ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.126.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 126/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání obviněných prap. P. B., a pprap. J. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 7 To 210/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 119/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 7 To 210/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 2 T 119/2006 byli obvinění prap. P. B. a pprap. J. G. uznáni vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustili tím, že dne 22. 12. 2005 v době od 19.30 hodin do 20.25 hodin v obci S., okres F., jako příslušníci Policie České republiky, služebně zařazení ve funkci policejních inspektorů Obvodního oddělení Policie České republiky D., v průběhu výkonu hlídkové služby při silniční kontrole, kterou prováděli v obci S. v místě u autobusové točny, stavěli řidiče M. K. jedoucího osobním motorovým vozidlem zn. Mercedes RZ 1T0 7000 ve směru od Ž. do D. D., a když M. K. na jejich pokyn k zastavení nereagoval, tak jej služebním vozidlem Škoda Felicia Combi SPZ, za použití zvláštního výstražného světla modré barvy pronásledovali až do místa jeho bydliště k domu v S., kde od něj převzali peněženku s doklady, kterou mu vzápětí vrátili a z místa odjeli, aniž by provedli jakoukoliv kontrolu motorového vozidla nebo kontrolu řidiče, přičemž tak jednali v úmyslu opatřit M. K. neoprávněný prospěch spočívající v tom, že na jeho přestupek v silniční dopravě, spočívající nejméně v neuposlechnutí výzvy k zastavení vozidla, jej neupozornili, přestupek nezaznamenali, událost nezapsali do svých hlídkových knížek, a ani, byť dodatečně neoznámili operačnímu důstojníku OŘ Policie České republiky F. použití zvláštního výstražného zařízení, ani jeho použití nevyznačili v Knize provozu, a tímto svým jednáním způsobili, že nedošlo k projednání přestupku a adekvátnímu postihu řidiče M. K., čímž obviněný prap. P. B., jako velitel hlídky porušil čl. 30 odst. 1 písm. l) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 22 ze dne 19. 5. 2003, kterým se upravuje činnost služby dopravní policie při dohledu na silniční provoz v platném znění a čl. 3 odst. 1, 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 105 ze dne 4. 7. 2002, kterým se stanoví zásady jednotného používání zvláštního výstražného zařízení a rozhlasového zařízení, a obviněný prap. P. B. a pprap. J. G. společně porušili čl. 31 odst. 3 písm. a), čl. 41 odst. 7, čl. 42 odst. 1, čl. 58 odst. 1, 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 22 ze dne 19. 5. 2003, kterým se upravuje činnost služby dopravní policie při dohledu na silniční provoz v platném znění, vše v návaznosti na ustanovení §2 odst. 1 písm. j), k) zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky v patném znění.
Za tento trestný čin byli oba obvinění odsouzeni podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen u obou obviněných na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služebního poměru u Policie České republiky na dobu tří roků.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací odvolání podaná oběma obviněnými proti citovanému rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 7 To 210/2007, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti posledně uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě a na něj navazující rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku podali obvinění prostřednictvím obhájce JUDr. J. Z. obsahově jednotná dovolání, jež opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. Za zásadní pochybení soudů označili, že nahradily projednání údajného přestupku řidiče K. tím, že samy rozhodly o tom, že tento řidič se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu ve smyslu §22 odst. 1 písm. f) zák. č. 200/1990 Sb., §4 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., i když k projednání takového přestupku je příslušná Policie České republiky, a teprve nesouhlasí-li účastník silničního provozu s projednáním, je k tomu příslušný podle správního řádu městský úřad jako správní orgán a nikoli soud podle trestního řádu. Kromě této výhrady obvinění v další části poukázali na obsah výpovědi svědkyně I. M., o niž okresní soud opřel rozhodnutí o vině obviněných, neboť ji zhodnotil jako věrohodnou, s čímž se obvinění neztotožnili a poukázali na rozpory, které v přesně citovaných pasážích její výpovědi shledali. Obvinění soudům též vytkli, že odmítly jejich návrh na opakování výpovědi této svědkyně. Za nevěrohodné považovali její určení vzdálenosti policisty od přijíždějícího vozidla, neboť svědkyně jen odhadla, že to bylo 30 – 40 m, když obviněný J. G. tuto vzdálenost stanovil na 5 – 10 m. Za spekulaci v této souvislosti obvinění považovali závěr soudu, že pro toto určení vzdálenosti neměla zásadní význam existence sněhových bariér, které se v té době na místě spáchání činu nacházely a že svědkyně nevěděla, zda policista mával, kolikrát rukou máchnul, či co měl v ruce, protože tomu, jak sama uvedla, nevěnovala pozornost. Právě za účelem řádného objasnění místa, kde stál policista v době, kdy stavěl vozidlo, považovali obvinění za nutné provedení rekonstrukce na místě samém za stejných podmínek, jaké byly v době činu, čímž by se odstranily pochybnosti o tom, zda stavějícího policistu mohl řidič M. K. vidět či nikoliv. Obvinění též vytkli oběma soudům postup, jehož výsledkem byl závěr o nevěrohodnosti výpovědi svědka M. K., kterou soud nevzal za podklad svého rozhodnutí stejně jako výpovědi obviněných, jimž též neuvěřil, přestože v nich popsali, jak došlo k celé události v souvislosti s pokusem dát pokyn k zastavení přijíždějícímu vozidlu, a co následovalo poté, co k zastavení tohoto vozidla došlo.
V další části dovolání obvinění i přes shora konstatované nedostatky uvedli, že pokud by připustili spáchání skutku, jak byl popsán, pak zcela absentuje materiální znak tohoto trestného činu. Soudy ve vztahu k němu nezdůvodnily, do jaké míry byl ohrožen zájem společnosti na řádném potrestání přestupce, jaký následek byl způsoben jejich neupozorněním nebo nepotrestáním jmenovaného řidiče, a v čem byl konkrétně tento následek shledán. Poukázali na to, že když právní předpis umožňuje policistovi vyřešit přestupek, v daném případě neuposlechnutí pokynu k zastavení vozidla domluvou, pak je potrestání tohoto řidiče v hrubém nepoměru s tím, že oni jako policisté byli vystaveni trestnímu stíhání pro trestný čin. Obvinění vyjádřili přesvědčení, že jejich čin nedosahuje malého, natož vyššího než malého stupně společenské nebezpečnosti. Za adekvátní by rovněž považovali, aby v jejich jednání byl spatřován jen přestupek, když zapnutí či nezapnutí výstražného světelného znamení nemá žádný význam pro posouzení merita věci, stejně tak ani nevyznačení jeho použití do hlídkových knih. V závěru obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2007 sp. zn. 7 To 210/2007 v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. bylo dovolání obviněného doručeno dne 2. 1. 2008, do doby konání neveřejného zasedání své písemné vyjádření Nejvyššímu soudu nedoručilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále usoudil, že obvinění v souladu s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadenému rozhodnutí vytkly nedostatky ohledně právního posouzení činu jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., a že dovolání je ve směru takto označeného důvodu a z něj posléze vycházejícího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. opodstatněné.
Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal ve vztahu k takto vymezeným námitkám zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné, neboť odvolací soud dostatečně neuvážil a neposoudil všechny skutečnosti významné především z hlediska materiálních znaků trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými.
Pokud obvinění opřeli svá dovolání též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívající v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, Nejvyšší soud v odůvodnění dovolání ve vztahu k němu nenalezl žádnou na něj dopadající argumentaci. Za takové skutečnosti nelze považovat to, když obvinění vyjádřili, „že soudy nahradily projednání údajného přestupku řidiče M. K. tím, že samy rozhodly o tom, že tento řidič se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, ač je známo, že k projednání přestupku je příslušná Policie České republiky, a teprve nesouhlasí-li účastník silničního provozu s oním pojednáním, je k tomu příslušný podle správního řádu městský úřad jako správní orgán a nikoli soud podle trestního řádu“. Tyto výhrady se totiž netýkají toho, že v této proti obviněným nyní vedené věci rozhodl nepříslušný soud, ale uvedenou námitku obvinění vztáhli k otázce, která je obsahem skutkových okolností, což stojí mimo zákonem vymezené dovolací důvody.
Dovolací soud se nemohl zabývat ani tou částí dovolání, v níž obvinění brojili proti skutkovým závěrům, zejména pokud vytýkali nesprávné hodnocení provedených důkazů a nedostatečný rozsah dokazování. Tyto námitky jsou totiž rovněž výhradně skutkové povahy, a proto nedopadají nejen na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze namítat toliko nedostatky právní povahy, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) a ž l) tr. ř.
Na základě těchto úvah je patrné, že Nejvyšší soud se věcně mohl zabývat toliko již výše naznačenými námitkami týkajícími se nedostatků ohledně materiální stránky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, protože jen v této části je jejich dovolání uplatněno v souladu s dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na něj i s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l tr. ř.
Z hlediska takto řádně uplatněné výhrady je vhodné nejprve obecně uvést, že trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo jako veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Vedle těchto formálních znaků je však potřeba vždy posuzovat i to, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný.
Z ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutno přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v §3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání, Praha : C. H. Beck, 2004, s. 22).
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nelze exaktně vyjádřit. Tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu. Při úvahách, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost je potřeba připomenout, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Nelze proto některá z těchto hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Mezi významem jednotlivých přitěžujících a polehčujících okolností mohou být v konkrétním případě značné rozdíly. Proto je nutno u každé přitěžující, resp. polehčující okolnosti konkrétně zhodnotit její význam pro zvýšení, resp. snížení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Hodnocení osoby pachatele nesmí být jen pouhou registrací osobních dat obžalovaného bez hlubšího rozboru jeho osobnosti ve vztahu k jeho protispolečenské činnosti a k ostatním hlediskům v §3 odst. 4 tr. zák. uvedeným, spoluurčujícím stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, zejména ke způsobu provedení trestného činu a k jeho následkům, k míře zavinění a pohnutce trestného činu (viz rozhodnutí č. I/1965 Sb. rozh. tr.).
Všechny okolnosti důležité z hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. je nutno nejen zjišťovat, nýbrž je také objektivně (tj. bez přeceňování nebo podceňování některých z nich) hodnotit. Přitom je třeba vždy uvést, zda a do jaké míry ta či ona okolnost zvyšuje nebo snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (viz rozhodnutí č. II/1965).
Při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, kterým byl obžalovaný uznán vinným, nýbrž i k dalším okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, které však charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost. Takovou okolností je i škoda, která protiprávním jednáním pachatele vznikla na chráněném společenském zájmu (viz rozhodnutí č. 13/1973-II. Sb. rozh. tr.).
Takto teorií i soudní praxí vytvořené zásady jednoznačně stanoví povinnost soudu, jak postupovat pro určení, zda v činu, jímž byl pachatel uznán vinným, je možné spařovat konkrétní trestný čin. Tyto zásady stanoví, co všechno je nutné zkoumat a objasňovat pro závěr o naplnění materiální podmínky, kterou je vždy nezbytné posuzovat ze všech shora naznačených hledisek tak, aby bylo najisto postaveno, zda vedle formální stránky a subjektivních a objektivních znaků trestného činu, je u zvažovaného činu dán v ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti.
V projednávané věci však uvedeným způsobem postupováno nebylo. Lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde tento soud na str. 5 k otázce právní kvalifikace poznamenal jen tolik, že „jelikož obvinění P. B. a J. G. jako příslušníci policie jednali v úmyslu jinému opatřit neoprávněný prospěch, vykonávali tak svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, byli správně soudem prvního stupně uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.“. Takto paušální a základní otázky neobjasňující zhodnocení správnosti právní kvalifikace je o to pochybnější, když ani soud prvního stupně se rozhodným okolnostem významným pro určení, zda se jedná o uvedený trestný čin, též dostatečně nevěnoval. Na str. 9, 10 odůvodnění svého rozsudku jen uvedl, „že tím, že obvinění nerespektovali povinnosti vyplývající ze Závazného pokynu policejního prezidenta č. 22 z 19. 5. 2003, poskytli M. K. neoprávněný prospěch, neboť způsobili, že nedošlo k projednání přestupku a adekvátnímu postihu řidiče M. K.“…. „Vytýkaným jednáním se oba obvinění dopustili trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., když jako veřejní činitelé v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch řidiči M. K., vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a umožnili, že nedošlo k projednání přestupku, jehož se dopustil M. K., v důsledku čehož nebyl adekvátně postižen, když mu reálně hrozilo ukládání pokuty. Tímto obvinění opatřili řidiči M. K. neoprávněný prospěch, neboť svou pravomoc vykonávali způsobem odporujícím ustanovení §2 odst. 1 písm. j) a k) zák. č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky v platném znění v návaznosti na povinnosti vyplývající ze závazných pokynů policejního prezidenta“. Je tedy patrné, že ani soud prvního stupně k otázce materiální stránky uvedeného trestného činu nerozvedl žádné úvahy a nekonstatoval žádné konkrétní závěry významné pro určení výše stupně společenské nebezpečnosti činu, jímž obviněné uznal vinnými. U obsahu uvedeného odůvodnění plyne, že materiální stránku trestného činu i tento soud pominul.
Na základě takto oběma soudy uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že se soudy prvního i druhého stupně se všemi shora naznačenými zákonnými pravidly neřídily a materiální stránce trestného činu, jímž obviněné uznaly vinnými, nevěnovaly žádnou pozornost. Jednotlivé okolnosti činu z hledisek §3 odst. 2, 4 tr. zák. neposuzovaly a nehodnotily se zřetelem ke všem významným skutkovým zjištěním. Otázku naplnění materiální stránky zvažovaného trestného činu tak nechaly zcela bez povšimnutí, a to i přesto, že existují z tohoto hlediska vážné pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace. Tím, že nebyl v daném případě hodnocen konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti pro společnost, nebyly dostatečně posouzeny všechny důležité skutečnosti, na jejichž podkladě je možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obvinění naplnili uvedený trestný čin.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že podaná dovolání jsou důvodná. S ohledem na popsané nedostatky nemohlo napadené rozhodnutí obstát, a proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 7 To 210/2007 zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc byla vrácena do stádia odvolacího řízení s ohledem na to, že se jedná o zhodnocení právní otázky, pro jejíž posouzení má odvolací soud zajištěny všechny potřebné důkazy. Na odvolacím soudu proto bude, aby se ze všech výše naznačených a zákonem požadovaných hledisek materiální stránkou trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. důsledně a podrobně zabýval.
Nejvyšší soud pro další nezbytné hodnocení materiální stránky uvedeného činu považuje za nutné poukázat na některé rozhodné skutečnosti, které se již z obsahu spisu naznačují a svědčí o nízkém stupni společenské nebezpečnosti uvedeného jednání obviněných. Takovou okolností, jíž bude potřeba věnovat náležitou pozornost, je např. způsobený následek, jímž je v daném případě to, že obvinění jako veřejní činitelé v rozporu se svými zákonnými pravomocemi řidiči vozidla opatřili neoprávněný prospěch spočívající v tom, „…že nedošlo k projednání přestupku a adekvátnímu postihu řidiče…“ (viz 9. strana odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V daném případě dovolací soud s ohledem na shora vyjádřené principy neshledává v tomto konkrétně zjištěném následku podstatnější zvýhodnění řidiče M. K. I když v popsaném skutku soud učinil zjištění, že se jmenovaný řidič dopustil přestupku v dopravě spočívající v neuposlechnutí výzvy k zastavení, jde o nezávažné porušení silničních pravidel. Ani okolnosti, za nichž se měl řidič tohoto přestupkového jednání dopustit, nevykazují vyšší závažnost, neboť jak bylo prokázáno, důvodem jeho zastavení bylo nedostatečné osvětlení jím řízeného automobilu. Jedná se o porušení technické způsobilosti vozidla, což lze považovat za drobné provinění. Je tedy zřejmé, že celková dopravní situace, která vyvolala potřebu zásahu policie, silniční provoz výrazněji nekomplikovala, rozhodně při ní nedošlo k ohrožení jiných účastníků silničního provozu nebo jinému hrubšímu porušení pravidel silničního provozu.
Je tedy zřejmé, že povaha přestupku, jehož znaky řidič M. K. po formální stránce naplnil, tím, že neuposlechl výzvy, pokynu policisty k zastavení, nesvědčí pro jeho větší závažnost, obzvláště, když k takovému pokynu mělo dojít v nočních hodinách a řidič tvrdí, že takový pokyn nezaznamenal. Všechny tyto souvislosti je nutné mít na zřeteli, neboť mají význam pro hodnocení společenské nebezpečnosti chování policistů, kteří v rozporu se svými povinnostmi neučinili o svém podezření, že byl uvedený přestupek spáchán, žádné záznamy a nijak ho, jak byli v takovém případě povinni, neevidovali. Tato pochybení obviněných svědčí též spíše o technických nedostatečnostech a nedosahují výrazného zpronevěření se jejich zákonným povinnostem. Bude proto nutné i ze všech dalších hledisek zkoumat, zda se v daném případě nejedená spíše o společensky méně závažné kázeňské provinění.
Na odvolacím soudu tudíž bude, aby v dalším řízení podle všech shora naznačených kritérií stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. stupeň společenské nebezpečnosti vyhodnotil, a aby materiální stránku trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. posuzoval též v duchu vysloveného názoru Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová