ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.821.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 821/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. července 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 11 To 67/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 195/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 11 To 67/2008, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 1 T 195/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 1 T 195/2007, byl obviněný D. S. uznán vinným trestnými činy ad 1) loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a ad 2) krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl odsouzen za tyto trestné činy a za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 6. 2007, č. j. 3 T 109/2007-43, podle §234 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 6. 2007, č. j. 3 T 109/2007-43, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obviněný se trestných činů dopustil tak, že ad 1) dne 7. 6. 2007 kolem 23:45 hodin před budovou ISŠT v Č., při jízdě s vozidlem nezjištěné SPZ, zastavil u procházejícího I. H., na kterého zezadu skočil, povalil ho na zem a ze zadní kapsy kalhot mu odcizil peněženku s finanční hotovostí nejméně 4.800,- Kč, osobními doklady a platební kartou Č., znějící na jméno I. H., poté nasedl do vozidla a z místa odjel, ad 2) dne 7. 6. 2007 v době od 23:52 hodin do 23:56 hodin provedl opakované výběry hotovosti platební kartou získanou činem uvedeným pod bodem ad 1) z bankomatu G. M. b. v B., v celkové výši 7.000,- Kč, ke škodě majitele platební karty I. H., a takto získané peníze použil pro svoji potřebu.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 11 To 67/2008, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. Obviněný má za to, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl, že soud druhého stupně zamítl jeho odvolání jako nedůvodné a ztotožnil se se závěry nalézacího soudu ohledně skutkových zjištění. Je přesvědčen, že se soud druhého stupně chybně ztotožnil i s právní kvalifikací skutku, neboť jednáním popsaným pod bodem ad 1) nenaplnil trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Odvolacím soudem vyslovená shoda tvrzení poškozeného a svědků k průběhu děje je podle obviněného zcela irelevantní. Obviněný naopak namítl, že tyto důkazy jsou ve vzájemném rozporu, a to tak zásadním, že nemohl být v rámci přezkumného řízení soudem druhého stupně přehlédnut. Zejména skutečnosti důležité pro naplnění objektivní stránky trestného činu loupeže, tedy užití násilí za účelem majetkového prospěchu v alespoň nepřímém úmyslu, nejsou podle obviněného poškozeným a svědky popisovány shodně, ale především ani přesně tak, jak je popsal nalézací soud ve svém výroku (převzal popis skutku z obžaloby). Obviněný dále citoval výpovědi svědků a poškozeného a uvedl, že v nich uvedené skutečnosti jsou rozporuplné a nelze z nich bez nalézacím soudem provedených domněnek (které soud odvolací akceptoval) dovodit naplnění všech znaků trestného činu loupeže, a to jak po subjektivní stránce, tak po objektivní stránce. Namítl, že minimálně počáteční úmysl, resp. chtění či alespoň vědění a následné srozumění s jeho následným eventuálním obohacením či alespoň pokusem o toto, v okamžiku napadení poškozeného rozhodně nelze dovodit z provedeného dokazování, resp. objektivních důkazů.
Dále uvedl, že hmotnému právu neodpovídá ani obžaloba a užití právní kvalifikace trestného činu podle §249b tr. zák. v návaznosti na vyslovení viny trestným činem podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle názoru obviněného nemůže být uskutečnění následných výběrů z bankomatů samostatným skutkem a už vůbec ne kvalifikovaným jako trestný čin krádeže. Výběr peněz z bankomatu bylo podle obviněného nutno kvalifikovat jako dokončení stále jednoho a téhož skutku, jež byl na samém počátku kvalifikován jako trestný čin loupeže. Obviněný je tedy přesvědčen, že z objektivních důkazů a z nich podaných skutkových zjištění, lze dojít k právnímu závěru, že svým jednáním naplnil pouze trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), event. písm. d) tr. zák. a §249b tr. zák., a to v souběhu jednočinném různorodém, a to při zachování a dodržení principu, že v pochybnostech má být postupováno ve prospěch obviněného.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 11 To 67/2008, a aby přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že bylo zamítnuto jeho odvolání, ale řízení předcházející tomuto rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou podle obviněného dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud shledal, že uplatněné dovolací námitky směřují z velké části do oblasti skutkových závěrů a zabýval se toliko námitkami hmotně právními, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno podřadit.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že se nezabýval námitkami, kterými obviněný hodnotí důkazy provedené soudy a vyvozuje z nich vlastní závěry (ačkoli soudy shledaly, že výpovědi poškozeného a svědků stojí ve vzájemné shodě, podle obviněného si však navzájem odporují). Obviněný takovými námitkami zjevně soudům vytýká vadná skutková zjištění a vytýká, že nesprávně hodnotily provedené důkazy (výpovědi poškozeného a svědků). Nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně předně v té části dovolání, v níž namítl, že jednáním popsaným pod bodem ad 1) nenaplnil trestný čin loupeže podle §234 tr. zák., a to zejména z hlediska objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu. Obviněný namítl, že z provedeného dokazování, resp. objektivních důkazů, nelze dovodit jeho počáteční úmysl, resp. chtění či alespoň vědění a následné srozumění s následným eventuálním obohacením či alespoň pokusem o toto, v okamžiku napadení poškozeného. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Při rozhodování vyšel Nejvyšší soud ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, a posoudil, zda popsané jednání obviněného naplňuje namítané zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci. O trestný čin loupeže jde i tehdy, jestliže pachatel počal uskutečňovat násilí nebo pohrůžku bezprostředním násilím z jakékoli jiné pohnutky, jestliže však během takového útoku pojme úmysl zmocnit se cizí věci a útok má být prostředkem ať již výlučně nebo vedle jiných cílů k tomu, aby se pachatel věci zmocnil (srov. přiměřeně č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud shledal, že jednání tak jak je popsané v tzv. skutkové větě pod bodem ad 1) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně vykazuje také obviněným namítané znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je totiž zřejmé, že obviněný napadl poškozeného zezadu tak, že na něho skočil a porazil ho k zemi, přičemž ho ihned začal prohledávat a ze zadní kapsy kalhot mu odcizil peněženku s výše uvedeným obsahem. Z provedených důkazů dále vyplývá, že útok obviněného na poškozeného byl cílený, neboť obviněný viděl poškozeného procházet, poškozený jevil známky opilosti a mohl tedy být snadným cílem útoku. Obviněný proto zastavil vozidlo a poškozeného napadl. Během svého útoku pak poškozenému odcizil peněženku. Obviněný tedy proti jinému použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a naplnil tak svým jednáním jak namítanou objektivní stránku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tak i subjektivní stránku tohoto trestného činu. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného, že uskutečnění následných výběrů z bankomatů nemůže být samostatným skutkem a už vůbec ne kvalifikovaným jako trestný čin krádeže. Výběr peněz z bankomatu bylo podle obviněného nutno kvalifikovat jako dokončení stále jednoho a téhož skutku, jež byl na samém počátku kvalifikován jako trestný čin loupeže. Tuto námitku Nejvyšší soud shledal opodstatněnou. Obviněný přitom tuto námitku uplatnil již v odvolání, ale Krajský soud v Praze ji zcela pominul a necitoval ji ani v odůvodnění usnesení, kterým odvolání zamítl podle §256 tr. ř.
Předně Nejvyšší soud považuje za nutné podotknout, že skutek jako určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, může být aktem jednorázovým nebo celým souborem dílčích aktů, přičemž je vždy třeba řešit, podle kterých zákonných ustanovení je třeba jednotlivý skutek posuzovat. Obviněný svým jednáním vůči poškozenému popsaným v tzv. skutkové větě pod bodem ad 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Pokud obviněný jednal později tak, že s pomocí platební karty, kterou získal loupežným přepadením poškozeného, za užití PIN kódu k uvedené kartě, poškozeným u ní neopatrně připojeného, vybral z bankomatu ke škodě poškozeného 7.000,- Kč, nelze jeho jednání považovat za další skutek. Nejde tu o dva skutky, z nichž každý naplňuje znaky jiného trestného činu s jiným místem spáchání a chráněným objektem. V rozhodnutí publikovaném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (sešit č. 6, roč. 2007) byla tato otázka již vyřešena s tím, že výběry z odcizených karet jsou majetkovou újmou, která má původ v trestném činu loupeže. Odcizení karet a přístupových kódů k účtům bylo pouze prostředkem k tomu, aby se pachatel zmocnil dalších peněz poškozeného, které neměl u sebe, ale na účtu. Už v době, kdy karty poškozenému bral, byl veden myšlenkou na možný výběr peněz z účtu a jedná se tak o fázi dokončení stále jednoho a téhož skutku kvalifikovaného jako trestný čin loupeže. Proto se nemůže jednat o samostatný skutek u těchto výběrů, ani o trestný čin krádeže spáchaný v jednočinném souběhu s trestnými činy loupeže a neoprávněného držení platební karty.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení skutku odvolacím soudem (i soudem I. stupně) je nesprávné a ve věci jsou dány obviněným uplatněné důvody dovolání.
Pokud jde o další námitky obviněného, že z objektivních důkazů bylo nutné dojít k právnímu závěru, že svým jednáním naplnil pouze trestné činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), event. písm. d) tr. zák. a §249b tr. zák., a to v souběhu jednočinném různorodém, a to při zachování a dodržení principu, že v pochybnostech má být postupováno ve prospěch obviněného, Nejvyšší soud se jimi vzhledem k výše uvedenému nezabýval. Navíc tyto námitky jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují primárně proti hodnocení důkazů provedenému soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný se těmito námitkami opakovaně (shodné námitky byly součástí již řádného opravného prostředku obviněného a soud druhého stupně se s nimi náležitě vypořádal) domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, vychází z jiného hodnocení důkazů, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje. Teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. Navíc dodržení zásady in dubio pro reo je námitkou procesní a v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vznášet jen námitky hmotně právní.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou opodstatněné, byť zčásti tomuto dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. neodpovídají. Protože již v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř., byl důvodně uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš