyla sice poškozeným v plné výši vyplacena, po účetní stránce však bylo přijetí a výdej finančních prostředků zdokladováno. Ke skutku pod bodem ad 2) uvedla, že na částku 75.000,- Kč byl vystaven řádný příjmový doklad, nedošlo sice k uhrazení daně z převodu nemovitosti, ale obviněná závazky z mandátní smlouvy splnila. U skutku ad 3) byla také oprávněna byt nabízet k prodeji. Ve prospěch poškozených nebyl tento převeden, neboť se nepodařilo zpeněžit byt jimi do té doby užívaný. Veškeré finanční prostředky přijímané od poškozených byly vždy řádně zdokladovány. U skutku pod bodem ad 4) předložila obviněná písemné uznání závazku k vrácení zálohy a došlo k úplnému vyrovnání všech závazků. Rovněž u skutku pod bodem ad 5) bylo po účetní stránce vše zdokladováno, dům existoval a vedla jednání o jeho odprodeji se spoluvlastníky. Závazek pod bodem ad 6) byl podle obviněné po právní stránce půjčkou a účelem půjčky je řešit nedostatek finančních prostředků na straně dlužníka a tedy povědomí na straně věřitele ohledně finanční situace dlužníka je dané. Dokazováním pak nebyl údajně potvrzen úmysl obviněné půjčované prostředky nevrátit. Pokud nebyla u skutku ad 7) část kupní ceny poškozeným vyplacena, došlo k tomu až následně v důsledku narůstajících finančních problémů v rámci podnikání a nebylo to úmyslem obviněné. Takový úmysl jí nebyl ani prokázán. U skutku ad 8) uznala závazek k výplatě zbylé částky a nebyl jí prokázán počáteční úmysl ponechat si z prodeje získanou kupní cenu. U skutku pod bodem ad 9) nebyla obviněná řádně ze strany prodávajících informována o řadě důležitých skutečností a k převodu nemovitosti nedošlo, avšak nikoli jejím zaviněním. Závazek k vrácení zálohy obviněná poškozeným uznala. U skutku pod bodem ad 10) nebyl vůbec zjištěn účel přijaté platby, rozhodně však nelze mít za prokázané, že šlo o jednání trestně právně postižitelné. Pokud jde o skutky pod body ad 11) až ad 13) obviněná uvedla, že své závazky vůči poškozeným vždy řádně uznala. U skutku pod bodem ad 14) zbývající část kupní ceny nemohla být vyplacena z důvodů finančních problémů, opět ale závazek ze smlouvy o zprostředkování byl splněn. U skutku pod bodem ad 15) obviněná uvedla, že nedošlo k porušení smlouvy z její strany, nýbrž že poškozená od celé transakce odstoupila jednostranně. Pokud jde o skutek pod bodem ad 16) obviněná uvedla, že se s poškozenou dohodla na odstoupení od smlouvy a byla jí vrácena záloha ve výši 100.000,- Kč. U skutku pod bodem ad 17) pak údajně nebylo prokázáno, že by měla počáteční úmysl prodej nerealizovat nebo nepředat inkasovanou kupní cenu. Ad 18), že nakonec byl celý převod proveden a kupující nemovitost vlastní. U skutku ad 19) údajně nebylo jednáno s podvodným úmyslem. U skutku pod bodem ad 20) uvedla, že byt byl poškozeným nabízen zcela oprávněně. Ad 21), že došlo s poškozeným k podpisu dohody o zrušení rezervační smlouvy. Pokud jde o skutek pod bodem ad 22) obviněná uvedla, že prodej bytu zajistila, kupní cena zůstala deponována u ní v souladu s dohodou s klienty. Rovněž zajistila koupi domu, kdy poškozeným nebyl vyplacen pouze rozdíl mezi kupní cenou domu a cenou inkasovanou za prodej bytu ve výši 50.000,- Kč. U skutku ad 23) uvedla, že převod bytu zajistila. K přechodu vlastnického práva však nedošlo pro zpětvzetí návrhu na vklad kupujícími a tedy nikoliv nesplněním povinnosti ze strany obviněné. Pokud jde o skutek pod bodem ad 24) byl závazek uznán a nebyl údajně předložen žádný důkaz, z něhož lze dovodit její úmysl kupní cenu nevyplatit, daný k datu uzavření zprostředkovatelského závazku. U skutku pod bodem ad 26) uznala nedoplatek 5.000,- Kč. Stejně jako u skutku pod bodem ad 27) kdy uvedla, že závazek k vydání kupní ceny uznala. U skutku ad 28) uvedla, že poškozená od smlouvy jednostranně odstoupila. U skutku ad 29) uvedla, že smluvní ujednání z mandátní smlouvy bylo dodrženo. Pokud jde o skutek ad 30) uvedla, že ani zde nebyl prokázán úmysl závazky vůči klientům nedodržet. Ohledně vedení účetnictví obviněná dodala, že veškeré finanční transakce byly řádně zdokladovány, na veškeré částky byly vydávány příslušné účetní doklady, což by nečinila, pokud by přijaté částky chtěla následně popírat či zkreslovat nebo tyto nevydat oprávněným osobám, resp. pokud by byla při přijímání částek vedena takovým úmyslem. O nesprávnosti závěrů soudu druhého stupně svědčí podle názoru obviněné i odůvodnění jeho výroku, pokud jde o jednání popsané pod bodem ad 25), kde shledal dokazování za nedostatečné a věc vrátil soudu I. stupně k došetření.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc Krajskému státnímu zastupitelství v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněné k tomuto dovolání nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však shledal, že obsáhlé dovolání obviněné spočívá z velké části na námitkách skutkové povahy. S ohledem na shora citované se dovolací soud nezabýval námitkami obviněné, že v rámci dokazování v přípravném řízení ani v hlavním líčení nebyly vůbec zjišťovány skutečnosti ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, že nebyl vůbec odůvodněn postup, kdy došlo ke změně právní kvalifikace skutku. Nejvyšší soud se nezabýval ani výhradami proti odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, kdy obviněná uvedla, že úvahy soudu o finanční situaci obviněné jsou irelevantní, když její závazky vůči poškozeným nebyly od počátku takové, že by těmto poškozeným měla plnit nějaké finanční prostředky. Objasnění finanční situace bylo totiž jedním z hledisek pro posouzení existence podvodného úmyslu. Spočívala-li podstata jednání obviněné v tom, že od poškozených na základě různých smluv přebírala finanční prostředky a tyto zčásti použila pro vlastní potřebu, když zčásti je poškozeným vyplatila až po urgencích nebo po podání trestního oznámení /L. P. – ad 16)/, bylo zjištění její schopnosti dostát závazkům významné. Neuspokojivá finanční situace totiž nasvědčuje snaze pachatele získat finanční prostředky na úkor jiných osob a v případě přebírání různých finančních částek a jejich použití k jinému účelu, pak i jeho vědomí o vlastní neschopnosti tyto finanční prostředky vrátit. Ani dostatek finančních prostředků ale neznamená, že pachatel nemůže být uznán vinným trestným činem podvodu, pokud bude podvodný úmysl zjištěn na základě jiných skutečností. Podstatou jednání obviněné bylo, že převzaté finanční prostředky, které nepoužila k danému účelu a které jí nepatřily, nevrátila poškozeným. V tomto smyslu tedy měla závazek plnit finanční prostředky poškozeným. Pokud jde o námitky u jednotlivých skutků pokračujícího trestného činu, je zřejmé, že také těmito obviněná brojí proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů a takto zjištěný skutkový stav popírá. Zdůrazňuje nepodstatné splnění smluvního závazku nebo řádné zdokladování či uznání dluhu, ale zcela zamlčuje, že u značné části poškozených těmto nevrátila a ponechala si vysoké finanční částky /ad 3) 150.000,- Kč; ad 5) 400.000,- Kč; ad 15) 260.000,- Kč; atd./. V některých případech pak obviněná v rozporu se skutkovým zjištěním soudů tvrdí, že byl jiný nebo nebyl zjištěn účel daného případu /ad 6) a 10)/. Ani za situace, že by v případě ad 6) nebyl účel koupě nemovitosti, ale jednalo by se výhradně o půjčku, není, zejména vzhledem k lhůtě splatnosti 10 dnů a finanční situaci obviněné, o podvodném úmyslu pochyb. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. tedy neodpovídají námitky uvedené u jednotlivých skutků, že nemovitosti nabízela k prodeji vždy oprávněně, že vše bylo řádně zdokladováno, že závazky z uzavřených smluvních vztahů vždy plnila nebo alespoň uznala. Také námitky týkající se vedení účetnictví, kdy obviněná poukázala na to, že toto bylo vedeno s potřebnou pečlivostí a že na všechny finanční transakce byly vydány příslušné doklady, nenaplňují uplatněný ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Tyto skutečnosti jsou totiž pro právní posouzení nepodstatné a navíc i v rozporu se závěry znaleckého posudku (ekonomika – účetnictví), z něhož naopak vyplývá (jak uvedl odvolací soud na str. 43 rozsudku), že účetnictví bylo vedeno nezodpovědně. Podle zjištění znalce totiž vklady klientů realitní kanceláře ve výši 4.544.250,- Kč nebyly vůbec zapsány do příjmů finančních prostředků v peněžních denících (viz str. 172 tr. spisu).
Je tedy zřejmé, že těmito námitkami, obviněná nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněná se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněná deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnila (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. trest.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná.
Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Dovolací soud jako hmotně právní námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil výhrady obviněné, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu, ačkoliv také tato námitka je z podstatné části založena na argumentech polemizujících se skutkovým zjištěním soudů (obviněná v této souvislosti namítala, že ohledně subjektivní stránky trestného činu podvodu nebyly v průběhu přípravného řízení ani u hlavního líčení zjišťovány vůbec žádné skutečnosti, údajně nebyl předložen žádný důkaz o jejím úmyslu nebo že k případným komplikacím při převodech nemovitostí nedocházelo jejím zaviněním, atd.). Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, shledal ji však zjevně neopodstatněnou.
Podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Jde o trestný čin úmyslný.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Se závěrem soudu druhého stupně o zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. se Nejvyšší soud ztotožnil. Tento právní závěr vyplývá již ze samotné skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně, že obviněná společně s obviněným J. M. po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti, přestože si byli vědomi, že s ohledem na neuspokojivou a stále se zhoršující ekonomickou situaci realitní kanceláře závazky z jejího provozu vzniklé nesplní, uzavírali s klienty realitní kanceláře smlouvy (o rezervaci, mandátní smlouvy, smlouvy o uložení kupní ceny, dohody o depozitu, kupní smlouvy, smlouvy o prodeji a smlouvy o půjčce), na jejichž podkladě za příslibu realizace smluvně upravených požadavků klientů realitní kanceláře od těchto přebírali finanční prostředky, které však nepoužili v souladu se sjednaným účelem, nýbrž dílem pro vlastní potřebu. Z obsahu spisu je zřejmé, že na základě provedených důkazů (výpovědí svědků, výpovědí poškozených, listinných důkazů, znaleckého posudku) je možné doložit bezesporu vědomý postup obviněné (obou obviněných) týkající se nakládání s finančními prostředky klientů realitní kanceláře. Obvinění uzavírali s klienty realitní kanceláře smlouvy, vybírali od nich finanční prostředky a tyto použili k jiném účelu, ačkoli vzhledem k majetkové situaci kanceláře, museli vědět, že nebudou moci uspokojit potřeby svých klientů, k čemuž se uzavřením smluv a přijetím finančních prostředků zavázali. Muselo jim být zřejmé od počátku, že své závazky vůči klientům nesplní a finanční prostředky řádným způsobem ve stanovených lhůtách splatnosti nevrátí nebo že je nevrátí vůbec. Potvrzuje to i již výše uvedená skutečnost, že vklady klientů ve výši 4.544.250,- Kč nebyly vůbec zapsány do příjmů finančních prostředků, obviněná pak navíc v roce 2003 vybrala na „osobní spotřebu“ celkovou částku 3.960.000,- Kč, přičemž součet těchto částek koresponduje s výší škody, která byla poškozeným celkově způsobena (minimálně 7.477.709,- Kč). Existence podvodného úmyslu obviněné je přitom zřejmá i u jednotlivých dílčích případů, když jeden závazek v krátkém časovém sledu následuje další, aniž je předchozí závazek splněn nebo aniž došlo k vrácení finančních prostředků. Celkové zadlužení obviněné přitom neustále narůstalo. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že skutek tak, jak je popsán ve shora citované skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, naplňuje obviněnou namítanou subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Z obsahu skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplynul závěr, že obviněná (spolu s obviněným) byla od počátku vedena podvodným úmyslem, neboť již v době uzavírání jednotlivých smluv jednala s vědomím, že finanční prostředky nebude moci vrátit a že tím uváděla poškozené v omyl, poškození pak v omylu učinili majetkovou dispozici, v důsledku jednání obviněné pak došlo ke škodě na jejich majetku a k obohacení na straně obviněné (obviněných). Námitka obviněné ohledně absence subjektivní stránky trestného činu je tedy zjevně neopodstatněná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně dospěl ke správnému závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Proto dovolání obviněné M. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když námitku, kterou bylo možno pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou a podstatná část dovolacích námitek uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá, když v podstatě jde o opakování námitek uvedených již v odvolání.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud o návrhu obviněné na přerušení výkonu trestu nerozhodoval, protože pro takový postup neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš