ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.675.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 675/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. července 2008 o dovoláních, která podali obvinění M. M. , a J. V. R. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 8 To 474/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 189/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 91 T 189/2007, byl obviněný M. M. uznán vinným v bodě 1) rozsudku trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) rozsudku trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2, písm. b), c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný M. M. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks samonabíjecí pistole – plynovky zn. B. C. 1 ks zásobníku a 2 ks nábojek zn. W. , uložených v depozitu Policie České republiky, Městského ředitelství v B. , Inspektorátu pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy, B. , Č.
Obviněný J. V. R. byl uznán vinným v bodě 2) rozsudku trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. K. , odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 8 To 474/2007, odvolání obviněných zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 8 To 474/2007, podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání, která opřeli každý o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a obviněný M. M. podal dovolání též z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný M. M. v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že nebyly naplněny subjektivní a objektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V případě trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nebyla podle něj naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že by užil násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, protože peněženku poškozeného chtěl pouze jako zástavu. Pokud jde o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., obviněný namítl neexistenci objektivní stránky trestného činu. Argumentoval tím, že poškozeného uhodil pouze ve vzteku, nikoliv však s cílem omezit jeho svobodné rozhodování, navíc tyto okolnosti podle něj nebyly bez pochybností prokázány. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l tr. ř. uvedl, že odvolací soud podle jeho názoru porušil ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., neboť nedostatečně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku soudu prvního stupně, které napadl odvoláním, když se nezabýval jeho odvoláním proti výroku o trestu propadnutí věci. Zároveň vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval zaujatostí soudu prvního stupně vůči jeho osobě. Namítl též porušení ustanovení §216 odst. 4 tr. ř., když předseda senátu soudu prvního stupně přerušil závěrečnou řeč jeho obhájce.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu (zřejmě soudu prvního stupně), aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. V. R. ve svém dovolání namítl nesprávné hmotně právní posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutek, jímž byl uznán vinným, není podle jeho názoru trestným činem. Dovolání podal také proti výroku o trestu. Do trestné činnosti se zapojil jen proto, aby vyhověl prosbě o pomoc svého známého M. M. a jednal pouze veden obavou o život poškozeného, proto se snažil smírně vyřešit napjatou situaci, když se střílelo a křičelo, a poškozený byl proto přímo ohrožen na životě. Obviněný v dovolání uvedl, že Nejvyšší soud by si měl vyžádat znalecký posudek, zda jednání obviněného bylo v tomto případě adekvátní a zda jiný způsob ochrany poškozeného by nezpůsobil větší újmu jak poškozenému, tak odvolateli. Od posouzení této otázky závisí podle obviněného posouzení jeho viny. Obviněný dále poukázal na pochybení soudu, že byl vyslýchán před soudem jako první v pořadí, a to v přítomnosti dalších obviněných. Namítl také, že obvinění M. M. a A. B. byli umístěni ve společné cele a byli na svých výpovědích smluveni. V důsledku těchto pochybení soudu nemohl vypovědět skutečnou pravdu, a to, že byl do celé záležitosti vtažen bez vlastní vůle. Za daných okolností je přesvědčen, že se trestný čin nestal. Obviněný také poukázal na údajné nedodržení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady in dubio pro reo.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 91 T 189/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 8 To 474/2007, podle něhož byl obviněný J. V. R. uznán vinným spácháním trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., a byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let s výkonem trestu ve věznici s ostrahou, a věc vrátil Městskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovoláním obviněných do dne jejich projednání nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. M. je zjevně neopodstatněné a že dovolání obviněného J. V. R. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami a spáchá-li takový čin se zbraní. Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný M. M. v dovolání namítl, že ze skutkových zjištění soudu nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť podle něj nebyl prokázán úmysl zmocnit se cizí věci. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jde o právní námitku. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje, aby se úmysl pachatele vztahoval jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat odpor poškozeného, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl ovšem nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, proto argument obviněného, že peněženku poškozeného chtěl pouze jako zástavu, nevyvrací skutečnost, že obviněný měl možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není rozhodné, zda si chtěl obviněný věc přivlastnit nebo pouze přechodně užívat, popřípadě s ní naložit jinak. Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný s pistolí v ruce pohrozil poškozenému, že jej zabije. Poté poškozeného opakovaně udeřil do obličeje a požadoval po něm, aby vytáhl peněženku, kterou si obviněný nechal u sebe. Nejvyšší soud shledal tuto námitku nedůvodnou, a to vzhledem ke zmíněným skutkovým zjištěním.
Obviněný rovněž namítl neexistenci objektivní stránky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Tato námitka spadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Objektivní stránka trestného činu vydírání spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, přičemž pohrůžkou násilí se rozumí pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Obviněný uvedl, že poškozeného udeřil pouze ve vzteku, nikoli s cílem přimět ho k určitému chování. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný hrozil poškozenému zabitím a zároveň v ruce držel pistoli. Dále poškozeného opakovaně udeřil do obličeje, přičemž po něm požadoval vydání peněz a aby s ním odešel do auta, jímž pak odjeli na jiné místo, kde byl poškozený vystaven dalšímu nátlaku. Z toho vyplývá, že objektivní stránka trestného činu je dána, neboť obviněný se zbraní v ruce prostřednictvím reálné bezprostřední hrozby těžké újmy ovlivňoval chování poškozeného. Nejvyšší soud shledal proto nedůvodnými právní námitky obviněného, že nebyly naplněny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obviněný M. M. spáchal trestné činy jako zvlášť nebezpečný recidivista. Z ustanovení §41 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. plyne, že okolnost, že pachatel trestného činu je zvlášť nebezpečným recidivistou, je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Okolnost, že pachatel je zvlášť nebezpečným recidivistou, je tedy zákonným znakem trestného činu (srov. č. 12/1963 Sb. rozh. tr.). I když obviněný v dovolání proti právní kvalifikaci skutku výslovně nenamítl, že byl uznán vinným tím, že trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista, namítl, že nebyly naplněny znaky uvedených trestných činů. Tím namítl nesprávnou právní kvalifikaci celého skutku. Odvolací soud se podrobně zabýval otázkou právní kvalifikace skutků a zjistil, že soud prvního stupně správně vycházel z naplnění formálních i materiálních podmínek aplikace §41 odst. 1, 2 tr. zák., což je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž Nejvyšší soud pro stručnost v plném rozsahu odkazuje.
Obviněný M. M. v dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uvedl, že odvolací soud podle jeho názoru porušil řadu procesních ustanovení. K námitce porušení §254 tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2008, sp. zn. 8 To 474/2007, vyplývá, že se v dostatečné míře vypořádal se všemi námitkami uplatněnými v jeho odvolání. Zároveň přezkoumal správnost postupu řízení, které předcházelo, a shledal, že řízení nebylo zatíženo žádnou podstatnou vadou ve smyslu ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. č. l. 366 spisu). Obviněný rovněž vytkl soudu, že se nezabýval jeho odvoláním směřujícím do výroku o trestu propadnutí věci. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani této námitce, neboť odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle §254 odst. 1 tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí k trestu propadnutí věci uvedl, že tento trest byl uložen v souladu se zákonem, neboť věc, v tomto případě samonabíjecí pistole, byla užita ke spáchání trestného činu a tím byly splněny zákonné podmínky §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. (srov. č. l. 368 spisu).
Nejvyšší soud uvádí k námitce podjatosti soudu prvního stupně proti obviněnému a namítanému porušení ustanovení §216 odst. 4 tr. ř. uvádí, že podle §216 odst. 4 tr. ř. může předseda senátu přerušit závěrečnou řeč obhájce pouze tehdy, vybočuje-li zřejmě z rámce projednávané věci. Taková skutečnost se zaznamená do protokolu o hlavním líčení, jakož i žádost toho, kdo se cítí být opatřením předsedy senátu při řízení hlavního líčení zkrácen, aby rozhodl senát v souladu s ustanovením §203 odst. 3 tr. ř. Ze spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 189/2007 však nevyplývá, že by bylo v protokolu o hlavním líčení zaznamenáno přerušení závěrečné řeči obhájce předsedou senátu (srov. č. l. 293 a 294 spisu). Tato námitka nenaplňuje uplatněný důvod dovolání, neboť ze zákonného vymezení dovolacích důvodů je zřejmé, že trestní řád nezná důvod dovolání, který spočívá v porušení ustanovení §216 odst. 4 tr. ř. Pokud jde o námitku podjatosti soudu prvního stupně, lze dovolání podat z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Aby se Nejvyšší soud mohl v řízení o dovolání zabývat námitkou, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je třeba, pokud by byly splněny zákonné podmínky tohoto důvodu dovolání, aby obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný však dovolání nepodal z tohoto dovolacího důvodu, a proto se Nejvyšší soud uvedenou námitkou nemůže zabývat, a to ani v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný J. V. R. namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, není podle jeho názoru trestným činem, neboť byl do trestné činnosti vtažen bez své vlastní vůle a jednal pouze v zájmu záchrany života poškozeného. Nejvyšší soud shledal, že ačkoliv obviněný uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., čímž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ve skutečnosti napadl soudy skutková zjištění učiněná soudy. Dovolací soud vychází ze skutkového zjištění soudů, přičemž z něj beze všech pochybností vyplývá, že obviněný opakovaně napadl poškozeného a pod pohrůžkou dalšího násilí se spolu s dalšími spoluobviněnými snažil přimět poškozeného k vydání většího peněžního obnosu. Obviněný svou námitkou ve skutečnosti napadá skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.
Obviněný dále uplatnil řadu námitek procesně právního charakteru k vyslýchání obviněných před soudem, porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, jakož i zásady in dubio pro reo. K těmto námitkám obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že jde o námitky procesně právního charakteru, kterými se nelze zabývat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť z jeho zákonného vymezení vyplývá, že je určen k nápravě vad hmotně právních a nikoli procesně právních.
Obviněný J. V. R. v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl též výrok o trestu, aniž by dovolání pokud jde o výrok o trestu blíže odůvodnil. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání uplatnit jen v rámci důvodu dovolání podle 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudů spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 a 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je tedy zřejmé, že námitka obviněného, navíc jím neodůvodněná, nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný M. M. uplatnil řadu námitek jak skutkových, tak procesních, které však svým obsahem nenaplňují uplatněné dovolací důvody a právní námitky, že nebyly naplněny zákonné znaky trestných činů jsou nedůvodné. Protože napadené rozhodnutí, pokud jde o výroky o vině i trestu týkající se obviněného M. M. netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolání obviněného J. V. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože svým obsahem nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
O dovoláních obou obviněných rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovoláních není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek