ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.712.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 712/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. července 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. K. , které podal proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 7 To 366/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 151/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 4 T 151/2004, byl obviněný R. K. uznán vinným, že v době výkonu funkce místostarosty Úřadu městského obvodu P. , v přesně nezjištěný den od počátku roku 2003 do 11. 8. 2003 na přesně neustanoveném místě si dal slíbit úplatek ve výši 50.000,- Kč od obžalovaného A. H. , za to, že mu zařídí přidělení obecního bytu v P. , v obvodu ÚMO P. , do nájmu. Tím spáchal trestný čin úplatkářství (přijímání úplatku) podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle §160 odst. 3 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců a podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce v orgánech státní správy a samosprávy na dobu 5 let. Tímž rozsudkem byl odsouzen i spoluobviněný A. H. za trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a oba obvinění byli dále zproštěni obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pro obdobné trestné činy, které měli spáchat vůči reportérce TV, která předstírala zájem o přidělení obecního bytu za úplatek 50.000,- Kč.
Odvolání R. K. proti citovanému rozsudku soudu I. stupně bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 7 To 366/2007, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V podstatné části obsáhlého dovolání vytýká soudům, že nesprávně postupovaly při hodnocení věrohodnosti svědků M. a J. B. , když nevzaly v úvahu všechny podstatné skutečnosti. Konkrétně pak zejména namítá obecnou nevěrohodnost svědka M. B. , když se jedná o osobu v minulosti již soudně trestanou. Oba tito svědci, že byli v minulosti nájemci obecního bytu a jeho nájem byl ukončen výpovědí pronajímatele pro neplacení nájemného, v rozhodné době byli dlouhodobě žadateli o přidělení obecního bytu a proto měli důvod uvádět nepravdu nebo alespoň účelově interpretovat vyjádření spoluobviněného H. Tímto důvodem, že mohla být zášť, jakož i podezření z korupčního jednání, když H. byl byt přidělen nedlouho po podání žádosti. Přidělení bytu H. , že ale rozhodně nebyl nestandartní postup, když se jednalo o malometrážní byt nevhodný pro rodiny s dětmi nebo starší občany a právě proto bytová komise upřednostnila mladší žadatele. Rovněž nájemní smlouvy k bytu přidělenému spoluobviněnému H. byly uzavírány pouze na 1 rok a nájemné nepodléhalo regulaci. Za této situace považuje za krajně nepravděpodobné až vyloučené, aby mu kdokoli nabídl úplatek 50.000,- Kč za přidělení takového bytu. Odvolacímu soudu rovněž v souvislosti s hodnocením věrohodnosti výpovědi uvedených svědků obviněný vytýká, že nevzal v úvahu pouze nepřímou povahu tohoto důkazu a za zásadní považuje, zda výrok H. , o kterém se oba svědci vyjadřovali, je sám o sobě pravdivý. Obviněný přitom rozhodně popíral, že by po spoluobviněném H. požadoval nebo si nechal slíbit úplatek, nebo že by mu ho H. nabízel a proto odmítá uvěřit, že by se v tomto smyslu H. skutečně před svědky vyjadřoval a ani v průběhu trestního řízení se v tomto smyslu nevyjádřil. Za otázku pak považuje, zda výpovědi M. a J. B. tvoří s dalšími důkazy logický a vzájemně navazující a propojený řetězec, který nepřipouští jiný závěr než ten, že si nechal od H. slíbit úplatek.
Pro případ, že by se dovolací soud ztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně vyhodnocení věrohodnosti důkazů, namítl obviněný také nesprávné právní posouzení věci. K tomu uvedl, že neměl významný vliv na rozhodnutí o přidělení nájemního bytu a evidentně tak sám nemohl bez přispění dalších osob zařídit to, za co si měl nechat slíbit úplatek. O přidělovaní bytů rozhodovala bytová komise a poté rada města a k přijetí rozhodnutí se vyžaduje souhlas nadpoloviční většiny všech členů. Obviněný přitom byl pouze členem rady města a ve své kompetenci neměl řešení bytové problematiky. Seznam žadatelů nebyl závazným ukazatelem pro rozhodování těchto orgánů, ale byl pouze pomocným materiálem. Žádost spoluobviněného H. o přidělení obecního bytu přitom jednomyslně schválila bytová komise a následně byla schválena i radou města, přičemž žádný z členů těchto orgánů nepotvrdil, že by byl v tomto případě osloven obviněným nebo jinou osobou s tím, aby hlasoval pro konkrétní žádost. I pokud by byl skutek prokázán, je proto obviněný toho názoru, že by se jednalo toliko o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a nikoli podle §160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., když si nechal od H. slíbit úplatek za zařízení přidělení bytu, čímž jej uváděl v omyl, když následné rozhodování bytové komise nemohl aktivně ovlivnit.
V závěru dovolání proto R. K. navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že uplatněný důvod dovolání může být naplněně jen právní a nikoli skutkovou vadou, která má procesní charakter. Obviněný ale své dovolání opřel právě o takovou argumentaci ryze procesní povahy. Ve skutečnosti tak napadenému rozhodnutí vytkl pouze jednu právní vadu ohledně právního posouzení jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., neboť jeho jednání nemohlo mít souvislost s obstaráváním věci obecného zájmu, když jako místostarosta na přidělení obecních bytů nemohl mít z titulu své funkce žádný vliv. Tuto námitku ale státní zástupkyně považuje za zjevně neopodstatněnou, když z titulu své funkce zasahoval do procesu přidělování obecních bytů a fakticky, vzhledem k okolnostem přidělení bytu spoluobviněnému A. H. , zasáhl do tohoto procesu v jeho prospěch. Přijetí nabídky či slibu úplatku je trestným činem i u osoby, která vykonává faktický vliv na činnost osoby přímo obstarávající určitou věc obecného zájmu. Pachatelem tak může být i ten kdo nemá samotnou rozhodovací pravomoc, ale je způsobilý zásadním způsobem ovlivnit konečné rozhodnutí, neboť faktický dopad jeho jednání je totožný, jako u osoby, která sama rozhoduje nebo přímo vykonává činnost při obstarávání věcí obecného zájmu. Právní kvalifikaci jednání obviněného proto státní zástupkyně považuje za přiměřenou a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Z uvedeného je zřejmé, že obsahovým podmínkám námitek v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídají námitky obviněného týkající se hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků manželů B. V této části proto nejsou dovolací námitky obviněného způsobilé založit přezkumnou povinnost odvolacího soudu, když nesměřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak byl zjištěn již soudem I. stupně v průběhu hlavního líčení, ale jsou zaměřeny primárně na změnu tohoto skutkového stavu. Na základě této změny by až následně mělo dojít v podstatě k zjištění, že se obviněný daného jednání nedopustil. Nejvyšší soud ale v řízení o dovolání posuzuje pouze správnost právního posouzení skutku zjištěného soudem. Totéž platí i o námitce ohledně vyjádření spoluobviněného A. H. před svědky a o nedostatečnosti nepřímých důkazů k prokázání viny.
Jedinou hmotně právní námitkou, jak správně uvedla také státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání, je tak pouze námitka obviněného, že skutek měl být posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., neboť jeho jednání nemohlo mít souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu, když na přidělení obecních bytů jako místostarosta nemohl mít z titulu výkonu své funkce žádný vliv.
S touto námitkou obviněného se ale Nejvyšší soud neztotožnil. Ani obviněný nezpochybňuje, že v době činu byl jako místostarosta také členem rady městského obvodu a že tato rada na základě doporučení (návrhu) bytové komise rozhodovala o přidělení bytu konkrétní osobě. Není proto podstatné jak namítá obviněný, že aktivně nemohl ovlivnit rozhodnutí bytové komise.
Trestní zákon přitom v ustanovení §160 odst. 1 nevyžaduje, aby pachatel po příslibu nebo přijetí úplatku skutečně učinil kroky k splnění požadavku uplácející osoby. Podstatné je, že přijal nebo si dal slíbit úplatek v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, což se v daném případě nepochybně stalo. Rovněž v komentáři k Trestnímu zákonu (C. H. Beck; Š. …) se v souvislosti s tímto trestným činem uvádí, že je z hlediska právní kvalifikace jednání pachatele bez významu skutečnost, že přijetí úplatku nebo jeho slibu neovlivnilo osobu obstarávající věci obecného zájmu a pokud úplatek nebo slib úplatku měl vliv na jednání pachatele, zvyšuje tato okolnost stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Skutečnost zda dojde ke splnění slibu je rovněž nerozhodná.
V daném případě pak za situace, kdy obviněný jako člen rady městského obvodu, tj. osoba přímo se podílející na rozhodování o přidělování bytů, si podle skutkových zjištění soudů dal slíbit od A. H. daný úplatek za to, že mu zařídí přidělení obecního bytu, je okolnost zda byl nebo nebyl schopen ovlivnit rozhodnutí orgánu městského obvodu o této otázce bez významu u trestného činu podle §160 tr. zák. Existence možnosti (byť i zprostředkovaně) ovlivnit rozhodnutí, se vyžaduje při působení na výkon pravomoci veřejného činitele v případě nepřímého úplatkářství podle §162 tr. zák. (viz R 16/1981 Sb. soudních rozhodnutí …). Přitom velmi rychlý průběh přidělení bytu A. H. , jak jej popisuje odvolací soud na str. 3 (druhý odstavec) napadeného usnesení, svědčí o tom, že R. K. do procesu přidělení tohoto bytu také fakticky zasáhl ve prospěch spoluobviněného, jak uvedla státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání. Právní posouzení skutku podle §250 tr. zák. proto nepřichází v úvahu.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš