ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.921.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 921/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 9. 2008 o dovoláních obviněných J. P. a P. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 6 To 89/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 4/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. P. a P. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 1 T 4/2005, byli uznáni vinnými obviněný J. P. dvěma trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněný P. V. pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, 4 tr. zák. a pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzeni obviněný J. P. podle §248 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti na pět let, přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 3 T 66/2003, a další obsahově navazující rozhodnutí, a obviněný P. V. podle §248 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §40 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let při současném vyslovení dohledu nad obviněným, a podle §49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti na pět let. Kromě toho bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného J. M.
O odvoláních, která podali státní zástupce v neprospěch obviněných P. V. a J. M. a obvinění J. P., P. V. a J. M., bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2008, sp. zn. 6 To 89/2007. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Krajského soudu v Plzni podle §258 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušen ohledně obviněného P. V. jen ve výroku o trestu odnětí svobody a ohledně obviněného J. M. v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci těchto obviněných znovu rozhodnuto, přičemž obviněný P. V. byl podle §248 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a nově bylo rozhodnuto i o trestu u obviněného J. M. Odvolání obviněných J. P., P. V. a J. M., podaná proti výroku o vině i trestu, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění J. P. a P. V. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Každý z obviněných napadl tento rozsudek v celém rozsahu, který se ho týkal, především však v tom směru, že jím zůstal nedotčen výrok o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni.
Obviněný J. P. podal dovolání s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zahrnul námitky proti tomu, že Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl ve veřejném zasedání, které konal v jeho nepřítomnosti. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojil s námitkami proti tomu, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu, podle které se v případě prvního trestného činu zpronevěry sám stal obětí podvodného jednání jiných osob, a dále s námitkami proti tomu, že soudy jako druhý trestný čin zpronevěry posoudily prodej, který byl podle něho regulérní. Obviněný J. P. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný P. V. podal dovolání s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřoval v tom, že po určitou část řízení po zahájení trestního stíhání byl fakticky bez obhájce, protože ten nemohl práva obhajoby vykonávat z důvodů spočívajících na straně soudu, který obhájce ustanovil. Námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založil na tom, že jako trestný čin byl posouzen skutek, jehož podstatou byla obchodní transakce, která podle něho nevykazovala žádné právní ani ekonomické vady. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spojil s předchozími dovolacími důvody. Obviněný P. V. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby ho po zrušení obou rozsudků sám zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. u obviněného P. V.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
V posuzované věci šlo o případ nutné obhajoby jednak podle §36 odst. 3 tr. ř. s ohledem na trestný čin, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného P. V., jednak podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. s ohledem na omezení osobní svobody obviněného vazbou. Obviněný si obhájce nezvolil, nezvolila mu ho ani jiná oprávněná osoba, a proto mu ho dne 22. 6. 2004 ustanovil Okresní soud Plzeň – město. O této skutečnosti byl obhájce neformálně vyrozuměn policejním orgánem, který uvedeného dne konal výslech obviněného a doručil obhájci usnesení o zahájení trestního stíhání. Obhájce se ujal obhajoby, zúčastnil se dne 22. 6. 2004 výslechu obviněného a podáním ze dne 25. 6. 2004 požádal policejní orgán, aby byl vyrozumíván o všech vyšetřovacích úkonech. Listina, jejímž obsahem bylo ustanovení obhájce, byla obhájci doručena až dne 14. 7. 2004. Toto zpoždění je hodno kritiky, zvláště když podle námitek obviněného vedlo k tomu, že pokud se obhájce nemohl vykázat autentickým dokladem o svém postavení, neměl fyzický přístup k obviněnému, který byl ve vazbě a nacházel se ve věznici. Lze tedy akceptovat námitku, že v době do 14. 7. 2004 byl obhájce omezen ve výkonu obhajoby, neboť neměl fyzický přístup k obviněnému, a že obviněný byl z tohoto hlediska fakticky bez obhájce.
Uvedená okolnost ovšem neměla žádný vliv na to, že řízení jako celek si udrželo charakter spravedlivého procesu. Zřejmé je to ze skutečnosti, že podkladem odsuzujícího výroku se nestal žádný úkon, který by byl proveden v době od 22. 6. 2004 do 14. 7. 2004 a nebyl opakován v hlavním líčení za přítomnosti obhájce. Obviněný v dovolání ostatně ani netvrdil, že by se podkladem odsuzujícího výroku stal nějaký takový úkon a konkrétně poukázal jen na to, že obhájce nebyl vyrozuměn o tom, že dne 24. 6. 2004 bude Okresní soud Plzeň – město rozhodovat o vazbě obviněného. Tato okolnost rovněž nijak neovlivnila odsuzující výrok, jímž pak bylo rozhodnuto v hlavním líčení, zejména se podkladem tohoto výroku nestal výslech obviněného provedený při rozhodování o vazbě.
Není tedy žádný podklad k tomu, aby Nejvyšší soud za důvod zrušení napadeného rozsudku považoval to, že v době do 14. 7. 2004 byl fakticky znemožněn osobní kontakt obhájce s obviněným P. V.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. u obviněného J. P.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Obviněný J. P. v dovolání neuvedl žádné ustanovení, které podle něho mělo být porušeno namítaným postupem Vrchního soudu v Praze, který napadeným rozsudkem rozhodl ve veřejném zasedání konaném v jeho nepřítomnosti. Obviněný poukázal pouze na to, že Vrchnímu soudu v Praze zaslal omluvu své nepřítomnosti ze zdravotních důvodů a trval na své přítomnosti. Obviněný se v dovolání omezil na polemiku se zjištěním Vrchního soudu v Praze, že v době zahájení veřejného zasedání mu omluva obviněného nedošla.
Vrchní soud v Praze včas a řádně vyrozuměl obviněného J. P. o konání veřejného zasedání. Již z toho, že obviněný byl o veřejném zasedání v y r o z u m ě n , tj. že k němu nebyl předvolán, je zřejmé, že jeho účast při veřejném zasedání nebyla nutná (§233 odst. 1 tr. ř.). Přítomnosti obviněného při veřejném zasedání o odvolání se týká jen ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Z toho vyplývá, že konat veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného je vyloučeno jedině tehdy, pokud obviněný je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a pokud výslovně neprohlásí, že se účasti vzdává. Obviněný J. P. v době, kdy Vrchní soud v Praze konal veřejné zasedání, nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, takže vůbec nelze uvažovat o tom, že by bylo porušeno ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Nejde-li o případ, na který se vztahuje toto ustanovení, pak je z hlediska možnosti odvolacího soudu konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného bez významu jak důvod nepřítomnosti obviněného, tak okolnost, zda obviněný svou nepřítomnost omluvil či neomluvil. Je tedy bezpředmětné vést jakékoli další úvahy o tom, zda se obviněný omluvil včas, zda a kdy jeho podání s omluvou došlo odvolacímu soudu apod. Konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného J. P. neporušil Vrchní soud v Praze žádné ustanovení trestního řádu.
Uvedený postup Vrchního soudu v Praze nebyl ani zásahem do ústavně garantovaného práva obviněného J. P. na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ve veřejném zasedání před Vrchním soudem v Praze nebyly prováděny žádné důkazy a obhajoba obviněného byla zajištěna tím, že veřejnému zasedání byl přítomen jeho obhájce. Právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti neznamená, že obviněnému musí být umožněna přítomnost při všech stádiích trestního řízení nebo dokonce přítomnost při všech úkonech řízení. Smyslem tohoto práva je zaručit spravedlivý charakter procesu tím, že obviněnému se zejména umožní, aby se osobně vyjádřil k prováděným důkazům, přednesl svou obhajobu týkající se skutkové stránky věci, předložil svou vlastní verzi skutkového stavu a zaujal stanovisko i k právnímu posouzení věci. Toto bylo v daném případě obviněnému v plném rozsahu umožněno v hlavním líčení, které je z uvedených hledisek nejdůležitějším stádiem trestního řízení. Kromě toho obviněný ke své omluvě připojil vyjádření lékařky, která potvrdila jeho dlouhodobou pracovní neschopnost, konstatovala, že obviněný je léčen na kardiologii (po prodělaném infarktu), a doporučila odklad soudního jednání s paušálním odkazem na „stresové stavy“. U obviněného tedy nešlo o nějaké akutní onemocnění objektivně vylučující nebo znemožňující jeho přítomnost při veřejném zasedání, nýbrž o přetrvávající stav, který pokud by měl být uznán za přijatelný důvod omluvy, by prakticky natrvalo znamenal nemožnost provést veřejné zasedání. Jestliže za této situace bylo veřejné zasedání před Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím provedeno v nepřítomnosti obviněného, aniž tím bylo porušeno nějaké ustanovení trestního řádu, a jestliže v tomto veřejném zasedání nebyly prováděny žádné důkazy a nedošlo k žádným změnám ve skutkovém základu rozhodnutí ani v právním posouzení skutku, pak nelze činit závěr, že bylo porušeno právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. u obviněných J. P. a P. V.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soudy v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám, které jsou pouhou polemikou se skutkovými zjištěními soudů. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem dokazování apod.
V posuzovaném případě byl jako jeden trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Plzni, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. P. jako předseda představenstva obchodní společnosti B., a. s., M., v roce 2003 inicioval výrobu alkoholických nápojů (lihovin) mícháním studenou cestou u jiných podnikatelských subjektů, které tyto nápoje na základě uzavřených dohod vyráběly pro obchodní společnost B., a. s., M., avšak obviněný vyrobené lihoviny sám rozprodal odběratelům za ceny neobsahující spotřební daň a daň z přidané hodnoty, inkasovanou hotovost si ponechal a tím způsobil obchodní společnosti B., a. s., M., škodu ve výši 19 212 653,94 Kč, přičemž k zakrytí této své činnosti jednak uzavřel fingovanou smlouvu, podle které veškeré vyrobené lihoviny odebere obchodní společnost V. – E., spol. s r. o., se sídlem v P., jednak vystavil jménem obchodní společnosti B., a. s., M., fingované faktury, které měly dokládat prodej lihovin uvedené společnosti (bod 1 rozsudku Krajského soudu v Plzni).
Jako druhý trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. v případě obviněného J. P. a jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, 4 tr. zák. v případě obviněných P. V. a J. M. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Plzni, která v napadeném rozsudku akceptoval i Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. P. jako předseda představenstva obchodní společnosti B., a. s., M., obviněný P. V. jako jednatel obchodní společnosti G. s. F. A. G., spol. s r. o., P., a obviněný J. M. zmocněný k jednání za předsedu představenstva obchodní společnosti B., a. s., M., společně po vzájemné dohodě v lednu 2004 v úmyslu zmocnit se lihu uskladněného v areálu obchodní společnosti B., a. s., M., a tím získat líh nezatížený spotřební daní předstírali prodej tohoto lihu obchodní společnosti G. s. F. A. G., spol. s. r. o., P., k tomu účelu vyhotovili fiktivní a antedatované doklady, zejména kupní smlouvu a fakturu, přičemž část zásob lihu uskladnili v P., N. tř. a další část uskladnili na nezjištěných místech za účelem další manipulace a možného prodeje, ke kterému nedošlo v důsledku zásahu celního úřadu, a tím, že se takto zmocnili zásob lihu, způsobili obchodní společnosti B., a. s., M., škodu ve výši 39 817 140 Kč (bod 2 rozsudku Krajského soudu v Plzni).
Jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Plzni, s nimiž souhlasil i Vrchní soud v Praze, spočíval v podstatě v tom, že obviněný P. V. jako jednatel obchodní společnosti G. s. F. A. G., spol. s r. o., P., a obviněný J. M. společně po předchozí vzájemné domluvě v úmyslu vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty podali za obchodní společnost G. s. F. A. G., spol. s r. o., P., dne 27. 1. 2004 a dne 3. 3. 2004 za IV. čtvrtletí 2003 přiznání k dani z přidané hodnoty, v němž uplatnili nárok na nadměrný odpočet daně na výstupu ve výši 5 069 077 Kč, což doložili fiktivními a antedatovanými doklady, které měly prokázat, že obchodní společnost B., a. s., M., prodala dne 1. 12. 2003 obchodní společnosti G. s. F. A. G., spol. s r. o., P., 100 000 1. a. lihu, ačkoli k prodeji lihu ani k zaplacení kupní ceny ve skutečnosti nedošlo, avšak požadované plnění státu ve výši 5 069 077 Kč nebylo na základě rozhodnutí finančního úřadu poskytnuto (bod 3 rozsudku Krajského soudu v Plzni).
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají jen takové námitky, které lze interpretovat jako nesouhlas obviněných J. P. a P. V. s právním posouzením toho skutkového stavu, který zjistily Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze.
Ve vztahu k výroku o vině prvním trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 1 rozsudku Krajského soudu v Plzni) obviněný J. P. žádnou námitku podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod neuplatnil, neboť se jen snažil skutková zjištění soudů zvrátit tvrzením, že se sám stal obětí podvodu jiných osob a že se osobně v prodeji lihu nijak neangažoval. Ze strany obviněného jde o opakování obhajoby, kterou prezentoval jak v hlavním líčení, tak v podaném odvolání. Soudy obou stupňů se touto obhajobou zabývaly, provedené důkazy hodnotily mimo jiné i z toho hlediska, zda tuto obhajobu podporují či vyvracejí, a dospěly ke skutkovým závěrům, jimiž nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nesouhlas obviněného s těmito závěry tedy není dovolacím důvodem, zvláště když skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Ve vztahu k výroku o vině druhým trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 2 rozsudku Krajského soudu v Plzni) obviněný J. P. namítl v podstatě to, že šlo o regulérní prodej zásob obchodní společnosti B., a. s., M., jiné obchodní společnosti. Také obviněný P. V., u něhož byl skutek posouzen jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, 4 tr. zák., namítl, že šlo o běžnou obchodní transakci. Nejvyšší soud však nemohl konstatovat, že by se jednal o kriminalizaci obchodněprávního vztahu, neboť tomu brání zjištění soudů, že podstatou věci byl pouze předstíraný prodej lihu ze zásob obchodní společnosti B., a. s., M., že líh se vůbec nedostal do dispozice obchodní společnosti G. s. F. A. G., spol. s. r. o., P., a že obvinění si zajistili možnost volného nakládání s tímto lihem včetně možnosti prodat ho na vlastní účet. Úsudek, že šlo jen o předstíraný prodej, je plně slučitelný s namítanou existencí směnky, jejímž prostřednictvím měla být podle obviněných zaplacena kupní cena lihu. Za okolností, které zjistily soudy, směnka evidentně neplnila funkci skutečného platebního prostředku a její vystavení naopak bylo logickým postupem v rámci celé machinace z toho důvodu, že tím byla naplněna potřeba vyhnout se byť i jen předstíranému převodu peněz mezi subjekty, které navenek vystupovaly jako strany kupní smlouvy. Závěr soudů, že šlo o předstíraný prodej lihu, snadno obstojí i v konfrontaci s další namítanou okolností, totiž, že líh byl vyňat z exekuce vedené proti majetku obchodní společnosti B., a. s., M. Obvinění toho dosáhli v exekučním řízení jen na podkladě předložené kupní smlouvy, faktury a směnky, zatímco v trestním řízení byly prováděny ještě další důkazy směřující k objasnění všech okolností deklarovaného obchodu, přičemž ve světle výsledků tohoto dokazování se ukázalo, že ke skutečnému prodeji mezi oběma obchodními společnostmi nedošlo a že jednání obviněných směřovalo k tomu, aby si sami pro sebe zajistili možnost s lihem volně nakládat, včetně možnosti ho na vlastní účet prodat. Pokud obvinění zpochybňovali správnost skutkových zjištění, z nichž soudy vyvodily závěr, že šlo o předstíraný prodej lihu, jsou jejich námitky mimo rámec dovolacího důvodu. Soudy opřely svá zjištění o důkazy, při jejichž hodnocení nijak nepřekročily meze volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Mezi zjištěními soudů a důkazy není žádný rozpor, který by se dal považovat za tak extrémní, aby tato zjištění byla zcela nepodložená. Nesouhlas obviněných s tím, jak soudy při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Výrok o vině obviněného P. V. pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák. (bod 3 rozsudku Krajského soudu v Plzni) má společný základ s výrokem o jeho vině pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §248 odst. 1, 4 tr. zák. (bod 2 rozsudku Krajského soudu v Plzni). Také skutek, který byl posouzen jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák., se odvíjel od předstíraného prodeje lihu mezi obchodními společnostmi B., a. s., M., a G. s. F. A. G., spol. s r. o., P. Z důvodů, které Nejvyšší soud vyložil v předchozím odstavci tohoto usnesení, není namístě cokoli měnit ani na výroku o vině obviněného P. V. pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák., §148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. u obviněného P. V.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v dané věci použitelný ve variantě, která spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je vázán na některý z jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v daném případě na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. To mimo jiné znamená, že pokud je dovolání obviněného P. V. zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obdobně nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou dovolacím důvodem ani podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ani ta část dovolání, v níž obviněný P. V. odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy nemohla vést k žádné změně napadeného rozsudku.
Závěrem k dovoláním obviněných J. P. a P. V.
Nejvyšší soud neměl v dovoláních obviněných podklad k tomu, aby jakkoli zasahoval do napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a do rozsudku Krajského soudu v Plzni, který byl součástí řízení předcházejícího napadenému rozsudku. Proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněných a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec