ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.484.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 484/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2008 o dovolání obviněného M. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 7 To 139/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 28/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2007, sp. zn. 5 T 28/2007, byl obviněný M. Z. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen podle §219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to nožového bodáku v délce čepele 142 mm s pochvou. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu byla uložena ochranná protialkoholní léčba ve formě ambulantní a podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, ve výši 18.047,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 7 To 139/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu obviněného uznal vinným, že:
„dne 9. 10. 2006 v době okolo 22:50 hod. na prostranství u restaurace „U Z. P.“ v Č., po předchozím požívání alkoholických nápojů a rozepři, v úmyslu usmrtit, blíže nezjištěným bodnořezným nástrojem bodl velkou intenzitou do krku poškozeného M. V., čímž mu způsobil hlubokou bodnořeznou ránu krku o délce 11 cm a hloubce 7 – 8 cm v nadjazylkové krajině s komunikací do hltanu, jen těsně míjející jazykovou tepnu, přičemž smrtelný následek nenastal v důsledku toho, že bezprostředně nedošlo k zasažení některých ze životně důležitých orgánů uložených v krku“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval rovněž jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu uložil ochranné protialkoholní ambulantní léčení a podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, ve výši 18.047,- Kč.
Obviněný s takovým rozsudkem nesouhlasil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. L. J. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v prvé řadě namítal nedostatek subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Poukazoval přitom na současnou judikaturu, že při zkoumání, zda pachatel jednal v úmyslu nepřímém napadeného zavraždit nestačí pouhé zjištění, že jej bodl do prsou, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je třeba vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, atd. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, je možno jej uznat vinným tímto trestným činem, příp. jeho pokusem.
U nepřímého úmyslu je pak třeba prokázat obviněnému jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, avšak současně je třeba prokázat, že pro případ takového porušení, je s ním srozuměn. Toto však podle názoru obviněného prokázáno nebylo.
V další části svého mimořádného opravného prostředku se obviněný věnoval kritice skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jenž má vykazovat řadu nesrovnalostí a zásadních rozporů. Upozorňoval zejména na rozpory ve výpovědi poškozeného M. V., který jako svědek mohl zaměnit osobu pachatele projednávaného trestného činu. K této záměně přitom nemuselo dojít vědomě, ale právě s ohledem na podnapilý stav poškozeného a obsah omamných látek v jeho krvi. Své závěry opíral především o výpověď svědka J. B. a tvrdil, že tento svědek byl po celou dobu až do příjezdu sanitky u poškozeného, takže by si musel všimnout přítomnosti dvou různých mužů, kteří by se zajímali o stav poškozeného. Poukazoval také na odlišnosti ve výpovědích svědků M. P. a J. B. ohledně toho, zda muž sklánějící se nad poškozeným uvedl své křestní jméno, či nikoliv, příp. jak byl oblečen.
Také v dalších částech svého podání obviněný zpochybňoval závěry soudů nižších stupňů, zejména ty, které se týkaly hodnocení výpovědi poškozeného a motivu jeho jednání. Zdůrazňoval, že se žalovaného trestného činu nedopustil, že se na místě pohybovalo větší množství osob, přičemž všechny byly pod vlivem návykové látky. Ze všech přítomných na místě činu to byl on, kdo projevoval nejnižší míru agresivity, do rvačky se nechtěl vůbec zapojovat, dokonce ani nešel na pomoc svému bratrovi. V žádném případě také nebylo prokázáno, že by měl úmysl poškozeného usmrtit, pouze ze skutečnosti, že byl poškozený zasažen do krku, nelze usuzovat, že pachatel jednal v eventuálním úmyslu jej usmrtit.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud vzhledem k uvedeným argumentům a také s ohledem na jednu ze základních zásad trestního řízení „in dubio pro reo“ zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, když jej ve výroku svého rozsudku modifikoval jen pokud jde o určení bodnořezného nástroje, jímž bylo poškozenému způsobeno zranění. Odvolací soud na straně 6 odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě hodnotil charakter, povahu a intenzitu použitého násilí, směr útoku s ohledem na uložení životně důležitých orgánů a stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný ve smyslu §4 písm. b) tr. ř. jednal v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit.
Státní zástupkyně dále uvedla, že ačkoliv dovolatel k podpoře deklarovaného dovolacího důvodu uplatnil námitku absence subjektivní stránky trestného činu, kterou by byl za jiných okolností deklarovaný dovolací důvod sloužící k nápravě právních pochybení naplněn, v podstatě se domáhal změny skutkových zjištění. Právě proto, že obviněný uplatnil převážně námitky proti hodnocení správnosti a úplnosti skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., které na podkladě zvoleného dovolacího důvodu namítat nelze, a svou povahou právní námitka absence zjištění subjektivní stránky trestného činu je zjevně neopodstatněná, navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Při aplikaci těchto obecných východisek na argumentaci uplatněnou obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba (v plné shodě se státní zástupkyní) konstatovat, že za relevantní nelze považovat tu část dovolání, v níž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudem prvního a posléze i druhého stupně zejména tím, že brojil proti věrohodnosti výpovědi poškozeného M. V., příp. proti hodnocení výpovědí ostatních svědků. Také námitky obviněného poukazující na podnapilost ostatních osob, které byly incidentu přítomny, příp. na jejich agresivitu, nelze považovat za relevantní, neboť jejich prostřednictvím se rovněž domáhal změn ve skutkovém zjištění.
Takové výhrady obviněného nemohou obstát, protože v zásadě směřují do způsobu hodnocení důkazů. Také námitka, že měl být podle zásady „in dubio pro reo“ zproštěn obžaloby, směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Pokud by obviněný uplatnil jen tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém podání uplatnil námitku, že skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje subjektivní stránku pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Takovou námitku lze považovat za relevantně uplatněnou, neboť je pod uvedený dovolací důvod podřaditelná. Nejvyšší soud však zároveň shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
K tomu je ovšem nejprve v obecné rovině třeba uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu se podle §8 odst. 1 tr. zák. rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.].
Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu srov. například č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, resp. jeho pokusu, či nikoliv (v daném případě zejména subjektivní stránku), je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Právě z této skutkové věty se podává, že obviněný „… po předchozím požívání alkoholických nápojů a rozepři, v úmyslu usmrtit, blíže nezjištěným bodnořezným nástrojem bodl velkou intenzitou do krku poškozeného, …, čímž mu způsobil hlubokou bodnořeznou ránu krku o délce 11 cm a hloubce 7 – 8 cm v nadjazylkové krajině s komunikací do hltanu, jen těsně míjející jazykovou tepnu, přičemž smrtelný následek nenastal v důsledku toho, že bezprostředně nedošlo k zasažení některých ze životně důležitých orgánů uložených v krku“. Přitom ze znaleckého posudku a výslechu soudního znalce Doc. MUDr. M. D., CSc., z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplynulo, že rána byla způsobena velkou intenzitou, přičemž nelze vyloučit, že se poškozený v poslední chvíli otočil, když už byl pachatel rozmáchnutý, pohyb ruky s nástrojem směřoval proti tělu poškozeného (blíže str. 14 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně). Podle znalce nebylo lze jednoznačně určit, jak pachatel nůž držel (mohl jej držet stejným způsobem pro případ bodnutí do krku i do zad). V případě, že by došlo k zasažení zad, mohla být také způsobena zranění ohrožující život, zasaženy mohly být plíce, srdce, srdečnice (viz č. l. 417 trestního spisu).
V návaznosti na tato skutková zjištění se otázkou naplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu pečlivě zabývaly soudy obou stupňů. Soud prvního stupně na str. 17 svého rozsudku konstatoval, že „… ze způsobu útoku tak jednoznačně vyplývá, že obžalovaný věděl, že může poškozenému způsobit smrtelné zranění, věděl,
že s ohledem na to, kam útočil, může zasáhnout životně důležité orgány, při jejichž poranění může dojít k následku smrti, a pokud přesto takto jednal, nelze než uzavřít, že byl s takovýmto následkem srozuměn, tzn. jednal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., když podle skutkových zjištění nevyplývá, že by přímo chtěl způsobit smrt poškozeného“.
Na tyto úvahy navázal soud odvolací, jenž hodnocení subjektivní stránky doplnil o všechna rozhodná východiska, na která upozorňoval obviněný již ve svém řádném
a následně i mimořádném opravném prostředku. Jestliže soud v rozsudku na str. 6 a 7
uvedl, že „… obžalovaný bodl do místa, o kterém i laik ví, že jsou zde uloženy životně důležité orgány …, jejichž poranění je obvykle spojeno s bezprostředním ohrožením života. Jednalo se přitom o cílený pohyb, který nebyl provázen chaotičností či nahodilostí ani nějakým nekontrolovaným oháněním se nožem, ale záměrem do této lokality bodnout. Poškozený neměl šanci se útoku bránit, neboť byl zasažen vzápětí poté, co se proti obžalovanému otočil. Bylo přitom pouze na vůli obžalovaného, kam svůj útok bude směřovat. Přesto, že šlo o jednu ránu, tato byla vedena velkou intenzitou. Podle operačního protokolu rána těsně míjela jazykovou tepnu. Při jejím zasažení by došlo k tepennému krvácení a se současným žilním krvácením by ztráty krve byly podstatně větší. … Stran motivace činu je třeba vidět, že podle psychiatricko – psychologického posudku byl obžalovaný ve stavu značné alkoholové intoxikace, která zvyšuje afektivní dráždivost a podněcuje agresivní reakce. Emotivita obžalovaného je labilní, mechanismy jejího ovládání jsou slabé, a tak poměrně snadno, zejména v kombinaci s odbouráním rozumových zábran při požití alkoholu může u posuzovaného dojít k agresivnímu jednání. … za situace, kdy bratr i kamarád obžalovaného dostali v předcházejících konfliktech tzv. naloženo, měl obžalovaný důvod na tuto situaci reagovat a obrátit svůj hněv na strůjce těchto nakládaček, z nichž však na místě zůstal již jen poškozený“, pak o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu nepřímého [podle §4 písm. b) tr. zák.] nemůže být pochyb.
Nejvyšší soud neměl důvod zpochybňovat právní závěr soudu druhého stupně, že jednání obviněného naplňuje všechny (formální i materiální) znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a