ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1511.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1511/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. prosince 2008 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 31 To 33/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 2/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. 2 T 2/2007, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel v trvání čtyř roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 31 To 33/2008, uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle tam popsaných skutkových zjištění se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tak, že v L. v H. ulici před křižovatkou s ulicí H. okolo 17.55 hodin dne 14. 6. 2006 jako řidič vozidla zn. Nissan 350Z v rozporu s ustanovením §17 odst. 5 písm. e) a §18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), v nepovolené rychlosti 129 km/hod. předjížděl vodidlo zn. BMW 316 I. Touring v okamžiku, kdy jeho řidič dával znamení o změně směru jízdy a odbočoval vlevo, narazil přitom do jeho levé přední části a automobil Nissan se tak levou stranou střetl se sloupem trakčního vedení, druhému řidiči M. S. dopravní nehodou způsobil roztržení vazivového spojení mezi klíčkem a lopatkou levého ramenního kloubu s dobou nutnou k léčení nejméně tři měsíce a svému spolujezdci Z. K. zlomeninu prvního bederního obratle a lehké podvrtnutí krční páteře s dobou nutnou k léčení nejméně tři měsíce.
Za uvedený trestný čin obviněného odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků, a rozhodl o náhradě škody.
Tento rozsudek odvolacího soudu obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. M. F. napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že se trestného jednání, které mu je kladeno za vinu nedopustil. Poukázal na to, že když se se svým autem blížil k vozidlu BMW řízenému M. S., jel tento při pravém okraji vozovky a nic nenasvědčovalo, že bude odbočovat doleva, protože neměl zapnuté znamení o změně směru jízdy. Odbočování vozidla BMW bylo náhlé a prudké, a bylo učiněno v době, kdy vozidlo obviněného bylo téměř na jeho úrovni. Jestliže M. S. odbočoval mimo křižovatku, měl si podle obviněného počínat tak, aby neohrozil vozidla za ním jedoucí a měl se nejdříve pohledem do zpětného zrcátka přesvědčit, zda za ním nikdo nejede či není předjížděn. Z těchto skutečností obviněný dovodil, že dopravní nehodu nezavinil, ale že k ní došlo pochybením ze strany M. S. Obviněný též namítl, že nejel rychlostí zjištěnou soudním znalcem Ing. P. Š. a že soudy neprovedly veškeré jím navrhované důkazy. Dále zpochybnil způsob zajištění stop v místě dopravní nehody a poukázal na to, že plánek o dopravní nehodě vyhotovený svědkyní M. K. byl pořízen v době, kdy již vozidla účastníků nehody na silnici nebyla, a že soudy nezkoumaly ani vady, kterými tento plánek trpí, ač byl podkladem pro zpracování znaleckého posudku o průběhu dopravní nehody. Obviněný tím namítl nesprávnost vstupních údajů pro výpočty učiněné soudním znalcem, a zpochybnil správnost závěrů znaleckého posudku. Na základě takto vyjádřených nedostatků obviněný zdůraznil, že za vzniklý následek nemůže nést trestní odpovědnost sám, ale porušení důležité povinnosti stanovené zákonem mělo být shledáno i na straně poškozeného M. S., který při odbočování ze silnice mimo křižovatku nenajel vlevo, nebyl připoután a nedodržel povinnost neohrozit vozidla jedoucí za ním. Pokud by byli poškození M. S. a Z. K. připoutáni, nedošlo by k takové újmě na zdraví, která byla podle znaleckém posudku MUDr. S. T. zjištěna. Závěr znalce o tom, že ke zraněním M. S. by došlo i v případě, že by byl tento bezpečnostním pásem připoutám, označil obviněný za nepravdivý a účelový. Shledal, že pokud by i přes výše uvedené skutečnosti nesl za dopravní nehodu trestní odpovědnost, mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin podle §223 tr. zák., neboť poškození porušili svou povinnost tím, že nebyli připoutáni, když tato skutečnost je také důležitá pro případné další nároky na náhradu škody.
V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek soudu druhého stupně v celém rozsahu a věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci k novému projednání a rozhodnutí.
Kromě dovolání obviněného bylo soudu prvního stupně dne 2. 6. 2008 doručeno také vyjádření obviněného, které podal prostřednictvím JUDr. M. F. Takové podání však nesplňuje podmínky obsahu dovolání ve smyslu §265d odst. 2 tr. ř., a proto se Nejvyšší soud jeho obsahem nezabýval.
Poté, co bylo dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, se k němu vyjádřil u něj činný státní zástupce, který ve svém vyjádření uvedl, že argumentace obviněného se výlučně vztahuje k hodnocení důkazů a skutkových okolností zjištěných soudem, a má proto povahu námitek skutkových, jež nemohou založit deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel primárně nenapadal právní posouzení skutku, nýbrž tvrzením o nesprávnosti hodnocení provedených důkazů a polemikou s nimi mířil ke změně skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině. Tímto způsobem obviněný požadoval změnu skutkových okolností, a proto výhrady obviněného vůči povaze újmy na zdraví, kterou utrpěli při jím způsobené dopravní nehodě poškození, státní zástupce rovněž nepovažoval za námitky právní povahy, s tím, že je nelze podřadit ani pod žádný důvod dovolání v zákoně definovaný. Ohledně osobního vyjádření obviněného prezentovaného jako doplněk dovolání podaného v souladu s ustanovením §265d odst. 2 věta první tr. ř., uvedl, že jeho obsah je irelevantní, neboť právě s ohledem na citované ustanovení nemůže tvořit součást dovolání a nelze k němu při dovolacím řízení přihlížet.
Na základě těchto výhrad učinil návrh, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění těchto formálních podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., jejichž existence je nezbytnou podmínkou pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Jelikož obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je vhodné nejdříve v obecné rovině uvést, že z tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Jestliže obviněný brojil proti nedostatečnému rozsahu provedeného dokazování, zejména, že soud neprovedl jím navrhované důkazy a zpochybňoval důkazy ve věci již provedené, jako např. znalecké posudky znalců Ing. P. Š. a MUDr. S. T., svědecké výpovědi svědků či způsob zaznamenaných stop, jde, s ohledem na shora stanovená kritéria vymezující možnost podat dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o námitky, jimiž požadoval změnu skutkovému stavu věci. Obviněný proto jím deklarovaný důvod dovolání nenaplnil, a jeho námitky stojí i mimo rámec jakéhokoliv z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.
Za námitky, které bylo možné z hlediska zákonem vymezeného obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantní, byly shledány výhrady proti použité právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., podmíněné otázkou, zda obviněný dopravní nehodu zavinil sám či za její vznik je spoluodpovědný též řidič druhého vozidla M. S. V této části podaného dovolání se obviněný domáhal posouzení činu jako trestného činu blížení na zdraví podle §223 tr. zák., a proto dovolací soud z podnětu těchto námitek zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Je též vhodné zdůraznit, že s ohledem na povahu skutku, který obviněný spáchal v souvislosti s řízením motorového vozidla, je při zjišťování zavinění nutno vycházet z dopravních předpisů a zkoumat, zda jejich porušení bylo v příčinné souvislosti s havárií (viz rozhodnutí č. 7/1965 Sb. rozh. tr.).
V daném případě je zákonná povinnost obviněného určena zák. č. 361/2000 Sb. Podle ustanovení §17 odst. 5 písm. e) zák. č. 361/2000 Sb. je povinnost při předjíždění jiného vozidla vymezena tak, že řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo nebo předjetí v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy. Podle §18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., platí, že v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/hod.
Nejvyšší soud, který při posuzování správnosti použité právní kvalifikace vychází ze skutkových zjištění, jak byla zjištěna soudy nižších stupňů, jimiž je vázán, považuje za nutné zdůraznit, že podle popisu skutku, jak jej vymezil v napadeném rozhodnutí odvolací soud, se podává, že obviněný při nehodě řídil své vozidlo Nissan v L. v H. ulici, kde v rychlosti 129 km/h předjížděl vodidlo BMW řízené M. S., který dával znamení o změně směru jízdy a odbočoval vlevo. Došlo tím k bočnímu střetu těchto vozidel, po němž se automobil Nissan levou stranou střetl se sloupem trakčního vedení. Tyto nárazy způsobily, že došlo při prvním z nich ke zranění jednak řidiče vozidla BMW M. S., a následně spolujezdce obviněného Z. K., u nichž obou léčení trvala nejméně tři měsíce.
Uvedené skutkové skutečnosti tak nepochybně svědčí o tom, že poškozeným způsobená zranění, jsou v příčinné souvislosti se vzniklou dopravní nehodou.
Podle popsaných skutkových zjištění bylo rovněž prokázáno, že obviněný při jízdě v obci v době nehody překročil nejvyšší povolenou rychlost o 79 km/h. Při této více než nepřiměřené rychlosti obviněný předjížděl vozidlo řízené M. S., což vedlo k tomu, že přehlédl nebo včas nepostřehl, že předjížděné vozidlo dává znamení o změně směru jízdy vlevo, což zapříčinilo vznik střetu obou vozidel.
Takto popsaný průběh a okolnosti uvedené dopravní nehody soudy nižších stupňů vyhodnotily tak, že nehodu zavinil obviněný porušením ustanovení §17 odst. 5 písm. e) a §18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., neboť obviněný podstatně překročil v obci maximální povolenou rychlost a předjížděl v době, kdy řidič předjížděného vozidla dával znamení o změně směru jízdy vlevo. Nerespektování těchto zásadních a pro bezpečnost jízdy velice důležitých povinností, soudy shledaly výhradně u obviněného, a posoudily je jako porušení důležité povinnosti uložené zákonem ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud se s těmito závěry zejména odvolacího soudu plně ztotožnil a považuje je za správné. Za potřebné, nad skutečnosti zmíněné v napadeném rozsudku, zdůrazňuje, že rychlost, při níž se obviněný dopravní nehody překročením maximální povolené rychlosti téměř o 80 km/h, dopustil, je nutné považovat za nepřípustné hazardérství, které svědčí o bezohlednosti obviněného jako řidiče motorového vozidla. Riziko možnosti vzniku dopravní nehody bylo podmíněno nejenom vysokou rychlostí, ale i tím, že při ní navíc bez splnění podmínek pro řádné předjetí, předjížděl vozidlo M. S., který v té době respektoval jak povolenou rychlost, tak i ostatní pravidla silničního provozu. Příčinu a vznik dopravní nehody je proto možné shledávat výhradně na straně obviněného, který nerespektováním obou uvedených významných povinností předepsaných pravidly silničního provozu porušil důležitou povinnost, jak ji má na mysli ustanovení §224 odst. 2 tr. zák.
Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud považuje za správné, že soudy zavinění za dopravní nehodu a při ní vzniklé následky shledaly výhradně na straně obviněného a vyloučily spoluzavinění M. S. Učiněná skutková zjištění totiž nasvědčují, že k dopravní nehodě došlo jedině v důsledku porušení shora citovaných důležitých povinností ze strany obviněného. Řidič předjížděného vozidla BMW M. S., jak vyplynulo z provedeného dokazování, nemohl na vzdálenost 60 m, kdy mohl vozidlo obviněného spatřit, důsledky střetu, k němuž došlo, pro nadměrnou rychlost přijíždějící vozidla obviněného, ovlivnit.
Pokud se obviněný domáhal, aby bylo shledáno spoluzavinění M. S. na vzniklém zranění jeho a poškozeného Z. K., proto, že ani jeden z nich nebyl v době nehody připoután bezpečnostními pásy, pak ani ohledně této okolnosti není možné obviněnému přisvědčit.
K dané námitce obviněného je především potřeba uvést, že soudy respektovaly, že při objasňování trestného činu ublížení na zdraví spáchaného řidičem motorového vozidla, jsou orgány činné v trestním řízení povinny též zjišťovat, zda osoby sedící na sedadlech povinně vybavených bezpečnostními pásy, které při střetu motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví, byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění, neboť toto zjištění je významné z hlediska event. spolupodílení se na následku poškozenými (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 9/1979 Sb. rozh. tr.). Se zřetelem na tato kritéria oba soudy již v předchozích fázích trestního řízení dostatečně věnovaly uvedené otázce potřebnou pozornost, dokazování na její objasnění soustředily a v nezbytné míře se s ní vypořádaly.
Nad rámec závěrů, které v napadených rozhodnutích uvedly již soudy obou stupňů, považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že zranění zjištěná u M. S. a Z. K. jsou těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., neboť se u nich jednalo o delší dobu trvající poruchu zdraví, za níž se podle konstantní judikatury považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění omezující způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. V daném případě byla tato doba stanovena u obou poškozených minimálně na tři měsíce, což zmíněné požadavky splňuje.
Jak vyplynulo z provedeného dokazování, bylo skutečně shledáno, že oba poškození nebyli v době nehody připoutáni bezpečnostními pásy, což lze považovat za porušení ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož má přepravovaná osoba povinnost být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu. Z dokazování však rovněž vyplynulo, a to především ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. S. T., že u poškozeného M. S. by nárazu ramene na vnitřní stranu levých dveří nebo na vnitřní část levého sloupku auta při nárazu vozidla Nissan do přední levé části vozidla BMW nedokázaly zabránit ani řádně upevněné bezpečnostní pásy. Jednalo se totiž o boční náraz, při které účinek bezpečnostních pásů není výrazný. Následek těžké újmy na zdraví u M. S. by tak vznikl i tehdy, pokud by byl bezpečnostními pásy k sedadlu připoután.
Bylo tím prokázáno, že nerespektování povinnosti podle §9 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. neměla vliv na vznik těžké újmy na zdraví u poškozeného M. S., a proto tato skutečnost plnou trestní odpovědnost obviněného nikterak nesnižuje.
Ke zranění vzniklému u poškozeného Z. K., který byl spolujezdcem obviněného, je nutné uvést, že za to, že nebyl při jízdě připoután, odpovídá sám obviněný, který měl jako řidič vozidla ve smyslu §5 odst. 1 písm. j) zák. č. 361/2000 Sb., povinnost zajistit bezpečnost přepravované osoby. Pokud tak neučinil, a umožnil, aby jeho spolujezdec připoután bezpečnostním pásem nebyl, nemůže se své odpovědnosti za vzniklý následek ani ve vztahu k tomuto poškozenému zbavit.
Na základě všech těchto úvah Nejvyšší soud v souladu se závěry, které již učinily soudy nižších stupňů, shledal, že vzhledem ke všem popsaným okolnostem se na vzniku dopravní nehody a jejich následcích nepodílely žádné jiné z osob, které se jí zúčastnily, a proto nic z toho, co obviněný namítal, jeho trestní odpovědnost za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. nesnižuje. Obviněný je tudíž plně odpovědný za to, že při jízdě s vozidlem Nissan porušil důležité povinnosti vyplývající ze zák. č. 361/2000 Sb., a v příčinné souvislosti s porušením těchto jeho povinností došlo ke střetu vozidel a následnému způsobení těžké újmy na zdraví M. S. a Z. K.
S ohledem na uvedené právní závěry je pak požadavek obviněného, na to, aby jeho jednání bylo posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., zcela nepřípadný.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem neshledal Nejvyšší soud v právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. žádné nedostatky. Vzhledem k tomu, že obviněný v rámci podaného dovolání pouze opakoval výhrady, s nimiž se již soudy obou stupňů vypořádaly, a své správné právní závěry v potřebné míře vysvětlily, bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová