ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1108.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1108/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 o dovolání obviněného R. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 8 To 36/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 190/97, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 8 To 36/2008, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 11 T 190/97.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. se z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného R. H. pro skutek spočívající v tom, že „v nezjištěné době od 19.45 hodin dne 23. 1. 1994 do 07.00 hodin dne 24. 1. 1994 v B. na ul. V. vnikli společně s P. K. vytlačením okna do společné budovy firmy A. a firmy P., kde vypáčili dveře kanceláří, ze kterých odcizili kalkulačku MR 610, tranzistorové rádio SONG SUPER, 2 láhve vína v celkové hodnotě 590,- Kč, a na zařízení způsobili škodu ve výši 1.045,- Kč ke škodě družstva inženýrsko-obchodních služeb A. a dále odcizili počítačovou sestavu PC, radiomagnetofon BLAUPUNKT, 3 kalkulačky různých značek, sadu barevných tužek, školní penál a kapesní nůž v celkové hodnotě 52.100,- Kč ke škodě firmy P., čímž měl podle obžaloby, sp. zn. 4 Zt 78/94, spáchat trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 11 T 190/97, byl obviněný R. H. v řízení proti uprchlému (§302 a násl. tr. ř.) uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil činem vyjádřeným ve výroku tohoto usnesení. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmínečně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně odvolání podané obviněným proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně usnesením ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 8 To 36/2008, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení a v souvislosti s ním i proti rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný, proti němuž se nadále vede řízení proti uprchlému, v zastoupení obhájce JUDr. Z. D. dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), e), g), l) tr. ř. K takto označeným důvodům dovolatel namítl, že ve věci nemělo být konáno hlavní líčení a neměla být vydána napadená usnesení, protože byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání. Pouhá informace Interpolu o dopravním přestupku, kterého se měl obviněný dopustit údajně v roce 1997 ve F., je jakýmikoli dalšími informacemi nepodložená a tudíž právně irelevantní. Kdyby obviněný mrtev nebyl, nepochybně by zpráva f. I. nepojednávala toliko o údajně spáchaném dopravním přestupku před jedenácti lety, ale potvrdila by i existenci obviněného samotného. Z těchto důvodů rozhodnutí ve věci bránilo řízení o prohlášení za mrtvého, které doposud nebylo skončeno. Dovolatel považoval za nesprávné, že aniž by soudy vyčkaly rozhodnutí civilního soudu, tuto otázku týkající se osobního stavu soudy řešily ve smyslu §9 odst. 2 tr. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že se pokusil tento nesprávný postup soudu prvního stupně zhojit nepřesvědčivými a nelogickými argumenty o nenaplnění podmínek ustanovení §9 odst. 2 tr. ř. Podle dovolatele však soudy obou stupňů nerespektovaly toto ustanovení při rozhodování ve věci a nesprávně nevyčkaly rozhodnutí v řízení o prohlášení R. H. za mrtvého vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov pod sp. zn. 121 Nc 1151/2007, a to i přesto, že věděly, že řízení o prohlášení za mrtvého není dosud skončeno, a že dne 16. 10. 2007 byla vydána vyhláška, podle níž byl obviněný prohlášen od 5. 2. 1994 za nezvěstného. Podle odvolatele z těchto důvodů soudy napadená rozhodnutí vydat neměly, protože trestní stíhání mělo být zastaveno.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně, který napadenému rozhodnutí předcházel.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který k důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že podle §11 odst. 1 písm. e) tr. ř. ani podle jiného důvodu v době rozhodování soudu neexistovala skutečnost zakládající nepřípustnost trestního stíhání. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., pokládal za velmi sporné, zda lze v této konkrétní věci námitky obviněného pod tento dovolací důvod podřadit, protože pokud by byl obviněný skutečně mrtev, nebyly by sice dány podmínky pro konání řízení proti uprchlému, bylo by však absurdní současně dovozovat, že obviněný byl zkrácen ve svém právu účastnit se hlavního líčení nebo veřejného zasedání. Ztotožnil se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, který se podrobně všemi rozhodnými okolnostmi zabýval. Podmínky pro konání řízení proti uprchlému byly dány i v době hlavního líčení a veřejného zasedání o odvolání. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že výhrada o porušení ustanovení §9 odst. 2 tr. ř. směřuje proti procesnímu ustanovení, a nejedná se o námitky právní povahy. V rámci daného dovolacího důvodu je proto nelze namítat. S odkazem na podmínky, za nichž lze dovolání podat podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uvedl, že vadou, která by existenci tohoto dovolacího důvodu naplňovala, nejsou napadená rozhodnutí zatížena, a proto jeho uplatnění v úvahu nepřicházelo. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit §265e odst. 1, 2 tr. ř.
Dovolatel své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), e), g), l) tr. ř. Z hlediska závažnosti namítaných skutečností Nejvyšší soud nejdříve posuzoval správnost napadených rozhodnutí a řízení jim předcházející z hlediska podmínek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. I když obviněný tento nedostatek spatřoval v tom, že trestní stíhání nemělo být vedeno proto, že obviněný je mrtvý, což by zakládalo důvod zastavení podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., Nejvyšší soud na základě tohoto dovolacího důvodu s ohledem na délku řízení a dobu, která již od spáchání skutku uplynula, zkoumal, zda nedošlo ve věci obviněného k promlčení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., a tedy zda trestní stíhání bylo přípustné.
Podle ustanovení §11 tr. ř., nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li shledána existence některého z důvodu taxativně vymezených v odst. 1 písm. a) až j) citovaného ustanovení. Podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. je tomu tehdy, bylo-li trestní stíhání promlčeno.
Promlčení trestního stíhání je vymezeno v ustanovení §67 tr. zák., podle kterého trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, která je vázána na trestní sazbu týkající se činu, o jehož promlčení se jedná. Jednotlivé délky promlčecí doby jsou upraveny v písm. a) až d) daného ustanovení. V této trestní věci, v níž bylo jednání obviněného právně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., u něhož zákon ve zvláštní části stanoví trest odnětí svobody až na 3 roky, je podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. promlčecí doba stanovena na 5 let.
Jestliže trestní zákon v ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. spojuje přerušení promlčecí doby s „úkonem směřujícím k trestnímu stíhání pachatele“, musí jít o úkon provedený až po sdělení obvinění ve smyslu použitém v citovaném ustanovení (arg. slovy „...jakož i po něm následujícími úkony...“) a musí to být úkon učiněný některým z orgánů činných v trestním řízení, tedy policejním orgánem, státním zástupcem nebo soudem. Mezi takové úkony patří např. předvolání nebo předvedení obviněného k výslechu (§90 tr. ř.), vydání příkazu k zatčení (§69 tr. ř.), opatření k vypátrání pobytu obviněného apod. Uvedeným úkonem může být i rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného (srov. rozhodnutí pod č. 24/1972 Sb. rozh. tr.), usnesení o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, usnesení o odnětí a přikázání věci (srov. rozhodnutí pod č. 39/19 84 Sb. rozh. tr.) atd. Promlčení nepřerušují úkony nebo opatření jiných orgánů (např. ani opatření předsedy soudu o přidělení trestní věci k vyřízení konkrétnímu soudci - srov. rozhodnutí pod č. 40/1998 Sb. rozh. tr.), úkony, které předcházejí zahájení trestního stíhání, ani úkony, které nesměřují k trestnímu stíhání pachatele. Skutečnost, zda určitý úkon směřuje k trestnímu stíhání pachatele či nikoli, však nutno posuzovat podle konkrétních okolností, za nichž byl úkon proveden, a nikoli jen podle druhu úkonu. Až na malé výjimky (např. přiznání svědečného, znalečného) může v zásadě každý procesní úkon orgánu činného v trestním řízení směřovat k trestnímu stíhání pachatele, ale rovněž může být takový úkon učiněn pouze formálně, aniž by jeho provedení skutečně sledovalo trestní stíhání pachatele a bylo pro jeho průběh podstatné - v tomto případě by formálně učiněný úkon promlčecí dobu nepřerušoval (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, s. 598).
Z obsahu trestního spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 73/94, připojeného k trestnímu spisu projednávané trestní věci, se podává, že poté, co bylo provedeno přípravné řízení, byla na obviněné R. H. a P. K. pro čin, který je předmětem nyní vedeného řízení, podána obžaloba pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Z obsahu spisu je patrné, že se opakovaně nedařilo doručit předvolání na hlavní líčení obviněnému R. H., a proto byl dne 29. 8. 1994 vydán příkaz k jeho zatčení, který nebyl realizován. Když bylo i přesto na den 28. 8. 1997 nařízeno hlavní líčení, obviněný R. H. se k němu nedostavil, předvolánku nepřevzal. Protože již před nařízením tohoto hlavního líčení neměl soud potřebné informace o tom, kde se obviněný zdržuje, neboť jeho pobyt nebyl znám, bylo téhož dne vydáno usnesení sp. zn. 11 T 73/94, jímž byla podle §23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení vyloučena trestní věc obviněného R. H. Na č. l. 108 spisu vedeného pod sp. zn. 11 T 73/94, je založen pokyn kanceláři ze dne 15. 10. 1997, že tento spis má být připojen ke spisu sp. zn. 11 T 190/97, neboť pod touto značkou je vedeno vyloučené trestní řízení ve věci obviněného R. H.
Z trestního spisu po vyloučení věci obviněného R. H. nově založeného a vedeného pod sp. zn. 11 T 190/97, je na č. l. 8 pokyn předsedy senátu ze dne 21. 7. 2000 na urgenci příkazu k zatčení obviněného R. H., vyžádání opisu rejstříku trestů, a na dotaz na C. e. ohledně pobytu obviněného. Ve spise jsou též založeny obsahově zpracované a formulované žádosti dle uděleného pokynu, a nachází se zde i žádost městského státního zastupitelství o podání zprávy, kdy lze očekávat nařízení hlavního líčení v dané trestní věci. Došlé odpovědi na učiněné dotazy jsou založeny na č. l. 9, kde je výpis rejstříku trestů, v němž není žádný nový záznam, na č. l. 10 je sdělení M.a v. ze dne 18. 8. 2000, že jmenovaný je hlášen na adrese H., H., což je adresa, evidována již v roce 1994, a na č. l. 11 sdělení Policie České republiky ze dne 22. 8. 2000, že trestní příkaz nebyl realizován, obviněný se na uvedené adrese nezdržuje a jeho současný pobyt není znám. Dalším úkonem ve věci je na č. l. 14 žádost o výpis rejstříku trestů ze dne 18. 11. 2002 a následuje trestní příkaz ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 11 T 190/97, jímž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. H. (č. l. 17), který se obviněnému nepodařilo doručit. Tento trestní příkaz obdržel jen advokát, který byl obviněnému ustanoven poté, co bylo usnesením ze dne 8. 1. 2003 rozhodnuto, že se řízení povede jako řízení proti uprchlému podle §305 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě těchto úkonů ve věci provedených zkoumal okolnosti významné pro závěr, zda neproběhla promlčecí doba stanovená pro tuto trestní věc podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Shledal tak, že pokud jde o úkony předcházející konání hlavního líčení a vyloučení věci dne 28. 8. 1997 ve spisu sp. zn. 11 T 73/94, taková skutečnost nenastala, protože byly průběžně konány úkony směřující k trestnímu stíhání obviněného. K jiné situaci však došlo poté, co bylo rozhodnuto o vyloučení věci obviněného R. H. z trestní věci sp. zn. 11 T 73/94, dne 28. 8. 1997.
Následoval-li po tomto úkonu ve věci sp. zn. 11 T 73/94 pokyn ze dne 15. 10. 1997 k tomu, aby byl spis připojen k nově založenému spisu sp. zn. 11 T 190/97, nejde o úkon, který by směřoval ke stíhání obviněného, neboť jde o administrativně technický postup vedoucí pouze k přiložení potřebného spisového materiálu. Nelze ho proto považovat za úkony soudu přerušující běh promlčecí doby.
Promlčecí dobu je proto nutné počítat od posledního faktického úkonu směřujícího ke stíhání obviněného, jímž bylo hlavní líčení vyloučení věci provedeného ve věci sp. zn. 11 T 73/94, dne 28. 8. 1997.
Počítáno od tohoto data, by pětiletá promlčení doba, pokud by nedošlo k jejímu přerušení ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., uplynula dne 28. 8. 2002.
Jak bylo shora z obsahu spisu sp. zn. 11 T 190/97 zjištěno, ode dne 28. 8. 1997 byl předsedou senátu učiněn pouze jediný úkon, a to na č. l. 8 citovaný pokyn k tomu, aby byl urgován příkaz k zatčení, vyžádána zpráva z centrální evidence obyvatel a vyžádán opis rejstříku trestů. Tento pokyn byl splněn, kancelář žádosti vyplnila, a soudu byly na vyžádané dotazy doručeny odpovědi.
Pokud jde o uvedené úkony, nelze z nich za úkon směřující ke stíhání pachatele ve smyslu §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. považovat opatření předsedy senátu ze dne 21. 7. 2000, na jehož základě byla vyhotovena žádost na centrální evidenci obyvatel a o výpis rejstříku trestů, neboť byť byly i vyžádány, nejsou informace v nich uvedené těmi skutečnostmi, které vedou ke stíhání obviněného. Obecně lze tyto úkony považovat jen za opatření administrativní a orientační povahy, a to obzvlášť za situace, která se vyskytla v této trestní věci, kde byl nerealizovaný příkaz k zatčení vydaný před 6 lety a kdy poté, co předmětné informace došly, nebyly konány žádané další kroky směřující k tomu, aby ve věci byly zajištěny takové poznatky, na nichž by bylo možné další řízení konat.
Pokyn k urgenci příkazu k zatčení, který byl již v dřívější době vydán, lze obecně považovat za úkon, který může směřovat ke stíhání obviněného, a to obzvláště za situace, kdy informace na základě něho získaná je dále zpracována a vede k odhalení místa pobytu obviněného. Nejvyšší soud však v této konkrétní věci shledal, že i tento úkon předsedy senátu provedený dne 21. 7. 2000, nevedl soud k dalším podnětům a nenásledovala po něm žádná další opatření. Soud ani za situace, když z odpovědi na uvedený dotaz nové skutečnosti nevyplynuly, následně neprovedl žádná další zjišťování. Právě tato skutečnost svědčí o tom, že soud uvedený pokyn na vyhotovení zmíněného dotazu nečinil za účelem zjištění nových skutečností týkajících se osoby a pobytu obviněného, ale postupoval v tomto případě pouze formálně bez patřičných reakcí na výsledná sdělení, jež byla za základě dotazů soudu poskytnuta. Tento velice laxní přístup nesvědčí o snaze předsedy senátu skutečně objasnit pobyt obviněného a v trestním stíhání proti němu pokračovat. Jestliže podle obsahu došlých informací neměl soud dostatek poznatků, z nichž by bylo možné učinit konkrétní zjištění, bylo potřeba provést další úkony. Soud se nemohl spokojit pouze s uvedeným jediným přípisem, jímž uvedený pokyn učinil, a na došlé zprávy, byť v nich byly jen zopakovány již dříve známé okolnosti, dále nereagovat, ale měl s ohledem na veškerý dostupný spisový materiál využít dalších možností, které se s ohledem na informace v něm v předmětné době uvedené, činit další nezbytné kroky. Dovolací soud totiž z obsahu spisu zjistil, že obviněný v protokolu o výslechu obviněného ze dne 24. 1. 1994, založeném na č. l. 32, uvedl jako přechodnou adresu A. s. v H., a proto bylo na místě, aby soud prošetřil, zda se obviněný v tomto místě nezdržuje, event. kdy zde byl naposledy. Soudu prvního stupně lze rovněž vytknout, že ačkoliv se ze zprávy Ú. e. o. (č. l. 69 spisu sp. zn. 11 T 73/94) ze dne 27. 7. 1994 podává, že již v červenci roku 1994 věděl, že se obviněný, po určitou dobu, a to do roku 1992, zdržoval mimo území České republiky, na tuto skutečnost vůbec nereagoval a neučinil žádné úkony, kterými by možnost pobytu obviněného mimo Českou republiky ověřil.
Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že úkon předsedy senátu provedený ve věci sp. zn. 11 T 190/97 dne 21. 7. 2000 nebyl ve smyslu §67 odst. 3 písm. c) tr. zák. úkonem směřujícím k trestnímu stíhání obviněného, protože s ohledem na konkrétní výše rozvedené skutečnosti, za nichž byl proveden, je nutné ho považovat pouze za formální postup nevedoucí k faktickému zjištění a vypátrání pobytu obviněného a jeho postavení před soud, ale šlo jen o alibistický a k žádnému konkrétnímu výsledku nesměřující pokyn.
Z takto uvedených důvodů lze za úkon následují po odročení hlavního líčení a vyloučení věci ze dne 28. 8. 1997 považovat až trestní příkaz ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 11 T 190/97, který však byl již učiněn poté, co dne 28. 8. 2002 uplynula pětiletá promlčecí doba.
S ohledem na obsah spisu následující po této skutečnosti, a to zprávy došlé Městskému soudu v Brně ve věci zp. zn. 11 T 190/97 dne 27. 8. 2007 od Policie České republiky, Okresní ředitelství K. (č. l. 129), z níž vyplynulo, že podle informací I. F. se obviněný R. H. v roce 1997 ve F. v městě F. dopustil přestupku, se Nejvyšší soud zabýval i tím, zda tato skutečnost nevedla k přerušení běhu promlčecí lhůty. Bylo totiž nutné vzít v úvahu, že stavení doby promlčení trestního stíhání způsobuje jakýkoli pobyt pachatele v cizině. Proto do promlčecí doby se nezapočítává každá doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. 3 Tdo 746/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu svazek č. 24, roč. 2003, č. T-563). Se zřetelem na okolnosti, které byly v projednávané věci zjištěny, však neměl Nejvyšší soud na podkladě uvedeného spisového matriálu dostatek podkladů o tom, od kdy do kdy obviněný v cizině pobýval, event. zda tam setrval po určitou dobu nebo jen v jednom dni F. navštívil. Nelze totiž přehlédnout, že od roku 1994 až do současnosti se jeho pobyt nezjistil, a to ani v České republice ani kdekoliv v cizině, a uvedená informace je jediným, avšak zcela nekonkrétním a kdykoliv později potvrzeným poznatkem. Za těchto okolností zmínka o tom, že byl obviněný projednán za přestupek ve F., k závěru, že ve F. pobýval, nemůže vést. Lze z něho zjistit jen to, že obviněný se v jednom okamžiku přesně neurčeného dne v roce 1997 ve F. dopustil přestupku. To však pro závěr, že se po určitou dobu zdržoval v cizině, bez dalších informací nepostačuje. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v tomto konkrétním případě poznatek o přestupku bez konkrétního časového vymezení nelze považovat za okolnost způsobují zastavení promlčecí doby.
Vzhledem ke všem uvedeným zjištěním a úvahám, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pětiletá lhůta promlčení podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. uplynula dne 28. 8. 2002. Z tohoto důvodů v trestním řízení nebylo možné pokračovat a podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo nutné trestní stíhání zastavit.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného vymezeného dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., rozhodl tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 8 To 36/2008, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 11 T 190/97, zrušil a podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného R. H. pro skutek spočívající v tom, že: „v nezjištěné době od 19:45 hodin dne 23. 1. 1994 do 07.00 hodin dne 24. 1. 1994 v B. na ul. V. vnikli vytlačením okna do společné budovy firmy A. a firmy P., kde vypáčili dveře kanceláří, ze kterých odcizili kalkulačku MR 610, tranzistorové rádio SONG SUPER, 2 láhve vína v celkové hodnotě 590,- Kč a na zařízení způsobili škodu ve výši 1.045,- Kč ke škodě družstva inženýrsko-obchodních služeb A. a dále odcizili počítačovou sestavu PC, radiomagnetofon BLAUPUNKT, 3 kalkulačky různých značek, sadu barevných tužek, školní penál a kapesní nůž v celkové hodnotě 52.100,- Kč ke škodě firmy P. spol. s r. o.“, zastavil.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal, že v dané trestní věci došlo k promlčení trestního stíhání ještě před vydáním meritorních rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, a to uplynutím promlčecí lhůty ke dni 28. 8. 2002, ostatní dovolací důvody, jež obviněný ve svém dovolání uplatnil, již nepřezkoumával.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že své rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť jak obhájce obviněného, tak i státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství dali s tímto postupem písemný souhlas.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová