ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.898.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 898/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. srpna 2008 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného S. K., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 8 To 40/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 7/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 4 T 7/2007, byl obviněný uznán vinným:
ad 1) pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák.;
ad 2), 3) dvěma trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §219 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání toliko do výroku o vině ad 1) a výroku o trestu, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 8 To 40/2008, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které směřuje toliko proti výroku o vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Nesprávné právní posouzení skutku ad 1) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně spatřuje v tom, že se soud nezabýval otázkou subjektivní stránky věci, tj. úmyslem pachatele poškozeného svým jednáním usmrtit, nebo mu způsobit toliko zranění a vystrašit jej. Nebylo tak zjišťováno, zda měl skutečně v úmyslu někoho ohrozit na životě a vědomě chtěl způsobit zranění, které mohlo být pro poškozeného smrtelně nebezpečné, zda se na jednání připravoval a plánoval jej, jak by se u tak závažného trestného činu dalo očekávat, či zda se jednalo pouze o akt msty, kdy chtěl dát poškozenému za vyučenou, ublížit mu, ale nikoli jej zavraždit. Poukázal přitom na závěry znalce z oboru zdravotnictví (odvětví soudní lékařství), podle kterého poškozený nebyl na životě bezprostředně ohrožen, poranění se mohlo dobře zhojit za 10 – 14 dnů a fakticky byl na zdraví poškozen pouze tak, že mu byl protnut sval a podkoží kůže bez život ohrožující ztráty krve. S odkazem na tyto závěry znalce je obviněný toho názoru, že zranění způsobená poškozenému byla charakteru lehčího a v úvahu tak připadala maximálně právní kvalifikace jeho jednání jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. Navrhl proto, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a Městskému soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že povahu nesprávného hmotně právního posouzení splňuje pouze jediná námitka obviněného, týkající se nenaplnění subjektivní stránky, tj. úmyslu pachatele svým jednáním poškozeného usmrtit. Této námitce ale nelze přisvědčit. Státní zástupce přitom poukázal na závěry znalce, že bylo pouze náhodou, že zbraň nezasáhla velké cévy, kdy by byl život poškozeného bezprostředně ohrožen a jeho smrt by nebylo možno odvrátit. Nástroj použitý k útoku, intenzita útoku a jeho způsob, jakož i místo na těle poškozeného kam útok směřoval, tak podle státního zástupce svědčí o tom, že obviněný jednal v eventuálním úmyslu poškozeného usmrtit. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Protože dovolací námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval ale zjistil, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., se obviněný dopustil tím, že dne 20. 6. 2007 okolo 04:00 hodin v P., ul. D., před domem č. 11, poté, co byl označen za kapesního zloděje, a proto nebyl vpuštěn do baru B., napadl nožem poškozeného D. F. a způsobil mu řeznou ránu na boční straně krku vlevo pronikající kůži a podkožím do svalu – kývače vlevo, přičemž pouze shodou okolností nedošlo k zasažení velkých cév horní cesty dýchací, což by mohlo vést k vykrvácení, vdechnutí krve či vzduchové krve s bezprostředním ohrožením života poškozeného.
Trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. vyžaduje u pachatele úmysl jiného usmrtit. Pokusu tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu vraždy za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně prokázán úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém, tak o úmyslu nepřímém. U nepřímého úmyslu je třeba pachateli prokázat jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn, přičemž je třeba vycházet z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl pachatel veden, co útoku předcházelo, jak byl útok veden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné a podobně. Z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. nebo o dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 popř. podle §221 odst. 1 tr. zák. je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, tyto při posuzování formy zavinění postupovaly v souladu s výše uvedenými kriterii. Soud I. stupně zdůraznil, že existence eventuálního (nepřímého) úmyslu je patrná nejen z intenzity útoku a z části těla na kterou obviněný zaútočil, ale i z toho, že ke svému útoku užil zbraň, s vysokou pravděpodobností nůž. Soud odvolací rovněž poukázal na to, že obviněný proti poškozenému použil pádný zraňující předmět, rána svěřovala do oblasti krku, tedy do části těla, kde jsou zejména velké tepny a žíly kromě svalové vrstvy nikterak chráněné, jen náhodou přitom nedošlo k jejich zasažení a k smrti poškozeného vykrvácením na místě činu. Tyto úvahy a právní závěry soudů o existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu na straně obviněného, jsou přitom v souladu zejména se závěry znalce z odvětví soudního lékařství, jak jsou také citovány na str. 5 rozsudku soudu I. stupně. Z nich je zejména významný, z hlediska úmyslného zavinění obviněného, závěr, že intenzita útoku byla dostatečná k tomu, aby za jiné situace došlo k zasažení velkých cév a bylo pouze náhodou a velkým štěstím poškozeného, že rána tyto cévy nezasáhla, když v takovém případě by nebylo možno odvrátit jeho smrt.
Soudy obou stupňů tak ze způsobu útoku, jeho intenzity, použitého nástroje a z místa kam byl útok veden, správně dovodily existenci nepřímého úmyslu obviněného usmrtit poškozeného.
Nelze přitom přisvědčit námitce obviněného, že nebylo nijak prokazováno ani prokázáno, zda jednání plánoval a připravoval se na něj, či zda se jednalo pouze o akt msty. V tomto směru postačí odkázat na část odůvodnění usnesení odvolacího soudu (str. 6, třetí odstavec), který se velmi podrobně a přesvědčivě vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného, a to včetně jednoznačného závěru, že motivem jednání byla msta obviněného za to, že jej poškozený označil za zloděje, a to navíc zcela důvodně. Za této situace je otázka plánování a přípravy útoku zcela bez významu. Akt msty přitom nijak nevylučuje existenci nepřímého úmyslu a soud odvolací správně konstatoval, že obviněný při útoku nožem musel vědět, že poškozenému může způsobit nejen těžkou újmu na zdraví, ale i smrt a pro případ způsobení smrtelného následku byl s tím srozuměn.
Námitky obviněného s poukazem na závěry znaleckého posudku, že poškozený nebyl fakticky na životě bezprostředně ohrožen, byl mu pouze protnut sval a podkoží a ztráta krve rovněž nebyla život ohrožující, vychází pouze ze zranění a následků skutečně útokem způsobených. Obviněný ale zcela přehlíží, že ze způsobu jeho útoku bezprostředně hrozil následek daleko závažnější, a to smrt poškozeného, ke které nedošlo pouze náhodou. Zasažení velkých cév totiž obviněný nemohl vzhledem k intenzitě útoku, části těla na kterou útočil a použitému nástroji, nijak ovlivnit a k tomuto následku nedošlo nezávisle na jeho vůli ale pouze šťastnou náhodou.
Nejvyšší soud na základě těchto důvodů dospěl k závěru, že ohledně skutku ad 1) nespočívá usnesení odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soudy správně dovodily, že se obviněný pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. dopustil v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Proto bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš