ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1545.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1545/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2008 o dovolání obviněného I. B ., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 4 To 31/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 10/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2008, sp. zn. 48 T 10/2007, byl obviněný I. B. uznán vinným jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jednak pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §219 odst. 2,§35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtrnáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti všem jeho výrokům. Z podnětu tohoto odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 4 To 31/2008, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný I. B. byl uznán vinným jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jednak pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §219 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtrnáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené V. z. p., P. na náhradě škody částku 16.534,- Kč, poškozené H. z. p., O., částku 117.726,- Kč a poškozenému R. K. částku 30.323,- Kč.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný výše uvedených trestných činů dopustil tím, že dne 12. 5. 2007 ve večerních hodinách s údajným úmyslem přesvědčit poškozenou G. Ch. k opětovnému společnému soužití, vybaven lepící páskou ke svázání a umlčení, kuchyňským nožem s délkou čepele asi 19 cm a šířkou 3,5 cm k překonání případného odporu a zastrašení osob, které by mu chtěly v jeho úmyslu zabránit, kdy vyčkal až se přítomné osoby v domě odeberou ke spánku, v časovém rozmezí od 00.30 do 00.45 hod., veden žárlivostí z nového vztahu své bývalé přítelkyně poškozené G. Ch., poté, co přinejmenším o několik desítek minut předtím přelezl zahradní oplocení a za pomoci na místě uloženého žebříku přes větrací okénko násilím neoprávněně vnikl do rodinného domu čp. v D., okres F.-M., ve kterém se shora jmenovaná zdržovala u svých rodičů, využívaje znalosti místních poměrů, nejprve rukou ozbrojenou nožem bez dalšího napadl jejího v pokoji spícího otce poškozeného A. Š. tak, že ho opakovaně bodl do břicha, hrudníku a končetin, a způsobil mu vícečetná bodná, řezná a bodnořezná poranění, z nichž nejzávažnější bylo bodné poranění lokalizované na rozhraní levé strany hrudníku a břicha v podpažní čáře, které protínalo bránici a slezinu a zasahovalo do dutiny břišní a hrudní, a dále bodné poranění na levé straně hrudníku s vniknutím krve a vzduchu do levé poloviny dutiny hrudní a vniknutím vzduchu do dutiny břišní, a poté obdobným způsobem na chodbě bytu napadl i jejího přítele poškozeného R. K., který se stále ozbrojenému obviněnému snažil v útoku zabránit, jemuž přes jeho obranu taktéž zasadil řadu bodných, bodnořezných a řezných ran do oblasti krku, trupu a končetin, přičemž nejzávažnější byla hluboká řezná rána délky 10 cm v oblasti brady dosahující ke skeletu dolní čelisti a bodná rána na levé straně břicha pronikající měkkými tkáněmi stěny břišní a končící na struktuře žebra, čímž jmenovaný utrpěl velké krevní ztráty s následkem počínajícího šokového stavu organismu, přičemž věděl, že s ohledem na okolnosti, za jakých útočil na poškozené, způsob a razantnost vedených útoků proti jejich tělesné integritě, charakter a parametry nože, s nímž útočil, mnohost útoků a míst zásahů jim může způsobit smrtelná zranění a pro případ, že je způsobí, musel být s tímto následkem i srozuměn, přitom utrpěná zranění oba napadené bezprostředně ohrožovala na životě a pouze bezodkladným specializovaným lékařským operativním zákrokem bylo odvráceno bezprostřední nebezpečí jejich smrti, a po tomto útoku obviněný utekl z domu pryč.
Obviněný podal proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel spatřoval naplnění uplatněného dovolacího důvodu v tom, že skutek, kterým byl uznán vinným, byl nesprávně právně kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., poněvadž nebyla spolehlivě prokázána subjektivní stránka tohoto trestného činu. Domníval se, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Obviněný obsáhle argumentoval, že pokud soudy vzaly za prokázaný jeho úmysl promluvit si s G. Ch. v domě jejích rodičů o jejich vzájemném vztahu, přičemž se za tímto účelem vybavil lepící páskou a nožem k zastrašení osob, které by mu v tom měly zabránit, nemůže soud z téhož tvrzení jednoznačně dovozovat ať již přímý nebo nepřímý jeho úmysl usmrtit člověka. Výpovědí poškozeného A. Š. i jeho výpovědí je potvrzována skutečnost, že v místnosti, kde došlo k potyčce, byla tma, nedopadalo tam žádné světlo a nebylo možno se orientovat. Zakrytí úst tvrdí jen poškozený a nelze mít proto za prokázané, že obviněný byl v místnosti orientován a jeho útoky směřovaly na životně důležité orgány a že byl srozuměn s následkem smrti, který eventuálně mohl nastat. Jde-li o poškozeného R. K., ten útočil jako první, jednalo se o krátkou potyčku, při které se vzájemně napadali. U obou skutků se poškození a obviněný potýkali, byli v těsném fyzickém kontaktu, poloha jejich těl se v krátkém čase rychle měnila. Za takové situace nelze podle dovolatele dovozovat závěr o jeho úmyslu, byť nepřímém, směřující k usmrcení člověka. Závěr soudů o nepřímém úmyslu usmrtit je podle něj paušálně zdůvodněný tím, že útočil do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány. Nebyly opatřeny spolehlivé důkazy o tom, že útoky nožem byly cíleně zaměřeny na životně důležité partie poškozeného A. Š., nebylo prokázáno, jak intenzivní byla síla, kterou útočil, žádný ze svědků nebyl schopen popsat ani počet ran, ani způsob vedení útoku nožem. Pakliže neexistují jasné a přesvědčivé přímé a nepřímé důkazy o tom, že obviněný byl přinejmenším s následky svého jednání srozuměn, nelze kvalifikovat jeho jednání jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ale jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., poněvadž jeho jednání k úmyslnému usmrcení poškozených nesměřovalo.
I kdyby soudy prokázaly existenci úmyslu, nemohlo by se jednat o jeden skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ale o dva samostatné skutky vykazující znaky pokusu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. S odkazem na blíže nespecifikovanou judikaturu uváděl, že o usmrcení více osob se jedná např. v případě zapálení domu, puštění plynu do uzavřené místnosti apod., avšak jako dva samostatné skutky a dva trestné činy má být kvalifikováno jednání, kdy např. pachatel po předchozí hádce střelil svého bratra do zad v úmyslu ho usmrtit a potom zastřelil jeho manželku proto, aby mu nebránila v útěku. Právě o takovou situaci se podle dovolatele jednalo, pokud po útoku na poškozeného A. Š. v době, kdy odcházel, aby mu nebylo bráněno v opuštění domu, útočil na poškozeného R. K., a navíc nebylo ani prokázáno, že na tohoto poškozeného útočil jako první.
Soudům rovněž vytkl, že neodůvodněně neprovedly výslech svědků F. O. a M. Ž., kteří by mohli vyvrátit existenci jeho vražedného úmyslu, neboť s ním pobývali před činem a museli by jako jeho přátelé takový úmysl poznat na jeho chování. Dále namítal, že soudy hodnotily provedené důkazy a jejich věrohodnost pouze s přihlédnutím k okolnostem a faktům, které mohly odůvodnit rozsudek ve smyslu podané obžaloby. Nesouhlasil ani s uloženým trestem, argumentoval, že ačkoliv je osobou s příznivou možností resocializace, byl mu uložen nepodmíněný trest v délce čtrnácti let, který je svým charakterem represivní a nikoliv výchovný.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby sám ve věci rozhodl, překvalifikoval jeho jednání na trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a uložil mu mírnější trest odnětí svobody, pro jehož výkon by jej zařadil do mírnějšího typu věznice. Pro případ, že by dovolací soud sám nemohl ve věci rozhodnout, navrhl, aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě a aby nařídil projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že dovolatelem uplatněný dovolací důvod není naplněn, neboť obviněný toliko polemizoval se závěry soudu prvního stupně ohledně skutkových zjištění, brojil proti odlišnému hodnocení provedených důkazů a prosazoval svá tvrzení o tom, jak se skutek stal, přičemž se snažil zmírnit míru svého zavinění a vznik poranění odůvodňoval pouhou svou obranou. Sumarizovala skutková zjištění soudů obou stupňů a za podstatná označila ta zjištění, že obviněný před činem opakovaně své bývalé přítelkyni G. Ch. i jejímu příteli poškozenému R. K. vyhrožoval likvidací a na podporu těchto pohrůžek používal vůči poškozené i demonstraci kuchyňským nožem, který u sebe začal nosit. Před útokem se obviněný vybavil lepící páskou a nožem délky čepel asi 19 cm a šířky asi 3,5 cm k tzv. zastrašení osob. Znal prostředí domu, přesto jej před vniknutím pozoroval a vyčkával až na okamžik, kdy všichni usnou. Z těchto poznatků je jasná promyšlenost pachatelova jednání a připravenost použít násilí proti všem osobám, které by se mu snažily v jednání zabránit. Rovněž podle ní nelze přijmout obhajobu obviněného, který tvrdil, že se neorientoval a nože použil v sebeobraně, protože z jeho jednání je zřejmé, že poté, co zakryl probudivšímu se poškozenému A. Š. ústa, vedl rozhodné údery do horní poloviny těla. Stejně tak v případě následného mnohočetného razantního útoku stejným nožem do oblasti krku, trupu a končetin neozbrojeného poškozeného R. K., když si chtěl vynutit volný odchod z domu, lze podle ní usuzovat na subjektivní záměry obviněného. Vzhledem k racionálnímu a plánovitému jednání obviněného, okolnostem, které činu předcházely, jakož i skutečnosti, že u obviněného byly zachovány rozpoznávací i ovládací schopnosti, vyjádřila přesvědčení, že není pochyb o úmyslu obviněného usmrtit oba poškozené. Ve vztahu k námitkám ohledně uloženého trestu uvedla, že tyto nemohou naplnit uplatněný a ani jiný dovolací důvod. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného jsou s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významné zvláště otázky, zda byly naplněny znaky pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní, tj. zda bylo zjištěno úmyslné zavinění ve vztahu k usmrcení jiného, a dále zda byly naplněny formální znaky okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v ustanovení §219 odst. 2 písm. a) tr. zák., tj. zda byl čin spáchán na dvou osobách.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky jednak trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jednak pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., poněvadž obviněný jednak neoprávněně vnikl do domu jiného a tam neoprávněně setrval a překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jednak se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil a spáchal takový čin na dvou osobách, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky jak trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., což ostatně obviněný ani nezpochybnil, tak pokusu právě trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. V kontextu dovolacích námitek obviněného je třeba zdůraznit, že skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, který vybaven lepící páskou ke svázání a umlčení a kuchyňským nožem s délkou čepele asi 19 cm a šířkou 3,5 cm k překonání případného odporu a zastrašení osob, které by mu chtěly zabránit v jeho úmyslu přesvědčit G. Ch. k obnovení společného soužití, napadl za okolností zevrubně rozvedených ve výroku o vině napadeného rozsudku nejprve rukou ozbrojenou nožem v pokoji spícího poškozeného A. Š. tak, že ho opakovaně bodl do břicha, hrudníku a končetin, a poté obdobným způsobem na chodbě bytu napadl i jejího přítele poškozeného R. K., jemuž přes jeho obranu taktéž zasadil řadu bodných, bodnořezných a řezných ran do oblasti krku, trupu a končetin, též okolnost, že v příčinné souvislosti s útokem obviněného poškozený A. Š. utrpěl vícečetná bodná, řezná a bodnořezná poranění, z nichž nejzávažnější bylo bodné poranění lokalizované na rozhraní levé strany hrudníku a břicha v podpažní čáře a bodné poranění na levé straně hrudníku s vniknutím krve a vzduchu do levé poloviny dutiny hrudní a vniknutím vzduchu do dutiny břišní, a poškozený R. K. utrpěl řadu bodných, bodnořezných a řezných ran, přičemž nejzávažnější byla hluboká řezná rána délky 10 cm v oblasti brady dosahující ke skeletu dolní čelisti a bodná rána na levé straně břicha pronikající měkkými tkáněmi stěny břišní a končící na struktuře žebra, čímž jmenovaný utrpěl velké krevní ztráty s následkem počínajícího šokového stavu organismu. V případě obou poškozených se jednalo o poranění, která je bezprostředně ohrožovala na životě.
Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.
Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., nebo o trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace. Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění odvolací soud učinil taková zjištění, která zákonné znaky nejméně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Soud prvního stupně kvalifikoval v podstatě shodně zjištěný skutkový stav (ve skutkových zjištění není obsažen toliko údaj, že obviněný věděl, že s ohledem na okolnosti, za jakých útočil na poškozené, způsob a razantnost vedených útoků proti jejich tělesné integritě, charakter a parametry nože, s nímž útočil, mnohost útoků a míst, zásahů, jim může způsobit smrtelná zranění, a pro případ, že je způsobí, musel být s tímto následkem i srozuměn) rovněž jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a v odůvodnění rozsudku (zejména strany 16, 17) podrobně vyložil, jakými úvahami byl při použití této právní kvalifikace veden. Upozornil, že obviněný jednal promyšleně a racionálně, když se vybavil lepící páskou ke svázání případných přítomných osob a kuchyňským nožem s délkou čepele cca 19 cm a šířkou cca 3,5 cm k tzv. zastrašení osob, které by mu chtěly v jeho záměru jednat s poškozenou G. Ch. zabránit. Neopomněl ani připomenout, že obviněný před činem jak poškozené G. Ch., tak i poškozenému R. K. vyhrožoval likvidací. Před vniknutím do domu obviněný dům, jehož vnitřní uspořádání znal, pozoroval, vyčkal do okamžiku, až šly přítomné osoby spát. Popsal okolnosti útoku na poškozeného A. Š., zdůraznil, že vícečetné údery nožem byly vedeny zvláště proti horní polovině těla poškozeného, který se toliko bránil, přičemž obviněný, byť byla v místnosti tma, byl dobře orientován, věděl, jaká je poloha těla poškozeného, neboť mu nejprve rukou zakryl ústa. Hlasitý křik poškozeného A. Š. probudil i další osoby v domě a proti obviněnému se na chodbě postavil poškozený R. K., který se ho snažil ozbrojit. Obviněný se však nevzdal, neodhodil nůž, ale naopak zaútočil na tohoto poškozeného tak, že mu zasadil několik ran nožem, čímž mu způsobil popsaná mnohočetná bodná a řezná poranění. Proti oběma poškozeným, kteří se bránili pouze holýma rukama, obviněný točil nožem a zejména bodné a bodnořezné rány jim zasahoval do horní poloviny těla, kde je všeobecně známo, že se nacházejí životně důležité orgány, jejichž poškození může vést ke smrti. K fatálnímu následku v posuzovaném případě nedošlo pouze v důsledku včasné vysoce odborné lékařské pomoci. Z hlediska zavinění proto soud v jednání obviněného spatřoval gradující úmysl nepřímý, protože musel vědět, že svým jednáním může každého z poškozených usmrtit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn.
Odvolací soud se s právní kvalifikací skutku též jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se obviněný dopustil v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. usmrtit oba poškozené, ztotožnil. V odůvodnění napadeného rozsudku (strany 15 až 17) uvedl, že soud prvního stupně své závěry o subjektivní stránce jednání obviněného opřel o celou řadu objasněných okolností, které jednak předcházely posuzovanému činu, jednak též z okolností samotného činu. Připomněl, že byl objasněn motiv činu, jenž spočíval v záměru obviněného přinutit poškozenou k obnovení společného soužití, a to i za cenu násilí, k čemuž se obviněný před činem vyzbrojil lepící páskou i kuchyňským nožem a s čímž korespondují i předchozí výhrůžky obviněného adresované poškozeným G. Ch. a R. K. Jednání obviněného vykazuje i podle názoru odvolacího soudu prvky plánovitosti, promyšlenosti a připravenosti užít při činu též násilí, a to i proti osobám, které by mu v jeho jednání chtěly zabránit, z čehož lze dovodit srozumění obviněného i s tím, že se mu tyto osoby mohou postavit na odpor a on bude muset proti nim užít násilí. Dále bylo třeba podle odvolacího soudu vycházet z objasněných okolností, za nichž bezprostředně k útoku proti tělesné integritě poškozených došlo. Po vniknutí do pokoje, kde spal poškozený A. Š., obviněný tomuto poškozenému v obavě před prozrazením zakryl rukou ústa a následně ho začal bodat do těla. Ani podle odvolacího soudu není podstatné, že v pokoji byla tma, když obviněný byl s tělem poškozeného v kontaktu a měl představu o tom, v jaké poloze se nachází. Z lokalizace vzniklých zranění, jejich charakteru a závažnosti uzavřel, že obviněný pojal záměr umlčet poškozeného a za tímto účelem útočil na tu část těla, kde jsou životně důležité orgány. Odvolací soud reagoval i na výhrady obviněného, že nebyly zjištěny směry bodných kanálů a jejich hloubka a ani razance útočných ran. Odkázal na zjištění, že obviněný útočil nožem s délkou čepele asi 19 cm a šířky 3,5 cm, přičemž povaha této zbraně a objektivní nález vzniklých závažných zranění, pronikajících až do dutiny hrudní, kde byly zasaženy i důležité lidské orgány, svědčí o razanci útoku. Na tomto závěru nemění nic ani absence přesného popisu směru a hloubky bodných kanálů, čemuž lékaři při snaze o záchranu života poškozeného z pochopitelných důvodů nevěnovali pozornost. Obdobné závěry lze podle soudu učinit i v případě poškozeného R. K., vůči němuž obviněný zaútočil nožem poté, co poškozený spatřil obviněného v kuchyni, kde byla přítomna i svědkyně A. Š. Poškozený, veden snahou svědkyni chránit před napadením, se obviněnému postavil. Tomu obviněný, ve snaze si vynutit volný odchod z domu, zasadil řadu bodných, řezných a bodnořezných ran do oblasti krku, trupu a končetin, čímž mu způsobil rovněž závažná zranění. I zde obviněný záměrně útočil na ty části lidského těla, kde jsou uloženy jeho důležité orgány, přičemž i tyto útoky mají charakter mnohosti a razantnosti. I odvolací soud uzavřel, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení poškozených a pouze z příčin na vůli obviněného nezávislých k těmto tragickým následkům nedošlo, poněvadž jinými osobami byla přivolána lékařská pomoc, kterou byly životy poškozených zachráněny. Dodal, že závěry o subjektivní stránce jednání obviněného jsou podporovány i zjištěným chováním obviněného po činu; obviněný utekl, aniž by projevil jakoukoliv iniciativu k odstranění způsobených následků.
Obviněný s právními závěry soudů nesouhlasil. Zčásti takový nesouhlas založil na polemice se způsobem hodnocení provedených důkazů, zvláště pak výpovědi svědka A. Š., k čemuž relevantně přihlížet nelze, poněvadž dovolací soud je vázán způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud ostatně přiléhavě zmínil, že není žádného důvodu o věrohodnosti výpovědi svědka A. Š. pochybovat, poněvadž jeho výpověď logicky zapadá do popisu situace, která nastala poté, co byl obviněný ve sledování svého záměru právě tímto poškozeným vyrušen, a je v souladu s objektivním nálezem mechanismu vzniklých poranění poškozeného.
I když k námitkám skutkové povahy přihlédnout nelze, je z obsahu dovolání zřejmé, že obviněný popřel byť i jen nepřímý úmysl poškozené usmrtit. Úmysl způsobit uvedený následek je třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl usmrtit jiného pak lze usuzovat z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozené, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Je zjevné, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s námitkami obviněného, jež měly zpochybnit závěr o nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného, velmi podrobně a přesvědčivě vypořádal. Zdůraznil relevantní zjištění o chování obviněného, jež činu předcházelo, způsob provedení činu samotného i chování obviněného po jeho spáchání. Připomněl, že obviněný ještě před činem opakovaně vyhrožoval likvidací poškozeným G. Ch. i R. K., jejímu příteli, a na podporu vážnosti těchto výhrůžek neváhal použít ani demonstraci kuchyňským nožem. Jednoznačným motivem činu obviněného byla žárlivost a jeho údajná snaha přimět poškozenou k obnovení společného soužití. Soud opodstatněně uzavřel, že čin obviněného byl promyšlený, plánovitý, připravený, přičemž připravenost zahrnovala i odhodlání obviněného použít proti osobám, které by mu chtěly v realizaci jeho záměru zabránit, fyzické násilí, což dokládá jeho vybavenost kuchyňským nožem poměrně velkých rozměrů a lepící páskou. Že se obviněný na čin připravoval, dokládá i jeho chování těsně před ním, pozorování domu, který v minulosti již opakovaně navštívil, a vyčkávání na vhodnou příležitost ke vniknutí do něj. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním naplňujícím zákonné znaky úmyslné formy zavinění ve vztahu k hrozícímu následku smrti nutno upozornit na ta zjištění obsažená v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, podle nichž obviněný užil nože délky čepele asi 19 cm a šířky 3,5 cm (tj. nástroje, který byl schopen smrtící následek způsobit), jímž opakovaně za okolností popsaných v rozsudcích soudů obou stupňů napadl nejdříve poškozeného A. Š. a krátce poté i poškozeného R. K. Odvolací soud správně vyvodil, že o razantnosti a mnohočetnosti útoku vůči poškozenému A. Š. svědčí objektivní nález vzniklých závažných zranění, pronikajících až do dutiny hrudní, kde byly zasaženy i důležité orgány lidského těla. Dovolací soud sdílí jeho názor, že v daných souvislostech není významné, zda a že byla v místnosti, kde došlo k útoku proti tělesné integritě poškozeného A. Š., tma, ale významné je, že obviněný byl s tělem poškozeného v kontaktu, věděl, v jaké poloze se nachází a útočil právě na tu jeho část, kde jsou životně důležité orgány. O obdobném razantním a mnohočetném útoku do oblasti krku, trupu a končetin svědčí i zjištěná závažná poranění poškozeného R. K., přičemž ani v tomto případě není pochyb o tom, že útok směřoval na ty části lidského těla, kde jsou uloženy jeho důležité orgány. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, znalce MUDr. M. D. byla zevrubně popsána nejen zranění poškozených a mechanismu jejich vzniku, ale zjištěná zranění byla také vyhodnocena jako zranění poškozené potencionálně ohrožující na životě. Spolehlivě bylo také zjištěno, že k fatálnímu následku nedošlo jen v důsledku včasného a specializovaného lékařského operativního zákroku, na jehož iniciování se obviněný nikterak neúčastnil, poněvadž bezprostředně po útoku z místa činu utekl. Sled událostí a činů obviněného tvoří řetězec, který způsobem jeho provedení a posléze i chováním po činu zapadá do obrazu, který vytvořil odvolací soud a který bez jakýchkoliv pochybností dovoluje akceptovat závěr o vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. Lze proto uzavřít, že obviněný s ohledem na způsob provedení činu, povahu užité zbraně věděl, že může způsobit ohrožení nebo porušení zájmu chráněného v ustanovení §219 tr. zák., a se způsobením smrti poškozených byl srozuměn v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen.
Soudy obou stupňů přiléhavě reagovaly na návrh obviněného na výslech svědků F. O. a M. Ž., správně zdůraznily, že obsah jejich výpovědí (pobývali s obviněným před činem) by nemohl mít žádný vliv na hodnocení chování obviněného při činu a na právní závěr o jeho zavinění.
Obviněný dále namítl, že i kdyby mu bylo prokázáno zavinění ve vztahu k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jednalo by se o dva pokusy tohoto trestného činu podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák., nikoliv o pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Tuto výhradu obviněný rovněž uplatnil v řízení před soudy obou stupňů a ty se s ní přesvědčivě vypořádaly a vysvětlily, proč skutek obviněného nutno právně posoudit právě jako pokus trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Soudy obou stupňů shodně vyšly z právního názoru, že za jeden trestný čin vraždy lze považovat usmrcení dvou osob, jen pokud k němu došlo jedním jednáním, tedy jedním skutkem. Právě o takovou situaci se jednalo v posuzovaném případě. Odvolací soud výslovně konstatoval, že v případě zjištěného úmyslu obviněného usmrtit oba poškozené se jednalo o jeden pokračující útok a tím jeden skutek naplňující znaky pokusu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Zdůraznil, že obviněný neoprávněně vnikl do domu jiného, o němž věděl, že se v něm nachází více osob, a byl srozuměn s tím, že proti nim použije násilí v případě, že mu budou bránit v jeho záměru přimět poškozenou G. Ch. k obnovení společného soužití. Jestliže se dopustil vražedného útoku proti poškozenému A. Š. a posléze obdobným způsobem útočil proti poškozenému R. K., který jeho předchozí útok zaregistroval a reagoval na něj, je nutno jej hodnotit jako pokračování v útoku, nikoliv samostatný útok. Pro tento závěr svědčí spáchání činu za stejných místních a časových podmínek jakož i shodný způsob provedení (strana 19 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tak vystihl všechny subjektivní i objektivní souvislosti významné pro závěr o tom, že se jednalo o jeden skutek, nikoliv skutky dva, jak uváděl obviněný.
Není od věci dodat, že příklady z praxe soudů, na něž odkazoval obviněný a jimiž argumentoval ve prospěch závěru, že se jedná o dva skutky, nejsou zcela přiléhavé. Posuzovaný případ se neshoduje se situací, jež byla charakterizována tím, že pachatel střelil po předchozí hádce svého bratra do zad v úmyslu jej usmrtit a potom zastřelil jeho manželku, aby mu nebránila v útěku, a to pro absenci subjektivních souvislostí (pachatel v době útoku vůči bratrovi zjevně nezamýšlel usmrtit i jeho manželku, tento záměr pojal až dodatečně, po skončení útoku na bratra, když mu bránila v útěku). Právní úvahy soudů se shodují s praxí soudů, podle níž je jako jeden skutek naopak posuzováno např. jednání pachatele, který v úmyslu neoprávněně vniknout do domu a usmrtit svoji manželku v bytě jejích rodičů usmrtil jejího otce, který se mu v tom snažil zabránit, nebo jednání pachatele, který usmrtí nebo se pokusí usmrtit dvě nebo více osob, aby si vytvořil podmínky pro spáchání jiného závažného trestného činu, např. trestného činu znásilnění (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1985 Tpjf 24/1985, publikováno pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
Znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byly naplněny jak po stránce formální, tak i materiální. Soudy obou stupňů pečlivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pakliže dospěly k závěru, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. spáchání činu na dvou osobách, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu požadavku §88 odst. 1 tr. zák.
Obviněný také nepřímo vytkl, že trest, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeně přísným. Tyto námitky jdou zjevně nad rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí však lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestných činů porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. lze podle §219 odst. 2 tr. zák. (coby nejpřísněji trestného ustanovení) potrestat trestem odnětí svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem. Úhrnný trest odnětí svobody na čtrnáct let, který byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Soudy hodnotily stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost jako velmi vysoký nejen se zřetelem k okolnostem, za nichž se ho dopustil, pro jeho způsob provedení a zákeřnost, ale i s ohledem na osobu obviněného, na kterého neměly očekávaný vliv ani předchozí odsouzení, byť pro trestnou činnost jiné povahy. Uložený úhrnný trest odnětí svobody je trestem sice důrazným, ale jeho druh i výměra vycházejí z hledisek §31 odst. 1 tr. zák., nekolidují s účelem trestu, jak je vymezen v §23 odst. 1 tr. zák., a nelze jej proto vnímat jako extrémně přísný a nespravedlivý.
Skutek obviněného byl správně posouzen jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jednak jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková