ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.632.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 632/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. července 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Š., které podal proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 6 To 235/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 22/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 3 T 22/2006, byl obviněný J. Š., společně se spoluobviněným A. N., uznán vinným pokračujícím trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že:
1) poté co v přesně nezjištěné době od 20:00 hod. do 21:30 hod. dne 19. 8. 2005 do 6:15 hod. až 07:00 hod. dne 20. 8. 2005 ve F. L., na parkovišti ve dvoře Lázeňského domu E. nezjištěný pachatel odcizil po odblokování řídící jednotky řádně uzamčený automobil zn. Audi A8 majitele H. S., za okolností kdy byli srozuměni s tím, že jde o odcizené vozidlo dne 15. 9. 2005 tento automobil označený státní poznávací značkou Litvy na parkovišti číslo u obchodního domu T. v městské části P., Z., prodali policejnímu orgánu, který jej odkoupil předstíraným převodem za částku 1.500 Euro, když hodnota vozidla, které převedli na sebe a posléze na jiného, činila 310.000,- Kč;
2) poté co v přesně nezjištěné době od 20:15 hod. dne 26. 11. 2005 do 01:00 hod. dne 27. 11. 2005 v M. L., ve dvoře u domu číslo nezjištěný pachatel odcizil po odblokování řídící jednotky uzamčený automobil značky VW Passat Variant 1.9 D, majitele Ing. P. S., v hodnotě 388.450,- Kč, když byli srozuměni s tím, že jde o odcizené vozidlo, dopravili automobil do K. V., do garáže, kde si ho uschovali.
Za to byl každý z obviněných odsouzen podle §251 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byli zařazeni podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. jim byl uložen také trest vyhoštění na dobu 10 let. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. byl obviněným uložen také trest propadnutí věcí, které jsou v rozsudku soudu I. stupně konkrétně uvedeny.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch také okresní státní zástupce, který se domáhal, aby obvinění byli v souladu s obžalobou uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 6 To 235/2007, všechna odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. Š. řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že skutková podstata trestného činu podílnictví ve své subjektivní stránce vyžaduje úmysl, který však podle jeho názoru nelze dovodit z žádného provedeného důkazu u skutku ad 1) ani ad 2). U automobilu VW Passat poukazuje na to, že se nepodařilo prokázat, že by jej byť jen řídil, když je pouze doloženo, že spolu s N. vyšli z garáže do které toto vozidlo zajelo. S jistými pochybnostmi se tak lze domnívat, že toto vozidlo mohl řídit, ale není zřejmé, z čeho nalézací soud subjektivní stránku dovozuje. Právní kvalifikaci podle §251 odst. 2 tr. zák. nepovažuje za správnou i proto, že nebylo prokázáno, že by získal jakýkoliv prospěch. Nedostatek subjektivní stránky u skutku ad 1) dovozuje také z toho, že výpověď utajeného svědka J. K. (policista, který měl u sebe nahrávací zařízení), kterému měl podle jeho výpovědi ukazovat jak lze odcizenou AUDI A8 nastartovat, nevyplývá z pořízené nahrávky, která byla mimořádně nekvalitním záznamem jejich hovoru. Další rozpor ve výpovědi tohoto svědka spatřuje také v tom, že podle něj s vozidlem AUDI A8 po jeho koupi odjel jeho kolega a sám již vozidlo nikdy neviděl. Záznam o vydání věci je ale na K. a jak tedy mohl vozidlo vydat, když tvrdí, že ho již od koupi neviděl.
Obviněný také nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědků obhajoby, kteří vypovídali u hlavního líčení a potvrzovali, že byl s nimi dne 19. 8. 2005 na „mládeneckém večírku“ v L., což potvrdila i předložená videonahrávka. Je proto toho názoru, že za současného důkazního stavu nelze dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podílnictví, nezahrnutí subjektivní stránky do rozsudku je podstatnou vadou a pokud je jen neurčitě dovozována (např. z nestandartního mechanismu zapalování), vyvstávají významné pochybnosti, zda se skutku dopustil. Proto měl soud postupovat v duchu zásady „in dubio pro reo“ a oba soudy tak věc nesprávně právně posoudily. V závěru obviněný navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a okresnímu soudu bylo přikázáno, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného ohledně nedostatku úmyslu, jsou založeny na nesprávném hodnocení důkazů, z nichž nalézací soud úmysl obou pachatelů dovodil. Údajně nesprávná skutková zjištění ale nemohou být důvodem dovolání. Uplatněnému dovolacímu důvodu tak podle státního zástupce odpovídá toliko námitka obviněného, že nebylo zjištěno, že by získal jakýkoliv prospěch a na základě toho dovozuje nesprávnost právní kvalifikace skutku podle §251 odst. 2 tr. zák. K tomu státní zástupce uvedl, že konkrétní výše majetkového prospěchu pachatelů sice nebyla soudem zjištěna, ale nejde o vadu, která by byla důvodem pro vyhovění podanému dovolání. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného J. Š. je ale zřejmé, že z podstatné části založil své dovolání na námitkách, které uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný tak zjevně zaměňuje dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, za další odvolání, o čemž svědčí i skutečnost, že dovolání je v podstatě doslovným opakováním námitek uplatněných již v odvolání. Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkami obviněného ohledně hodnocení výpovědi svědka J. K., kterou obviněný zpochybňuje tím, že není potvrzována záznamem jejich hovoru, který byl nekvalitní, ani obsáhlými námitkami ohledně hodnocení výpovědí svědků, kteří měli potvrzovat jeho pobyt v L. dne 19. 8. 2005. Za situace, kdy odcizení vozidla AUDI A8 tohoto dne není obviněnému ani kladeno za vinu, je navíc zcela nepodstatné, kde se tohoto dne zdržoval a proto trestný čin podílnictví je to bez významu, jak to ostatně v odůvodnění rozsudku uvedl již soud I. stupně a také soud odvolací, který ohledně jeho pobytu v L. dne 19. 8. 2005 dal obviněnému za pravdu. Totéž platí i o námitce obviněného o tom, že nebylo prokázáno, že by byť jen řídil vozidlo VW Passat. Kdo z obviněných, které vozidlo řídil je bez významu, i když za situace, kdy obě vozidla (AUDI A8 a VW Passat) jela za sebou a z vozidla AUDI A8 vystoupil N., odemkl garáž, pak zajelo do garáže vozidlo VW Passat a z garáže pak vyšel společně s J. Š., je zřejmé, že vozidlo VW Passat řídil právě J. Š. Podstatná je ale skutečnost, že oba obvinění jednali jako spolupachatelé, ve společném úmyslu ukrýt odcizené vozidlo v garáži. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Z hlediska právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tak relevantní pouze námitky o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví a zpochybnění právní kvalifikace podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. s poukazem na to, že dovolateli získání jakéhokoliv prospěchu nebylo prokázáno. S těmito námitkami, kterými obviněný vymezil rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu, se ale Nejvyšší soud neztotožnil a považuje je za zjevně neopodstatněné. Soud I. stupně správně dovodil, že obviněným nepochybně muselo být známo, že se jedná o odcizené automobily, přičemž k tomuto závěru dospěl na základě komunikace mezi spoluobviněným A. N. a svědkem J. K., stavu vozidel (AUDI A8 s klíčkem z vozidla Škoda a napojeným zařízením umožňujícím jeho uvedení do provozu, opatřené litevskou registrační značkou a falešným litevským osvědčením o technickém průkazu; vozidlo VW Passat opatřené litevskou registrační značkou), značného finančního nepoměru mezi hodnotou vozidla AUDI A8 a prodejní cenou stanovenou obviněnými a na základě způsobu dopravení vozidla VW Passat a jeho ukrytí v garáži. Pokud na základě těchto skutečností dospěl již soud I. stupně k závěru, že obvinění „byli přinejmenším srozuměni“ s tím, že nakládají a převádí na sebe, resp. jiného věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou, tj. že jednali v nepřímém úmyslu, nelze tento závěr považovat za nesprávný.
Pokud jde o neprokázání prospěchu obviněný J. Š. toliko namítá, že získání jakéhokoli prospěchu nebylo u něj prokázáno. V průběhu trestního stíhání popíral odcizení předmětných vozidel, neví kde A. N. přišel k automobilu AUDI A8 a tento pouze na jeho žádost odvezl do Prahy. Podstatné je, že oba obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., podle kterého, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchal sama. Za této situace, bez ohledu na vědomí J. Š. o způsobu opatření automobilu AUDI A8 spoluobviněným A. N., je rozhodující, že také J. Š. byl srozuměn s tím, že také toto vozidlo bylo odcizeno a jak zjistil soud I. stupně, oba společně toto vozidlo dopravili do P. a prodali. Prodej odcizených obou vozidel byl společným cílem obou obviněných, přičemž jejich získáním do své dispozice při vědomí, že byly získány trestným činem, je na sebe převedli ve smyslu §251 odst. 1 tr. zák. Jakým způsobem si pak jako spolupachatelé takto získaný prospěch rozdělili je nerozhodné, protože tento prospěch byl získán jejich společným jednáním a přičítá se každému ze spolupachatelů, jakoby jej získal sám. Za situace, kdy J. Š. namítá neprokázání jakéhokoliv jeho prospěchu, je vzhledem k spolupachatelství tato jeho námitka zjevně neopodstatněná.
Na základě uvedených důvodu bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš