ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.949.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 949/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 8. 2008 o dovolání obviněného M. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 5 To 64/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 133/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 2 T 133/2007, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušení dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Břeclavi skutek, který podle jeho zjištění spočíval podstatě v tom, že obviněný M. M. dne 12. 8. 2006 ve 12,00 hodin řídil jízdní kolo po účelové komunikaci mezi obcemi L. a N., okr. B., avšak nevěnoval se plně řízení, přejel do levé části komunikace v okamžiku, kdy v protisměru projížděl na jízdním kole poškozený J. Š., který v důsledku střetu upadl vpravo na krajnici a utrpěl zranění levého loktu, podrobně popsané ve výroku o vině.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 5 To 64/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl v celém rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že ačkoli byl uznán vinným trestným činem, jehož zákonným znakem je porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, není ve výroku o vině uvedeno, kterou povinnost měl porušit a který zákon ji ukládá. V rámci dalších námitek obviněný zpochybnil příčinnou souvislost mezi svým jednáním a zraněním poškozeného jako vzniklým následkem. Zdůraznil, že šlo o kolizi dvou cyklistů, a označil to za specifický způsob vzniku zranění poškozeného, při kterém je třeba zvážit chování obou účastníků. Vyjádřil názor, že soudy se jednostranně zaměřily na hledání příčin kolize na jeho straně a nezabývaly se způsobem jízdy poškozeného. Uvedl, že od poškozeného bylo v dané konkrétní situaci namístě očekávat zvýšenou pozornost, snížení rychlosti a zajetí blíže k pravému okraji komunikace. Podle těchto námitek byla kolize způsobena tím, jak místem projížděl poškozený. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že napadené usnesení je vadné, avšak dospěl k závěru, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a spáchá čin proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Obviněnému je třeba přisvědčit v tom, že porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona je zákonným znakem trestného činu, jímž byl uznán vinným, a že ze skutkové části výroku o vině by mělo být proto patrno, jakou povinnost obviněný porušil a kterým ustanovením kterého zákona mu byla tato povinnost uložena. To ve výroku o vině skutečně není uvedeno. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Břeclavi však výslovně vyplývá, že tento soud považoval za porušené ty povinnosti, které obviněnému ukládají ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), §11 odst. 1, §16 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Tyto povinnosti pokládal Okresní soud v Břeclavi za důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. S tím se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně.
Evidentně nejde o situaci, že by soudy vůbec nezjistily a nekonkretizovaly, které povinnosti obviněný porušil a kterým zákonem byly tyto povinnosti uloženy. Jde jen o to, že toto zjištění, které jinak Okresní soud v Břeclavi učinil a v odůvodnění rozsudku podrobně vyložil, nebylo pojato do popisu skutku, jak je uveden ve výroku. Vadou rozsudku tedy není absence relevantního zjištění, nýbrž jen nedostatek jeho vyjádření v popisu skutku ve výroku o vině.
Pokud by za tohoto stavu měla být uvedená vada odstraněna, bylo by třeba dovolání meritorně projednat, zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Brně, zrušit rozsudek Okresního soudu v Břeclavi jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušit také další obsahově navazující rozhodnutí a přikázat Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přitom Okresní soud v Břeclavi by zjištění, které již učinil a vyjádřil v odůvodnění rozsudku, pouze formálně přenesl také do popisu skutku uvedeného ve výroku o vině. Je zcela zřejmé, že odstranění vytýkané vady by nemohlo mít prakticky žádný vliv na postavení obviněného. Vytýkaná vada se týká otázky, která nečiní v soudní praxi žádné obtíže a byla již dávno jasně vyřešena.
V ostatních směrech je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, nehledě na to, že se z podstatné části zakládá na námitkách mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu.
Ke střetu obviněného a poškozeného došlo na komunikaci, která byla 3 metry široká, v rovném a přehledném úseku a za okolností, kdy se míjely dvě skupiny pohybujících se osob. V jednom směru jel obviněný na kole a před ním se v tomtéž směru pohybovaly dvě chodkyně na kolečkových bruslích (manželka obviněného a její sestřenice), v protisměru jel poškozený na kole a za ním v tomtéž směru jela na kole jeho společnice.
Pro posouzení věci je významné zjištění Okresního soudu v Břeclavi, že obviněný vybočil do levé poloviny komunikace nenadále v době, kdy objížděl chodkyně pohybující se na kolečkových bruslích v jeho směru a kdy je v protisměru zároveň míjel poškozený. Obviněný při tomto manévru vybočil zhruba do středu levé poloviny komunikace. S ohledem na to, že komunikace byla široká 3 metry, šlo o vybočení, při kterém se obviněný ocitl asi 75 centimetrů od levého okraje komunikace. Obviněný před zahájením popsaného jízdního manévru vůbec nezaregistroval cyklisty přijíždějící v protisměru. Tato okolnost je vysvětlitelná tím, že při kontrole situace před sebou se omezil jen na sledování pohybu chodkyň na kolečkových bruslích, kterým se hodlal vyhnout, a zároveň kontroloval situaci za sebou, evidentně z toho hlediska, zda sám již případně není předjížděn. Z těchto zjištění vyplývá, že nenadálé vybočení obviněného do levé poloviny komunikace, kde právě jel v protisměru poškozený, bylo jedinou příčinou srážky a zranění poškozeného a že poškozený nemohl na přítomnost obviněného ve svém jízdním směru nijak reagovat.
Při těch skutkových zjištěních, která učinil Okresní soud v Břeclavi a z kterých v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Brně, je příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a zraněním poškozeného jasná. Nejvyšší soud neměl důvodu k tomu, aby z podnětu námitek, jimiž obviněný zpochybňoval příčinnou souvislost mezi svým jednáním a následkem, do výroku o vině jakkoli zasahoval.
Nejvyšší soud musí připomenout, že se otázkou správnosti právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily oba soudy. Pokud je dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, rozumí se tím právní posouzení toho skutkového stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli právní posouzení jiného skutkového stavu, jehož zjištění se domáhá dovolatel. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovoláním je možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Vzhledem k zásadám vyplývajícím z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat v případě extrémního rozporu mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů apod. V posuzované věci se o extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními soudů rozhodně nejedná, protože skutková zjištění soudů mají logické zakotvení v provedených důkazech, mají na jejich obsah jasnou logickou vazbu a nijak nevybočují z rámce zásad volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). To, že obviněný s těmito zjištěními nesouhlasí a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tudíž nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž se obviněný snažil prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu, založenou na tvrzení, že ke srážce s poškozeným nedošlo, že poškozený spadl a zranil se sám v důsledku vlastního prudkého brzdění v rámci své opožděné reakce a že poškozený měl dostatek času na to, aby na situaci přiměřeně reagoval způsobem, který by jeho zranění zabránil.
Z důvodů, které jsou zřejmé z předchozích částí tohoto usnesení, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec