ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.938.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 938/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. září 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněných K. H. , M. R. a P. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 6 To 24/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 1/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání K. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání M. R. a P. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2006, sp. zn. 48 T 1/2003, byl obviněný K. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., obviněný M. R. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a obviněný P. S. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný K. H. byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti v předmětu podnikání nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu na dobu pěti let. Obviněný M. Z. byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti v předmětu podnikání nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu na dobu pěti let. Obviněný P. S. byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák., a to i za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2004, č. j. 90 T 11/2004 – 124, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti v předmětu podnikání nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2004, č. j. 90 T 11/2004 – 124, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo ohledně těchto obviněných rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o obviněném P. B.
Obvinění spáchali trestné činy tím, že ad I. obvinění P. B., K. H. a M. Z. společně po předchozí vzájemné domluvě a v úmyslu dosáhnout odběrů pohonných hmot na faktury, prodloužení splatnosti těchto faktur, navýšení odběrů a následně takto odebrané pohonné hmoty neuhradit, v období od 24. 11. 2000 do 20. 12. 2000 v K. na M. odebrali od společnosti A., s. r. o., pohonné hmoty v hodnotě 27.875.977,- Kč, a to tím způsobem, že odběry pohonných hmot se na základě údajně ústně uzavřené smlouvy v měsíci květnu 2000 mezi obviněným M. R. a obviněným P. B., jako zástupcem ředitele společnosti A., s. r. o., fakturovaly od počátku odběrů, tj. ode dne 12. 5. 2000, na obviněného M. R., když výhradně obviněný P. B. dával obsluze stáčírny pokyny k výdeji pohonných hmot fakturovaných na osobu obviněného M. R., a to i v době, kdy vedení firmy A. dalo výslovný pokyn, že závazky obviněného M. R. je nutno snížit, a to přinejmenším omezeným výdejem pohonných hmot, přičemž od samého počátku takto uskutečňovaných odběrů byl skutečným odběratelem převážné většiny takto odebraných pohonných hmot obviněný K. H., který však měl z důvodu minulých neuhrazených závazků zákaz odběrů pohonných hmot u společnosti A., přičemž tento pohonné hmoty dále prodával za nižší cenu, než byla cena odběrní od společnosti A., čímž neuhrazením takto odebraných pohonných hmot způsobili poškozené společnosti A. škodu ve výši nejméně 27.875.977,- Kč; ad II. obvinění P. B. a P. S. společně po předchozí vzájemné domluvě a v úmyslu takto odebrané pohonné hmoty neuhradit uzavřel dne 2. 12. 2001 obviněný P. S. jako jediný jednatel a společník společnosti 1. č.-r. s., spol. s r. o., pod záminkou dosažení snížení dluhu obviněného P. B. u společnosti E., s. r. o., z předchozích obchodů se zástupci společnosti E., kupní smlouvu na dodávky pohonných hmot pro společnost 1. č.-r. s., přičemž obviněný B. jednal za tuto společnost na základě plné moci ze dne 30. 11. 2001, vystavené obviněným P. S., i zmocnění v kupní smlouvě a následně odebírali u společnosti E. pohonné hmoty, které obratem prodávali dalším odběratelům, zejména pak společnosti R. O., s. r. o., za ceny nižší než byly nákupní ceny od společnosti E., přičemž takto odebrané pohonné hmoty v období od 23. 1. 2002 do 8. 2. 2002 v hodnotě 3.990.022,90 Kč, již neuhradili, a to přesto, že od svých odběratelů dostali kupní ceny uhrazeny a tyto finanční prostředky použili pro vlastní potřebu, čímž poškozené společnosti E., s. r. o., způsobili škodu v celkové výši nejméně 3.990.022,90 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podali všichni obvinění odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 6 To 24/2007, podle §258 odst. 1 písm. d), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu týkajícím se obviněného P. S. a ve výroku, jimž byla podle 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému P. S. uložena povinnost zaplatit poškozenému G. C. L., a. s., na náhradě škody částku 119.264,- Kč a dále ve výroku, kterým byla společnost G. C. L. a. s. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému P. S. při nezměněném výroku o vině uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ho zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti v předmětu podnikání nákup, prodej a skladování paliv a maziv včetně jejich dovozu na dobu pěti let. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných K. H., M. R. a P. B. jako nedůvodná zamítl. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali obvinění K. H., M. Z. a P. S. prostřednictvím svých obhájců řádně a včas dovolání.
Obviněný K. H. v dovolání uvedl, že pokud jde o právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., není si ani v nejmenším vědom toho, že by po předchozí vzájemné dohodě s ostatními obviněnými v úmyslu dosáhnout od společnosti A., s. r. o., odběrů pohonných hmot, tuto společnost uvedl v omyl a na její úkor se obohatil. Celé dokazování pak podle něj pouze konstatovalo, že neuhradil splatné pohledávky za odebrané zboží, a to ve výši, která koresponduje i s jeho účetními doklady. Obviněný dále namítal, že mu v řízení před soudem prvního stupně, ale ani před soudem druhého stupně nebyl prokázán přímý, popřípadě nepřímý úmysl spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. V tomto směru nebyl údajně před soudy proveden jediný přímý nebo nepřímý důkaz. Domnívá se proto, že mu nebyl prokázán úmysl spáchat uvedený trestný čin. Trestní řízení podle něj naopak prokázalo jeho snahu svým závazkům plně dostát. Skutečnost, že nebyl ani při nejlepší vůli schopen předmětné závazky uhradit v plném rozsahu, svědčí podle obviněného pouze o tom, že nedokázal zcela objektivně odhadnout vlastní podnikatelské riziko, a to zejména s ohledem na reálnou ekonomickou situaci v České republice. Dodal, že své závazky nikdy nepopřel a činil vždy všechna potřebná opatření ve vztahu ke svým věřitelům. To, že nebyl schopen odhadnout veškeré objektivní souvislosti při výkonu svého podnikání, však není podle obviněného podnět k tomu, aby byla navíc splněna hmotně právní podmínka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněný je přesvědčen o své nevině a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 6 To 24/2007, a zprostil ho obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný M. Z. dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku shledává zejména ve skutečnosti, že popis skutku neobsahuje veškeré skutkové okolnosti pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Skutková věta obsahuje konstatování, že obvinění měli způsobit škodu na cizím majetku, že měli využít něčího omylu či zamlčet podstatné skutečnosti, avšak podle obviněného vůbec neobsahuje údaj o tom, kdo tímto jednáním měl být obohacen, tedy zda všichni spoluobvinění nebo jen některý z nich či někdo jiný. Skutková věta by pak podle obviněného měla obsahovat údaj, že „částku získanou z takto uskutečněného prodeje pohonných hmot si obvinění mezi sebou rozdělili“, případně „o tuto částku se obohatil obviněný K. H.“ či podobně. Teprve v právní větě napadeného rozhodnutí je uvedeno, že „společným jednáním ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že …“. Obviněný namítal, že o tom, že měl sám sebe obohatit a v jakém rozsahu, není v odůvodnění rozsudku ani slovo. Na tento nedostatek obviněný údajně opakovaně upozorňoval. Ze skutkové věty obžaloby nelze podle něj zjistit, kdo měl být obohacen, z právní věty pak vyplývá, že měli být obohaceni všichni spoluobvinění. Nesprávné posouzení skutku pak podle obviněného spočívá také v nesprávném posouzení otázky spolupachatelství na daném trestném činu. O spolupachatelství více pachatelů lze hovořit pouze tehdy, pokud jejich jednání je vedeno stejným úmyslem, sleduje společný cíl. Soudy obou stupňů se tímto „cílem“ údajně vůbec nezabývaly a nemohly tak učinit správný závěr v otázce spolupachatelství. V průběhu trestního řízení obviněný opakovaně poukazoval, že z trestné činnosti spoluobviněného H. neměl žádný majetkový profit a neměl zájem na tom, aby H. dodávky pohonných hmot neuhradil. Naopak jeho zájmem bylo bezproblémové odbírání pohonných hmot ze strany H., neboť měl z takto prováděného obchodu marži 0,10 Kč za litr pohonných hmot odebraných H. Zopakoval, že soudy se otázkou, kdo měl být trestnou činností obohacen vůbec nezabýval. Přitom tato otázka je podle obviněného základním předpokladem pro zjišťování pachatelství trestného činu. Obviněný zdůraznil, že není pachatelem ten, kdo svým jednáním sice naplní některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, avšak nečiní tak v úmyslu dosáhnout inkriminovaného cíle. Obviněný uvedl, že nikdy nepopíral, že po vzájemné domluvě s K. H. došlo k odbírání pohonných hmot na jeho jméno i ve prospěch K. H., přičemž na takové domluvě nelze podle něj shledávat nic trestného a vzniklá škoda nemůže být v příčinné souvislosti s takovýmto jednáním.
Obviněný M. Z. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Obviněný současně požádal o přerušení výkonu trestu, neboť se žádného úmyslného trestného činu nedopustil a je přesvědčen, že pokud by soudy pečlivě zvažovaly provedené důkazy, nemohly by dospět v jeho případě k odsuzujícímu rozsudku.
Obviněný P. S., své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutkový stav věci, což mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku. Obviněný v úvodu svého mimořádného opravného prostředku odkázal na svoji obhajobu před soudy obou stupňů. Uvedl, že to byla společnost E., s. r. o., která si ho najala pro vymáhání dluhů. Toto byla jeho hlavní činnost. Byl požádán, aby společně s obviněným B. začal prodávat naftu. Obviněný podotkl, že tímto jednáním nechtěl nikoho podvést a sám celou záležitost předestřel tak, že to byli pánové J. a B., kteří ho navedli k tomu, že mu budou prodávat naftu, aby se snížil dluh vůči panu B. Obviněný rozhodně nesouhlasí s tvrzením pánů J. a B. ohledně výše dluhu. Podle obviněného by tento měl činit cca 2.900.000,- Kč. Obviněný dále odkázal na skutečnosti ohledně 1. č.-r. s., které uvedl před nalézacím soudem. Uvedl, že byl učiněn ekonomický rozbor ohledně úhrady dluhu a celková jejich obchodní politika směřovala k tomu, aby byl dluh umořen. S tímto důkazem se zejména odvolací soud podle obviněného dostatečným způsobem nevypořádal. Uvedl, že pokud byla prodejní cena pohonných hmot nižší než nákupní, tak v tomto směru v počátku to mělo činit podstatnou akvizici, která by v budoucnu dospěla k tomu, že by byl o zboží zájem, a to větší než se předpokládalo a z toho by mohl být dluh umořován, neboli celková obchodní politika nesměřovala ke způsobení škody, ale z hlediska dlouhodobého k dosažení zisku. Touto otázkou se však soudy podle obviněného náležitě nezabývaly a řádně se nevypořádaly s jeho obhajobou. Na základě zjištěného skutkového stavu obviněný namítal, že skutek, v němž je spatřován trestný čin, nenaplňuje znaky tohoto trestného činu a rozhodnutí soudů obou stupňů lze v otázce právní kvalifikace považovat za nesprávná. Zdůraznil, že ve světle provedených důkazů nenaplňuje jeho jednání znaky trestného činu, a to jak z pohledu formální stránky, tak z pohledu materiální stránky, neboť společenská nebezpečnost jeho jednání nedosahuje takového stupně, aby toto jednání mohlo být kvalifikováno jako trestný čin.
Obviněný P. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že dovolání obviněných P. S. a M. R. se opírají o námitku nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která byla podle státní zástupkyně kvalifikovaným způsobem uplatněna pouze v případě posledně uvedeného obviněného. Dovolání obviněného K. H. dokonce ani nevykazuje předepsané obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., neboť se neopírá o žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. ani o námitku nesprávného právního posouzení skutku, která by v souvislosti s použitou dovolací argumentací připadala do úvahy. Uvedený obsahový nedostatek předmětného dovolání nebyl odstraněn ani jeho doplněním ze dne 6. 2. 2008. Jen pro případ podstatně zvýšené míry tolerance dovolacího soudu v uvedeném směru by bylo možno přistoupit k posouzení další formální otázky, kterou je dovolací přezkum podmíněn - otázky kvalifikovanosti uplatněné dovolací argumentace jmenovaného odsouzeného. Obviněný H. ve svém dovolání poukázal na rozsáhlé dokazování s tím, že po subjektivní stránce mu nebyl prokázán ani přímý ani nepřímý úmysl spáchat trestný čin podvodu, a to ani nepřímým důkazem. Zdůraznil, že podle jeho názoru celý problém spočíval v tom, že nebyl ani při nejlepší vůli schopen předmětné závazky v plném rozsahu uhradit, že nedokázal zcela objektivně odhadnout vlastní podnikatelské riziko. Podle názoru státní zástupkyně však takto odůvodněná námitka nedostatku zavinění není uplatněna kvalifikovaným způsobem. Po stránce skutkové totiž vychází výhradně z povahy takové společensky žádoucí činnosti, která je co do své podstaty vymezena v §2 odst. 1 obchodního zákoníku a tedy jednoznačně přehlíží ty přisouzené skutkové okolnosti, na jejichž podkladě byl obviněný uznán vinným. Je tedy zřejmé, že za daného stavu věci nemohl obviněný po obsahové stránce naplnit jím použitý důvod dovolání a navíc jeho námitka není podřaditelná ani pod další důvody dovolání, uvedené v §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. tak, aby byly splněny obecné předpoklady obsahového přezkoumání jeho dovolání. Dále uvedla, že takto skutkově odůvodněná námitka nedostatku zavinění obviněného ani není způsobilá vyvolat stav výjimečné přípustnosti zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, ke kterému by bylo možno přistoupit až za splnění podmínky jeho zřejmého nesouladu se způsobem jeho právního posouzení. Nelze podle ní přisvědčit námitce K. H., že v daném případě nedokázal odhadnout vlastní podnikatelské riziko, a proto není naplněna podmínka trestnosti jeho jednání, spočívající v jeho zavinění. Taková námitka rozhodný skutkový stav věci zcela přehlížející, nemůže být podle státní zástupkyně spojována s kvalifikovaným způsobem naplnění jediné do úvahy připadající právní námitky - námitky nesprávného právního posouzení skutku, jejíž vyjádření, jakož i zákonné pojmenování odpovídajícího důvodu dovolání - jak již bylo konstatováno shora, zcela chybí.
Pokud jde o obviněného M. R. namítl, že nesprávné právní posouzení svého jednání spatřuje v posouzení otázky spolupachatelství, pak je třeba podle státní zástupkyně v návaznosti na podstatné okolnosti jednání ad I. výroku o vině, odkázat především na důkazně podložená skutková zjištění, shrnutá na č. l. 93 rozsudku nalézacího soudu a rozvedená na č. l. 13 – 18 rozsudku odvolacího soudu. Z nich je zřejmé, že na jednání všech tří na skutku participujících osob a tedy i na jednání M. R., nepochybně lze nahlížet jako na články pomyslného řetězce na sebe navazujících činností, které byť jen přispěním i v podřízené roli směřovaly k dosažení společného trestného záměru, kterým byl podvodný a ke škodě dodavatelské obchodní společnosti uskutečňovaný odběr pohonných hmot. Spolupachatelská role obviněného R. pak podle státní zástupkyně spočívala v předem dohodnutém a tedy zcela vědomém propůjčení jeho osobní totožnosti tak, aby v postavení odběratele pohonných hmot fiktivně vystupoval ve stále ještě důvěryhodném postavení nového obchodního partnera on, namísto jejich skutečného a na úkor poškozené obchodní společnosti již zadluženého odběratele K. H. O něm věděl, že odebrané pohonné hmoty včas a řádně, resp. vůbec nehradí, resp. takový stav věci mu musel být nepochybně znám a on oproti skutečnosti svému dodavateli tvrdil, že odběratelská zemědělská družstva jsou vůči němu v prodlení s placením. Za takovou „službu“ pobíral od H. odpovídající „honorář “. Proto za stavu, že jednal za splnění zákonných podmínek §9 odst. 2 tr. zák., podílel se i on v předem dohodnutém souhrnu činností zbývajících spolupachatelů na způsobení škodlivého následku. Zpochybnění příčinné souvislosti v uvedeném směru tak nelze s úspěchem namítat pouze v odkaze na jeho dílčí - nikoliv však samostatné - jednání. Stejně tak mu v návaznosti na zcela správně přisouzenou formu jeho trestné součinnosti nelze přisvědčit, pokud v popisu skutkové věty postrádá konkretizaci přisouzeného znaku „obohatil sebe“, jestliže popsaným způsobem přispěl k podvodnému odběru pohonných hmot ve prospěch svého spolupachatele K. H., o kterém věděl, že je dále prodával za nižší než odběrní cenu, aniž by proplácením jeho (zprostředkovatelských) faktur již znějících na jméno tohoto konečného odběratele byla zajištěna úhrada odebraného zboží.
Podle státní zástupkyně ani dovolání obviněného P. S. neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání, jestliže při namítané nesprávnosti právního posouzení skutku, spočívající v nedostatku jeho zavinění, jakož i v nedostatku materiální podmínky trestnosti jeho jednání, poukazoval na jinou, než zjištěnou motivaci jeho jednání. Takovou dovolací argumentaci nelze podrobit dovolacímu přezkumu, a to ani za výjimečně judikované podmínky extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a na jejich podkladě přijatými právními závěry, jejíž splnění by v daném případě ani nemohlo být s úspěchem namítáno. Proto nad rámec řízení o dovolání připomněla, že jak z popisu skutku obviněných vyplynulo, byla namítaná motivace jejich jednání, směřující k objektivně nereálnému - dosažení snížení dluhu P. B., jen záminkou k oklamání poškozené dodavatelské společnosti E., s. r. o., za stavu, že se obviněný P. S. postavil do role nového a předchozími dluhy dosud nezatíženého odběratele této obchodní společnosti a prostřednictvím plné moci udělené P. B. k odběru pohonných hmot, mu zajistil přístup k této obchodní komoditě od uvedeného odběratele, který již měl „zablokován“. Tím také zajistil možnost následného a společně realizovaného obchodu s takto odebraným zbožím, které bylo bez úhrady fakturované kupní ceny dále prodáváno tzv. pod cenou a tedy za daného stavu věci „se ziskem“ na jejich straně, dosaženého na úkor jejich jednáním poškozené dodavatelské společnosti E., s. r. o.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněných P. S. a K. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Obviněný P. S. ve svém vyjádření k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nesouhlasí s jejím názorem, že jím uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na svých námitkách setrvává s tím, že soudy obou stupňů dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným právním závěrům, pokud ho uznaly vinným. Ve světle provedených důkazů nenaplňuje jeho jednání znaky trestného činu, a to jak z pohledu formální stránky, tak z pohledu materiální stránky, neboť společenská nebezpečnost jeho jednání nedosahuje takového stupně, aby tato jednání mohla být kvalifikována jako trestný čin.
Pokud jde o dovolání obviněného K. H. Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání neoznačil žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., o který se dovolání opírá. Obviněný však nebyl soudem prvního stupně podle §265h odst. 1 tr. ř. vyzván k odstranění vady dovolání spočívající v neuvedení odkazu na konkrétní důvod dovolání podle §265b tr. ř. Nejvyšší soud tedy posoudil dovolání podle obsahu a shledal, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když k právní kvalifikaci namítá, že mu nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného H. ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Je nutné podotknout, že shodné námitky obviněný uplatnil již ve svém odvolání a soud druhého stupně se jimi zabýval a vypořádal se s nimi.
Obviněný svými námitkami, že si ani v nejmenším není vědom, že by po předchozí domluvě společně s ostatními obviněnými a v úmyslu dosáhnout odběru PHM, uvedl danou obchodní společnost v omyl, na její úkor se obohatil a spáchal uvedený trestný čin, že měl naopak vždy snahu svým závazkům dostát, že pouze neodhadl vlastní podnikatelské riziko, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Přes řádné zdůvodnění soudů obou stupňů i nadále setrvává na své verzi průběhu skutkového děje a zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, která jsou pro právní posouzení jeho jednání podstatná. Těmito námitkami zaměřenými na změnu rozhodných skutkových zjištění se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkou obviněného týkající se subjektivní stránky trestného činu podvodu. Obviněný v této souvislosti uvedl, že považuje svou vinu za neprokázanou, má za to, že v průběhu řízení nebyl proveden jediný důkaz, kterým by mu byl prokázán úmysl. Je zřejmé, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Zde je ovšem zřejmé, že uvedenou námitku lze posuzovat jako součást již shora uvedených námitek skutkových, jejichž cílem bylo ve své podstatě docílit změny skutkového stavu věci, když jeho obhajoba v tomto směru byla v průběhu trestního řízení vyvrácena. Za těchto okolností pak pouhý odkaz na problematiku hmotně právní, nemůže být považován za právně relevantní námitku naplňující důvod dovolání. Podstatou těchto dovolacích námitek je tak snaha obviněného zvrátit skutkové zjištění soudu prvního stupně a z takto změněného skutkového stavu pak dovozuje následně, že mu úmysl nebyl prokázán. Dovolací soud ale při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný se těmito námitkami domáhá změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil. Nejvyšší soud ani neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolání obviněného K. H. je podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný M. Z. dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku shledává ve skutečnosti, že popis skutku neobsahuje veškeré skutkové okolnosti pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Skutková věta podle obviněného neobsahuje údaj o tom, kdo tímto jednáním měl být obohacen, tedy zda všichni spoluobvinění nebo jen některý z nich či někdo jiný. Nesprávné posouzení skutku podle obviněného spočívá také v nesprávném posouzení otázky spolupachatelství na daném trestném činu. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že není pachatelem ten, kdo svým jednáním sice naplní některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, avšak nečiní tak v úmyslu dosáhnout inkriminovaného cíle.
K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. O společné jednání jde i tehdy, kdy každý ze spolupachatelů svým jednáním uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je pak naplněna souhrnem jednání spolupachatelů. Stačí přitom i částečné přispění k trestné činnosti. Rozhodující je, že jednání všech spolupachatelů je vedeno stejným úmyslem a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Institut spolupachatelství je konstruován tak, že každý ze spolupachatelů odpovídá za celý následek, jako by čin spáchal sám.
Je nepochybné, že tento princip byl správně aplikován i v posuzovaném případě a o spolupachatelství obviněného M. R. není pochyb. Ze skutkové věty pod bodem ad I. výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný R. na základě dohody a zcela vědomě na své jméno odebíral pro obviněného H. pohonné hmoty od společnosti A., s. r. o. , ačkoli věděl, že obviněný H. odebrané pohonné hmoty u této společnosti nehradil a byl pro jeho osobu stanoven zákaz odběrů pohonných hmot u této společnosti. Tímto jednáním obvinění uvedli společnost A., s. r. o., v omyl a dosáhli tak odběrů pohonných hmot, ke kterým by společnost A., s. r. o., za znalosti skutečného stavu věci, nesvolila. Obviněný H. poté ani obviněnému R. za odebrané pohonné hmoty řádně a včas nehradil, čímž docházelo ke zvyšování dluhu obviněného R., který však v rozporu se skutečností tvrdil, že jiní odběratelé (zemědělská družstva) jsou vůči němu v prodlení s placením. Z jednání obviněných vyplývá dohoda mezi nimi ohledně jednotlivých odběrů pohonných hmot a jejich vědomost o tom, že část odběrů nebude dodavatelské společnosti A., s. r. o. uhrazena. Také Nejvyšší soud souhlasí s tím, že na jednání všech obviněných (viz ad I. výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně) je nutno nahlížet jako na články řetězce na sebe navazujících činností, které směřovaly k dosažení společného záměru (cíle), kterým byl podvodný a ke škodě společnosti A., s. r. o., uskutečňovaný odběr pohonných hmot. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
Zjevně neopodstatněná je také námitka obviněného, že skutková věta výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje údaj o tom, kdo měl být jednáním obviněných obohacen. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Jak již bylo uvedeno výše, je institut spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. konstruován tak, že každý ze spolupachatelů odpovídá za celý následek, jako by čin spáchal sám. Z popsaného jednání je zřejmé, že obvinění společným jednáním, a to podvodným odběrem pohonných hmot od společností A., s. r. o., ke škodě této společnosti sebe podvodně a neoprávněně obohatili. Škodu způsobili obvinění společně a je nerozhodné, jak se ziskem naložili, či jak si zisk rozdělili. Námitka obviněného proti odůvodnění rozhodnutí soudů je pak podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustná.
Na základě shora uvedeného shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného M. R. zjevně neopodstatněným.
Pokud jde o dovolání obviněného P. S. opírající se rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že obviněný založil své námitky z velké části na námitkách skutkové povahy. Obviněný soudům vytýkal, že nesprávně posoudily skutkový stav věci, že to byli pánové J. a B., kdo ho navedli k prodávání nafty, brojil proti výpovědím těchto svědků ohledně výše dluhu, dával k posouzení ekonomický rozbor ohledně úhrady dluhu s tím, že se soudy s tímto důkazem jakož ani s jeho obhajobou dostatečným způsobem nevypořádaly.
Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení §265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Za právně relevantní shledal Nejvyšší soud toliko námitku, kterou obviněný P. S. v obecné rovině tvrdí, že skutek, v němž je spatřován trestný čin, nenaplňuje znaky trestného činu, a to jak z pohledu formální stránky, tak z pohledu materiální stránky. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že se obviněný P. S. dopustil spolupachatelství trestného činu podvodu podle §9 odst. 2 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.].
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že při posouzení jednání obviněného pod bodem ad II výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se zabývaly jak otázkou naplnění formálních znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (včetně jeho kvalifikované skutkové podstaty), tak i otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální podmínkou jeho trestnosti a v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily závěr, že jednání obviněného naplňuje všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu spáchaného formou spolupachatelství. Obviněný P. S. (společně s obviněným P. B. po předchozí domluvě) uzavřel jako jednatel společnosti 1. česko-ruská společnost, spol. s r. o., smlouvu se společností E., s. r. o., o dodávkách pohonných hmot, v úmyslu takto odebrané pohonné hmoty neuhradit. Spolu s obviněným B. pak obratem tyto pohonné hmoty prodávali za nižší ceny než byly nákupní. Finanční částky získané prodejem pohonných hmot však dodavateli neuhradili, ale použili je pro vlastní potřebu. Je nepochybné, že jednáním obviněného P. S. byly naplněny všechny formální znaky uvedeného trestného činu. Námitka obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná.
Totéž platí i o jeho obecné námitce o nedostatku potřebného stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání. Ta je podle §3 odst. 4 tr. zák. dána zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V daném případě nelze přehlédnout, že se obviněný trestné činnosti dopustil v přímém úmyslu, promyšleně a po pečlivé přípravě a jak vyplývá i z obsahu dovolání, do současné doby považuje své jednání za naprosto normální v obchodním styku. Vyhýbal se jednání se společností E., s. r. o., ohledně zaplacení dluhu. Vedle způsobu provedení činu a míry zavinění obviněného pak nelze přehlédnout ani skutečnost, že svým jednáním způsobil škodu ve výši téměř 4.000.000,- Kč, která několikanásobně převyšuje značnou škodu, jako znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Tyto skutečnosti vylučují, aby byla společenská nebezpečnost jednání obviněného hodnocena pouze jako nepatrná a ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák., aby se nejednalo o trestný čin. Tato námitka je proto také zjevně neopodstatněná.
Na základě shora uvedeného tedy Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného K. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. a dovolání obviněných M. R. a P. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud nerozhodoval o přerušení výkonu rozhodnutí ohledně obviněného M. R., neboť předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. zák. návrh na přerušení výkonu trestu nepodal. K postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš