ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.801.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 801/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 7. 2008 o dovoláních obviněných D. B. a R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 4 To 199/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 193/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. B. a R. H. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 T 193/2002, byli uznáni vinnými obviněný D. B. trestným činem krádeže podle §247 odst. l písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. l tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., trestným činem vydírání podle §235 odst. l tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. l tr. zák. a obviněný R. H. trestným činem krádeže podle §247 odst. l písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. l tr. zák. Každý z obou obviněných byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody. Obviněný R. H. byl podle §226 písm. c) tr. zák. zproštěn části obžaloby pro trestný čin krádeže a trestný čin poškozování cizí věci. Kromě toho bylo rozhodnuto ohledně obviněných O. Š., P. P., J. R. a R. D.
O odvoláních, která podali obvinění D. B., R. H., O. Š. a P. P. a státní zástupce v neprospěch obviněných D. B., R. H., O. Š., P. P. a R. D., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 4 To 199/2004. Ohledně obviněného D. B. podle §258 odst. l písm. b), c), d) tr. ř. a ohledně obviněného R. H. podle §258 odst. l písm. b), c), d), e) tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně zrušen a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný D. B. byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. l písm. b), e), odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. l tr. zák., trestným činem vydírání podle §235 odst. l tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. l tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný R. H. byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. l písm. b), e), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. l tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §226 písm. c) tr. ř. byli obvinění D. B. a R. H. zproštěni části obžaloby pro trestný čin krádeže a trestný čin poškozování cizí věci. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Obvinění D. B. a R. H. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Obviněný D. B. dovoláním napadl odsuzující část rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pokud se ho týkala, a to s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), k) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. namítl, že trestný čin krádeže byl nesprávně kvalifikován podle §247 odst. 3 písm. a) tr. zák., a vyjádřil názor, že čin nespáchal jako člen organizované skupiny. Zdůraznil, že ani nebylo zjištěno, kdo a jakým konkrétním způsobem rozdělil dílčí úkoly mezi jednotlivé spolupachatele. Ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. neuplatnil žádnou námitku. Obviněný D. B. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný R. H. dovoláním napadl jeho se týkající odsuzující část rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V jeho rámci namítl, že skutek byl nesprávně posouzen podle §247 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť čin nespáchal jako člen organizované skupiny. Uvedl, že součinnost obviněných při spáchání činu měla formu prostého spolupachatelství. Obviněný R. H. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby po zrušení napadeného rozsudku sám ve věci nově rozhodl v intencích jeho dovolání.
Jinak uplatnili oba obvinění námitky také proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu jak soudy hodnotily důkazy, a zejména proti tomu, že za důkaz považovaly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Těmito námitkami se obvinění snažili dosáhnout toho, aby Nejvyšší soud akceptoval jejich verzi skutkového stavu založenou v podstatě na tvrzení, že se jednotlivých útoků nedopustili, resp. nezúčastnili. K uvedené části dovolání žádného z obviněných Nejvyšší soud nijak nepřihlížel, protože námitky směřující proti skutkovému základu napadeného rozsudku nejsou dovolacím důvodem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci ,,... nebo jiném ... hmotně právním ...\"). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž dovolatel usiluje o jiné hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i o změnu skutkového stavu zjištěného soudem a o jeho nahrazení jinou skutkovou verzí, kterou sám prosazuje. Dovolání se nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně byl přezkoumáván ještě třetí instancí. Na podkladě dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Pouze v případě extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů lze uvažovat o podřaditelnosti skutkových námitek pod uvedený dovolací důvod. Takový rozpor tu je zejména tehdy, kdy skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na důkazy, kdy skutková zjištění soudů z důkazů nevyplývají při žádném ze způsobů jejich hodnocení, který lze akceptovat jako logický, kdy skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je celkovým obsahem důkazů, apod. V posuzované věci se o takový případ nejedná, neboť soudy měly pro svá skutková zjištění podklad v důkazech, hodnocených jimi způsobem, který nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že v rozsahu, v němž se dovolání obviněných D. B. a R. H. zakládají na námitkách odpovídajících dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou tato dovolání zjevně neopodstatněná.
Podle zjištění Krajského soudu v Ostravě se trestného činu krádeže dopustili obviněný D. B. celkem šesti útoky, při nichž odcizením různých věcí způsobil škodu 424 350 Kč, a obviněný R. H. celkem pěti útoky, při nichž odcizením různých věcí způsobil škodu 521 447,50 Kč. Jednalo se o útoky, které byly spáchány vždy v noci a které spočívaly ve vloupání do objektů prodejen a do skladu a v odcizení zboží určeného k prodeji, resp. v odcizení skladovaného zboží. Jako trestný čin krádeže kvalifikovaný podle §247 odst. 3 písm. a) tr. zák. posoudil Krajský soud v Ostravě skutek na podkladě zjištění, že obviněný D. B. čtyři útoky a obviněný R. H. tři útoky spáchali vždy ve spolupachatelství s dalšími dvěma nebo třemi spoluobviněnými, přičemž tyto útoky uskutečňovali po předchozím vytipování objektu, po jeho prohlédnutí v době před vloupáním a po rozdělení úkolů tím způsobem, že podle tohoto rozdělení někteří pachatelé prováděli přímé vloupání a jiní čekali opodál ve vozidlech, přičemž jednak plnili úkol zabezpečovat přímé pachatele a v případě potřeby je informovat o možném vyrušení, jednak na znamení přijížděli k napadeným objektům, kde se podíleli na naložení a odvezení odcizeného zboží a navzájem se o tom informovali.
Vzhledem k těmto zjištěním je plně podložený závěr, že obvinění D. B. a R. H. spáchali čin jako členové organizované skupiny ve smyslu §247 odst. 3 písm. a) tr. zák. Organizovanou skupinou je sdružení tří trestně odpovědných osob, mezi nimiž je provedena určitá dělba úkolů, v důsledku čehož se jejich čin vyznačuje plánovitostí a koordinovaností a tudíž i zvýšenou pravděpodobností úspěšného spáchání. Přitom není třeba, aby některý z členů sdružení měl výslovné postavení organizátora, který určuje úkoly jednotlivých členů. K rozdělení úkolů může dojít i vzájemnou dohodou mezi členy a tato dohoda může být i nevýslovná, tj. konkludentní, stejně jako samotný vznik organizované skupiny. Spáchání činu organizovanou skupinou zpravidla podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Proto není rozhodné, že v důsledku zvoleného způsobu rozdělení úloh mezi jednotlivé členy dojde k tomu, že každý z nich se na spáchání činu podílí různě závažným jednáním omezeným např. jen na provedení dílčí operace, která sama o sobě není příliš závažná, avšak z hlediska úspěšného provedení činu nabývá významu ve spojení s jednáním ostatních členů.
Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je jasné, že součinnost obviněných D. B. a R. H. s dalšími spolupachateli měla zřetelné rysy plánovitosti a koordinovanosti, což ve spojení se způsobem, jímž mezi jednotlivé spolupachatele byly rozděleny úkoly, značně zvyšovalo vyhlídky na úspěšné provedení jednotlivých útoků. Z toho vyplývá, že šlo o spolupachatele, kteří představovali organizovanou skupinu. Nejvyšší soud se tak ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že obvinění D. B. a R. H. spáchali trestný čin krádeže jako členové organizované skupiny, a proto akceptoval právní posouzení skutku i podle §247 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Napadený rozsudek Krajského soudu není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.), který bez bližšího zdůvodnění uplatnil obviněný D. B., záleží v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V této souvislosti lze jen poznamenat, že pokud jde o věc obviněného D. B., v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný, protože Krajský soud v Ostravě výrokovou částí rozsudku vyčerpal vše, co bylo předmětem jeho rozhodnutí. Obviněný D. B. ostatně v dovolání ani neuvedl, jaký konkrétní výrok v napadeném rozsudku chybí nebo v jakém směru je neúplný.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných D. B. a R. H. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. l písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněných a státního zástupce.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že obviněný D. B. v dovolání vytkl Krajskému soudu v Ostravě, že ho uznal vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., ačkoli ve skutkové části výroku o vině (bod 6 napadeného rozsudku) zjistil, že útoku se dopustili jen obvinění O. Š. a P. P. Jednalo se ovšem jen o písařskou chybu, k níž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech. Tuto chybu mezitím odstranil Krajský soud v Ostravě usnesením podle §131 odst. l tr. ř. Zmíněná část dovolání obviněného D. B. se tím stala bezpředmětnou.
Délku dovolacího řízení ovlivnilo to, že Nejvyššímu soudu byly spisy ve stavu umožňujícím rozhodnout o podaných dovoláních předloženy dne 17. 6. 2008. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec