ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1433.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1433/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2008 o dovolání obviněného S. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 3 To 28/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 14/2003, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 3 To 28/2006, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 3 T 14/2003, a to v části týkající se obviněného S. Z.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný S. Z. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 3 T 14/2003, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustil společně s dalšími spoluobviněnými, a za nějž byl podle §148 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. za použití §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v jakékoliv činnosti, jež je spojena s mezinárodní přepravou zboží, a to na dobu šesti roků. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných I. G., M. Z., P. B., L. B., V. K. a J. Š. Naproti tomu byl obviněný J. S. podle §226 písm. c) tr. ř. v plném rozsahu zproštěn obžaloby.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání všech jmenovaných obviněných rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 3 To 28/2006 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných I. G., M. Z., P. B., S. Z. a J. Š. a podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných L. B. a V. K. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl ohledně obviněného S. Z. tak, že jej uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném znění, jehož se podle skutkových zjištění dopustil tím, že poté, co se obvinění I. G., M. Z. a P. B. počátkem roku 1996 v přesně nezjištěném místě v České republice dohodli na jimi organizovaném dovozu 96% lihu z lihovarů v I. do České republiky, při němž bude v místě nakládky celním orgánům deklarován vývoz lihu do L. r., před jeho dovozem do České republiky budou řidičům jízdních souprav přepravujících líh vyměněny doklady o vývozu lihu za doklady o tranzitu jiného zboží nepodléhajícího spotřební dani, které řidiči předloží na vstupu do České republiky orgánům celní správy, na území České republiky bude líh vyskladněn bez celního projednání a na tranzitním celním prohlášení s nepravdivým údajem o přepravované komoditě celník za odměnu potvrdí výstup jízdní soupravy se zbožím na S., sjednali obvinění I. G. a M. Z. s dalšími obviněnými podloudnou přepravu lihu do České republiky a v září 1996 prostřednictvím K. P. s celníkem K. N. potvrzování nepravdivých údajů na tranzitních celních prohlášeních o výstupu kamionů se zbožím do S. r. celníkem Z. H., přičemž s využitím tranzitních celních prohlášení získaných od P. B. s nepravdivými údaji o přepravované komoditě, které Z. H. následně opatřil nepravdivým potvrzením o vývozu zboží do S. r. přes hraniční přechod B., dovezl obviněný S. Z. do České republiky jízdní soupravou SPZ a přes hraniční přechod R., okres T.,
dne 18. 11. 1996 26.040 litrů 96% lihu odebraného dne 15. 11. 1996 v italském lihovaru V., S.p.A., V. M., C., jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit dřevěného nábytku pro slovenského odběratele S., P.,
dne 2. 12. 1996 26.040 litrů 96% lihu odebraného dne 27. 11. 1996 ve stejném lihovaru, jehož dovoz byl při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklarován jako tranzit keramické žáruvzdorné stavebniny pro stejného slovenského odběratele,
dne 12. 12. 1996 26.256 litrů 96% lihu odebraného dne 9. 12. 1996 v italském lihovaru D., V. G., F., jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit osinkocementových desek pro slovenského odběratele S., s. r. o., B.,
dne 16. 1. 1997 26.000 litrů 96% lihu odebraného dne 14. 1. 1997 v italském lihovaru V., S.p.A., V. M., C., jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit dřevotřískových desek pro slovenského odběratele T., s. r. o., S. S.,
přičemž tímto podloudným dovozem lihu a jeho vyskladněním na nezjištěném místě v České republice, bez vědomí celní správy České republiky, došlo ke zkrácení státu na spotřební dani, dani z přidané hodnoty a na cle o 27.214.105,- Kč.
Výroková část rozsudku dále obsahuje popis obdobného jednání dalších spoluobviněných a závěrečný souhrn, že celkem byl stát jednáním všech spoluobviněných zkrácen na dani a na cle celkem o částku 61.104.101,- Kč.
Obviněný S. Z. byl za uvedený trestný čin odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Dále bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných I. G., M. Z., P. B., L. B., V. K. a J. Š. s tím, že v ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný S. Z. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudky soudu prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení. Obviněný namítl, že není možné dospět k závěru o porušení hmotněprávních trestních norem zejména proto, že Krajský soud v Plzni pro své závěry o naplnění subjektivní stránky dovolatele nesprávně vycházel z výpovědi dovolatele z přípravného řízení, kterou však v průběhu hlavního líčení nijak nedoplnil, z obsahu zprávy C. p. ú. v H., sdělení C. p. ú. v H., C. k. ú. v K., a opíral se o ustanovení celního zák. č. 13/1993 Sb. Podle obviněného soudy v těchto souvislostech dostatečně nehodnotily, zda může po subjektivní stránce znaky trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. naplnit řidič kamionu, který je bez jakéhokoliv vztahu k přepravovanému zboží. Rozhodnutí soudu prvního stupně též vytkl, že tuto otázku dostatečně nezkoumal a ve vztahu k ní nerozvedl všechny potřebné okolnosti významné pro jeho zavinění. Obviněný dále zdůraznil, že se odvolací soud s jeho výhradami uvedenými v odvolání rovněž potřebným způsobem nevypořádal, a i když otázky spojené s totožností skutku a poukazem na porušení zásady ne bis in idem jsou výhrady procesní povahy, úzce se dotýkají toho, zda obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný v této souvislosti zmínil rozsudek Zemského soudu v Norimberku ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 12 KLs 509 Js 1393/97, jímž byl odsouzen pro trestný čin zkrácení daně k podmíněnému trestu odnětí svobody, a ve zkušební době, která mu byla stanovena, se osvědčil. Současně obviněný poznamenal, že Ministerstvu spravedlnosti nic nebránilo v tom, aby podalo návrh na uznání tohoto cizozemského rozsudku, kdy by pak na obviněného bylo nutné hledět jako by byl pro stejný čin odsouzen soudem České republiky. Pokud se tak nestalo, měly být zvažovány otázky významné pro právní úvahy o totožnosti skutku. Cizozemské odsouzení tak mělo být alespoň hodnoceno v rámci posuzování stupně společenské nebezpečnosti činu, jímž byl nyní uznán vinným. V této souvislosti obviněný poukázal na to, že obdobně bylo postupováno ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tcu 165/2005, jímž bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem ohledně majitele firmy, pro kterou obviněný S. Z. vykonával povolání řidiče. Soudy se proto měly důsledněji zabývat tím, zda po vstupu České republiky do Evropské unie, nejde o skutečnost, která výrazně snižuje společenskou nebezpečnost jeho činu pro společnost. Bylo nutné též zkoumat, zda lze v užité právní kvalifikaci shledávat naplnění podmínek podle §88 tr. zák. Pokud obviněný tyto námitky uvedl i ve svém odvolání, Vrchní soud v Praze se s nimi dostatečně nevypořádal a v odůvodnění napadeného rozhodnutí důvody, proč jim nevyhověl, řádně nevysvětlil. Podle obviněného též nebyly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. odstraněny nelogičnosti a neúplnosti i zjevná vybočení u důkazů, o něž soud své rozhodnutí opřel. Z těchto důvodů obviněný zdůraznil, že neměl být uznán vinným spolupachatelem deliktu, jenž mu je kladen za vinu, protože nebylo prokázáno, že by se vědomě účastnil na řetězci, který dovršil takovýto daňový delikt. Jeho jednání tak není součástí spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a proto neměl být učiněn závěr o jeho vině. Protože obviněný uvedeným trestným jednáním nenaplnil znaky trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, event. i rozsudek Krajského soudu v Plzni, a aby některému z těchto soudů přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání, poté co bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil u něho činný státní zástupce, který po shrnutí obsahu dovolání konstatoval, že dovolání obviněného je z části v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť brojí proti způsobu, jakým se soud vypořádal s provedenými a zajištěnými důkazy ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pod tuto námitku státní zástupce zahrnul i obviněným vznesený požadavek na uznaní rozsudku Zemského soudu v Norimberku našimi justičními orgány s tím, že se nejedná o námitky právní povahy. Považoval za nedostatek, že obviněný tuto výhradu nepodřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Avšak ani tehdy by podle státního zástupce obviněný tento dovolací důvod svou argumentací nenaplnil. Výhrady, které obviněný uplatnil ve vztahu k nedostatečnému posouzení stupně společenské nebezpečnosti z hlediska §88 odst. 1 tr. zák. a že jeho čin byl nesprávně posouzen jako spáchaný ve spolupachatelství §9 odst. 2 tr. zák., považoval státní zástupce za relevantní s označeným dovolacím důvodem. K posledně uvedené námitce poukázal na podmínky, za nichž lze shledávat znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a s ohledem na skutkové okolnosti popsané ve výroku rozsudku soudu druhého stupně týkající se dovolatele a ostatních spoluobviněných shledal, že obviněný uvedený čin spáchal jako spolupachatel v alternativě, že se jednalo o společné jednání více osob, z nichž každá vykonala část jednání, které ve svém souhrnu naplňuje všechny znaky uvedeného trestného činu. Dále konstatoval, že i když se Česká republika vstupem do Evropské unie dnem 1. 5. 2004 stala součástí celní unie Evropských společenství, neodrazila se tato skutečnost na stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněného. Poukázal na to, že ve smyslu přechodných a závěrečných ustanovení novely zák. č. 187/2004 Sb., má ve vztahu k trestnému jednání obviněného význam, že pokud bylo celní řízení zahájeno v době před 1. 5. 2004, dokončí se podle dosavadních právních předpisů. V důsledku toho nezanikla trestnost jednání obviněného, pro něž se trestní řízení vede. Uvedené změny se nepromítly ani do společenské nebezpečnosti činu, a to ani z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., zejména s ohledem na výši obviněným nesplněné daňové povinnosti překračující 27 milionů korun, která je tak pětkrát vyšší než je hranice škody velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zák. Nebylo tudíž opodstatněno použití nižší právní kvalifikace. K námitkám obviněného, jimiž brojil proti výroku o trestu, státní zástupce zkonstatoval, že dané výhrady nelze podřadit pod jím označený dovolací důvod. V závěru písemného vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 pím. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod je možné považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejprve je potřeba uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání napadeným rozhodnutím vytýkal nedostatky spatřované v nedodržení postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., a jejich prostřednictvím namítal pochybení při posuzování věrohodnosti některých důkazů, přeceňování důkazů, jež obviněného usvědčovaly, či bagatelizování důkazů svědčících ve prospěch obviněného, tuto kategorii vytýkaných skutečností Nejvyšší soud nepřezkoumával, neboť obviněný uvedenou argumentací nenaplnil jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ze zákonných hledisek, jak na ně bylo výše poukázáno.
Při posuzování otázky, zda uplatněný dovolací důvod dopadá na zákonem vymezené podmínky, Nejvyšší soud shledal, že dovolatel v souladu s nimi uplatnil námitky směřující proti nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. vytknutím nedostatků při posouzení spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., subjektivní stránky. Brojil-li obviněný též proti nedostatečnému zhodnocení materiální stránky, kterou napadal především s odkazem na rozsudek Zemského soudu v Norimberku ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 12 KLs 509 Js 1393/97, i těmito výhradami obviněný uvedený dovolací důvod naplnil. Nejvyšší soud s těmito, v souladu s označeným dovolacím důvodem uplatněnými výhradami, zkoumal nejen namítané hmotněprávní důsledky zmíněného cizozemského rozsudku, jak obviněný v dovolání požadoval, ale s ohledem na potřeby úplného a řádného objasnění všech rozhodných okolností se zabýval i širšími souvislostmi a dopady předmětného cizozemského rozhodnutí, byť mají procesní povahu a obviněný takovou námitku ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přímo neuplatnil.
Pokud Nejvyšší soud neshledal důvody proto, aby dovolání odmítl, ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k těmto závěrům:
Obviněný byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se pachatel dopustí tím, že ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou platbu a způsobí tím škodu velkého rozsahu.
Podle skutkových zjištění, k nimž shodně došly oba soudy, byl čin, jímž byl obviněný S. Z. uznán vinným, shledán v tom, že poté, co obvinění I. G., M. Z. a P. B. se počátkem roku 1996 na přesně nezjištěném místě v České republice dohodli na jimi organizovaném dovozu 96% lihu z lihovarů v I. do České republiky, při němž bude v místě nakládky celním orgánům deklarován vývoz lihu do L. r., před jeho dovozem do České republiky budou řidičům jízdních souprav přepravujících líh vyměněny doklady o vývozu lihu za doklady o tranzitu jiného zboží nepodléhajícího spotřební dani, které řidiči předloží na vstupu do České republiky orgánům celní správy,… dovezl obviněný S. Z. do České republiky jízdní soupravou SPZ přes hraniční přechod R., okres T.,
dne 18. 11. 1996 26.040 litrů 96% lihu odebraného dne 15. 11. 1996 v italském lihovaru V., S.p.A., V. M., C., jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit dřevěného nábytku pro slovenského odběratele S., P.,
dne 2. 12. 1996 26.040 litrů 96% lihu odebraného dne 27. 11. 1996 ve stejném lihovaru, jehož dovoz byl při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklarován jako tranzit keramické žáruvzdorné stavebniny pro stejného slovenského odběratele,
dne 12. 12. 1996 26.256 litrů 96% lihu odebraného dne 9. 12. 1996 v italském lihovaru D., V. G., F., jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit osinkocementových desek pro slovenského odběratele S., s. r. o., B.,
dne 16. 1. 1997 26.000 litrů 96% lihu odebraného dne 14. 1. 1997 v italském lihovaru V., S.p.A., V. M., C., jehož dovoz při vstupu do České republiky celnímu orgánu deklaroval jako tranzit dřevotřískových desek pro slovenského odběratele T., s. r. o., S. S., přičemž tímto podloudným dovozem lihu a jeho vyskladněním na nezjištěném místě v České republice, bez vědomí celní správy České republiky, došlo ke zkrácení státu na spotřební dani, dani z přidané hodnoty a na cle o 27.214.105,- Kč.
Obviněný v rámci nyní podaného dovolání, tak jako v odvolacím řízení, poukázal na shodnost tohoto činu s tím, pro nějž byl odsouzen rozsudkem Zemského soudu v Norimberku ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 12 KLs 509 Js 1393/97, který nabyl právní moci dne 9. 4. 1998, jímž byl obviněný odsouzen pro trestný čin zkrácení daně k podmíněnému trestu odnětí svobody a požadoval, aby toto odsouzení bylo zohledněno v rámci nyní projednávaného činu.
Odvolací soud, který k obdobné námitce obviněného výslovně vznesené s požadavkem na posouzení totožnosti skutku, na straně 17 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že neshledává totožnost jednání a totožnost následku, jak namítá obviněný, protože „z provedeného dokazování vyplynulo, že v SRN byl obviněný odsouzen za to, že předkládal vyměněné padělané doklady na celnici ve W., čímž alkohol unikl řízení o odkladu daní a vznikl tak bezprostředně daňový dluh podle zákona o lihovém monopolu na území SRN ve výši 4.457,60 DM. Obviněný byl napadeným rozsudkem uznán vinným, že převážel přes hraniční přechod R. podloudně líh, přičemž tímto podloudným odvozem a jeho vyskladněním na nezjištěném místě v České republice, bez vědomí C. s. České republiky, došlo ke zkrácení spotřební daně, daně z přidané hodnoty a na cle ve výši 27.144.105,- Kč“.
Z takto vyjádřeného názoru je zřejmé, že odvolací soud svůj závěr o tom, že se nejedná o totožné skutky, shledal v tom, že daňová povinnost, kterou nesplnil ve vztahu k německým úřadům a ta, již nesplnil vůči českým daňovým a celním orgánům, jsou rozdílné povinnosti a neshledal tak totožnost uvedených skutků v různém následku. Navíc je z celého rozsudku patrné, že uvedené odsouzení v rámci svých úvah zejména o trestu, který obviněnému uložil vůbec nezhodnotil a ani se s ním nevypořádal, přestože přímo nevyloučil že jednání, pro něž byl obviněný odsouzen, spolu úzce souvisejí, jak bude uvedeno dále.
Nejvyšší soud tyto závěry považuje za předčasné, a to nejen ve vztahu k tomu, že je odvolací soud učinil, aniž by měl předmětný cizozemský rozsudek k dispozici, ale zejména proto, že se nevypořádal se všemi důležitými okolnostmi, na které bylo nezbytné v daných souvislostech brát zřetel. Absence konkrétního znění uvedeného cizozemského rozsudku, na jehož základě bylo nezbytné posuzovat totožnost skutku a od ní se odvíjející možnou výhradu věci již rozsouzené (rei iudicatae), resp. zákazu dvojího odsouzení (ne bis in idem), znemožnila, aby byly souvislosti mezi činem, pro který je obviněný nyní souzen, a tím, pro nějž byl již odsouzen cizozemským soudem, dostatečně uváženy ze všech potřebných hledisek.
Je potřebné uvést, že trestní řád výslovně zásadu ne bis in idem nedefinuje, ale vyjadřuje její důsledky v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. tím, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nastanou-li okolnosti uvedené v písm. a) – j). V případě okolností stanovených pod písm. f) uvedeného ustanovení je proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Toto ustanovení dopadá na rozhodnutí vnitrostátní a respektuje zásadu vyjádřenou v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán za stejný čin opakovaně, tedy zásadu „ne bis in idem“.
Ve smyslu ustanovení čl. 50 Charty základních práv Evropské unie, se použití této zásady rozšiřuje i na meritorní rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů členských států Evropské unie a je vymezena tak, že „nikdo nesmí být znovu trestně stíhán nebo trestán za trestný čin, pro který byl v Unii již podle zákona pravomocně zproštěn obžaloby nebo odsouzen“.
Dále je třeba zdůraznit, že uvedená zásada má vztah nejen k nutnosti zastavení trestního stíhání, jak tento princip obsahu ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., ale je kumulována s nemožností dalšího potrestání, resp. odsouzení. V tomto duchu je proto nutné brát zřetel na ustanovení §22 tr. zák., jehož smyslem je zohlednění újmy, kterou měl pachatel v souvislosti s trestním stíhání pro určitý trestný čin vykonaný v cizině. Lze připomenout, že obligatorním důsledkem potrestání orgánem cizího státu za týž skutek je započtení vykonaného trestu do nově uloženého trestu soudem České republiky, pokud je to vzhledem k uloženému trestu možné (§22 odst. 1 tr. zák.). Započítává se nejen vykonaný trest, ale popřípadě též doba strávená ve vazbě (resp. jakékoliv omezení osobní svobody). Není-li započtení možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, event. jeho výměry (§22 odst. 1 tr. zák). Fakultativním důsledkem potrestání orgánem cizího státu za týž skutek je možnost zastavení trestního stíhání. V takovém případě je podmínkou, že o skutku již bylo pravomocně rozhodnuto a toto rozhodnutí lze považovat za postačující (srov. G., T. Z. „ne bis in idem“ v evropském právu. Trestně právní revue, 2006 č. 5, s. 133).
Rovněž je potřeba připomenout, že trestní řád byl zákonem č. 539/2004 Sb., s účinností od 1. 11. 2004, v reakci na vstup České republiky do Evropské unie doplněn o ustanovení 11 odst. 4 tr. ř., podle něhož rozhodnutími podle ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. jsou i rozhodnutí soudu a jiných justičních orgánů členských států Evropské unie. Na základě něho mají účinky vylučující nové trestní stíhání nejen rozhodnutí tuzemských orgánů, ale i rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů členských států Evropské unie.
K tomu je potřeba doplnit, že s ohledem na to, že trestní řád je procesní normou, postupuje se podle jeho ustanovení platných v době rozhodování, tudíž ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 tr. ř. bylo nutné obviněným namítané otázky zkoumat ze všech těchto hledisek, a to i přesto, že obviněný spáchal skutek, pro který se nyní trestní stíhání vede, v době, než Česká republika vstoupila dne 1. 5. 2004 do Evropské unie. Pro řešení významných okolností má totiž význam to, že vnitrostátní soudy rozhodovaly již po tomto datu, a cizozemský soud své rozhodnutí vydal v době, kdy byl soudem členského státu Evropské unie.
S ohledem na otázky, které jsou v této věci řešeny, je rovněž potřeba vyjádřit, že rozsah účinků principu ne bis in idem posuzují tuzemské orgány činné v trestním řízení samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 2 tr. ř., a že se tato zásada zásadně týká vnitrostátních účinků ne bis in idem u vlastních rozhodnutí. Pokud se týká rozhodnutí cizích států, posuzuje se tato otázka samostatně podle vnitrostátní úpravy, avšak jen tehdy, jestliže soud nemá při jejím výkladu pochybnosti. Pokud by takové pochybnosti nastaly, je soud, který má o této otázce rozhodnout, povinnost podat žádost o rozhodnutí předběžné otázce Evropskému soudnímu dvoru, event. Soudu prvního stupně (srov. G., T. Z. „ne bis in idem“ v evropském právu. Trestně právní revue, 2006 č. 5, s. 133).
V daném případě podle české právní úpravy platí, že pokud jde o „skutek“, jehož se uvedené zásady týkají, trestní řád tento pojem sice používá, ale blíže ho nedefinuje, pouze v několika ustanoveních trestního řádu stanoví podmínky, za nichž se některé případy považují za nový resp. samostatný skutek. Tak je tomu např. v ustanoveních §11 odst. 2 tr. ř., §12 odst. 11 tr. ř., §12 odst. 12 tr. ř., §160 odst. 1 tr. ř., 176 odst. 2 tr. ř., §177 písm. c) tr. ř., §220 tr. ř. atd.
Vhodné je ve vztahu k definování „skutku“ zmínit ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., podle něhož může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Ze smyslu tohoto ustanovení plyne, že podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 64/1973 Sb. rozh. tr.).
Skutek je pojmem trestního práva procesního i hmotného. Je též vhodné zmínit nutnost rozlišovat mezi skutkem a trestným činem. Zatímco skutek jako pojem procesněprávní je chápán jako událost ve vnějším světě vyvolaná činem člověka, trestný čin jako pojem hmotněprávní je souhrnem skutečností, které vyčerpávají znaky skutkové podstaty některého trestného činu a podmiňují trestní odpovědnost (srov. i rozhodnutí č. 33/1974 Sb. rozh. tr.). Procesněprávní a hmotněprávní chápání skutku se částečně překrývá. Prolínání hmotněprávního a procesního pojetí skutku může mít význam též při posuzování otázky, zda vznikla překážka věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř. či nikoli (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 2, r. 2003, č. T - 497). Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání nebo v opomenutí, nekonání. Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (rozhodnutí č. 8/1985, č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Skutek je tvořen souhrnem určitých popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právním posouzením (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005, s. 1682, 1686-1687).
Trestní řád rovněž neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnost skutku. Neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii hmotného a procesního práva a soudní praxi. Vzhledem k tomu, že základní trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci.
Totožnost skutku bude zachována za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu; podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl., 5. vydání. Praha : C. H. Beck 2005, s. 1682).
Má-li se v konkrétní věci posuzovat otázka, zda projednávaný skutek a ten, pro nějž byl obviněný odsouzen cizozemským soudem, který je členem Evropské unie, jsou totožné, lze vycházet pro možnost vymezení skutku a jeho totožnosti nejen z pravidel tohoto vnitrostátního výkladu, ale nutné je mít na zřeteli i souvislosti vyplývající z čl. 54 - 58 Prováděcí úmluvy ze dne 19. 6. 1990 k Schengenské dohodě ze dne 14. 6. 1985 a v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora (zejména rozsudky ve spojených věcech C-187/01 (G.) a C-385/01 (B.) ze dne 11. 2. 2003, ve věci C-469/03 (M.) ze dne 10. 3. 2005, ve věci C-436/04 (V. E.) ze dne 9. 3. 2006, ve věci C-150/05 (V. S.) ze dne 28. 9. 2006, (K.) ze dne 18. 7. 2007).
Podle Prováděcí úmluvy k Schengenské dohodě se v kapitole 3, se v článku 54 uvádí, že „osoba, nad kterou byl vynesen pravomocný rozsudek jednou smluvní stranou, nesmí být pro tytéž činy stíhána jinou smluvní stranou, jestliže byla odsouzena a trest byl vykonán nebo je právně vykonáván, anebo podle zákonů příslušné smluvní strany týkající se ukládání trestů nemůže být dále vykonáván“.
Z uvedených pravidel je pro posouzení nyní projednávané věci významné zejména rozhodnutí Evropského soudního dvora sp. zn. C-367/05 – N. K., kde bylo rozsudkem ze dne 18. 7. 2007, ohledně otázky, kterou vznesl H. v. C. (B.) stanoveno, že při určení, zda se užije čl. 54 Prováděcí Schengenské dohody, má význam pouze kritérium totožnosti podstatných skutkových okolností, chápané jako „existence souboru konkrétních okolností, které jsou neoddělitelně spojeny“. Pro takovéto posouzení je nezbytné určit, zda dotčené podstatné skutkové okolnosti představují soubor skutečností neoddělitelně spojených v čase, v prostoru, jakož i svým předmětem. Z tohoto vyplývá, že výchozím bodem pro posouzení pojmu „týž čin“ ve smyslu čl. 54 Prováděcí Schengenské dohody je celkové zohlednění konkrétních nedovolených jednání, která vedla k trestnímu stíhání před soudy obou smluvních států. Čl. 54 Prováděcí Schengenské dohody se tak může uplatnit pouze v případě, že orgán, před kterým probíhá druhé trestní řízení, zjistí, že podstatné skutkové okolnosti v jednom i druhém řízení tvoří svou spojitost v čase, v prostoru a svým předmětem neoddělitelný soubor.
Z takto naznačených hledisek je tedy patrné, že uvedený výklad „téhož činu“ v zásadě koresponduje s vnitrostátní úpravou, byť ho lze chápat v širších souvislostech, než jak je vyjádřen v našem trestním řízení. Soud tudíž otázku totožnosti skutku posuzuje v souladu s úpravou vycházející z ustanovení §11 tr. ř., jak je výše rozvedena, a k uvedené úpravě podle evropského práva a rozhodnutí evropských soudů jen přihlíží, event. podle nich své závěry koriguje. Tento závěr koresponduje i se závěrem uvedeným v rozsudku Evropského soudního dvoru v již zmíněné věci sp. zn. C-367/02 – N. K., kde bylo též vyjádřeno, že s přihlédnutím k čl. 58 Prováděcí Schengenské dohody, mají smluvní státy právo použít i širší vnitrostátní právní předpisy upravující zásadu ne bis in idem ve vztahu soudním rozhodnutím vydaným v zahraničí.
V daných souvislostech Nejvyšší soud pro možnost porovnání již zmiňuje rozhodnutí Evropského soudního dvora, v nichž lze najít určitou podobnost s nyní projednávanou věcí, kde byly vyjádřeny názory obdobné povahy, jako jsou zkoumány nyní, a proto je vhodné připomenout, že ve věci C-288/05 (Kretzinger) Evropský soudní dvůr vyjádřil přesvědčení, že skutkové okolnosti, které spočívají v převzetí pašovaného zahraničního tabáku ve smluvním státě, v jeho dovozu do jiného smluvního státu a jeho držení v posledně uvedeném státě a které vyznačují skutečnosti, že bylo od počátku úmyslem obviněného, jenž byl stíhán v obou smluvních státech, převézt tabák po jeho počátečním převzetí přes více smluvních států na místo určení, jsou jednáními, která mohou spadat pod pojem „tentýž čin“. Obdobně tak učinil i ve věci C-467/04 (G.), kde uvedl, že uvedení zboží na trh v jiném členském státě po dovozu do členského státu, který rozhodl o zproštění obžaloby, je jednáním, které může být součástí „téhož činu“ ve smyslu čl. 54 Prováděcího Schengenské dohody.
Ze všech takto naznačených souvislostí Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud se naznačenými souvislostmi nezabýval, neboť požadavek obviněného ve vztahu k cizozemskému rozhodnutí ze všech shora naznačených závěrů nezvažoval a otázce totožnosti skutku, jak je shora rozvedena, potřebnou a nezbytnou pozornost nevěnoval.
Nejvyšší soud, který zajistil vyžádaní opisu německého rozsudku Zemského soudu v Norimberku ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 12 KLs 509 Js 1393/97, a jeho překlad do českého jazyka, pro úplnost z jeho obsahu konstatuje, že obviněný byl odsouzen za zkrácení daně spočívající v tom, že: V době mezi srpnem 1996 a lednem 1997 byl v devíti případech pověřen svým zaměstnavatelem, českým přepravcem J. se sídlem firmy v B., Česká republika, aby ze skladů v I. a F. převzal alkohol a ten dovezl do České republiky v tzv. řízení o odkladu daně. Celní dokumenty, které jsou zapotřebí k nezdaněnému vývozu v řízení o odkladu daně z území Evropské unie byly vždy v N. poblíž hraničního přechodu W. vyměněny neznámým českým občanem, který si říkal Karel, za doklady, o nezdanitelném zboží fingovaných německých dodavatelů, čímž byl alkohol vyňat z řízení o odkladu daně. Tím vznikl bezprostředně daňový dluh dle zákona o destilačním monopolu. Navzdory své povinnosti obviněný následně neodevzdal na příslušném celním úřadu W. daňové ohlášení za alkohol a neodvedl daň. Namísto toho předložil na výstupním celním úřadu při vývozním odbavení vždy padělané vývozní prohlášení a padělanou fakturu o údajně převáženém zboží. Tím byla zkrácena daň v celkové výši 4.457.073,60 DM. Podrobně se jednalo o následující případy;
1. dne 22. 8. 1996, přihlášené zboží kaučuk, skutečný náklad 130 sudů po 220 l jemného lihu s 96 Vol.%, místo naložení C., F., zkrácená daň 27456 l alkoholu x25,50 DM = 700.128 DM
2. dne 4. 9. 1996, přihlášené zboží kaučuk, skutečný náklad 130 sudů po 220 l jemného lihu s 96 Vol.%, místo naložení C., F., zkrácená daň 27456 l alkoholu x25,50 DM = 700.128 DM
3. dne 18. 9. 1996, přihlášené zboží obkládací dlaždice, skutečný náklad 18000 lahví po 0,7 l s 40 Vol.% alkoholem, místo naložení M., F., zkrácená daň 5040 l alkoholu x 25,50 DM =128.520 DM
4. dne 9. 10. 1996, přihlášené zboží obkládací dlaždice, skutečný náklad 18000 lahví po 0,7 l s 40 Vol.% alkoholem, místo naložení M., F., zkrácená daň 504l l alkoholu x 25,50 DM =128.520 DM
5. dne 19. 10. 1996, přihlášené zboží kopírovací papír, skutečný náklad 18000 lahví po 0,7 l s 40 Vol.% alkoholem, místo naložení P., F., zkrácená daň 5040 l alkoholu x25,50 DM =128.520 DM
6. dne 18. 11. 1996, přihlášené zboží, kuchyňský nábytek, skutečný náklad 124 sudů po 220 l jemného lihu s 96 Vol.%, místo naložení C., I., zkrácená daň 26188,8 l alkoholu x 25,50 DM = 667.814,40 DM
7. dne 2. 12. 1996, přihlášené zboží, obkládací dlaždice, skutečný náklad 124 sudů po 220 l jemného lihu s 96 Vol.%, místo naložení C., I., zkrácená daň 26188,8 l alkoholu x 25,50 DM = 667.814,40 DM
8. dne 12. 12. 1996, přihlášené zboří těsnící desky, skutečný náklad 124 sudů po 220 l jemného lihu s 96 Vol.%, místo naložení F.,I., zkrácená daň 26188,8 l alkoholu x 25,50 DM = 667.814,40 DM
9. dne 16. 1. 1997, přihlášené zboží, dřevěné panely, skutečný náklad 124 sudů po 220 l jemného lihu s 96 Vol.%, místo naložení C., I., zkrácená daň 26188,8 l alkoholu x 25,50 DM = 667.814,40 DM.
S ohledem na takto popsaný čin Nejvyšší soud zdůrazňuje že, bylo nutné v rámci řešené otázky totožnosti skutku ve smyslu zásady ne bis in idem jednání, za nichž byly tyto činy spáchány, pečlivě posoudit a dovodit z ní patřičné důsledky. Připomíná též, že smyslem uvedené zásady je zmírnit negativní důsledky dalšího trestního stíhání, popřípadě potrestání, když není rozhodné, který stát o činu rozhodl, jak je výše konkrétněji rozvedeno.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud se uvedenými principy neřídil a nevěnoval námitce obviněného vztahující se k předmětnému cizozemskému rozsudku potřebnou a nezbytnou pozornost, jím učiněný závěr se tak jeví přinejmenším předčasným. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z tohoto důvodu nemohou obstát.
Soudy však dostatečně neobjasnily ani otázku, zda obviněný S. Z. jednal jako spolupachatel, a to přesto, že obviněný námitku, že soudy řádně nezkoumaly, že se činu dopustil jako řidič a k jednotlivým úkolům byl ostatními pouze instruován, vznesl již v předchozích stadiích trestního řízení. Soud prvního stupně otázku naplnění znaků uvedeného trestného činu řešil, zabýval se jí pouze paušálně ve vztahu ke všem spolupachatelům tak, že všichni „věděli, že bude-li 96% líh při jeho dovozu do České republiky deklarován řidiči jízdních souprav na pohraniční celnici jako jiné zboží, nebude za jeho dovoz vyměřeno clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty a stát tak bude zkrácen na clu a na dani ve velkém rozsahu. S takovým následkem byli srozuměni. Svým jednáním tedy naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 4 tr. zák.“ (viz str. 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Soud druhého stupně se též okolnostmi vztahujícími se k tomu, proč byl obviněný S. Z. uznán vinným jako spolupachatel, vůbec nezabýval, též pouze stručně na straně 23 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „obviněné včetně S. Z. uznal vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, v platném znění, neboť vzal za prokázané, že obvinění svým úmyslným jednáním ve větším rozsahu zkrátili daň a clo, a takovým činem způsobili škodu velkého rozsahu, přičemž existují podmínky dané ustanovením §88 odst. 1 tr. zák.“.
K tomu považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že jestliže se obviněný dopustil činu společně s dalšími spolupachateli, bylo nutné, aby soudy zkoumaly, zda se obviněný uvedeného činu dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. anebo zda se na uvedeném činu podílel v pozici účastníka podle §10 tr. zák.
Podle §9 odst. 2 tr. zák., byl-li trestný čin spáchán společným jednáním, dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Uvedená dikce předpokládá, aby byly společně splněny dvě podmínky, a to spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz Šámal, P., Púry F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl, 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004 s. 90-91).
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je ten, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil /organizátor/, b) navedl jiného k spáchání trestného činu /návodce/, c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu /pomocník/.
Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem.
Jak bylo shora z napadených rozhodnutí citováno, podle uvedených zásad otázka toho, v jakém postavení se obviněný S. Z. činu dopustil, nebyla dostatečně vyjasněna, a vzhledem k tomu, že obviněný obdobnou námitku uplatnil i v podaném dovolání, a není pro její posouzení v napadených rozhodnutích dostatek podkladů, bude nutné jejímu posouzení a objasnění věnovat potřebnou pozornost.
Na základě všech uvedených nedostatků Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, tak jak byl vydán, je zatížen nedostatky, pro které nemůže obstát, a proto rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v části týkající se obviněného S. Z. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 3 To 28/2006, i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 3 T 14/2003, a podle §265k odst. 2 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na soudu prvního stupně, jemuž se po zrušení věc obviněného S. Z. vrací, bude, aby se věcí znovu zabýval a ze všech shora naznačených úvah, vyjádřených skutečností a právních názorů předmětné otázky znovu posuzoval. Zejména v souladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi bude potřeba posoudit, jak byl obviněný S. Z. zapojen do trestné činnosti, a se zřetelem k jeho roli a podílu na celém jednání posuzovat naplnění podmínek spolupachatelství §9 odst. 2, event. pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
K určení, zda mezi skutkem, pro který je obviněný S. Z. nyní stíhán a skutkem, pro který byl odsouzen soudem v N., je dána totožnost skutku, bude potřebné zejména hodnotit všechny podstatné skutkové okolnosti nejen ve vztahu k ustanovení §11 odst. 1 písm. f), odst. 4 tr. ř., ale i s ohledem na čl. 54-58 Prováděcí Schengenské dohody a se zřetelem na shora zvýrazněné principy vyplývající z rozhodnutí Evropského soudního dvora.
Srovnat proto bude nutné kromě jiného i to, že jednotlivé dílčí útoky v předmětném cizozemském rozsudku uvedené v bodě 6. – 10., jsou shodné ve všech skutkových okolnostech, s těmi, pro něž je obviněný v této nyní projednávané věci v bodech 1) – 4) projednáván, neboť se jedná o stejný převoz téhož zboží ve stejné době s tím, že bylo zboží shodně podvodně deklarováno v rámci přechodu přes celnici na Č.-N. hranici za zboží jiné, než které bylo fakticky převážené.
Při řešení této otázky bude nezbytné objasnit, v čem spočívalo porušení daňových přepisů obviněnému za vinu kladené v rozsudku Zemského soudu v Norimberku ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 12 KLs 509 Js 1393/97, kdy v rámci tohoto řízení bylo rovněž zjištěno zkrácení daně a poté posoudit podstatu této daně s těmi, pro které je obviněný v rámci nyní užité právní kvalifikace viněn. Charakter této daně bude nutné objasnit zcela konkrétně, protože se jeví nutným zjistit, zda jsou tyto daňové povinnosti obdobné, či rozdílné. Současně bude nutné v rámci jejich shodnosti zkoumat otázku zákazu dvojího zdanění, pokud budou některé z daní, jež měly být jednáním obviněného zkráceny, podle našeho rozsudku a cizozemského rozsudku, shodné.
I v případě, že by nebyla totožnost uvedených skutků zjištěna, a odvolací soud i přes všechny nyní Nejvyšším soudem vyjádřené výhrady shledá, že projednávaný čin není totožný s tím, pro nějž byl odsouzen Zemským soudem v Norimberku, tak ani za této situace nebude možné v rámci dalších úvah vztahujících se k posouzení materiální stránky ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák. nebo k použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. tyto skutečnosti opomenout. Je totiž nutné i v takovém případě brát dané rozhodnutí do úvahy a zohlednit to, že obviněný byl za (pokud ne totožné, tedy určitě částečně shodné) jednání již potrestán. Na místě je zmínit, že tento postup není čl. 54 nebo 58 Prováděcí Schengenské dohody vyloučen, naopak uvedená ustanovení nebrání tomu, aby podle vnitrostátního práva příslušné orgány, před kterými probíhá druhé řízení, předchozí cizozemský rozsudek a jím uložený trest zohlednily pro účely stanovení trestní sankce.
Otázku výše uloženého trestu bude nutné posuzovat ze shora uvedených hledisek nejen ve vztahu k zásadě ne bis in idem a z ní vycházejícího obligatornímu důsledku, ale soud se bude muset otázkou trestu zabývat i z hlediska ustanovení §31 odst. 2 tr. zák., podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud u spolupachatelů též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání trestného činu, u účastníka též k významu a povaze jejich účasti na spáchání činu.
Na soudu též bude, pokud neučiní jiné rozhodnutí předpokládané v ustanovení §11 tr. ř. a dojde k závěru, že obviněný se činu dopustil ať již jako spolupachatel nebo jako účastník, promítnout všechny rozvedené zásady do úvah o trestu, aby byla jeho nižší výměrou jednak dostatečně vyjádřena menší míra podílu a významu tohoto obviněného na spáchání celé trestné činnosti organizované a realizované jinými osobami, a jednak i to, že obviněný byl cizozemským rozsudkem shora citovaným odsouzen. Nejvyšší soud pro případ, že nebudou využity jiné, shora naznačené postupy, připomíná, že při ukládání trestu je třeba zvažovat, zda nejsou splněny podmínky §40 odst. 1 tr. zák. pro mimořádné snížení trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová