ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1338.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1338/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové dovolání obviněného PhDr. J. H. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 To 25/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 2/2003, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně z r u š u je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 To 25/2007 ve výroku o trestu, jímž byl obviněnému PhDr. J. H. B. podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, současně se zrušují také další rozhodnutí na tuto zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 4 T 2/2003, byl obviněný PhDr. J. H. B. uznán vinným jednak pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 152/95 Sb., a jednak trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 152/95 Sb. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 4 T 2/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 5 To 90/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněného PhDr. J. H. B. tento rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 To 25/2007 podle §258 odst. 1 písm. a), c), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §37a tr. zák. částečně zrušil výrok o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 4 T 2/2003 pod bodem II. 2) ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 5 To 90/2004 pod bodem 2), a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě I. 1), 2) pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a v bodě II. trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jichž se obviněný dopustil tak, že
I. 1) společně s odděleně stíhaným T. J., v době nejméně od 18. 7. do 30. 9. 1997 v B. na n. S. v K. b., a.s., pobočka B. jednal za obchodní společnost V. – T., spol. s r.o. o poskytnutí úvěru a dne 13. 8. 1997 sjednal smlouvu o úvěru č. A 311.. ve výši 15.000.000,- Kč, kterou se zavázal uplatnit nárok na čerpání úvěru nejpozději do 30. 9. 1997 a úvěr celý splatit do 30. 4. 1998, přičemž vzhledem k podmínce jištění smlouvy uzavřením zástavních smluv k nemovitostem předložil údajné zástavní smlouvy k parcelám č. 138. a č. p. 5. zapsaným na listu vlastnictví 583. pro obec a katastrální území K. H., a parcelám č. 284., č. 284. a č. p. 155. zapsaným na listu vlastnictví 89. pro obec P., katastrální území D., padělané plné moci majitelů R. R., J. Z. a V. R. a návrhy na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí z 3. 9. 1997 u katastrálních úřadů K. H. a P. s padělanými podpisy majitelů, s nimiž nejednal, smlouvy s nimi neuzavřel a zmocnění od nich neobdržel, takto jednal v úmyslu získat ke škodě K. b., a.s. částku 15.000.000,- Kč, neboť věděl, že společnost V. – T., spol. s r.o. by nebyla schopna poskytnuté peníze v dohodnutém termínu vrátit, peníze však vyplaceny nebyly, protože bylo od příslušných katastrálních úřadů zjištěno, že k vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nedošlo,
I. 2) v blíže nezjištěný den v listopadu po 7. listopadu 1997 se v rozporu se skutečností vydával za osobu oprávněnou disponovat domem v P., R. majitele R. P. a pod záminkou, že zařídí zřízení zástavního práva k této nemovitosti k zajištění úvěru, vylákal v kanceláři v P., P. na Ing. J. M. na údajné náklady s tím spojené částku 50.000,- Kč, přičemž jednal s úmyslem tyto peníze již nevrátit, čímž způsobil jmenovanému škodu ve výši 50.000,- Kč,
II. dne 3. 9. 1997 v K. H. v ul. O. podal v podatelně katastrálního úřadu za obchodní společnost V. – T., spol. s r.o. návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí opatřeným padělaným podpisem majitelky nemovitosti R. R. k parcelám 138. a č. p. 5. zapsaným na listu vlastnictví 583. pro obec a katastrální území K. H., k návrhu připojil padělanou plnou moc R. R. z 29. 8. 1997, údajnou zástavní smlouvu registrovanou 13. 8. 1997 pod č. 31176.. s padělaným podpisem R. R., a takto jednal bez vědomí a souhlasu majitelky nemovitosti R. R., aby v pobočce K. b., a.s. v B. mohl tuto zástavní smlouvu předložit s vyznačením vkladu zástavního práva.
Za uvedené trestné činy obviněného odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák., §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 4. 2004, sp. zn. 4 T 2/2003 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 9. 2. 2005, sp. zn. 5 To 90/2004, jakož i všechna rozhodnutí, na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný PhDr. J. H. B. prostřednictvím obhájce JUDr. J. K. z důvodů §265b odst. 1. písm. g), h) tr. ř., dovolání, které zaměřil pouze proti výroku o trestu vyhoštění. Takto podané dovolání odůvodnil tím, že trest vyhoštění mu byl uložen v rozporu s ustanovením §57 odst. 3 písm. f) tr. zák. v současném znění, neboť odvolací soud dostatečně nezkoumal všechny podmínky vylučující možnost uložení trestu vyhoštění. Soudu vytkl, že dostatečně nezvážil, že předmětné trestní řízení je vedeno od září roku 1997, tedy v době rozhodování soudu již desátým rokem. Rovněž poukázal na svou obhajobu a stížnostní korespondenci, ze které je zřejmé, že se v České republice zdržuje více než deset let. Ve spise je podle tvrzení obviněného rovněž založen dekret na přidělení bytu od k. D. O. z roku 1991. Uvedl, že od prosince roku 1988 do roku 1998 žil jako druh a družka s E. D., bytem K., V. Po tuto dobu se v České republice zabýval psaním článků ze světové literatury pro Středočeský region S. n., kde mimo jiné spolupracuje s jeho předsedou Mgr. P. B., bytem P., V. Upozornil na svou činnost vyplývající z jeho vzdělání v oboru psychologie, kdy se na území České republiky dlouhodobě věnuje mimo jiné problematice výchovy dětí v dětských domovech. V rámci této činnosti se podílel i na obsahové stránce programu I. r. v P., P. Ve vztahu k případnému ohrožení bezpečnosti státu odkázal na závěr učiněný v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze o nižší míře společenské nebezpečnosti jeho jednání, že čin byl spáchán ve stadiu pokusu, a že fakticky ke způsobení škody nedošlo, což svědčí o tom, že jeho trestná činnost ve skutečnosti nebyla tak závažná, aby zájem na ochraně společnosti ve formě uložení trestu vyhoštění převažoval nad ústavně garantovaným na ochranu jeho soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené předsednictvem Č. n. r. dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále jen „Listina základních práv a svobod“) ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (se zřetelem k čl. 10 Ústavy). Na základě výše uvedeného se obviněný domníval, že v jeho případě byl trest vyhoštění uložen v rozporu s citovanou právní úpravou a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu vyhoštění na dobu neurčitou, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněné dovolací námitky obsahově neodpovídají, neboť v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vznášet námitky směřující toliko proti druhu a výměře uloženého trestu. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou však tyto námitky plně relevantní a je nutno je považovat za důvodné. Soud neučinil potřebná zjištění pro posouzení otázky přípustnosti trestu vyhoštění podle §57 odst. 1 písm. f) tr. ř. Poukázal na to, že ze spisového materiálu vyplývá, že se obviněný na území republiky zdržoval a po delší dobu zde i podnikal. Současně zmínil i úvahy odvolacího soudu, který ve vztahu k trestu odnětí svobody konstatoval okolnosti, které prakticky vylučují, že by neuložením trestu vyhoštění došlo k ohrožení bezpečnosti státu (§57 odst. 3 písm. f) tr. zák. in fine), a které dokonce zpochybňují existenci obecných podmínek pro uložení tohoto trestu podle §57 odst. 1 tr. zák. Ze závěru odvolacího soudu tak státní zástupce dovodil, že trestná činnost obviněného ve skutečnosti nebyla tak závažná, aby zájem na ochraně společnosti vyžadoval uložení trestu vyhoštění podle §57 tr. zák. proto uzavřel, že za současného stavu předmětné trestní věci nelze učinit spolehlivý závěr o existenci obecných podmínek pro uložení trestu vyhoštění podle zmiňovaného ustanovení trestního zákona. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 To 25/2007, ve výroku o trestu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání ani proto, že by bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v zákoně, neboť podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu (srov. druhou větu rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za takovou vadu lze též považovat i to, když soud při rozhodování o trestu vyhoštění postupoval toliko podle zákonné úpravy platné v době spáchání činu, nikoliv podle zákonné úpravy platné v době rozhodnutí, když tato nová právní úprava je pro obviněného z hlediska ustanovení §16 tr. zák. příznivější, neboť v takovém případě nebyly z hlediska hmotného práva při rozhodování o ukládání trestu vyhoštění dostatečně zváženy všechny skutečnosti významné z hlediska hmotného práva.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné dovolání podat tehdy, když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za takto zákonem předpokládanou skutečnost lze považovat i to, když byl obviněnému uložen trest vyhoštění podle §57 odst. 1, 2 tr. zák., aniž by přitom bylo přihlédnuto též k ustanovení §57 odst. 3 písm. a) až f) tr. zák. ve znění zák. č. 161/2006 Sb., který v ustanovení §57 odst. 3 doplnil pod písm. e) a f) stávající odstavec 3 o další negativní podmínky vylučující možnost uložení tohoto trestu.
Pochybil-li odvolací soud v tom, že podle ustanovení §57 odst. 3 písm. e), f) tr. zák. ve znění zák. č. 161/2006 Sb. nezvažoval [vedle hledisek uvedených v §57 odst. 1, 2, 3 písm. a) až d) tr. zák.] možnost uložení trestu vyhoštění, jde za situace, kdy obviněný jako občan Polské republiky je též občanem Evropské unie, o situaci srovnatelnou s tím, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V takovém případě byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Když Nejvyšší soud nezjistil důvody pro odmítnutí dovolání, nařídil veřejné zasedání. Postupoval dále tak, ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. na podkladě příslušného spisového materiálu a důkazů, které sám vyžádal, shledal, že je dovolání důvodné, a to na základě těchto zjištění a úvah;
Podle §57 odst. 1 tr. zák. může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem.
Podle §57 odst. 3 tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl poskytnut azyl, c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu, e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle zvláštního právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, nebo f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu.
Pokud jde o poslední dvě podmínky uvedené v ustanovení §57 odst. 3 písm. e), f) tr. zák., byly novelizovány na základě zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 217/2002 Sb. a zákona č. 161/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006.
Tato nová úprava vychází ze zásady, že občanství Evropské unie je institutem zavedeným smlouvou o Evropské unii (tzv. Maastrichtskou smlouvou), která vstoupila v platnost 1. 11. 1993. Občanství Evropské unie nenahrazuje, ale jen doplňuje státní příslušnost členského státu. Občanství Evropské unie zakládá mimo jiné i právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států Evropské unie, a proto uvedená novela trestního zákona provedená zákonem č. 161/2006 Sb. vylučuje možnost uložení trestu vyhoštění občanu Evropské unie nebo jeho rodinnému příslušníku, v případě §57 odst. 3 písm. e) tr. zák., že takový pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt a že nejsou vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku, a v případě písm. f) téhož ustanovení, když takový pachatel v posledních deseti letech nepřetržitě pobýval na území České republiky a nejsou vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu.
Jestliže zákon v ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. uvádí taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě, musejí tyto skutečnosti existovat v době rozhodování soudu o trestu. Jedná se zde o negativní podmínky, které zde nesmí být, aby mohl být trest vyhoštění uložen. Vzhledem k tomu, že překážky pro vyhoštění jsou v §57 odst. 3 tr. zák. stanoveny alternativně, uložení tohoto trestu bude bránit existence i jen jediné a kterékoli z nich.
Občanem Evropské unie je každá osoba, která je státním příslušníkem kteréhokoliv z členských států Evropské unie, konkrétně v této věci, je od 1. 5. 2006 tímto občanem jako státní příslušník Polské republiky i obviněný.
Podle dikce ustanovení §57 odst. 3 písm. f) tr. ř. ve znění zák. č. 161/2006 Sb. je tedy zřejmé, že zásadně nelze pachateli, který je občanem Evropské unie a v posledních deseti letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, uložit trest vyhoštění, a to s jedinou výjimkou, pokud soud shledá vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu.
Bezpečností státu se rozumí zajištění svrchovanosti, samostatnosti, uzemní celistvosti, obranyschopnosti a ochrany demokratických základů státu, zejména z hlediska zachování ústavního zřízení, životů, zdraví a majetkových hodnot obyvatelstva (nikoli jen jednotlivých občanů), které by musely být v případě, že občana Evropské unie, který má na území České republiky nepřetržitý pobyt po dobu deseti let, jeho dalším setrváním na území České republiky vážným způsobem ohroženy.
Podmínka vylučující možnost uložení trestu vyhoštění, pokud občan Evropské unie ve smyslu shora citovaného ustanovení v posledních deseti letech před rozhodnutím o trestu vyhoštění nepřetržitě pobýval na území České republiky (srov. §87a a násl. zák. č. 326/1999 Sb.), je zachována, pokud nepřítomnost občana Evropské unie na území nepřesáhne celkem 6 měsíců ročně, anebo přesáhne-li tuto dobu z důvodu plnění povinné vojenské služby, nebo pokud jedna nepřítomnost nebude delší než 12 po sobě jdoucích měsíců, a to ze závažných důvodů, zejména jde-li o těhotenství a narození dítěte, závažné onemocnění, studium nebo odborné školení, anebo z důvodu pracovního vyslání do zahraničí (srov. §87g odst. 7 zák. č. 326/1999 Sb., které se sice týká jen přechodného pobytu, ale je ho možno analogicky vztáhnout i na trvalý pobyt; srov. k tomu i §87l zák. č. 326/1999 Sb.).
Na všechny okolnosti, které mohou objasnit naplnění znaku nepřetržitého pobytu v posledních deseti letech před rozhodováním o trestu, jakož i vážné ohrožení bezpečnosti státu, stejně jako ostatní skutečnosti důležité pro rozhodnutí, dopadají zásada oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.), zásada vyhledávací a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., a zásada volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V každé konkrétní věci musí být všechny tyto rozhodné skutečnosti předmětem dokazování v rámci podstatných okolností k posouzení osobních poměrů pachatele [§89 odst. 1 písm. d) tr. ř.].
Městský soud v Praze, který o věci rozhodl dne 18. 1. 2007 ani Vrchní soud v Praze rozhodující dne 16. 5. 2007 (tedy oba již po dni 27. 4. 2006, kdy nabyl účinnosti zák. č. 161/2006 Sb.), nezaměřily svou pozornost na objasnění shora uvedených zákonných podmínek, především nezjistily, zda obviněný PhDr. J. H. B. v posledních deseti letech nepřetržitě pobýval na území České republiky.
Soud prvního stupně v posledním odstavci odůvodnění svého rozsudku uvedl toliko to, že obviněný není občanem České republiky, neváží jej k ní žádné sociální ani rodinné vztahy, a proto považoval za potřebné pro ochranu občanů této republiky za nezbytné uložit trest vyhoštění, který obviněnému podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. vyměřil na dobu neurčitou. Vrchní soud v Praze shora rozvedené zásady rovněž nezkoumal, neboť na straně 9 a 10 odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí pouze vyjádřil, že se ztotožnil se stanoviskem soudu prvního stupně v tom, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu i osobě obviněného, je vhodným vedle trestu odnětí svobody uložit obviněnému i trest vyhoštění. Přestože přisvědčil obhajobě o oslabení generální prevence nejen pouhým uplynutím doby, ale i změnou přístupu bank v poskytování úvěrů právnickým osobám, nevysvětlil, proč obviněnému trest vyhoštění vyměřil v nejpřísnější zákonné výměře tohoto trestu. Zdůraznil jen to, že obviněný není občanem České republiky ani osobou, které by bylo přiznáno postavení uprchlíka, a intenzita jeho pracovních nebo osobních vztahů není natolik vysoká, aby splňovala nebo převážila zájem státu i společnosti na ochranně majetku a majetkových vztahů.
Nejvyšší soud tyto argumenty ve vztahu k trestu vyhoštění nepovažuje za dostačující ani z pohledu obecných hledisek vymezených v ustanovení §57 odst. 1, 2 tr. zák. Odvolací soud pro vyměření trestu odnětí svobody považoval za polehčující okolnosti, (nízkou výši způsobené škody, časový odstup od spáchání činu, skutečnost, že obviněný nebyl před spácháním činu trestán, jeho nižší podíl na zločinném záměru), na jejichž základě uložil trest odnětí svobody při spodní hranici stanovené u trestného činu podle §250 odst 3 tr. zák. Při úvahách o trestu vyhoštění vyměřeném v jeho nejpřísnější podobě, však tyto skutečnosti vůbec nehodnotil a nevysvětlil ani, proč obviněnému trest vyhoštění v jeho nepřísnější výměře ukládá.
Vedle této nesrovnalosti, která nebyla tím podstatným důvodem pro zrušení trestu vyhoštění, považoval Nejvyšší soud za vážnější pochybení to, že oba soudy trest vyhoštění uložily bez úvah a závěrů vyplývajících ze zákonné úpravy trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 písm. f) tr. zák., v jejím současném znění, novelizovaném zákonem č. 161/2006 s účinností od 27. 4. 2006. Tato nová právní úprava vyjádřená v ustanovení §57 odst. 3 písm. f) tr. zák., která konkrétně na poměry obviněného dopadá, je ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák., pro pachatele příznivější. Uvedenou novelou se totiž poměrně zpřísnily podmínky pro uložení testu vyhoštění, neboť v písmenech e) a f) §57 odst. 3 tr. zák. přibyla další hlediska, při jejichž naplnění, je uložení tohoto trestu vyloučeno. Tím se zúžila možnost uložení trestu vyhoštění, což je změna zákona svědčící ku prospěchu obviněného, a proto je nutné v těchto případech užít zákon novější.
Nejvyšší soud, aby uvedené nedostatky napravil, a zejména zjistil, zda obviněný v posledních deseti letech nepřetržitě pobýval na území České republiky, sám v souladu s argumenty uplatněnými obviněným v dovolání, jakož i s ohledem na obsah připojeného spisu, dokazování doplnil. Ze zprávy Ministerstva vnitra, odboru správních činností, oddělení evidence obyvatel P. zjistil, že obviněný není veden v informačním systému evidence obyvatel České republiky. Podle zprávy Policie České republiky, oddělení cizinecké policie P. obviněný není hlášen k pobytu v České republice. Velvyslanectví Polské republiky, konzulární oddělení, P. sdělilo, že o obviněném nemají žádné informace kromě toho, že byl dne 3. 6. 2006 zadržen na území České republiky, a poté byl dne 10. 1. 2008 z výkonu trestu odnětí svobody vykonávaného ve Věznici v O. propuštěn na svobodu.
Na základě těchto důkazů Nejvyšší soud v souladu s těmi, které byly zajištěny již v průběhu předchozího trestního řízení, shledal, že obviněný PhDr. J. H. B. je stále občanem Polské republiky a na území České republiky mu nebyl povolen trvalý pobyt, ani není cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle zvláštního právního předpisu [§57 odst. 3 písm. e) tr. zák.]. Rovněž z nich vyplynulo ve shodě s tím, jak shledaly již soudy dříve, že se nejedná o osobu, jíž by bylo přiznáno postavení uprchlíka [§57 odst. 1 tr. zák.], u níž by se nepodařilo zjistit státní příslušnost [§57 odst. 3 písm. a) tr. zák.], jíž by byl poskytnut azyl [§57 odst. 3 písm. b) tr. zák.], má zde uložen dlouhodobý pobyt a pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§57 odst. 3 písm. c) tr. zák.].
Na základě takto provedeného dokazování vyplynulo, že v případě obviněného nejsou dány podmínky vylučující uložení trestu vyhoštění ve smyslu §57 odst. 3 písm. a) až e) tr. zák.
Nejvyšší soud se proto zaměřil na objasnění hledisek podle §57 odst. 3 písm. f) tr. zák., zejména toho, zda obviněný v posledních deseti letech nepřetržitě pobýval na území České republiky. Tuto okolnost objasňoval dalšími vyžádanými zprávami od M. č. P., evidence obyvatel, Magistrátu města K., správního odboru, S. n. České republiky, S. b. d. O. K., F. ú. pro P., M. č. P., odboru občanskoprávního, z jejichž obsahu však nevyplynuly žádné konkrétní skutečnosti, protože obsahovaly sdělení, že obviněný jimi nebyl evidován.
Kromě těchto důkazů Nejvyšší soud při veřejném zasedání vyslechl obviněného, který uvedl, že do České republiky přicestoval již v dubnu roku 1988 a od té doby až na výjimku při několikadenním pobytu v Maďarsku, které navštívil za účelem výkonu svého zaměstnání v N. f. Y., Českou republiku neopustil, a to přesto, že má v Polské republice dvě dcery z prvního manželství, které bylo v Polsku rozvedeno v roce 1992. Je stále rozvedený, momentálně žije sám na adrese P., P. Jeho hlavním předmětem činnosti a také zdrojem obživy je předsednictví ve správní radě N. f. Y., který založil jako zřizovatel 25. 8. 2004. Tuto skutečnost Nejvyšší soud ověřil z výpisu rejstříku tohoto nadačního fondu, který byl obviněným jako důkaz při veřejném zasedání předložen.
Obviněný též předložil fotokopii svého polského cestovního pasu č. AB 91141.., který je totožný s originálem, jímž Nejvyšší soud provedl důkaz, z něhož se podává ve shodě s tím, jak vypověděl obviněný, že od 1. 7. 1989 do 30. 6. 1990 byl v České republice zaměstnán u státního podniku P. P.
Z výslechu svědkyně E. D., bývalé družky obviněného, bylo zjištěno, že společné soužití s obviněným začalo v roce 1990 a trvalo asi osm let. Společně bydleli v jejím bydlišti na adrese K., V. Tento vztah ukončila v době, kdy se obviněný nacházel ve vazbě, před koncem roku 1998. Od té doby o něm žádné informace neměla. Po celou dobu, co s ním žila, věděla, že Českou republiku neopustil, rodinu v Polsku nenavštěvoval, v České republice pracoval.
Nejvyšší soud pro ověření, zda obviněný v posledních deseti letech nepřetržitě pobýval na území České republiky, vycházel též z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 2/2003, z něhož zjistil, že obviněný se v této trestní věci nacházel ve vazbě od 10. 3. 1998 do 17. 12. 1998. Před vzetím do vazby přebíral předvolání k trestnímu řízení na adrese K., V., poté co byl propuštěn, se zdržoval na adrese K., C. B. Dne 7. 4. 1992 mu byl M. ú. K. vydán Živnostenský list na obchodní jméno „E.“ s předmětem činnosti obchodní a zprostředkovatelská činnost. V nyní projednávané věci byla obžaloba podána dne 8. 11. 1999. Opakovaně bylo rozhodováno o příslušnosti soudu a předvolání obviněný na hlavní líčení převzal až dne 8. 1. 2004, a to na adrese P., K., L., kde podle zprávy policie bydlel se svou družkou paní K. Mezitím však byl od 19. 6. 2001 ve vazbě jiné věci, a to Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 3 T 170/2001. Obviněný se účastnil dokazování před Městským soudem v Praze v nyní projednávané věci, a dne 14. 4. 2004 převzal na adrese P., H., kde tehdy přechodně bydlel, rozsudek soudu I. stupně v českém jazyce a dne 14. 8. 2004 i jeho polský překlad. Dne 14. 9. 2004 obviněný sdělil soudu novou adresu s tím, že se zdržuje na P., K. Dne 7. 12. 2004 byla sdělena nová adresa, P., D., na které převzal předvolání k veřejnému zasedání u Vrchního soudu v Praze. Rozhodnutí tohoto soudu (jímž byla věc zčásti zrušena a vrácena zpět soudu prvního stupně), obviněný převzal na posledně uvedené adrese, kde podle sdělení policie, jejímž prostřednictvím bylo obviněnému toto rozhodnutí doručováno, bydlel se svou družkou paní M. a jejím synem. Poté však obviněný se soudem nespolupracoval, jeho pobyt nebyl znám, a proto Městský soud v Praze od 5. 1. 2006 až do 3. 6. 2006, než byl obviněný na adrese P., P. zadržen a vzat do vazby, konal řízení proti uprchlému. Po zjištění jeho pobytu a zadržení se nacházel ve vazbě, která byla započítána do trestu, který mu byl v nyní napadeném rozsudku Vrchním soudem uložen a který dne 10. 1. 2008 vykonal.
Vedle těchto zjištění vyplývajících z obsahu spisu je též nutné uvést, že podle rejstříku trestů, který si Nejvyšší soud rovněž vyžádal, byl obviněný kromě skutečností vyplývajících z nyní projednávaného napadeného rozsudku, odsouzen Okresním soudem Opava ve věci sp. zn. 27 T 148/2004 pro trestný čin podle §176 odst. 1 tr. zák., který spáchal dne 25. 6. 2004, jenž nabyl právní moci dne 25. 3. 2005. Toto odsouzení bylo osvědčeno. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 27 T 72/2005, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným v lednu 2004, bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, a to se zřetelem k rozhodnutí nyní projednávanému.
Na základě všech takto učiněných poznatků Nejvyšší soud shledal, že pobyt obviněného na území České republiky je mapován po dobu téměř dvaceti let, v průběhu této doby zde měl navázán vážný partnerský vztah, bydlel na různých adresách, účastnil se několika trestních řízení proti němu vedených a měl zde i pracovní aktivity.
Pokud Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů zkoumal, zda obviněný na území České republiky pobýval v posledních deseti letech nepřetržitě, bylo zjištěno, že obviněný od roku 1998 až do svého posledního propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 10. 1. 2008 střídal adresy bydlišť na našem území, kde nebyl místními úřady evidován. Byla proti němu vedena celkem čtyři trestní řízení, z nichž tři (včetně toho, které je nyní projednáváno), byla pravomocně skončena, pokud jde o třetí z nich, jeho výsledek Nejvyššímu soudu není znám. Je však zřejmé, že obviněný se více či méně pravidelně kontaktoval se státními orgány v těchto trestních řízení, z čehož je patrné, že se v České republice v tomto sledovaném období nacházel. Jediný důkaz, z něhož lze dovodit, že tento pobyt byl nepřetržitý, je výpověď samotného obviněného, který jako jediný a poslední vztah k Polské republice vyjádřil sdělením o tom, že v roce 1992 bylo rozvedeno jeho manželství, které měl uzavřené s ženou ve své vlasti.
Ze žádného důkazu nevyplynulo pozitivní zjištění, že by obviněný v posledních deseti letech, kdy prokazatelně na území České republiky přebýval, v průběhu této doby naši republiku opustil. Takový závěr nelze učinit ani z té části řízení ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 2/2003 (v níž je toto řízení o dovolání vedeno) konané v době od 5. 1. 2006 do 3. 6. 2006 jako řízení proti uprchlému. I když bylo po obviněném pátráno, z žádných zpráv ani jiných sdělení nevyplynulo, že byť se skrýval před trestním řízení, by tak činil mimo hranice České republiky. Pokud byl zadržen, obviněný uvedl, že po celou dobu přebýval v Praze na adrese svého současného trvalého bydliště, v ulici P., která v té době soudu nebyla známa. Ani z této skutečnosti nelze učinit závěr, že by se obviněný v průběhu této doby nezdržoval v České republice.
Nejvyšší soud proto učinil závěr, že všechna uvedená zjištění svědčí pro to, že obviněný ve sledovaném období od roku 1998 do počátku roku 2008, jakož i dobu delší před tím, na území České republiky pobýval, a z žádného konkrétního důkazu nelze mít za prokázané, že by v této době naše území opustil.
K tomu je nutné připomenout, co bylo uvedeno výše, že zákon pro naplnění uvedené podmínky nepožaduje absolutní nepřetržitost takového pobytu, ale připouští její zachování i tehdy, pokud nepřítomnost obviněného občana Evropské unie na území nepřesáhne celkem šest měsíců ročně, a nebo i delší dobu, jsou–li splněna další hlediska, která v daném případě nepřicházejí do úvahy. Proto, i kdyby obviněný v každém roce opustil území naší republiky celkově po dobu kratší než je šest měsíců, i v takovém případě by uvedená zákonná podmínka §57 odst. 3 písm. f) tr. zák. byla splněna.
S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem a z nich učiněným zjištěním, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný J. H. B., který je jako občan Polské republiky občanem Evropské unie, nepřetržitě pobýval na území České republiky více jak deset let.
Pokud byla takto zkoumaná negativní podmínka prokázána, Nejvyšší soud ve smyslu §57 odst. 3 písm. f) tr. zák. posuzoval, zda v daném případě existují vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu. Přitom vycházel ze v šech shora citovaných důkazů, jakož i z charakteru trestného jednání, pro které byl obviněný uznán v této projednávané věci vinným, jakož i v ostatních zmíněných trestních řízeních, a přihlížel i k dalším poznatkům vyplývajícím z obsahu připojeného spisu. Učinil tak poznatek, že obviněný, který byl odsouzen za pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., se dopustil obecné, zcela běžné majetkové trestné činnosti, při níž se podvodným způsobem snažil způsobit druhému škodu, čehož se kromě jiného snažil docílit paděláním podpisu jiné osoby na úřední listině. Tímto běžným deliktem nebyly dotčeny svrchovanost, samostatnost, územní celistvost, obranyschopnost ani demokratické zásady státu. Zmíněná povaha trestného jednání, pro něž byl obviněný nyní odsouzen, ani ostatní trestná činnost, stejně tak i chování a postoje obviněného, nesvědčí proto, že by v jeho případě bylo možné shledávat podmínky pro závěr, že by jeho osoba nebo trestná činnost, jíž se dopouštěl, vyvolávaly obavy o vážném ohrožení bezpečnosti státu.
Když Nejvyšší soud všechny tyto závěry vyhodnotil, zjistil, že v daném případě je splněna vylučovací podmínka ve smyslu §57 odst. 3 písm. f) tr. zák., protože obviněný jako občan Polské republiky, která je členem Evropské unie, je občanem Evropské unie, v posledních deseti letech nepřetržitě pobýval na území České republiky, když nebyly shledány okolnosti, které by svědčily pro závěr o vážných důvodech ohrožení bezpečnosti státu.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že obviněnému nelze uložit trest vyhoštění.
Nejvyšší soud dále shledal, že trest vyhoštění, byť je součástí výroku o trestu, je oddělitelným výrokem, neboť je na dalších výrocích o trestech nezávislým. Může být uložen i zcela samostatně, protože je o něm rozhodováno podle speciálních ustanoveních vymezených v ustanovení §57 tr. zák., když nemá napojení na žádnou jinou část výroku o trestu. Proto o něm mohl Nejvyšší soud rozhodnout bez toho, aniž by bylo nutné rušit celý výrok o trestu a postupoval tak, že usnesením podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 5 To 25/2007 ve výroku o trestu jen v té části, jíž byl obviněnému PhDr. J. H. B. podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na tuto zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová