ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.772.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 772/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2008 dovolání, která podali nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného a obviněný A. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 2 To 10/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 6/2007, a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněného z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 1 T 6/2007, byl obviněný A. S. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 2 To 10/2008. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali v zákonné lhůtě dovolání nejvyšší státní zástupkyně a prostřednictvím obhájce také obviněný.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obviněného. S odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. projevila nesouhlas s tím, že Vrchní soud v Praze neposoudil psychickou újmu, kterou v důsledku činu obviněného utrpěla poškozená, jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. a že neposoudil skutek shodně s Krajským soudem v Hradci Králové jako trestný čin znásilnění též podle §241 odst. 3 písm. a) tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný napadl odsuzující část rozsudku Vrchního soudu v Praze. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutek měl být správně posouzen jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., a nikoli jako trestný čin znásilnění podle §241 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že žádné z podaných dovolání není důvodné.
Jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové spočíval v tom, že obviněný dne 23. 8. 2007 po 21,00 hod. v obývacím pokoji svého bytu v P., K., ve stavu opilosti svlékl poškozenou K. P. donaha, přinutil ji, aby si lehla na postel, osahával ji na prsou a přirození, požadoval po ní soulož, a když se poškozená pokusila uniknout a křikem přivolat pomoc jeho dětí, které spaly ve vedlejší místnosti, rukou jí zacpal ústa, přikázal jí, aby byla zticha, proti její vůli na ni nalehl, vykonal s ní soulož, a přestože poškozená plakala, přikázal jí, aby mu sála pohlavní úd, jinak že se soulož bude opakovat, poté poškozenou pustil a umožnil jí, aby se šla umýt a aby opustila jeho byt.
Důvodem, pro který Krajský soud v Hradci Králové posoudil skutek jako trestný čin znásilnění také podle §241 odst. 3 písm. a) tr. zák., bylo jeho zjištění, že v důsledku jednání obviněného se u poškozené rozvinula přechodná duševní porucha ve formě poruchy přizpůsobení na udávané prožité trauma F 43.2 dle mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 projevující se zejména poruchami spánku a nočními děsy, zvýšeným psychomotorickým neklidem a úzkostnou anticipací vlastního ohrožení, kterou trpěla až do doby rozhodnutí. Podle Krajského soudu v Hradci Králové šlo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. S tím se Vrchní soud v Praze neztotožnil a naopak konstatoval, že psychická porucha, která se u poškozené skutečně rozvinula, nebyla tak vážná, aby měla charakter těžké újmy na zdraví podle citovaného ustanovení.
Nejvyšší soud považuje za nutné především uvést, že oba soudy správně považovaly zjištěný skutek za trestný čin znásilnění (§241 tr. zák.), a nikoli za trestný čin pohlavního zneužívání (§242 tr. zák.).
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci) se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku.
Trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije.
Základní rozdíl mezi oběma trestnými činy spočívá v tom, že v případě trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. je násilí nebo pohrůžka bezprostředním násilím prostředkem, jímž pachatel na jiné osobě dosáhne soulože nebo jiného způsobu pohlavního styku a jímž překoná odpor této osoby, zatímco v případě trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. pachatel jedná bez použití násilí a pohrůžky bezprostředním násilím, přičemž k pohlavnímu styku může dojít i ze strany poškozené osoby dobrovolně.
Úvaze, že v posuzovaném případě šlo o trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., brání zjištění, že obviněný si pohlavní styk na poškozené vynutil jednáním, které mělo povahu násilí. Násilím byla ta část jednání, při němž obviněný poškozené zacpal ústa, aby nemohla křičet, a zalehl ji vahou svého těla. Lze sice připustit, že šlo o násilí poněkud menší intenzity, avšak bylo to násilí přiměřené tomu, že směřovalo proti dívce ve věku necelých dvanácti let, a tomu, jaký odpor byla objektivně schopna klást obviněnému jako dvaatřicetiletému muži. Proto je právní posouzení skutku jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. správné. Zákonu odpovídá také to, že skutek byl posouzen i podle §241 odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť obviněný spáchal čin na osobě mladší než patnáct let.
Námitku, že šlo o trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., obviněný založil na nesouhlasu s tím, že za podklad uvedených zjištění soudy vzaly svědeckou výpověď poškozené. V tomto směru se obviněný ocitl mimo mezi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z tohoto ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutek, který zjistily soudy, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistily soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Mimo dovolací důvod jsou námitky proti tomu, jak soudy v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Nejvyšší soud se z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývá otázkou právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. O dovolacím důvodu lze uvažovat pouze v případě extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah provedených důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů, které při jejich hodnocení přicházejí v úvahu, jestliže skutková zjištění soudů jsou jednoznačným opakem toho, co je obsahem důkazů, apod. V posuzovaném případě o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem pravomocného výroku o vině, a provedenými důkazy nejde, neboť tato zjištění mají logické zakotvení ve svědecké výpovědi poškozené a v dalších byť jen nepřímých důkazech, které věrohodnost svědecké výpovědi poškozené podporují, jak to podrobně vyložily oba soudy v odůvodnění svých rozsudků. Hodnocení těchto důkazů nijak nevybočilo z rámce zásad volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud tudíž z podnětu dovolání obviněného přezkoumal správnost právního posouzení skutku ve vztahu ke skutkovému stavu, který zjistil Vrchní soud v Praze a před ním i Krajský soud v Hradci Králové, a nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný mimo rámec zákonného dovolacího důvodu uplatnil námitky směřující proti skutkovému základu napadeného rozsudku.
Pokud újmu, kterou poškozená utrpěla na duševním zdraví, Vrchní soud v Praze nepovažoval za těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., lze tento závěr akceptovat. Proto je správné i to, že Vrchní soud v Praze neposoudil skutek podle §241 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, jde-li o delší dobu trvající poruchu zdraví. Delší dobou ve smyslu citovaného ustanovení je podle ustálené soudní praxe doba alespoň šesti týdnů. Posuzovaná újma, kterou může být i porucha duševního zdraví, musí mít po celou tuto dobu charakter vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění.
Nejvyšší soud nemíní bagatelizovat zásah, který posuzovaný skutek znamenal pro duševní zdraví poškozené, nicméně musí konstatovat, že to, co bylo ohledně poruchy zdraví poškozené zjištěno, neodpovídá těžké újmě na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací psychiatrie včetně pedopsychiatrie, který zpracovala MUDr. E. Č., vyzněl ve výslovný závěr, že poškozená netrpí posttraumatickou stresovou poruchou dle MKN-10 (mezinárodní klasifikace nemocí). Podle závěrů znaleckého posudku, který byl vypracován dne 28. 10. 2007, tedy prakticky dva měsíce po spáchání činu, poškozená trpí poruchou přizpůsobivosti na situaci F 43.2. dle MKN-10 s občasně se vtírajícími myšlenkami s tématem prožitého traumatu, s vyhýbáním se místu traumatu, se zvýšenou potřebou přítomnosti druhé osoby, se zvýšenou potřebou kontaktu s rodiči a s odmítáním hovořit o prožité události. Ze znaleckého posudku vyplývá, že pokud se u poškozené manifestovala silná úzkost, poruchy spánku s nočními děsy, zvýšený psychomotorický neklid, strach z obviněného a úzkostná anticipace vlastního ohrožení, vztahoval se tento stav, diagnostikovaný jako akutní reakce na stres F 43.0 dle MKN-10, jen ke stádiu bezprostředně po prožité události, a nikoli již k době, kdy byl znalecký posudek podáván. To ostatně koresponduje i s obsahem znaleckého posudku, v němž znalkyně ve spojitosti s vlastním vyšetřením poškozené odkázala na její vyjádření, podle něhož „chce na událost zapomenout, pokouší se na to nemyslet, občas si na událost vzpomene, sny se jí o tom už nezdají, někdy se jí myšlenky o události ještě vtírají (ve škole, když se nudí, někdy ve městě nebo když jde spát) …. a obviněného, když je nyní ve vězení, se nebojí“. Znalkyně v posudku připustila, že porucha přizpůsobivosti může přejít do posttraumatické stresové poruchy, avšak dodala, že u poškozené se to nejeví pravděpodobné.
V hlavním líčení, které se konalo ve dnech 17. 12. a 18. 12. 2007, Krajský soud v Hradci Králové jako svědky vyslechl mimo jiné rodiče poškozené, přičemž jejich výslech zaměřil také na objasnění jejího současného zdravotního stavu. Svědek J. P., otec poškozené, na otázku, jaký je stav jeho dcery v současné době, jestliže je to stejná dívka jako předtím, nebo se něco změnilo, odpověděl, že už je v takovém stavu, jako byla předtím, občas se v noci probudí, něco se jí zdá, ale co, to neřekla. Svědkyně R. P., matka poškozené, na otázku, jak na ni v současné době poškozená působí, odpověděla, že dřív nebyla tak mazlivá, jako je teď, je hodně mazlivá, víc vnímá, co se stalo. Na otázku, jak poškozená spí, svědkyně odpověděla, že sama v pokojíčku neusne a že s ní musí spát. Na otázku, zda (míněno rodiče) vyhledali nějaké odborné vyšetření, svědkyně odpověděla, že byla v pedagogicko - psychologické poradně, kde řekli, že poškozená je v pořádku, že to nemusí a že po psychické stránce je docela v pořádku. Na otázku, zda když jde do školy nebo ven, se poškozená chová jinak, nebo stejně, svědkyně odpověděla, že je to stejné, vrací se to k normálu. Obsah svědeckých výpovědí rodičů poškozené rozhodně neukazuje na to, že by se zdravotní stav poškozené v době konání hlavního líčení nějak podstatně zhoršil oproti době, kdy byl podán znalecký posudek MUDr. E. Č., zejména ne v tom smyslu, že by se obnovil stav akutní reakce na stres manifestovaný podle znaleckého posudku bezprostředně po prožitém traumatu silnou úzkostí, poruchami spánku s nočními děsy, zvýšeným psychomotorickým neklidem, strachem z obviněného a úzkostnou anticipací vlastního ohrožení. Podle zjištění Krajského soudu v Hradci Králové, přejatého z obžaloby do skutkové části výroku o vině trestným činem znásilnění kvalifikovaným i podle §241 odst. 3 písm. a) tr. zák., tento stav trval ještě v době konání hlavního líčení, což bylo důvodem, pro který Krajský soud v Hradci Králové považoval poruchu duševního zdraví poškozené za těžkou újmu na zdraví. Pokud se znalkyně v hlavním líčení v rámci svého výslechu, při němž jinak stvrdila svůj písemný posudek, k věci vyjádřila v návaznosti na svědecké výpovědi rodičů poškozené, učinila tak nikoli poté, co by byla osobně přítomna té části hlavního líčení, kdy byli jako svědci vyslechnuti rodiče poškozené, nýbrž poté, co jí byl obsah svědeckých výpovědí rodičů poškozené reprodukován prostřednictvím otázek předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové a státního zástupce způsobem, který vůbec neodpovídal skutečnému obsahu výpovědí svědků. Otázka předsedkyně senátu obsahovala sdělení, že podle otce poškozená „ještě v současné době nemůže spát, probudí se, zdají se jí sny, které ona nějakým způsobem nekomentuje, ale tyhle noční můry se u ní objevují i v současné době“. Přitom otec poškozené na otázku, jaký je současný stav dcery, odpověděl slovy: „Už je v takovém stavu, jako byla předtím. Občas se v noci probudí, něco se jí zdá, ale co, to neřekla“. Skutečný obsah výpovědi svědka byl tedy v otázce, kterou předsedkyně senátu položila znalkyni, významným způsobem posunut tak, jako by svědek označil poruchy spánku poškozené jednak za „noční můry“ a jednak za trvalý stav. Svědek však uvedené projevy popsal jen jako občasné a celkový stav poškozené charakterizoval přirovnáním ke stavu před činem. Státní zástupce v hlavním líčení formuloval otázku na znalkyni tak, že do ní zahrnul jen tu část svědecké výpovědi matky poškozené, v níž byla zmínka o tom, že poškozená nechce sama usínat, přičemž jeho dotaz zněl, zda to lze považovat za příznaky té poruchy přizpůsobivosti, kterou znalkyně u poškozené diagnostikovala. To znalkyně ve své odpovědi potvrdila, aniž by byla seznámena s tím, že matka poškozené ve své svědecké výpovědi celkový stav poškozené charakterizovala tak, že se vrací k normálu, a s tím, že svědkyně podle své výpovědi navštívila s poškozenou pedagogicko – psychologickou poradnu se závěrem, že poškozená je po psychické stránce docela v pořádku. Kromě toho se ta část výpovědi znalkyně, v níž v souvislosti s usínáním poškozené potvrdila diagnózu uvedenou v písemném znaleckém posudku, evidentně netýkala stavu bezprostředně po činu, tj. stavu akutní reakce na stres F 43.0 dle MKN-10 manifestovaného silnou úzkostí, poruchami spánku s nočními děsy, zvýšeným psychomotorickým neklidem, strachem z obviněného a anticipací vlastního ohrožení, nýbrž stavu, v němž se porucha přizpůsobivosti projevuje občasně se vtírajícími myšlenkami s tématem prožitého traumatu, vyhýbáním se místu traumatu, zvýšenou potřebou přítomnosti druhé osoby, zvýšenou potřebou fyzického kontaktu s rodiči, akcentací fobického prožívání.
Základním pochybením, pro které nemohl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové obstát, bylo to, že tento soud při mechanickém převzetí obžaloby nesprávně ztotožnil příznaky akutní reakce na stres, která byla u poškozené přítomna jen bezprostředně po prožitém traumatu, s příznaky poruchy přizpůsobivosti F 43.2 dle MKN-10, jako by akutní reakce na stres trvala po celou dobu trvání poruchy přizpůsobivosti. Obžaloba a shodně s ní i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové považovaly znaky těžké újmy na zdraví za naplněné tím, že poškozená trpěla poruchami spánku s nočními děsy, zvýšeným psychomotorickým neklidem a úzkostnou anticipací vlastního ohrožení. Šlo však o příznaky, které se podle znaleckého posudku jako akutní reakce na stres vztahovaly ke stádiu bezprostředně po činu, to znamená k určité fázi poruchy přizpůsobivosti s tím, že dále se porucha přizpůsobivosti rozvinula do stádia projevujícího se již jinak, a to občasně se vtírajícími myšlenkami s tématem prožitého traumatu, vyhýbáním se místu traumatu, zvýšenou potřebou přítomnosti druhé osoby, zvýšenou potřebou fyzického kontaktu s rodiči a akcentací fobického prožívání. V této podobě nebyla porucha duševního zdraví poškozené tak vážná, aby šlo o těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., jak správně usoudil Vrchní soud v Praze bez ohledu na to, že podle vyjádření znalkyně tyto příznaky uvedené poruchy trvaly v době konání hlavního líčení. Pro úplnost lze jen dodat, že o těchto příznacích poruchy přizpůsobivosti, do nichž se transformovala její počáteční fáze akutní reakce na stres, státní zástupce v obžalobě a Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ani netvrdili, že jsou těžkou újmou na zdraví.
Námitky nejvyšší státní zástupkyně, jimiž zpochybnila věrohodnost svědeckých výpovědí rodičů poškozené v tom smyslu, že pro ně bylo jednodušší tvrdit, že dcera je v pořádku, místo toho, aby jí zajišťovali doporučenou psychoterapii, jsou v podstatě bezpředmětné. Nijak se totiž nedotýkají toho, že příznaky, které podle obžaloby a podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové opodstatňovaly kvalifikaci poruchy duševního zdraví poškozené jako těžké újmy na zdraví, se vztahovaly jen ke stádiu bezprostředně po prožitém traumatu (akutní reakce na stres) a rozhodně neměly žádnou vazbu k dalším fázím vývoje zdravotního stavu poškozené, zejména ne v době konání hlavního líčení.
Odkaz nejvyšší státní zástupkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 251/2005, který považovala za rozhodnutí v obdobné věci, není přiléhavý. V uvedené věci Nejvyšší soud posuzoval případ, v němž poškozená utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, která je mnohem závažnější než porucha přizpůsobivosti. V projednávané věci znalkyně posttraumatickou stresovou poruchu u poškozené K. P. ve svém posudku výslovně vyloučila. V každé z obou věcí byly tedy posuzovány podstatně odlišné poruchy duševního zdraví.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v podaných dovoláních není podklad k tomu, aby z jejich podnětu na napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze cokoli měnil, a proto nedůvodná dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněného podle §265j tr. ř. zamítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, neboť měl k tomuto postupu souhlas nejvyšší státní zástupkyně a obviněného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec