ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1328.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1328/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2008 o dovolání obviněné M. C., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 7 To 77/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 26/2007, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 7 To 77/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 42 T 26/2007, ve výroku o uložení ochranného ústavního léčení psychiatrického zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v rozsahu zrušení v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 42 T 26/2007, byla obviněná M. C. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek spočívající v tom, že:
„dne 19. 9. 2006 ve 13.45 hodin v P., v prodejně Y., Č. m. d., s. r. o., odcizila z volného výběru kašmírový pánský svetr velikosti M, růžové barvy, výrobce F., v prodejní ceně 5.200,- Kč a s tímto zbožím prošla kolem pokladen, aniž zboží zaplatila, a po spuštění elektrického zabezpečovacího systému byla před prodejnou zadržena prodavačkou L. P., která jí odcizené zboží odebrala a toto bylo nepoškozené vráceno zpět do prodeje“,
v němž byl obžalobou spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Současně soud podle §72 odst. 1, 4 tr. zák. obviněné uložil ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, jež směřovalo pouze proti výroku o uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě. Městský soud v Praze o něm rozhodl usnesením ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 7 To 77/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Výrok, jímž byla obviněná podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěna obžaloby, odvolací soud nepřezkoumával.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. T. K. dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť je přesvědčena, že ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě jí bylo uloženo, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Ve shodě s odvolacími námitkami obviněná zopakovala, že uložené ochranné léčení v ústavní formě považuje za mimořádně závažné omezení osobní svobody, které pro ni znamená mnohem větší újmu než případný podmíněný trest odnětí svobody, který jí vzhledem k dosavadní beztrestnosti a výši způsobené škody hrozil. V této souvislosti – s odkazem na judikaturu Ústavního soudu – připomněla, že v situaci, kdy typová i konkrétní nebezpečnost činu jinak trestného pro společnost je nižší, mělo by se k takto závažnému zásahu do základních práv léčené osoby přistupovat jen výjimečně. Namítla, že soudy obou stupňů vycházely pouze ze závěrů znaleckého posudku MUDr. A. Š., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a jeho sdělení, že její pobyt na svobodě je z psychiatrického hlediska nebezpečný. Vyslovila nesouhlas s odůvodněním tohoto závěru znalcem a zdůraznila, že se v minulosti dobrovolně, a to v ambulantní formě, léčila u psychiatra MUDr. M. R. Dále vytkla soudům obou stupňů, že pečlivě nevyhodnotily, zda deklarovaná nebezpečnost jejího pobytu na svobodě je natolik závažná, aby přes minimální nebezpečnost jednorázového protiprávního jednání bylo její umístění v ústavním léčebném zařízení nezbytné. Konstatovala rovněž, že pro tvrzení o možném dalším protiprávním jednání nesvědčí její trestní minulost, neboť zájem chráněný trestním zákonem porušila pouze při krádeži předmětného svetru. Uzavřela proto, že zákonné podmínky pro uložení ochranného psychiatrické léčení v ústavní formě dány nejsou.
V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze den 30. 4. 2008, sp. zn. 7 To 77/2008, a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jí uloží ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
K dovolání obviněné se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že výhrady dovolatelky týkající se ústavní formy uloženého ochranného psychiatrického léčení jsou opodstatněné.
Státní zástupce poté, co vymezil zákonné předpoklady uložení ochranného léčení podle §72 odst. 1, 4 tr. zák., připomenul dosavadní bezúhonnost obviněné, charakter jejího jednání, jakož i výši způsobené škody. Zdůraznil, že nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě nelze dovozovat pouze z jednání, které vykazuje v daném případě znaky činu jinak trestného, ale musí být zjišťován také stupeň duševní poruchy pachatele, příp. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě. Upozornil tak na nezbytnost posuzovat, zda z pobytu obviněné na svobodě skutečně vyplývá nebezpečí pro společnost, a to vzhledem k situaci, za níž k útoku došlo. Konstatování znalce, že zjištěná duševní porucha dovolatelky je léčitelná pouze ústavní formou, nepovažoval pro rozhodnutí o uložení ochranného psychiatrického léčení ve formě ústavní za dostatečné. Poukázal na to, že hrozba nebezpečí ze strany pachatelky je hlavní okolností, která tento závažný zásah do jejich základních práv odůvodňuje. Dále uvedl, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné obviněné hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 7 To 77/2008, a to ve výroku učiněném podle §72 odst. 1, 4 tr. zák., kterým bylo obviněné uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě, zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 42 T 26/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně upozornil, že takové rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. v neveřejném zasedání; pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněná svůj mimořádný opravný prostředek opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., na základě kterého lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Obecně platí, že forma ochranného léčení je obligatorní náležitostí výroku, kterým bylo uloženo ochranné léčení, a soud o ní musí vždy rozhodnout (srov. rozhodnutí č. 30/1972 Sb. rozh. trest.), takže je i nedílnou součástí příslušného rozhodnutí. V mezích uplatněného dovolacího důvodu proto lze napadnout i rozhodnutí o určité formě uloženého ochranného léčení, pokud pro ni nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Z tohoto důvodu lze i námitku absence podmínek nutných pro uložení ambulantní nebo ústavní formy ochranného léčení podřadit pod vadu zakládající existenci uplatněného dovolacího důvodu.
Shora uvedené podmínky dovolatelka splnila, když namítla, že v jejím případě nebyly dány zákonné podmínky pro uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě podle §72 odst. 1, 4 tr. zák.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že podle §72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §25 a §32 odst. 2 tr. zák., nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Z předcházejícího textu je zřejmé, že v konkrétním případě bylo ochranné léčení uloženo ve smyslu poslední z uvedených alternativ, tedy proto, že obviněná jako pachatelka činu jinak trestného byla soudy nižších stupňů shledána pro nepříčetnost trestně neodpovědnou a její pobyt na svobodě nebezpečným.
Pokud jde o první z podmínek nezbytných pro uložení ochranného léčení, tj. spáchání činu jinak trestného pachatelem, který byl shledán pro nepříčetnost trestně neodpovědným, pak tato okolnost nebyla v odvolacím řízení ani v podaném dovolání nikterak zpochybněna. Obviněná akceptovala zprošťující výrok soudu prvého stupně učiněný podle §226 písm. d) tr. ř. a tuto jeho část nenapadla řádným opravným prostředkem (její odvolání směřovalo pouze do výroku o uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě). Toliko do tohoto výroku (přesněji jen do výroku o uložené formě ochranného léčení) směřuje i její dovolání.
Druhá podmínka pro uložení ochranného léčení, tj. že pobyt pachatele činu jinak trestného na svobodě je nebezpečný, musí být splněna v době rozhodování soudu o ochranném léčení (srov. rozhodnutí č. 23/1979 Sb. rozh. trest.). Ochranné léčení lze uložit osobě, jejíž pobyt na svobodě je i do budoucna nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákonem. Tato podmínka je splněna, jestliže je vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, a to pod vlivem duševní poruchy. Splnění této podmínky je nutné posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (srov. rozhodnutí č. 11/1974 Sb. rozh. trest.). Musí tedy být zjištěno, že pobyt takové osoby na svobodě je i v době rozhodování o ochranném léčení nebezpečný tím, že v důsledku duševní poruchy znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 3/2000 Sb. rozh. trest.). Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, příp. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě (srov. rozhodnutí č. 58/1968 Sb. rozh. trest.).
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, podrobil podmínky uložení tohoto ochranného opatření testu přiměřenosti. Upozornil, že ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Poznamenal, že přestože intenzita ochranného léčení není prvořadě určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost, nýbrž potřebou léčby, jistá závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení je žádoucí. Např. uložení ochranného léčení v ústavní formě je na místě zejména v těch případech, kdy nepříčetná osoba spáchá čin jinak trestný, za který by v případě její trestní odpovědnosti bylo zřejmě nutno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Naopak u nepříčetné osoby, která spáchala čin jinak trestný, který by v případě její trestní odpovědnosti byl zřejmě posouzen jako trestný čin, jehož typová i konkrétní nebezpečnost pro společnost je nižší, a bylo by tedy na místě uložení trestu nespojeného s přímým omezením na svobodě, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi.
V kontextu těchto požadavků nemohou závěry soudů obou stupňů o uložení ochranného psychiatrického léčení obviněné v ústavní formě podle §72 odst. 1, 4 tr. zák. obstát.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že pobyt obviněné na svobodě je nebezpečný „… jak z hlediska opakování protispolečenského jednání, tak zejména z hlediska její ovlivnitelnosti a v důsledku toho zneužitelnosti jí samotné jinými osobami, čímž se stává nebezpečná sama sobě“. Tato zjištění opřel především o závěry znaleckého posudku MUDr. A. Š., soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a uzavřel, že „Za této situace je nutnost léčení obžalované zcela jednoznačně indikována, přičemž ambulantní léčení v této fázi nemůže splnit svůj účel především dle názoru znalce, a to zejména pro postoj samotné obžalované a závažnost jejího stavu, když z dosavadního přístupu obžalované vyplývá, že léčení v každé formě odmítá, neboť nevěří v jeho smysl a úspěch. Přitom je zřejmé, že … nadále upadají její sociální vazby i postavení, … svou situaci odmítá řešit, k lékaři nedochází již několik let, … Je tedy zřejmé, že obžalovaná není za současného stavu schopna dodržovat případně uloženou ambulantní léčbu a je u ní dána nutnost uložení léčby ústavní … Pouze psychiatrické léčení, zejména dlouhodobá psychoterapeutická práce s obžalovanou může zlepšit její stav, dle názoru znalce je zde reálná šance na resocializaci obžalované …“ (srov. stranu 4 odůvodnění jeho rozsudku).
Odvolací soud neshledal ve výroku o uložení ochranného léčení pochybení, se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil a navíc uvedl: „Skutečnost, že odvolatelka nemá žádný záznam v rejstříku trestů a byla postihována jen za přestupky, je z hlediska úvah o ochranném léčení, popř. i jeho formě, zcela irelevantní, stejně jako skutečnost, že se od září 2006 žádného dalšího pokusu o odcizování věcí nedopustila a domnívá se, že se ho nedopustí ani v budoucnosti“. Dále zdůraznil, že „Pakliže znalec z odvětví psychiatrie dospěl k závěru, že ambulantní forma léčení je u ní nedostačující, nemohou laické názory odvolatelky na způsob své léčby vést odvolací soud k závěru, že účel ochranného léčení bude u odvolatelky naplněn i léčbou ambulantní“ (srov. stranu 8 odůvodnění jeho usnesení).
Z uvedeného je zřejmé, že závěr soudů obou stupňů o nebezpečnosti pobytu obviněné na svobodě vycházel prakticky jen ze znaleckého posudku jmenovaného soudního znalce a jeho výpovědi do protokolu mimo hlavní líčení. Tento závěr svědčí o tom, že obviněná trpí závažnou duševní poruchou – konverzní symptomatikou, spočívající v histriónském mutismu (ztrátou schopnosti verbálně komunikovat), a léta trvající poruchou chování – sklonem k toulání, žebrání a dalšímu sociálně nepřizpůsobivému jednání. V důsledku této duševní poruchy sice byla v době spáchání činu schopna rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost, její schopnost své jednání ovládat však byla podstatně zhoršena, a to blíže k hranicí vymizení. Znalec proto uzavřel, že pobyt obviněné na svobodě je nebezpečný z psychiatrického hlediska a poukázal na možné pokračování poruch jejího chování a vysoké riziko, že dojde k dalšímu dissociálnímu, nezákonnému jednání.
Soudy nižších stupňů tyto znalcovy závěry bez dalšího nekriticky převzaly, aniž uvážily, že znalecký posudek je jen jedním z důkazů, které jsou povinny hodnotit v kontextu všech dalších důkazů, vztahujících se k posuzované trestní věci. Obecně totiž platí, že soud je povinen hodnotit i znalecký posudek na podkladě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu s ostatními důkazy a není jím bezpodmínečně vázán. Nemůže sice libovolně nahradit odborné závěry znalce vlastními, ale je povinen ověřit, zda znalec přihlédl ke všem skutečnostem, které mají pro předložený posudek význam a zda se skutková východiska znaleckého posudku opírají o skutečnosti v trestním řízení náležitě zjištěné (srov. například rozhodnutí č. 40/1969/I, č. 40/1972/I Sb. rozh. trest.).
V daném případě soudy obou stupňů uvedeným způsobem nepostupovaly, neboť při posuzování otázky, zda pobyt obviněné jako pachatelky činu jinak trestného na svobodě je nebezpečný, se dostatečně nezabývaly společenskou nebezpečností jejího jednání nejen se zřetelem k výše rozvedeným znaleckým závěrům, ale také v kontextu posuzované trestné činnosti. Již shora bylo akcentováno, že závěr o pravděpodobnosti možného opakování činu jinak trestného musí být učiněn nejen podle stupně duševní poruchy pachatelky, ale také podle jejích dosavadních recidivních projevů (odkázáno bylo rozhodnutí č. 58/1968 Sb. rozh. trest.).
Pokud by soudy tato východiska respektovaly, nemohly by přehlédnout, že obviněná se odcizením pánského svetru v hodnotě 5.200,- Kč dopustila ojedinělého majetkového deliktu, jímž způsobila škodu jen nevýrazně (o 200,- Kč) přesahující kvalifikační moment pro posouzení, zda se jedná již o trestný čin, nebo jen o přestupek. Z její strany přitom šlo o zcela běžnou krádež, neboť s odcizeným zbožím prošla bez zaplacení kolem pokladen, aniž se jej pokusila skrývat. Po spuštění elektronického zabezpečovacího systému se nebránila zadržení (fyzicky ani verbálně), nechovala se agresivně a nepoškozený svetr vrátila.
Jak je z textu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zřejmé, právě uvedené okolnosti dostatečně neuvážily a náležitě nevyhodnotily. Nejinak tomu bylo se zjištěním, že obviněná v minulosti nebyla soudně trestána. Pokud byla v letech 2002 až 2006 devětkrát řešena pro přestupek, tak pouze v jednom případě (v roce 2003) jí byla uložena pokuta, zatímco v ostatních případech bylo řízení proti ní vedené zastaveno nebo věc byla odložena (srov. č. l. 41 spisu).
Přestože jednání obviněné není na místě bagatelizovat, na druhé straně je mimo jakoukoliv pochybnost, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost není nikterak vysoký. Jde totiž o trestný čin [krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.], jehož typová nebezpečnost pro společnost je nižší, čemuž odpovídá i sankce, jež pachateli za jeho spáchání hrozí (trest odnětí svobody až na dvě léta, peněžitý trest nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty). Pokud by obviněná jím byla shledána vinnou a byl by jí ukládán trest, nelze reálně předpokládat, že by šlo o nepodmíněný trest odnětí svobody. V takovém případě je ovšem možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. To se v daném případě nestalo.
Dosud provedenými důkazy nebylo ani doloženo, že je vysoce pravděpodobné, že obviněná pod vlivem duševní poruchy znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Bez jistých pochybností nelze vyjít z tvrzení znalce, že pro nedostatek spolupráce z její strany není možné zajistit účel léčení formou ambulantní. Tomu totiž nekorespondují poznatky o dobrovolném pobytu obviněné v Psychiatrické léčebně v B. v období od 25. 5. 2004 do 4. 6. 2004 a lékařské zprávy o její ambulantní léčbě, případně návštěvách lékařů v období od ledna 2003 do 15. 9. 2006 (srov. č. l. 17 spisu).
Nejvyšší soud proto k dovolání obviněné podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Městského soudu v Praze, tak částečně jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, a to ve výroku o uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě. Současně podle §265b odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Zjištěná pochybení totiž mají základ již v postupu tohoto soudu prvního stupně.
Rozhodnutím dovolacího soudu se věc obviněné vrací do stadia řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1. Na něm bude, aby se znovu a daleko pečlivěji, než se v dosavadním řízení stalo, věnoval shora vymezeným zákonným podmínkám pro uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě. Aby tak mohl zodpovědně učinit, bude vhodné, aby si nejprve u příslušných orgánů opatřil nové poznatky o chování obviněné v uplynulém období (zejména po rozhodnutí soudů v dané věci), soudního znalce s těmito poznatky seznámil a požádal jej o doplnění znaleckého posudku. Teprve pak bude moci náležitě posoudit, zda je vůbec zapotřebí ochranné psychiatrické léčení obviněné ukládat, a pokud znovu dospěje ke kladnému závěru, zda se tak má skutečně stát v ústavní formě, nebo zda bude postačovat forma ambulantní.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že pokud by se obviněná žádné psychiatrické léčbě nepodrobila, bylo by možné zabránit jejím případným nežádoucím projevům v důsledku zjištěné duševní poruchy i jinými prostředky, a to event. postupem předvídaným §23 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu tohoto ustanovení bez souhlasu nemocného je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí. Procesní rámec aplikace tohoto postupu by pak představovalo řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče podle §191a a násl. o. s. ř.
Zbývá připomenout, že při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.).
Jelikož rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Marie Slaná