ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.565.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 565/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 5. 2008 o dovolání obviněného R. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 8 To 373/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 96/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 91 T 96/2007, byl obviněný R. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Jako trestný čin posoudil Městský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný R. M. dne 1. 10. 2006 kolem 17,30 hodin na hřišti za domem na O. ul. v B. udeřil pěstí do obličeje poškozeného T. J., poté ho natlačil na zábradlí a požadoval po něm vydání mobilního telefonu, a když mu poškozený ukázal svůj mobilní telefon zn. Sony Ericsson T 630 v hodně asi 1 000 Kč, obviněný mu ho vytrhl z ruky, předal ho dalším osobám v jeho společnosti, uchopil poškozeného za oděv, prohledal mu kapsy, ze zadní kapsy kalhot mu vytáhl peněženku, prohledal ji, a když v ní nic nenašel, hodil ji zpět po poškozeném, kterého ještě hranou otevřené dlaně udeřil do nosu a z místa odešel.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 8 To 373/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nenaplnil po objektivní ani po subjektivní stránce a že jeho jednání mohlo být kvalifikováno pouze jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Brně a aby přikázal tomuto soudu nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo proti jinému užije násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně a který v napadeném usnesení akceptoval i Krajský soud v Brně, evidentně naplňuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jak po objektivní stránce, tak po subjektivní stránce.
Jednání obviněného, které spočívalo v tom, že poškozeného (v době činu chlapce ve věku zhruba čtrnáct a půl roku) udeřil pěstí do obličeje a natlačil ho na zábradlí, bylo násilím ve smyslu citovaného ustanovení. Toto jednání bylo neseno úmyslem obviněného zmocnit se cizí věci, a to mobilního telefonu a peněz poškozeného. Jasně o tom svědčí slovně pronesená výzva obviněného k vydání mobilního telefonu, kterou bylo jeho násilné jednání provázeno, a také to, že v bezprostřední časové souvislosti s vykonaným násilím, jímž byl eliminován odpor poškozeného, obviněný vytáhl poškozenému z kapsy peněženku, prohledal ji a odhodil ji teprve po zjištění, že je prázdná. Na právním posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. není důvodu cokoli měnit. Zejména nepřichází v úvahu změnit toto posouzení tak, aby skutek byl kvalifikován jen jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Fyzické napadení jiného, pokud k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, lze při splnění dalších podmínek posoudit jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., avšak jestliže je fyzické napadení jiného provázeno úmyslem pachatele zmocnit se cizí věci a je prostředkem k dosažení tohoto záměru, jde o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Má-li za takové situace jednání pachatele případně zároveň povahu výtržnosti, přichází v úvahu trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., avšak v souběhu s trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Obviněný v dovolání vyjádřil názor, že soudy se nezabývaly situací, která předcházela incidentu, a to hrozícímu fyzickému násilí proti J. P., který ho požádal o pomoc. Ze samotné povahy posuzovaného jednání obviněného však je zřejmé, že nešlo o odvrácení hrozícího útoku proti J. P., neboť z tohoto hlediska nemohlo mít žádný význam jednání spočívající v tom, že obviněný násilným způsobem vzal poškozenému mobilní telefon a peněženku. Útok obviněného proti poškozenému nebyl omluvitelný ani případnou okolností, že J. P. postrádal svůj mobilní telefon, neboť poté, co poškozený ukázal svůj mobilní telefon, bylo jasné, že nejde o mobilní telefon J. P., nehledě na to, že i kdyby tomu tak bylo, šlo by z hlediska obviněného o cizí věc. Loupežný charakter jednání obviněného pak byl zvýrazněn ještě tím, že vzal poškozenému peněženku, což již očividně přesahovalo meze namítané ochrany J. P. obviněným.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně, s nimiž nesouhlasil, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, které pokud ho usvědčovaly, označil za nevěrohodné, proti tomu, že soudy neprovedly ještě další dokazování, a proti trestu, který považoval za nepřiměřený. Tyto námitky neodpovídají dovolacímu důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z této konstrukce dovolacího důvodu vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny nebo dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Mimo dovolací důvod jsou tedy námitky proti tomu, jak soudy v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z hlediska důvodů je dovolání koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se z podnětu dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Proto Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, kterou obviněný zaměřil proti skutkovým zjištěním Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Brně.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky týkající se přiměřenosti uloženého trestu. Nejde-li o případ, kdy výrok o trestu nemůže obstát proto, že je vadný výrok o vině, lze výrok o trestu dovoláním napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel ani k té části dovolání, která směřovala proti uloženému trestu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec