ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.492.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 492/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. května 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. H., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 2 To 91/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 2 T 4/2007, byl obviněný uznán vinným:
1) trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák, kterého se dopustil tím, že v blíže neurčené době v průběhu roku 2003 až do března 2006 v N., ul. Č. l., okr. K. V., v bytě, kdy žil ve společné domácnosti se svojí družkou M. D. jejími dvěma dcerami K. D. a M. D. a společným synem J. H., nejméně ve třech případech vybízel dceru své družky nezletilou M. D. k sexuálním praktikám, vedoucím k jeho pohlavnímu uspokojení sděleními „aby mu o vyhonila“ nebo „Michaelo mám na to chuť“, což nezletilá odmítala, přičemž v jednom případě před ní manipuloval se svým pohlavním údem;
2) pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2003 v N., ul. Č. l., okr. K. V., v bytě, kde žil ve společné domácnosti se svou družkou, jejími dcerami a společným synem, chytil v obývacím pokoji na pohovce dceru své družky nezletilou M. D. držel jí ruce nad hlavou, stáhl si trenky ke kolenům a snažil se jí do pochvy zasunout svůj pohlavní úd, když tento se její pochvy nejméně dotýkal, přesto, že se nezletilá bránila a snažila se vyvléci z jeho sevření, poté prohlásil, že to nejde a svého jednání zanechal;
3) trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2003 v N., ul. Č. l., okr. K. V., v bytě, kde žil ve společné domácnosti se svou družkou, jejími dcerami a společným synem, překvapil dceru své družky nezletilou M. D. v koupelně, když byla oblečena do trika a kalhotek, řekl jí, aby se posadila na okraj vany, sedl si vedle ní a strkal jí ruku mezi stehna přesto, že se bránila držením nohou u sebe.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §241 odst. 3 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 2 To 91/2007, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovolání, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku, resp. nesprávném hmotně právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení spatřuje především v chybném a jednostranném hodnocení důkazů, když důraz byl kladen na důkazy svědčící v jeho neprospěch a důkazy svědčící v jeho prospěch byly bagatelizovány. Soudům vytýká, že přecenily výpověď poškozené A. D. a při rozporech jejich výpovědí s výpověďmi svědků, se přiklonily k verzi v jeho neprospěch, ač z důkazů je zřejmá její nenávist vůči němu i její matce a nepokrytě sama hovořila, že je zničí. Z dalších výpovědí kamarádek poškozené, a to K. a S., jakož i jejího bývalého přítele D. a její sestry přitom jednoznačně vyplynulo, že A. D. často fabuluje a nehovoří pravdu. I když podle výpovědi poškozené byly několikrát při jejím obtěžování přítomny její matka i sestra, tyto to zcela odmítají. V kontextu s těmito výpověďmi, které zpochybňují věrohodnost poškozené, obviněný namítá i nesprávné zhodnocení znaleckého posudku PhDr. M., která nedostatečně zkoumala poškozenou z hlediska její fantazie a její závěry jsou neurčité a vágní. Návrhu obhajoby na podrobnější znalecké zkoumání duševního stavu a věrohodnosti poškozené, ale soudy nevyhověly. Nesprávné zhodnocení důkazů tak vedlo k nesprávnému posouzení skutku a nesprávné právní kvalifikaci. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Krajskému soudu v Plzni přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že na základě zhodnocení obsahu dovolání dospěla k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., když obviněný jen formálně deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jeho námitky jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec všech důvodů dovolání. Jeho námitky zpochybňují správnost skutkových zjištění, ale proti právní kvalifikaci skutku zjištěného soudem I. stupně, žádné námitky neuplatnil. Navrhla proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného je ale zřejmé, že jeho námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutků uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, ale jsou zaměřeny výhradně na jejich popření s tím, že jediná usvědčující výpověď poškozené je nevěrohodná. Námitky proti hodnocení důkazů tak mají zvrátit skutková zjištění soudů s tím, že se obviněný daného jednání nedopustil, resp. nebylo to prokázáno, přičemž by se mělo vycházet z ostatních důkazů svědčících pro tento závěr, které však již soud I. stupně hodnotil jako nevěrohodné. Obviněný tak zjevně dovolání zaměňuje za další odvolání a svými námitkami staví Nejvyšší soud do role odvolacího soudu, která mu však v řízení o dovolání nepřísluší. Námitky obviněného, vzhledem ke své čistě skutkové povaze, tak nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přitom ve věci neshledal ani tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a jejich následným hmotně právním posouzením. Tento ostatně ani obviněný nenamítá. Je sice skutečností, že jediným přímým důkazem o vině obviněného je výpověď poškozené. Tato však byla ve věci opakovaně vyslýchána i za přítomnosti obhájce obviněného a znalkyně z oboru psychologie, podle které je její obecná věrohodnost nedotčena a pravděpodobnost její specifické věrohodnosti je veliká. Z obsahu i průběhu jejich výpovědí (pláč, odmítnutí výpovědi, že je to pro ní hnusný) vyplývá, že nejde o chladně vykalkulovaná smyšlená tvrzení s cílem poškodit obviněného. Poškozená ani sama celou událost neoznámila a vše se odehrávalo za situace, kdy nebyla bezprostředně přítomna další osoba. Obviněný se přitom jednání dopouštěl v době kdy byl pod vlivem alkoholu, který má výrazný vliv na potlačení morálních zábran.
S ohledem na uvedené bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš