ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1004.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1004/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání obviněného V. O., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 6 To 27/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 12/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 53 T 12/2007, byl obviněný V. O. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., jichž se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že v B. dne 28. 5. 2007 kolem 9.30 hodin vnikl po vykopnutí vstupních dveří do bytu v 6. poschodí domu na ulici J., který má v pronájmu V. Č., v ložnici fyzicky napadl v posteli ležícího R. Z., kterého udeřil do těla skleněnou vázou, poté došlo k vzájemné potyčce, při které obviněný vzal z pultu v obývacím pokoji nůž o celkové délce přibližně 30 cm a poškozeného třikrát bodl do těla, čímž mu způsobil bodně-řeznou ránu vlevo na hrudníku v krajině přední podpažní řasy o délce asi 4 cm a hloubce asi 18 cm, bodně řeznou ránu na hrudníku vlevo od mečíku hrudní kosti v délce asi 3 cm a hloubce asi 5 cm a bodně-řeznou ránu na zevní ploše pravé paže, a s ohledem na charakter použitého nože, místo bodnutí do těla poškozeného a intenzitu síly užité k bodnutí věděl, že poškozeného může usmrtit. Dále mu způsobil dvě řezné ranky na pravém lokti délky 1 a 0,5 cm, otok a krevní výron na pravém lokti a jiná zranění, poškozený byl hospitalizován a operován na ARO Ú. n. v B., přičemž ke smrtelnému následku nedošlo jen shodou okolností, neboť při takovém útoku bylo velké riziko vzniku vážného až život ohrožujícího zranění, přičemž tato událost se odehrála den poté, co formou SMS zpráv V. Č. a R. Z. vyhrožoval smrtí a invalidním vozíkem.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §219 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný V. O. odvolání, které zaměřil proti výroku o vině i trestu, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 6 To 27/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Prostřednictvím obhájce JUDr. M. K. podal obviněný proti tomuto usnesení vrchního soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu vraždy, neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že obviněný jednal s úmyslem usmrtit jiného, a to ani v úmyslu nepřímém. Jak nalézacím tak i odvolacím soudem nebylo úmyslné jednání prokázáno, a soudy nebylo vyvráceno ani to, že se jednalo o vzájemný stupňující se konflikt, který vyvrcholil rvačkou. Obviněný se neztotožnil s právními závěry obou soudů, že po subjektivní stránce byla naplněna skutková podstata pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., ani s jejich argumentací k této otázce v odůvodnění napadených rozhodnutích rozvedenou. K tomu, aby soud došel k závěru, že jednal v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit, nepostačuje, že bodl napadeného do prsou, nýbrž je zapotřebí pro rozhodnutí a vyvození právních závěrů vycházet také z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl útok veden a proti jaké části těla obviněný útočil. Teprve po objasnění všech těchto okolností lze uzavřít, že byl prokázán úmysl pachatele spáchat vraždu. Obviněný namítl, že soudy takto nepostupovaly a v rámci svých závěrů nezohlednily výpověď poškozeného, který sám uvedl, že obviněného dvacetkrát až třicetkrát udeřil železnou tyčí do hlavy. Obviněný též zdůraznil, že k použití bodnořezného nástroje z jeho strany došlo v okamžiku, kdy již utrpěl zlomeniny nosu a rukou, které i podle znalkyně vznikly při obraně proti útokům vedeného poškozeným. Obviněný uvedl, že v důsledku těchto ran a vzhledem i k předešlým zraněním a plastice lebky byl sám přímo ohrožen způsobením minimálně těžké újmy, ne-li smrtí. Z těchto důvodů namítl, že při správném vyhodnocení okolností případu jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, měl soud dojít k jinému právnímu závěru, neboť u něj nebyla zjištěna volní složka spáchat vraždu podle §219 odst. 1 tr. zák. Soudy měly vycházet z varianty pro obviněného nejpříznivější, že obviněný zaútočil proti poškozenému bez míření bezprostředně v době, kdy na něj poškozený zaútočil železnou tyčí, z čehož lze dovodit, že úmysl obviněného nejpozději ve chvíli obrany nožem směřoval ke způsobení vážné poruchy zdraví, event. s takovým následkem mohl být srozuměn. Měl být proto uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na uvedené výhrady obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně a v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal o projednání věci ve veřejném zasedání.
Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které však do konání neveřejného zasedání případné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně Nejvyššímu soudu nezaslalo a dovolací soud je tudíž neměl v době svého rozhodování k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
S ohledem na to, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn v souladu s podmínkami, jež jsou v tomto dovolacím důvodu zákonem vymezeny.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný své argumenty opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný v jeho části uplatnil námitky v rozporu se zákonem stanovenými kritérii. Zejména se jedná o výhrady, jimiž obviněný soudům nižších stupňů vytkl, že v rámci právních závěrů nezohlednily dostatečně obhajobu obviněného, že měly vycházet z varianty skutkového děje, která je pro dovolatele nejpříznivější, a že obviněný svůj útok proti poškozenému vedl bez míření bezprostředně v době, kdy na něj poškozený útočil železnou tyčí, a když shledal, že celý incident byl vzájemným stupňujícím se konfliktem, který vyvrcholil rvačkou. Dovolatel v rámci této své argumentace v rozporu s popsanými skutkovými zjištěními nabídl vlastní verzi skutkového děje, založenou na tom, že původcem konfliktu byl poškozený a pokud obviněný vůči němu použil nůž, bránil se útokům poškozeného, který ho při mnoha úderech tyčí způsobil zranění. Vzhledem k tomu, že takto popsaný děj útoku však zcela odporuje skutkovým zjištěním nalézacího soudu, jimiž je Nejvyšší soud vázán, jsou takto vyjádřené námitky v rozporu s označeným dovolacím důvodem, neboť nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení skutku, nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale jedná se o skutkové výhrady. Ohledně těchto výhrad Nejvyšší soud shledal, že nenaplňují žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto nemohl zkoumat obsahovou správnost těchto argumentů, a proto z jejich podnětu věcnou správnost napadených rozhodnutí nemohl přezkoumávat.
Existence deklarovaného dovolacího důvodu je však v dovolání obviněného založena v té části, jíž vytýká nedostatky ve vztahu k posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. V rámci takto vznesené námitky obviněný své výhrady namířil proti obligatornímu znaku skutkové podstaty trestného činu, v jejímž důsledku obviněný brojil proti správnosti použité právní kvalifikace, což je v souladu s podmínkami vymezenými v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože jde v této části o námitky směřující proti právnímu posouzení činu, mohl Nejvyšší soud dále z jejich podnětu posuzovat správnost použité kvalifikace.
Vzhledem k tomu, že obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., je vhodné uvést, že tento čin spáchá ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
K takto vymezeným znakům lze též připomenout, že subjektivní stránka je vždy charakterizována zaviněním, které představuje vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu.
V případě trestného činu vraždy zákon předpokládá zavinění ve formě úmyslu, a proto je potřeba vyjádřit, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.].
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se problematikou subjektivní stránky trestného činu vraždy podrobně zabývaly. Soud prvního stupně na straně 16 při hodnocení formy zavinění došel k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Pro tento závěr uvedený soud vycházel zejména ze skutkových okolností, jež podrobně v předcházejících částech svého rozhodnutí rozvedl, a jež lze shrnout tak, že obviněný po vykopnutí vstupních dveří vnikl do bytu své bývalé přítelkyně V. Č., a když v ložnici našel s ní v posteli poškozeného R. Z., tohoto udeřil nejprve vázou. Nalézací soud v kontextu učiněnými skutkovými zjištěními došel k závěru, že v okamžiku, kdy poškozený odvrátil útok obviněného ranou pěstí do jeho obličeje, mohl tento z bytu odejít. Namísto toho však obviněný vycouval pouze ze dveří spojujících ložnici s obývacím pokojem a kousek za těmito dveřmi na baru v obývacím pokoji vzal nůž, se kterým se do ložnice vrátil a zaútočil proti poškozenému. Byl to obviněný, kdo si v danou chvíli zvolil zbraň, kterou vůči poškozenému použil a kdo se rozhodl v útoku na poškozeného pokračovat. Soud prvního stupně na nepřímý úmysl usuzoval zejména z toho, že obviněný poškozeného napadl nožem o celkové délce přibližně 30 cm, z čehož délka čepele činila nejméně 18 cm a šířka nože 3 cm, zaútočil opakovanými ranami cílenými na oblast hrudníku poškozeného, útoky vedl jednak velkou silou, v jednom případě silou střední. S ohledem na použitý nástroj musel vědět, že pokud zasáhne poškozeného do hrudníku, kam zejména mířil, jedná se o místo, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jež může poškodit a poškozeného tak usmrtit. Skutečnost, že nedošlo k smrti poškozeného, a tedy i k předpokládanému následku podle §219 odst. 1 tr. zák. vyhodnotil soud prvního stupně tak, že se tak stalo spíše díky náhodě, než zásluze dovolatele, neboť v případě obou ran vedených do oblasti hrudníku poškozeného stačilo, aby se rána vedená danou silou jen o kousek odchýlila a k zasažení důležitých orgánů a tím i k možnému úmrtí poškozeného mohlo velmi reálně dojít.
S těmito závěry se plně ztotožnil také odvolací soud, který na str. 9 uvedl, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že se nejednalo o spontánní konflikt, ale o situaci, kdy se poškozený bránil opakovanému útoku ze strany obviněného. Odvolací soud ve vztahu k subjektivní stránce, tj. nepřímému úmyslu obviněného vztahujícímu se k možnému způsobení smrti poškozeného, usuzoval, kromě vyjádřených skutkových okolností ve výroku rozsudku i z dalších ve věci zjištěných souvislostí. Především poukázal na to, že samotnému útoku již několik dnů před samotným činem předcházely výhrůžky a konflikty, neboť obviněný vulgárně pokřikoval na svědkyni V. Č. při jejím pobytu na zahradě, také jí i poškozenému vyhrožoval prostřednictvím SMS zpráv smrtí a invalidním vozíkem a ve večerních hodinách, kdy do místa bydliště matky obviněného, kde v té době bydlel, za ním přijela V. Č. s poškozeným a M. S., v okamžiku, kdy poškozený sedl do auta a odjížděl pryč, obviněný hodil po odjíždějícím vozidle nůž, který měl u sebe. Nůž se zabodl do zadní části odjíždějícího vozidla mezi zadní a levý blinkr a nárazník. Odvolací soud s ohledem na předchozí partnerský vztah obviněného a V. Č. a uvedené činy předcházející události dovodil, že motivem obviněného byla žárlivost. Kromě jiného s odkazem na znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a oboru psychologie zdůraznil i tendence obviněného k rizikovým, agresivním a hostilním reakcím, na citovou a sexuální závislost na bývalé družce, odmítání skutečnosti, že vztah byl ukončen především z její strany, majetnický a vlastnický postoj k bývalé družce a rovněž uražená ješitnost. Odvolací soud v souladu se závěry soudu prvního stupně potvrdil, že obviněný jednal ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. a naplnil znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud takto vyjádřené závěry soudů nižších stupňů shledal správnými, neboť závěry o formě zavinění jsou zcela v souladu s provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním, jež nalézací soud ve věci učinil. Za vhodné k naplnění nepřímého úmyslu považuje pouze uvést, že se oba soudy zabývaly z tohoto hlediska všemi důležitými a významnými skutečnostmi. Rozvedené úvahy i závěry na ně navazující svědčí o tom, že obviněný jednal se srozuměním (v eventuálním úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., že poškozeného zabije. Tento vztah obviněného k uvedenému následku byl soudy řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování, z nichž logicky vyplynul (srov. rozhodnutí č. 19/1971-II Sb. rozh. tr.). Oba soudy se při zkoumání, zda obviněný jednal s tím, že může poškozeného zavraždit, nespokojily s pouhým zjištěním, že obviněný poškozeného opakovaně bodl nožem do hrudníku, kde jsou uloženy životně důležité orgány, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž správně tuto skutečnost hodnotily i z okolností, za nichž k útoku došlo. Soudy dostatečně posoudily i okolnosti, které útoku předcházely, a v dostatečné míře zhodnotily i to, že útok byl proti poškozenému veden různými nástroji, z nichž poslední byl nejúčinnější. Zvažovaly i to, že obviněný útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné.
Za důležitý moment při hodnocení subjektivní stránky trestného činu vraždy považoval Nejvyšší soud i to, že útok obviněného nebyl jednorázový, ale jednalo se o sérii útočných jednání, v jehož průběhu lze vysledovat stupňující se agresivitu, když obviněný nejdříve poškozeného napadl vázou, a to navíc za situace, kdy se poškozený nacházel bezbranný v posteli, kam obviněný vstoupil zcela nepředpokládaně po násilném vniknutí do bytu své bývalé družky. Následně, když na něj po tomto útoku poškozený rovněž zaútočil, uchopil skleněnou kouli, kterou po poškozeném hodil, ale netrefil jej. Poté si opatřil další zbraň, a to nůž s čepelí v délce 18 cm. Tím proti tělu poškozeného znovu zaútočil. Jak již bylo výše uvedeno, bodal proti přední části hrudníku poškozeného. Významným je podle Nejvyššího soudu i to, že obviněný útoky nožem vedl proti tělu poškozeného i za výrazné obrany poškozeného, který se bránil tyčí, jíž obviněného několikrát zasáhl do rukou. Jestliže obviněný takto rasantně, cíleně a po delší dobu proti poškozenému útočil, musel si být vědom možného následku, a to smrti poškozeného, neboť to, že jsou v těchto částech lidského těla uloženy životně důležité orgány, nevyžaduje žádnou speciální znalost lidského těla. Nelze opomenout ani to, co po útoku následovalo, tedy, že poškozený poté, co byl několikrát obviněným zasažen nožem a začal hodně krvácet, se mu obviněný nesnažil pomoci, nýbrž z bytu i s nožem utekl. Takové chování obviněného jen potvrzuje správnost závěrů o jeho srozumění se smrtí poškozeného, jemuž sám žádnou pomoc při odvracení tohoto bezprostředně hrozícího následku neposkytl (přiměřeně srov. rozh. č. 19/1969 Sb. rozh. tr.).
Na základě všech těchto úvah a závěrů Nejvyšší soud použitou právní kvalifikaci jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. shledal správnou, neboť shledal naplněné všechny znaky této skutkové podstaty.
Jestliže obviněný v rámci svých výhrad požadoval, aby čin byl posouzen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., lze poznamenat, že již s ohledem na závěry o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu směřujícím k tomu, že poškozeného zavraždí, tedy že je s rozuměn se smrtí poškozeného, vylučuje možnost použití obviněným požadované mírnější právní kvalifikace. Nutno však současně podotknout, jak již bylo výše uvedeno, obviněný i tento požadavek podložil jinými skutkovými závěry, než jsou ty, které byly ve výroku o vině popsány.
Ze všech uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhovět. Vzhledem k tomu, že argumentace obviněného, kterou uplatnil v rámci dovolání, je toliko opakováním námitek, jež uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, na něž již přiléhavě reagovaly soudy nižších stupňů, Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová