ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.529.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 529/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2008 o dovolání obviněného T. Z., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 14 To 241/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 70/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 1 T 70/2006, byl obviněný T. Z. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 10. 2005, sp. zn. 10 T 76/2005, byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 10. 2005, sp. zn. 10 T 76/2005, jakož i všechna další rozhodnutí, která na zrušený výrok o trestu navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Obviněný T. Z. proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Táboře podal odvolání, o kterém rozhodl Krajský soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 14 To 241/2007 tak, že ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný toto usnesení odvolacího soudu napadl prostřednictvím obhájce Mgr. P. M. dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř., neboť podle něj jde o rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře, jímž byl uznán vinným, když v řízení mu přecházejícím byl dán dovolací důvod, podle něhož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedené nedostatky obviněný shledal v tom, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s jeho obhajobou o tom, že když veškeré záležitosti mezi poškozeným P. J. a obviněným byly řešeny pouze na základě ústní dohody, nelze bez pochybností objasnit ujednání o rozsahu použití svěřených finančních prostředků. Závěr nižších stupňů, při němž vyhodnotily jako neopatrné, že poškozený P. J. peníze svěřil další osobě bez písemného ujednání, a přesto dospěly k závěru, že svěřené peníze nebyly vynaloženy na činnost a věci v souladu s účelem jejich svěření, obviněný považoval za porušení zásady „in dubio pro reo“. Současně zdůraznil, že jde o jednání, v jehož rámci je řešen spor stran o to, jakým způsobem bude probíhat spolupráce, k jakému účelu budou finanční prostředky používány a co všechno bude uznáno jako náležité náklady. Proto v dané trestní věci nelze dovodit, že s peněžními prostředky naložil v rozporu s účelem, k němuž mu byly dány do dispozice. Podle obviněného jde o případ, který má soukromoprávní základ, a je proto nepřípustné, aby byla dovozována jeho trestní odpovědnost, protože prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy.
S ohledem na uvedené výhrady obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Brně (zřejmě míněno Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře) zrušil a sám rozhodl rozsudkem o zproštění obžaloby. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž zdůraznil, že obviněný namítal nesprávné hodnocení důkazů, které provedl již soud prvního stupně, polemizoval se skutkovými závěry soudů obou stupňů a odkázal na skutečnosti, které by vedly k jiným skutkovým závěrům, než soudy obou stupňů učinily. Obviněný prioritně předložil vlastní verzi rozhodných skutečností o tom, co bylo obsahem ujednání mezi ním a poškozeným, a až sekundárně namítl, že finanční prostředky nepoužil v rozporu s účelem, pro který mu byly svěřeny. Obviněný sice podal předmětný opravný prostředek z dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který fakticky uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak vznesl převážně námitky týkající se skutkových zjištění, tj. hodnocení důkazů a neúplnosti dokazování. Tyto výhrady věcně neodpovídají zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu a nenaplňují ani žádný jiný důvod z taxativně vymezeného katalogu dovolacích důvodů obsaženého v ustanovení §265b tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval dále otázku, zda dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., byly uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami.
Z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Obviněný použil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť namítl, že v řízení předcházejícím napadenému usnesení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle něho lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Obviněný takto zákonem vymezeným požadavkům nedostál v celém obsahu svého dovolání, protože zčásti své výhrady zaměřil proti skutkovým zjištěním. Jedná se zejména o pasáž, v níž vytýkal, že se soud nijak nevypořádal s jeho obhajobou, že nebylo objasněno, o jaké ujednání mezi ním a poškozeným šlo a že soud nesprávně vycházel pouze z výpovědi poškozeného P. J. Ve vztahu k těmto skutečnostem též shledal nedodržení zásady „in dubio pro reo“.
Takto vznesené výhrady se týkají procesních a skutkových otázek. Nedopadají tudíž na označené dovolací důvody a nelze je podřadit ani pod žádné jiné dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nejvyšší soud proto z jejich podnětu nemohl správnost napadeného dovolání dále přezkoumávat.
Pokud však obviněný své výtky ohledně nesprávného právního posouzení skutku postavil na tom, že v daném případě nelze aplikovat prostředky trestní represe, protože jde o věc soukromoprávní povahy, (tj. princip „ultima ratio“), pak lze danou námitku považovat za výhradu splňující kritéria dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se týká hmotně právní otázky související s posouzením trestní odpovědnosti obviněného. Z podnětu takto vznesené výhrady Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je v této části dovolání obviněného opodstatněné.
Nejprve je vhodné uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tím, že v přesně nezjištěné době v období od října 2004 do ledna 2005 v T. a na dalších nezjištěných místech si ponechal a použil pro svou potřebu finanční hotovost v celkové výši 94.900,- Kč, kterou v období od října 2004 do ledna 2005 postupně na čtyřikrát po různých částkách převzal v T., na H. n. v kanceláři společnosti A. a. C. P., spol. s r.o., od jejího jednatele P. J. s tím, aby tyto finanční prostředky použil na přípravu jejich budoucí společné podnikatelské činnosti v oblasti distribuce a prodeje balené pramenité vody A., kterou měl zajistit, a to konkrétně na úhradu inzerce (hledání budoucích obchodních zástupců) v M. F. D., výroby propagačních materiálů a rekonstrukce a zařízení výše uvedené kanceláře, jakož i dodávky a montáže žaluzií, a způsobil tak P. J. škodu ve výši 94.900,- Kč.
Na podkladě těchto skutkových závěrů dovodil soud prvního stupně (str. 6 odůvodnění rozsudku), že bylo prokázáno, že si obviněný částku 94.900,- Kč, kterou obdržel od poškozeného P. J. k tomu, aby ji použil na konkrétně vymezené účely v rámci zajištění jejích počínající společné podnikatelské činnosti, ponechal pro svou vlastní potřebu. Tím obviněný po objektivní i subjektivní stránce naplnil znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Soud prvního stupně rovněž poukázal na naplnění materiální stránky tohoto trestného činu, u níž zdůraznil jako přitěžující okolnost především osobu obviněného, u něhož pro jeho předchozí obdobnou trestnou činnost shledal sklon k páchání tohoto druhu trestných činů. Zejména poukázal na to, že se obviněný činu dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Zmínil i výši způsobené škody, která přesáhla více jak dvakrát základní hranici škody nikoli malé.
Odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně považoval za správné a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku s tím, že uvedené úvahy doplnil a uvedl, že i když byl postup poškozeného P. J. neopatrný, když veškeré záležitosti s obviněným ohledně svěřených peněz řešil jen ústní dohodou, nejde o okolnost, která by obviněného zbavovala odpovědnosti za jednání, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud, který se uvedenými závěry obou soudů ztotožnil, ve vztahu k relevantně uplatněné námitce obviněného ohledně porušení principu „ultima ratio“, považuje za vhodné uvést, že podle této zásady je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
S ohledem na to, že pro právní posouzení, a tedy i z hledisek shora uvedeného obecného právního principu, je určující popis skutku, jak byl na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy nižších stupňů zjištěn, je v daném případě významné to, že skutková zjištění nepochybně svědčí o naplnění veškerých znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jak soudy obou soudů stupňů správně z hledisek jeho formálních i materiálních znaků určily. Tyto jejich závěry vycházejí z toho, že ze strany poškozeného došlo ke svěření finančních prostředků obviněnému proto, aby je vynaložil na úhradu inzerce, propagačních materiálů, rekonstrukce zařízení kanceláře, dodávky a montáže žaluzií. Obviněný poté, co uvedené peníze obdržel, sice uzavřel v souladu s dohodou sjednanou s poškozeným P. J. některé smluvní závazky pro přípravu budoucího podnikatelského záměru, (např. objednal letáky, inzerci, instalaci žaluzií), avšak většinu z nich ze svěřených prostředků neuhradil, a v rozporu s účelem, k jakému mu byly svěřeny, si je ponechal pro svou potřebu. Poškozenému tím způsobil uvedenou škodu.
Takto zjištěné okolnosti svědčí o tom, že činnost, na níž se obviněný s poškozeným smluvili, vychází z pravidel obchodního styku, neboť poškozený obviněného jako svého potencionálního obchodního partnera pověřil realizací některých úkolů spojených s rozjezdem podnikatelského záměru, na němž měl v případě pozitivních výsledků i obviněný participovat. Pro tento konkrétně uvedený účel obviněnému předal ve výroku rozsudku uvedené peníze. Pokud však jde o jednání, jehož se obviněný dopustil a jež mu je kladeno za vinu, tedy to, že v rozporu s dohodu s poškozeným si jím svěřené prostředky ponechal sám pro sebe a poškozenému tak způsobil škodu, je takové jednání již mimo rámec obchodně právních vztahů. Obviněný totiž mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochraně vlastnictví a současně tímto jednáním naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. tedy nejen v jeho základní, ale i v kvalifikované podobě, což plně svědčí o tom, že jsou vedle toho, že se čin odvíjel v rámci obchodně právních vztahů, jichž obviněný pro svůj prospěch zneužil, splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Na základě všech těchto skutečností a úvah Nejvyšší soud shledal, že napadenými rozhodnutími bylo o vině obviněného rozhodnuto na podkladě zákona a v souladu se všemi jím stanovenými zásadami. Dovolání obviněného proto posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pokud obviněný navrhoval odklad výkonu rozhodnutí a odkazoval přitom na ustanovení §265h odst. 3 tr. ř., Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že nebyl povinen postupovat podle daného ustanovení, neboť soud prvního stupně nepředložil návrh na odklad výkonu rozhodnutí. S ohledem na způsob, jakým Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl, nebyly splněny ani podmínky pro odklad výkonu rozhodnutí zákonem předpokládané v §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. května 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová