ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.646.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 646/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 6. 2008 o dovolání obviněného K. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 7 To 193/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. Tm 19/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 7 To 193/2007, byl k odvolání obviněného K. B. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 12. 2006, č. j. Tm 19/2005-626, ohledně obviněného K. B. a obviněný K. B. byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tento trestný čin spáchal tím, že společně s obviněnými M. B., M. B. a mladistvým M. B. dne 9. 3. 2003 kolem 18:00 hodin ve S., okr. P.-j., v S. ul. po předchozím zorganizování obviněným M. B. požadovali obvinění M. B., K. B. a mladistvý M. B. spolu s další neustanovenou osobou po poškozeném J. L., v jeho bydlišti zaplacení finanční částky ve výši 10.000,- Kč za to, že nenahlásí na Policii České republiky pohlavní zneužití mladistvého M. B., kterého vydávali za nezletilého syna obviněného M. B. a v důsledku toho došlo dne 10. 3. 2003 ve 21:00 hodin ve S. v S. ul. ze strany poškozeného J. L. k předání finanční hotovosti 500,- Kč obviněnému K. B. a dne 11. 3. 2003 v 8:30 hodin na náměstí Č. ve S., okr. P.-j. k předání finanční hotovosti ve výši 10.000,- Kč obviněnému M. B. Obviněný K. B. byl za tento trestný čin odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu, který byl uložen obviněnému K. B. rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 14. 7. 2004, č. j. 2 T 74/2003-162, jakož i další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému K. B. uloženo, aby společně s již odsouzenými ml. M. B., M. B. a M. B., zaplatil společně a nerozdílně poškozenému J. L. částku 10.500,- Kč na náhradu škody. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. L. se zbytkem nároku na náhradu škody ve vztahu k obviněnému K. B. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný K. B. prostřednictvím své obhájkyně včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že jeho role při údajném vydírání poškozeného J. L. byla zcela mizivá, neboť po poškozeném požadoval finanční částku pouze dne 10. 3. 2003 a tuto částku mu poškozený předal bez jakéhokoliv nátlaku či pohrůžky jinou těžkou újmou. Poukázal na to, že jeho podřadnou roli v celém jednání potvrdil i spoluobviněný M. B. Namítl proto, že samotná přítomnost na místě činu nemůže být bez dalšího považována za spolupachatelství trestného činu vydírání podle §9 odst. 2 tr. zák. k §235 odst. 1 tr. zák. Obviněný také zdůraznil, že nebyl prokazatelně schopen čelit nátlaku ze strany obviněného M. B. a nechal se jím vydírat i v tomto případě. Obviněný proto dovodil, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil skutkovou situaci, když ve výroku svého rozsudku uvedl, že obviněný K. B. se dopustil trestného činu tím, že „společným jednáním jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal“. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil výrok odvolacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání poukázala na to, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky obviněného, které směřují proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci (konkrétně se jedná o námitku obviněného, že byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., aniž mu bylo prokázáno protiprávní jednání uvedené v odsuzujícím výroku rozsudku odvolacího soudu, stejně tak jako argument, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že obviněný údajně jednal pod tlakem závislosti nebo podřízenosti ve smyslu §33 písm. c) tr. zák.). Obviněný tak v podstatě namítal porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a také brojil v rámci uplatněného dovolacího důvodu proti výměře trestu prostřednictvím námitky, že nebylo přihlédnuto k výše uvedené polehčující okolnosti.
Nejvyšší státní zástupkyně naproti tomu uvedla, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit právní námitku obviněného formulovanou tak, že pouhá přítomnost obviněného na místě činu nemůže být bez dalšího považována za spolupachatelství trestného činu vydírání podle §9 odst. 2 tr. zák. k §235 odst. 1 tr. zák. Tato námitka sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, je však podle jejího názoru zjevně neopodstatněná. Poukázala na to, že o spáchání trestného činu společným jednáním jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, anebo tehdy, jestliže každý z nich naplnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, avšak souhrnné jednání spolupachatelů naplňuje tyto znaky skutkové podstaty trestného činu, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti samy o sobě tyto znaky sice nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (viz rozhodnutí pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K takovému společnému jednání vedenému společným úmyslem může dojít jak po předchozí výslovné dohodě, tak konkludentně (viz stanovisko pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). S odkazem na tzv. skutkovou větu napadeného rozsudku odvolacího soudu poukázala na to, že ze skutkových zjištění vyplývá, že ke skutku došlo po předchozí vzájemné dohodě všech obviněných, která měla vést k vystrašení poškozeného J. L. způsobením jiné těžké újmy, kterou je třeba spatřovat v pohrůžce podání oznámení na Policii České republiky, že se poškozený J. L. dopustil pohlavního zneužívání mladistvého M. B. a se záměrem přimět tak poškozeného k tomu, aby obviněným zaplatil částku 10.000,- Kč. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že zcela sdílí závěr soudu druhého stupně, že zapojení obviněného K. B. do celého jednání od počátku až do jeho zakončení nepřipouští jiný výklad, než že obviněný byl do něj zasvěcen a úmyslně se podílel na jeho realizaci, o čemž svědčí i fakt, že obviněný K. B. dne 10. 3. 2003 převzal od poškozeného J. L. částku 500,- Kč. Odvolací soud podle jejího názoru v intencích podmínek, za nichž je podle §88 odst. 1 tr. zák. podmíněno použití vyšší trestní sazby, správně přihlédl nejen ke skutečnému podílu obviněného K. B. na spáchaném deliktu, ale i ke skutečnosti, že obviněný K. B. jednal v podřízenosti spoluobviněného M. B. a v souladu se zákonem jednání obviněného K. B. nekvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to i přesto, že formální znaky této kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. byly podle odvolacího soudu naplněny, protože obviněný se dopustil trestné činnosti společně nejméně se dvěma osobami.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného K. B. v jeho celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby rozhodnutí o dovolání učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání projevila souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud České republiky je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud České republiky v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Podle §9 odst. 1 tr. zák. pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám. Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami.
Objektem trestného činu vydírání je svoboda rozhodování vůbec. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). O pohrůžku jiné těžké újmy se jedná i v případě oznámení tvrzeného jednání poškozeného policii, v důsledku něhož hrozí trestní stíhání (srov. přiměřeně č. 10/1979-I. Sb. rozh. tr.). Judikatura Nejvyššího soudu České republiky vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408). K takovém závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky i v případě právní námitky obviněného týkající se právní kvalifikace skutku.
Nelze přehlédnout, že obviněný tuto námitku uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů a Krajský soud v Plzni jako soud odvolací se s touto námitkou v souladu se zákonem dostatečně vypořádal, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku na č. l. 682 spisu, na něž Nejvyšší soud České republiky pro stručnost odkazuje. Považuje za nutné připomenout, že odvolací soud odůvodnil kvalifikaci skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., tím, že v konkrétním případě byly dány formální podmínky pro použití vyšší trestní sazby, když obviněný jednal s více než dvěma osobami, avšak pro absenci materiálních podmínek, a to okolností, které by pro svoji závažnost podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, nebylo aplikováno ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., a to i s přihlédnutím k tomu, že obviněný jednal v podřízenosti spoluobviněného M. B. Odvolací soud také podrobně odůvodnil, proč posoudil jednání obviněného K. B. jako jednání spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. Zdůraznil, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Rozhodující je, že jednání všech spolupachatelů je vedeno stejným úmyslem a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelem trestného činu vydírání je tedy i osoba, která po předchozí dohodě svou přítomností zesiluje účinnost pohrůžek (srov. č. l. 682 spisu). Pokud jde o ostatní námitky obviněného, které byly zmíněny shora, jde o tzv. námitky skutkové, jimiž se Nejvyšší soud České republiky vzhledem k zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl zabývat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek