ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1155.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1155/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2008 o dovoláních obviněných J. P., a A. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 1 To 40/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 5/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. P. a A. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2007, sp. zn. 34 T 5/2005, byli obvinění J. P. a A. K. uznáni vinnými v bodě 1) pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 5 tr. zák. a obviněný J. P. v bodě 2) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Obviněný J. P. byl za shora uvedené trestné činy odsouzen podle §250b odst. 5 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč. Pro případ, že by obviněný peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Obviněný A. K. byl za uvedený trestný čin odsouzen podle §250b odst. 5 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Bylo též rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného L. R. a o náhradě škody.
Obvinění L. R., J. P., A. K., státní zástupce a poškozená Č. o. b., a. s., podali proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Vrchní soud v Olomouci z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných rozsudkem ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 1 To 40/2007, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. P. uznal vinným v bodě 1) pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 5 tr. zák. a v bodě 2) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněného A. K. uznal vinným v bodě 1) trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Obvinění se podle soudem druhého stupně učiněných skutkových zjištění uvedených trestných činů dopustili tím, že
v bodě 1) obvinění L. R., J. P. a A. K. v přesně nezjištěné době v měsíci lednu 2004 v O. a jinde v úmyslu vylákat ke škodě Č. o. b., a.s. finanční prostředky, po předchozí vzájemné dohodě s dalšími přesně nezjištěnými osobami a s vědomím, že peníze nebudou vráceny, obviněný L. R. navštívil Č. o. b., a.s., pobočka O., ul. H., kde jednal s úvěrovým pracovníkem Ing. R. o vyřízení a poskytnutí úvěru spol. A., a.s. se sídlem R., N., (dále jen „společnost A.“), s tím, že jej při následných jednáních bude zastupovat obviněný A. K. a současně otevřeli účet, obviněný A. K. jako jednatel C. D., s.r.o., disponující plnou mocí udělenou této obchodní společnosti dne 19. 1. 2004 obviněným L. R. jako předsedou představenstva společnosti A. vedl jednání o poskytnutí a získání úvěru společnosti A. s pracovníky Č. o. b., a.s., pobočka O., ul. H. (dále jen „Č.“), během kterých opatřil a předložil žádost o poskytnutí úvěru ve výši 35.000.000,- Kč ze dne 25. 1. 2004 k financování pohledávek do lhůty a po lhůtě splatnosti do 30-ti dnů a podnikatelský záměr společnosti A. ze dne 2. 2. 2004, obojí podepsané obviněným L. R., ve kterých s cílem prezentovat společnost A. jako fungující subjekt, nepravdivě uvedli se specifikací závazků coby největší dlužníky firmy T., a.s., Č. O., a.s., Č. L., a.s., T., a.s., se specifikací pohledávek jako největší věřitele společnosti Č., a.s., B., a.s., a S. ČR, s.r.o., jako největší obchodní partnery Č. O., Č. Z., Č., a.s., B., a.s., L., a.s., a S. ČR, s.r.o., dále fiktivní bankovní účet, počet 14 zaměstnanců v pracovním poměru a zfalšovanou zprávu A. s. O., s.r.o., o ověření účetní závěrky sestavené k 31. 12. 2001 a k 31. 12. 2002, přestože věděli, že společnost A. ke zmíněným subjektům nemá žádné závazky ani pohledávky, nemá zaměstnance a nevyvíjí žádné obchodní aktivity, následně obviněný L. R. jako předseda představenstva společnosti A. podepsal smlouvu o běžném účtu ze dne 2. 2. 2004, na základě které Č. zřídila pro společnost A. účet, dne 1. 3. 2004 pak v O. podepsal s Č. smlouvu o revolvingovém úvěru na částku 25.000.000,- Kč k financování zásob a pohledávek z obchodního styku, smlouvu o kontokorentním úvěru na částku 10.000.000,- Kč ke krytí přechodného nedostatku finančních prostředků a k zajištění pohledávek Č. vzniklých smlouvou o revolvingovém úvěru a smlouvou o kontokorentním úvěru pak dne 1. 3. 2004, dále podepsal smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám společnosti A. specifikovaným v příloze č. 3 uvedené smlouvy, ačkoliv společnost A. takovýmito pohledávkami nedisponovala, a na podkladě předložených dokumentů a uzavřených smluv Č.převedla na úvěrový účet společnosti A. finanční částku ve výši 25.000.000,- Kč a umožnila u tohoto účtu čerpání kontokorentního úvěru, kdy obviněný J. P. projevil odhodlání přispět obviněným L. R. a A. K. tak, že provede bezhotovostní příkazy na jiné subjekty a hotovostní výběry z úvěrového účtu společnosti A., a na základě dispozičního práva uděleného obviněným L. R. ze zmíněného účtu jednotlivými příkazy hotovostně převedl,
- dne 2. 3. 2004 částku 300.000,- Kč na účet eB., a.s., majitele C. D., s.r.o., se sídlem M. O., L., k němuž měl dispoziční právo obviněný A. K., který byl rovněž společníkem a jednatelem této společnosti,
- dne 2. 3. 2004 částku 5.000.000,- Kč na účet Ž. b., a. s., majitele C. G., a.s., se sídlem M. O., N. S. Č.,
- dne 2. 3. 2004 částku 7.508.000,- Kč na účet eB., a.s., majitele společnosti A., k němuž měli dispoziční právo obvinění L. R. a J. P.,
- dne 2. 3. 2004 částku 10.983.015,- Kč na účet eB., a.s., majitele 1. S. C., a.s., se sídlem P., R., k němuž měl dispoziční právo R. N., který podle pokynu obviněného J. P. dne 6. 3. 2004 převedl částku 10.900.600,- Kč na účet eB., a.s., majitele společnosti A.,
- dne 4. 3. 2004 částku 1.004.700,- Kč na účet Č., a částku 1.008.000,- Kč na účet Č. o. b., majitele T. i., s. r. o., se sídlem H, T., ul. H., (dále jen „T. i.“), přičemž následně dne 9. 3. 2004 obviněný J. P. od této obchodní společnosti v hotovosti vyinkasoval částku 4.500.000,- Kč,
- dne 4. 3. 2004 částku 2.987.300,- Kč na účet Č., majitele K. K., jednatelky T. i.,
dále v hotovosti vybral,
- dne 1. 3. 2004 částku 1.000.000,- Kč,
- dne 4. 3. 2004 částky 3.000.000,- Kč a 1.000.000,- Kč,
- dne 8. 3. 2004 částku 800.000,- Kč,
- dne 10. 3. 2004 částku 250.000,- Kč,
a obviněný L. R. dne 17. 3. 2004 vybral v hotovosti částku 300.000,- Kč, přičemž obviněným se již nepodařilo z účtu eB., a. s., majitele společnosti A. realizovat hotovostní výběry, když účet byl zablokován,
čímž Č. o. b., a.s., se sídlem P. (dále jen „Č. o. b. P.“) způsobili škodu ve výši 35.141.015,- Kč.
V bodě 2) obvinění J. P. a L. R., aniž by měli v úmyslu hradit měsíční splátky nebo vozidlo vrátit, obviněný J. P. na základě plné moci ze dne 26. 2. 2004, udělené mu obviněným L. R. jako předsedou představenstva společnosti A., a po předložení výpisu z obchodního rejstříku této společnosti a osvědčení registrace k dani dne 25. 3. 2004 v provozovně prodejce N. C., s.r.o., v O., podepsal za společnost A. se společností L. Č. s., a.s., se sídlem P., S., leasingovou smlouvu na pronájem vozidla značky Saab 93 Linear 1.8T, v hodnotě 1.050.000,- Kč, které po uhrazení akontace ve výši 210.000,- Kč a 1. splátky ve výši 29.526,- Kč převzal, vozidlo zašantročili a nevrátili, čím způsobili L. Č. s., a.s., škodu ve výši 810.474,- Kč, neboť žádná další leasingová splátka již nebyla uhrazena.
Za shora uvedené trestné činy byl obviněný J. P. odsouzen podle §250b odst. 5 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný A. K. byl podle §250b odst. 5 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dále bylo rozhodnuto o trestu spoluobviněného L. R. a o náhradě škody.
Odvolání poškozené bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění J. P. a A. K. dovolání.
Obviněný J. P. tak učinil prostřednictvím obhájkyně Mgr. L. Š. z důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) namítl, že na základě usnesení policejního orgánu byl původně stíhán pro spolupachatelství k trestnému činu úvěrového podvodu, a to za stejných skutkových okolností, které jsou uvedeny i v napadeném rozsudku. Toto pochybení policejního orgánu se snažil státní zástupce napravit až v rámci podané obžaloby, kde již jednání obviněného kvalifikoval jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu. Obviněný však namítl, že úvěrovou smlouvu nesjednával a jednání, kterého se dopustil, tj. bezhotovostních převodů a hotovostních výběrů spáchal až po dokonání i dokončení trestného činu úvěrového podvodu. Podle názoru obviněného byl trestný čin úvěrového podvodu dokonán v rámci sjednávání úvěrové smlouvy předložením nepravdivých údajů. K tomu mělo podle odvolacího soudu dojít v přesně nezjištěné době v měsíci lednu 2004. Vzhledem k tomu, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo blíže specifikovat přesný termín, kdy měl přislíbit pomoc ke spáchání úvěrového podvodu, a nebyl přesně stanoven termín dokonání trestného činu, soudy obou stupňů nesprávně právně jeho jednání posoudily jako pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 5 tr. zák. V souvislosti s touto skutečností dále namítl, že soudy nevzaly do úvahy, že k dokončení trestného činu úvěrového podvodu došlo nejpozději poskytnutím finančních prostředků na účty. Jestliže obviněný z těchto účtů prováděl jednotlivé výběry a převody, bylo to v době, když peníze na uvedených účtech byly zcela k dispozici společnosti A. Nemohlo proto dojít k naplnění pomoci k trestnému činu, jímž byl uznán vinným. K bodu 2) uvedl, že odvolací soud pochybil, pokud jeho vinu dovodil pouze z toho, že nepostupoval důsledně a vozidlo o vysoké hodnotě předal neznámé osobě. Odvolací soud zcela pominul, že k předání vozidla dostal od obviněného L. R. telefonický pokyn a B. M., osoba, které vozidlo předal, se řádně prokázala jednak platným občanským průkazem, a jednak notářsky ověřenou plnou mocí. Navíc si ještě telefonicky ověřoval plnou moc u příslušného notáře. Podle obviněného J. P. soudy obou stupňů pochybily, když shledaly, že se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dopustil v úmyslu nehradit měsíční splátky a nevrátit vozidlo. Pro posouzení dané otázky je zapotřebí vycházet nejenom z trestního zákona, nýbrž i z dalších právních norem, a zdůraznil, že vozidlo převzal a leasingovou smlouvu uzavřel na základě plné moci společnosti A., s níž nebyl v žádném jiném právním vztahu. Povinnost hradit měsíční splátky v daném případě dopadala na společnost A., za kterou on nenesl žádnou odpovědnost, a odkázal na příslušná ustanovení obchodního zákoníku, z nichž vyplývá, že odpovědnost za společnost nese představenstvo společnosti, případně i další pracovníci. Podle obviněného proto nemůže obstát skutková věta napadeného rozsudku, neboť pokud obviněnému z ničeho neplyne povinnost hradit leasingové splátky, nelze u něho shledávat úmysl neplatit či nevrátit vozidlo.
S ohledem na shora uvedené námitky obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a tomuto soudu aby přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný A. K. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. R. S., které zaměřil proti výroku pod bodem 1), proti výroku o trestu a výroku o náhradě škody, protože shledal, že v této části napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný zejména zdůraznil, že setrvává stále na své obhajobě, že nikdy nejednal v úmyslu vylákat ke škodě Č. finanční prostředky, a s dalšími spoluobviněnými neměl žádnou dohodu o nezaplacení úvěru. Obviněný popřel, že by vyhotovil, zajistil nebo opatřil žádost o poskytnutí úvěru, podnikatelský záměr společnosti A. včetně příloh. Nevěděl o nesprávnosti nebo nepravdivosti údajů v těchto dokumentech uvedených. S penězi z úvěru nijak nenakládal. Odkázal na podrobné odůvodnění odvolání s tím, že odvolací soud se náležitě nevypořádal s jeho námitkami. I když odvolací soud část jeho námitek shledal důvodnými, nikterak to neodrazil v meritorním rozhodnutí. Skutkový stav zjištěný odvolacím soudem nedává dostatečný podklad pro právní kvalifikaci trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., neboť nevykazuje znaky úmyslu, a to ani nepřímého ve vztahu k uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. Ve výroku rozsudku ani v jeho odůvodnění nejsou uvedeny takové skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že se obviněný činu dopustil úmyslně. Poukázal na některé závěry odvolacího soudu např., že bylo podle čl. III. bod 4 mandátní smlouvy povinností obviněného A. K. předložit veškeré potřebné informace, a že je na vůli účastníků smluvního vztahu, zda si nechají podpisy na smlouvě a plné moci ověřit, a že ani v případě dohody svědka S. a obviněného J. P. obviněný A. K. nejednal za společnost A., jako mandatář a nešlo o překročení povinností z mandátní smlouvy vyplývajících, neboť ta se vztahovala toliko na uzavření předmětného úvěru. Obviněný s ohledem na tyto úvahy shledal závěr odvolacího soudu o jeho zavinění nepřesvědčivý, neboť pokud odvolací soud poukázal na vzájemnou personální propojenost s údajným aktivním podílem při sjednávání smlouvy se společností T. i., není zřejmé, v čem je chápána provázanost firem, v níž měl mít obviněný A. K. majetkovou účast. Obviněný též zmínil, že obchod mezi společností A. a T. i. nesjednával. Nebyl akcionářem ani členem orgánů C. G., a.s., a nebyl ani nikdy akcionářem C. P., a.s., Odvolací soud nevysvětlil ani vztah obviněného k R. N., s nímž však jednal obviněný J. P. Dovolatel též vyjádřil své postoje k poznání svědka G. při hlavním líčení, a k tomu, že označil jednoznačně M. Č. jako jednoho z osob, které chodily za obviněným L. R. a jednaly jménem společnosti A. Shodnost jeho vizitky s vizitkou obviněného L. R. podle něj o ničem podstatném nesvědčí, když nikdy nepopíral, že byl mandatářem společnosti A., a že v této pozici také vystupoval. Po shrnutí, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění a že odůvodnění napadeného rozsudku vyznívá značně nepřesvědčivě, za nesprávnou považoval právní kvalifikaci i v tom, že bylo jeho jednání posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V závěru navrhl, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu usnesením odložil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu uložen s tím, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) ohledně jeho osoby, ve výroku o trestu a o náhradě škody a za použití §265m tr. ř. sám rozhodl, že se obviněný A. K. v této části podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprošťuje.
Nejvyššímu státnímu zastupitelství bylo dovolání obou obviněných doručeno, a prostřednictvím u něj činného státního zástupce bylo podáno písemné vyjádření. Ve vztahu k dovolání obviněného J. P. nepřisvědčil námitce o nesprávnosti právního posouzení jeho činu jako pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k úvěrovému podvodu podle §250b odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Státní zástupce shledal správným odůvodnění napadeného rozsudku s poukazem na podíl obviněného J. P. na realizaci předmětného skutku ještě před přímým výběrem finančních prostředků. V této souvislosti připustil možnost uvažovat o přímém úmyslu obviněného. Zdůraznil, že obviněný J. P. se na činu podílel zejména bezpečným vyčerpání finančních prostředků poskytnutých bankou a jejich zašantročením. Obviněný tak konal s vědomím, že předmětné úvěry nebudou nikdy placeny. Tyto souvislosti státní zástupce považoval za významné i ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině, protože se odehrál v časové návaznosti na skutek pod bodem 1) a role aktérů byly i v případě tohoto činu stejné. Státní zástupce s poukazem na zásady vymezené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. považoval za nepřípadné námitky obviněného ohledně nesouladu posouzení činu v usnesení o zahájení trestního stíhání s tím, jak je vymezen v podané obžalobě. Dovolání obviněného A. K. státní zástupce rovněž nepřisvědčil a odkázal na správnost úvah odvolacího soudu. Obviněný A. K. zastupoval společnost A. při sjednávání úvěrové smlouvy na základě mandátní smlouvy, a proto pro tento účel zajišťoval potřebné podklady s vědomím, že tato firma je ve skutečnosti mrtvý subjekt a podklady předkládané úvěrující bance k podepření žádosti o úvěr, jsou zcela nepravdivé. Obviněný si tedy byl subjektivně vědom diferencí mezi obsahem předkládaných dokladů a realitou, která byla zcela odlišná, a to vše činil s vědomím, že úvěrové prostředky nebudou bance nikdy placeny. Jestliže obviněný tvrdí, že žádné podklady neopatřoval, jedná se o námitku skutkové podstaty, kterou nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod.
Z uvedených důvodů státní zástupce ve vztahu k oběma podaným dovoláním shledal, že tato nejsou důvodná, protože napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo možné napravit cestou dovolání. S ohledem na skutečnosti uvedené ve svém vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože obvinění v podaných dovoláních vyjádřili ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výhrady proti správnosti právní kvalifikace trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., proto, že u obviněného J. P. nebyly naplněny znaky pomoci k uvedenému trestnému činu po subjektivní stránce, a že obviněný A. K. byl nesprávně uznán vinným jako spolupachatel, a ve vztahu ke skutku pod bodem 2) obviněný J. P. ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 písm. b) tr. zák. namítal, že jako osoba stojící zcela mimo předmětné právní vztahy nemůže nést trestní odpovědnost za uvedený čin, uplatnili námitky hmotně právní povahy. Nejvyšší soud proto shledal, že obě dovolání byla podána v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále zkoumal, zda jsou tato dovolání opodstatněná.
Nejprve ve vztahu ke skutku pod bodem 1), jímž byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., jehož se dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., a obviněný J. P. jako účastník ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 5 tr. zák., je vhodné předeslat, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a tímto činem způsobí škodu velkého rozsahu.
Pokud jde o námitky obviněného A. K., že se nemohl uvedeného činu dopustit jako pachatel, protože nebyl v dané věci v postavení osoby oprávněné za společnost A. jednat, neboť předsedou představenstva byl obviněný L. R., je v případě uvedeného trestného činu možné dovodit, že se jedná o tzv. konkrétní subjekt, kterým je pachatel, u kterého trestný čin vyžaduje zvláštní vlastnost, a proto je třeba u právnických osob použít ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. Podle něho platí, že když zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Právnická osoba může činit právní úkony jen svými orgány nebo je za ni mohou činit zástupci. Podobné právní následky mají i právní úkony fyzických osob, které za právnickou osobu jednají zejména na základě smluvního zastoupení (např. prokurista, advokát nebo do 31. 6. 1996 i komerční právník). V těchto případech jde o zastoupení přímé, kdy zástupce jedná jménem zastoupené právnické osoby a jeho jednání má právní účinky přímo pro zastoupeného. Zástupce zde tedy vystupuje a jedná v postavení zastoupené právnické osoby, jeho právní úkony učiněné v rámci smlouvy o zastoupení mají tytéž právní účinky, jako kdyby je učinila právnická osoba sama svým statutárním orgánem, a právní úkon učiněný třetí osobou vůči zástupci má stejné právní účinky, jako by byl učiněn přímo vůči zastoupené právnické osobě, resp. jejímu statutárnímu orgánu. Ostatně vztah zástupce vůči zastoupené právnické osobě při smluvním zastoupení bude zpravidla založen smlouvou mandátní podle §566 a násl. obch. zák. (jde zde vlastně o obchodní smlouvu příkazní – srov. i §724 a násl. obč. zák.) a stejnými ustanoveními o smlouvě mandátní se přiměřeně řídí i vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti nebo společníkem při zařizování záležitostí právnické osoby, není-li stanoveno jinak (viz §66 odst. 2 obch. zák). Z těchto důvodů proto nelze činit zásadní rozdíl mezi jednáním statutárního nebo jiného orgánu za právnickou osobu na straně jedné a jednáním zástupce právnické osoby na straně druhé (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 695- 696).
V souladu s těmito právními principy postupoval odvolací soud, pokud shledal, že když obviněný A. K. při sjednávání úvěrové smlouvy vystupoval za společnost A. na základě mandátní smlouvy uzavřené za podmínek §566 odst. 1 obch. zák., jednal jako mandatář, a tedy jednal jménem společnosti A. Z dikce §566 obch. zák. totiž plyne, že se mandátní smlouvou mandatář zavazuje, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti. Jednal-li tedy obviněný A. K. na podkladě mandátní smlouvy jako mandatář, byl v takovém případě sám v postavení pachatele, jak předpokládá ustanovení §90 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto shledal, že obviněný A. K. se uvedeného jednání pod bodem 1) s ohledem na skutkové skutečnosti popsané ve výroku rozsudku odvolacího soudu dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným L. R. Odvolací soud proto ve vztahu k právní kvalifikaci obviněného A. K. nepochybil a jeho jednání správně posoudil jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V této části je tedy dovolání obviněného A. K. neopodstatněné.
Jestliže obviněný A. K. v rámci svého dovolání též namítal, že se uvedeného trestného činu nemohl dopustit proto, že nevěděl o tom, že podklady, které v rámci žádosti společnosti A. o předmětný úvěr dokládal, jsou zcela nepravdivé, Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky, které jsou v rozporu s tím, jaké skutkové zjištění soudy obou stupňů na základě rozsáhlého dokazování učinily. Podle jeho výsledků po pečlivém uvážení všech podstatných okolností došly k závěru, že obviněný A. K. jednal společně s ostatními pachateli v úmyslu vylákat ke škodě Č. finanční prostředky. Výsledkem celého procesu hodnocení provedených důkazů je rovněž závěr o tom, že obviněný A. K. uvedeným způsobem jednal po předchozí vzájemné dohodě s dalšími přesně nezjištěnými osobami. S vědomím, že peníze nebudou vráceny, vedl jednání o poskytnutí a získání úvěru společnosti A. s pracovníky Č., během kterých opatřil a předložil žádost o poskytnutí úvěru ve výši 35.000.000,- Kč ze dne 25. 1. 2004 a podnikatelský záměr společnosti A. ze dne 2. 2. 2004, obojí podepsané obviněným L. R.V těchto podkladech obvinění vyjádřili svůj cíl prezentovat tuto společnost jako fungující subjekt, a proto nepravdivě uvedli jako největší dlužníky společnosti T., a.s., Č. O., a.s., Č. L., a.s., T., a.s., specifikovali i pohledávky a za největší věřitele označili společnosti Č., a.s., B., a.s., a S. ČR, s.r.o., jako největší obchodní partnery Č. O., Č. Z., Č., a.s., B., a.s., L., a.s., a S. ČR, s.r.o. Předložili fiktivní bankovní účet, předstírali, že společnost A. má 14 zaměstnanců v pracovním poměru a zfalšovali zprávu A. s. O., s.r.o., o ověření účetní závěrky sestavené k 31. 12. 2002. Takto obviněný jednal, přestože věděl, že společnost A. ke zmíněným subjektům nemá žádné závazky ani pohledávky, nemá zaměstnance a nevyvíjí žádné obchodní aktivity.
Je tak patrné, že uvedené námitky obviněného A. K. jsou v této části dovolání zaměřeny ryze proti učiněným skutkovým zjištěním, a protože nejde o právní námitky, jak je v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládáno, dovolací soud se jejich obsahem nezabýval, neboť je vázán skutkovými zjištěními, které byly učiněny soudy nižších stupňů, z nichž pro závěry o správnosti právní kvalifikace toliko vychází.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozsudku odvolacího soudu brojil i obviněný J. P., který namítal relevantně s označeným dovolacím důvodem, že se nemohl jako účastník podílet v pozici pomocníka na činu, který byl již před tím dokonán, pak ve vztahu k těmto jeho výhradám je nutné nejprve obecně uvést, že podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. Ve smyslu tohoto ustanovení pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Pomoc přichází v úvahu jak před činem, tak i při činu. Je tomu tak mimo jiné i v případě trestných činů, u kterých jednání, které je jeho součástí, přesahuje okamžik dokonání jednání, kdy pachatel ještě pokračuje v realizaci úmyslu zmocnit se této věci, event zajistit si věci či prostředky získané trestným činem. V tomto případě je možnost pomoci prodloužena až do okamžiku uskutečnění úmyslu přesahujícího v tomto případě objektivní stránku trestného činu. Pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je možná jen před dokončením trestného činu, nikoliv poté, co byl dokončen (srov. rozhodnutí č. 3/1972-V., 51/1967 a 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Podle těchto hledisek je zřejmé, že s ohledem na učiněná skutková zjištění, jak jsou výše popsána, se obviněný J. P. podílel na domluvě s obviněnými L. R., A. K. a s dalšími přesně nezjištěnými osobami na úmyslném vylákání finančních prostředků od Č. s vědomím, že peníze nebudou vráceny. Poté, co byl společným jednáním obviněných L. R. a A. K. vylákán na podkladě nepravdivých a falešných podkladů úvěr ve výši 35.000.000,- Kč, Č. zřídila pro společnost A. účet, a umožnila z tohoto účtu čerpání uvedeného úvěru, obviněný J. P. přispěl svým aktivním a vědomím jednáním obviněným L. R. a A. K. tak, že bezhotovostně z uvedeného účtu odčerpal dne 2. 3. 2004 částky 300.000,- Kč, 5.000.000,- Kč, 7.508.000,- Kč, 10.983.015,- Kč, dne 4. 3. 2004 částky 1.004.700,- Kč, 1.008.000,- Kč a 2.987.300,- Kč. Uvedené finanční prostředky převáděl na účty svých známých či jiných osob, které byly na obchodní činnost obviněných různým způsobem napojeny. Dále v hotovosti vybral dne 1. 3. 2004 částku 1.000.000,- Kč, dne 4. 3. 2004 částky 3.000.000,- Kč a 1.000.000,- Kč, dne 8. 3. 2004 částku 800.000,- Kč a dne 10. 3. 2004 částku 250.000,- Kč.
Na základě takto skutkově prokázaného jednání obviněného J. P. není pochyb o tom, že v rámci mezi všemi pachateli ujednané dohody tento obviněný znal okolnosti, za nichž byl čin plánován a posléze spáchán. Na vlastním průběhu činu, tedy na tom, že byl vylákán předmětný úvěr na základě pokladů obsahujících zcela nepravdivé informace,se sám aktivně nepodílel, ale jeho role spočívala právě v tom, že v době, kdy byl čin obou jmenovaných pachatelů dokonán, tj. peníze byly na podkladě nepravdivých údajů vylákány a převedeny na shora uvedený úvěrový účet, na základě dispozičního práva ke zmíněnému účtu, jež mu udělil obviněný L. R., odčerpával uvedené finanční prostředky. Právě v této fázi trestné jednání všech pachatelů bylo završeno.
K námitkám obviněného je také potřeba zdůraznit, že uvedený účet byl zřízen pro společnost A., v zájmu obviněných bylo, aby vylákané prostředky byly z uvedeného účtu vyvedeny. Jedině tak totiž mohly být vylákané finanční prostředky získány do dispozice pachatelů. Touto svou pomocí obviněný J. P. zajistil dokončení trestného činu.
Takto prokázané okolnosti dostatečně dosvědčují, že obviněný se jako pomocník svým vlastním jednáním trestného jednání obviněných dopustil poté, co byl čin dokonán. Jestliže právní teorie spojuje dokonání činu s tím, že byly jednáním pachatelů znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. naplněny okamžikem, kdy byly vylákané finanční prostředky, je tímto okamžikem v projednávané věci moment, kdy byly uvedené peníze převedeny na účet společnosti A., neboť tehdy došlo u poskytovatele k úvěru ke vzniku škody velkého rozsahu, která je kvalifikačním znakem této skutkové podstaty. Po tomto okamžiku nastala fáze dokončování činu, spočívající v realizaci představy pachatele o uskutečnění jeho cíle. V daném případě to znamená, že představou pachatelů bylo, jak je již výše uvedeno, získat vylákané prostředky do vlastní dispozice, tedy vyvést je z účtu společnosti A., což bylo úkolem právě obviněného J. P., jak správně oba soudy usoudily.
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že ohledně trestné činnosti obviněného J. P. soudy správně shledaly, že obviněný J. P. jednal jako pomocník podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 5 tr. zák., neboť obviněným napomohl tím, že na základě předem sjednané dohody vyvedl podvodně vylákané finanční prostředky z úvěrového účtu.
Jestliže se obviněný v rámci podaného dovolání domáhal toho, že neměl vědomost o předchozí dohodě ostatních pachatelů a že nebyl na své spolupachatele ani další subjekty, které jsou ve věci zmíněny, žádné kontakty, pak dovolací soud v této části nepovažoval dovolání obviněného za uplatněné v souladu s citovaným dovolacím důvodem, protože obviněný těmito argumenty popíral spáchání činu v té podobě, jak byl vymezen ve skutkových zjištěních soudu druhého stupně. K tomu lze jen pro úplnost uvést, že pokud soudy uvedené skutkové závěry učinily, bylo tomu na základě velmi podrobného a za daných okolností vyčerpávajícího dokazování, a úloha právě obviněného J. P. byla s ohledem na jeho postavení toliko jako pomocníka, a tedy osoby, která se přímo na vylákání úvěru nepodílela, oběma soudy velmi přesvědčivě a s maximální pečlivostí posouzena ze všech okolností, které měly pro určení jeho role v dané trestní věci význam. Skutkové závěry, které soudy učinily, nevzbuzují žádné pochybnosti, neboť mají dostatečný podklad v provedeném dokazování.
Obviněný J. P. své výhrady též zaměřil proti skutku pod bodem 2) rozsudečného výroku soudu druhého stupně s tím, že zpochybňoval, že se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dopustil v úmyslu nehradit měsíční splátky a nevrátit vozidlo.
Obdobně uplatněnou obhajobou tohoto obviněného se již zabýval odvolací soud, který na straně 30 až 31 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že v tomto směru uplatněná obhajoba obviněného J. P. je v logickém i faktickém rozporu nejen s jeho vlastní rozpornou výpovědí, ale zejména s okolnostmi, za nichž obviněný vylákal vozidlo Saab. Zejména odvolací soud zdůraznil, že obviněný J. P. toto vozidlo nepřevedl na společnost A., na jejíž jméno byla leasingová smlouva vystavena, ani na jejího právního zástupce obviněného L. R., z jehož zplnomocnění s leasingovou společností obviněný J. P. sjednal leasingovou smlouvou. Naopak obviněný J. P. předmětné vozidlo po určitou dobu sám užíval, a následně je pak zašantročil. Odvolací soud s odkazem na všechny ve věci provedené a zajištěné důkazy sice respektoval závěr soudu prvního stupně, že obviněný se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. dopustil v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., a to především s odkazem na zásadu, že nelze obviněnému J. P., v jehož případě nebylo podáno dovolání v jeho neprospěch, ztížit postavení, avšak odvolací soud poukázal na okolnosti, za nichž byl čin obviněným spáchán, které svědčí spíše pro závěr, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Z důkazů považoval za možné dovodit, že obviněný chtěl uvedeným jednáním předmětné vozidlo vylákat na podkladě nepravdivých informací od leasingové společnosti, způsobit poškozenému škodu a sebe tak obohatit.
Nejvyšší soud, který se se závěry odvolacího soudu ztotožnil, považuje jen za vhodné doplnit, že podvodné vylákání obviněným J. P. uvedeného vozidla lze dovodit i z toho, že jak bylo výsledky provedeného dokazování prokázáno, společnost A., jejímž právním zástupcem obviněným L. R. byl obviněný J. P. k tomuto úkonu zplnomocněn, byla fingovaným právním subjektem, který nevykazoval žádnou činnost, místo jejího sídla bylo rovněž fiktivní, neměla žádné zaměstnance, jejím předsedou představenstva byl obviněný L. R., který byl dojičem v živočišné výrobě, členkou dozorčí rady byla družka obviněného L. R. O těchto okolnostech obviněný J. P., jak z prokázaných okolností ve věci vyplynulo, věděl. Všechny uvedené poznatky svědčí též o tom, že pokud předmětné vozidlo za konkretizovaných smluvních leasingových podmínek přebíral, bylo to nikoliv pro společnost A., ale v jeho zájmu a v zájmu jeho spolupachatelů.
Za situace, kdy je pro obviněného příznivější závěr soudu prvního stupně o tom, že se uvedeného trestného činu dopustil v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., se Nejvyšší soud s tímto závěrem plně ztotožnil a shledal, že soudy nepochybily, pokud obviněného J. P. uznaly vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství s obviněným L. R.
Na základě všech těchto závěrů a úvah Nejvyšší soud shledal, že napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí vadami, které v rámci svých dovoláních obvinění A. K. a J. P. vytýkali. Zejména odvolací soud přiléhavě reagoval na výhrady, které v obdobném obsahu jako byl uveden v dovolání, obvinění uplatnili i v rámci svých řádných opravných prostředků. Právní kvalifikace ve vztahu k činu bod bodem 1) u obviněného A. K. jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. a u obviněného J. P. jako pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 5 tr. zák., jakož i u skutku pod bodem 2) ohledně obviněného J. P. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jsou použity v souladu se zákonem i skutkovými zjištěními, k nimž oba soudy na podkladě provedených důkazů došly.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud posoudil obě dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná, a proto obě podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí pak bylo již bezpředmětné rozhodovat o odkladu výkonu trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová