ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.641.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 641/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. června 2008 o dovolání obviněného L. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 To 58/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 35 T 2/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2007, sp. zn. 35 T 2/2007, byl obviněný L. M. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, že spolu s R. N., V. T., R. S., J. P., Ing. E. I., K. K., L. B. a K. F., ohledně některých již bylo rozhodnuto v tomto nebo jiných řízeních, případně ještě řízení probíhá, v období od října 1994 do února 1995 se podíleli na fiktivních vývozech alkoholu z likérek G. H. D., spol. s r. o. v D. B. a A., spol. s r. o. v K. odebraného celkem v 74 případech firmou K. F. se sídlem ve Slovenské republice, N. Z., N., který byl zakoupen bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty a deklarovaný na vývoz z České republiky, když ve skutečnosti byl realizován na trhu v České republice, příslušné doklady byly opatřeny falzy razítek výstupní C. B. a zaslány poštou na vnitrostátní celnice, čímž byl navozen dojem skutečného vývozu zboží z republiky, čímž způsobili, že Česká republika byla na spotřební dani a dani z přidané hodnoty zkrácena o částku 102.854.950,80 Kč, čímž měl spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění účinném do 30. 12. 1995.
Zprošťující rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl obviněný odvoláním. Nesouhlasil se závěrem tohoto soudu, že zprošťující výrok se týká pouze skutku pod bodem II. obžaloby Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 30. 4. 2002, podle jeho přesvědčení mělo být rozhodnuto i o skutku uvedeném pod bodem III. této obžaloby. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 To 58/2007, bylo odvolání obviněného L. M. podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto jakožto podané osobou neoprávněnou.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l), k) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ač v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí.
Ve shodě s dosavadní obhajobou nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že zprošťující výrok v rozsudku Krajského soudu v Plzni se týká pouze skutku uvedeného pod bodem II. obžaloby a že podal odvolání jako osoba neoprávněná. Podle jeho názoru výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 33 T 11/2002, byl zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 To 68/2004, který byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 227/2007. Výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003 tedy nenabyl právní moci a byl zrušen následujícími rozhodnutími Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Krajský soud proto podle něho pochybil, pokud nerozhodl i o skutku pod bodem III. obžaloby Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 30. 4. 2002, který byl později upřesněn rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, č. j. 33 T 11/2002-1032. Namítl, že soud prvního stupně nerozhodl o všech skutcích obžaloby a nerozhodl ani o návrhu poškozeného, aby mu v odsuzujícím rozsudku byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tkví nejprve v tom (první alternativa), že odvolací soud měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (v daném případě odvolání) odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. Právě k tomu v této konkrétní trestní věci obviněného L. M. reálně došlo, protože odvolací soud při projednávání odvolání jmenovaného obviněného neaplikoval ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., věcně nepřezkoumával odvolání obviněného a rozhodl podle §253 odst. 1 tr. ř., že obviněný nebyl oprávněn napadnout rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2007, sp. zn. 35 T 2/2007, odvoláním. Připomenul, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. může podle jeho druhé alternativy spočívat ve skutečnosti, že řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut z jakýchkoliv důvodů, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vyjádřil přesvědčení, že dovolatel mohl uplatnit pouze první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť jeho odvolání bylo usnesením odvolacího soudu zamítnuto jako odvolání podané osobou neoprávněnou (§253 odst. 1 tr. ř.), aniž by došlo k meritornímu přezkumu rozsudku soudu prvého stupně z hledisek uvedených v §254 odst. 1 tr. ř. Obviněný L. M. však na první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nepoukázal a ani neuvedl žádné konkrétní námitky, které by bylo možné pod první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podřadit. Pokud Nejvyšší soud učiní závěr, že konkrétní výhrady dovolatele nelze subsumovat ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uplatněný prostřednictvím druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., navrhl, aby bylo podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.
Již státní zástupce ve svém vyjádření připomněl, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje v podstatě dvě alternativy. První z nich, jež je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, se vztahuje na ty případy, kdy k zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku došlo bez věcného přezkoumání rozsudku, to znamená podle §253 odst. 1 tr. ř. odvolání zamítnuto proto, že bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět, či podle §253 odst. 3 tr. ř. odvolání odmítnuto proto, že nesplňuje náležitosti obsahu odvolání, a procesní strana tak byla zbavena přístupu k druhé instanci, ač procesní podmínky pro řádné přezkumné řízení byly splněny. Je-li odvolání zamítnuto z jakýchkoliv jiných důvodů, než jsou právě tyto, ale řízení předcházející jím napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nachází uplatnění druhá alternativa důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.“
K zamítnutí odvolání obviněného došlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., poněvadž odvolací soud shledal, že bylo podáno osobou neoprávněnou. Protože odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně věcně nepřezkoumával a ani tak učinit nemohl, nebylo možné uplatnit důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný nemohl tedy úspěšně poukázat na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podmíněný existencí důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Mohl relevantně odkázat toliko na tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Ač tak obviněný výslovně neučinil, je z textu jeho dovolání patrné, že v podstatě vytkl, že jím podané odvolání nemělo být zamítnuto jako odvolání podané osobou neoprávněnou, poněvadž se v odvolání ve skutečnosti domáhal rozhodnutí soudu o skutcích, které byly uvedeny v obžalobě, avšak již nikoliv v rozsudku soudu prvního stupně. Jinými slovy, zpochybnil správnost rozhodnutí odvolacího soudu, zamítl-li jeho odvolání jako odvolání podané osobou neoprávněnou, a to pro nedostatek splnění procesních podmínek stanovených zákonem pro takové rozhodnutí. Ani v této podobě však nelze výhradám obviněného přisvědčit.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení zevrubně zdůvodnil, jakými úvahami byl veden, zamítl-li odvolání obviněného podle §253 odst. 1 tr. ř. Za podstatné považoval to, že pokud byly usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 227/2007, zrušeny rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002, a bylo přikázáno Krajskému soudu v Plzni, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, byl tímto rozhodnutím fakticky zrušen výrok o vině ohledně skutku týkajícího se obchodních společností G. H. D., a. s., a A., spol. s r. o., neboť Nejvyšší soud nemohl obdobně jako Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Plzni již měnit výrok o vině, který se týkal obchodní společnosti J. B.- K. B., a. s. Zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu vznikla situace, že vedle sebe stály pravomocný výrok o vině stran skutků týkajících se obchodní společnosti J. B. – K. B., a. s., a skutek týkající se společností G. H. D., a. s., a A., spol. s r. o., o kterém v té chvíli nebylo pravomocně rozhodnuto. Krajský soud v Plzni byl vázán právním názorem vyjádřeným v posledním usnesení Nejvyššího soudu a mohl bud\' opětovně ve smyslu §37a tr. zák. rozhodnout o vině pokračujícím trestným činem, nebo rozhodnout o zproštění obžaloby pro skutek (obchodní společnosti G. H. D. a A.), o kterém nebylo pravomocně dosud rozhodnuto. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 9. 2007, sp. zn. 35 T 2/2007, podle něj správně rozhodoval toliko o skutku, který se týkal společností G. H. D., a. s., a A., spol. s r. o., a pokud obviněný podal odvolání proti skutkům týkajícím se společnosti J. B. – K. B., a. s. (bod III. obžaloby), pak podal odvolání proti výroku rozsudku, který již nabyl právní moci, a odvolání bylo jako takové podáno osobou k tomu neoprávněnou ve smyslu §253 odst. 1 tr. ř.
Závěry odvolacího soudu jsou správné a dovolací soud sám nemá, čím by je mohl významně doplnit.
V daných souvislostech není od věci znovu zrekapitulovat dosavadní průběh řízení. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni podala dne 30. 4. 2002 Krajskému soudu v Plzni obžalobu na obviněného L. M. jakož i dalších osmnáct obviněných pro skutky popsané pod body I. – XIV., kvalifikované vesměs jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění účinném do 30. 12. 1991. Věc byla u krajského soudu vedena pod sp. zn. 33 T 7/2002. Usnesením ze dne 15. 11. 2002, č. j. 33 T 7/2002-7175, rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že podle §23 odst. 1 tr. ř. ze společného řízení vyloučil řízení uvedená pod body I. a III. - XIV. Od tohoto okamžiku tak bylo pod sp. zn. 33 T 7/2002 nadále vedeno pouze řízení o skutku pod bodem II. obžaloby, jak byl popsán ve zprošťujícím výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, nyní však pod sp. zn. 35 T 2/2007.
Nyní dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze jakož i jemu předcházející zprošťující rozsudek Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 35 T 2/2007 vzešly z řízení, jež následovalo po přikázání věci Krajskému soudu v Plzni usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 227/2007. Tímto usnesením Nejvyššího soudu byly rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002, v části týkající se obviněného L. M. zrušeny a současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Plzni bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného L. M. v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §37a tr. zák. byly v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 33 T 11/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 To 68/2004, zrušeny výroky o vině obviněného L. M. trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. [správně mělo být uvedeno pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.] a výrok o uloženém trestu, jakož i další výroky, které měly ve výrocích o vině svůj podklad. Dále bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný L. M. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v platném znění a odsouzen podle §148 odst. 3, §37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění pod bodem B. tohoto rozsudku se obviněný pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že
1) dne 13. 10. 1994 jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba používající obchodního označení A. I. H. sám jako řidič převzal v K. V. u a. s. J. B. – K. B. na základě objednávky na přepravu ve prospěch fiktivního subjektu náklad alkoholických nápojů, když věděl, že náklad má být podle smlouvy přepraven do Maďarska a zboží bylo nakoupeno bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, přesto na pokyn nezjištěných osob zboží vyložil v přesně nezjištěném místě poblíž Žatce a s prázdným vozidlem se vrátil zpět do H., a byl srozuměn s tím, že na základě jednání nezjištěných osob, které přepravu objednaly, nebude Českému státu odvedena spotřební daň a daň z přidané hodnoty, a tak bude spotřební daň zkrácena o 779.760,- Kč a daň z přidané hodnoty o 341.244,- Kč, celkem tedy o 1.121.004,- Kč,
2) jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba používající obchodního označení A. I. H. dával k dispozici nezjištěným osobám jednajícím za firmu K. F. tahače a návěsy, ve většině případů i s řidiči své firmy, kterým dal pokyn, aby na základě instrukcí nezjištěných osob převzali náklad alkoholických nápojů a přepravili jej dle instrukcí těchto osob kamkoli, a to i na místo v České republice, ač věděl, že se přepravuje zboží nakoupené bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, které má být vyvezeno do Slovenské republiky, a v důsledku jednání nezjištěných osob, které přepravu objednaly, nebyla odvedena Českému státu spotřební daň a daň z přidané hodnoty, přičemž takto byly provedeny ve dnech 22. 12. 1994, 5. 1. 1995, 10. 1. 1995 a 12. 1. 1995 přepravy z obchodní společnosti G. H. D., a. s., D. B. a ve dnech 11. 1. 1995, 13. 1. 1995, 17. 1. 1995, 2. 2. 1995, 7. 2. 1995 a 23. 2. 1995 přepravy z obchodní společnosti A., spol. s r. o., a tak byla spotřební daň zkrácena o 11.024.820,- Kč a daň z přidané hodnoty o 3.251.728,- Kč, celkem byla daň zkrácena ve výši 14.276.548,-Kč.
3) ve dnech 2. 2. 1995, 15. 2. 1995, 1. 3. 1995 a 29. 3. 1995 jako podnikatel v dopravě - fyzická osoba používající obchodního označení A. I. H. dal pokyn svým zaměstnancům, aby na základě instrukcí nezjištěných osob převzali v K. V. u a. s. J. B. – K. B. náklad alkoholických nápojů a přepravili jej dle instrukcí těchto osob kamkoli, a to i na místo v České republice, ač věděl, že se přepravuje zboží nakoupené bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty, které má být vyvezeno do M., a v důsledku jednání nezjištěných osob, které přepravu objednaly, nebyla odvedena Českému státu spotřební daň a daň z přidané hodnoty a spotřební daň byla zkrácena o 3.521.232,- Kč a daň z přidané hodnoty o 1.460.262,- Kč.
Skutek obviněného L. M. popsaný bod bodem B. 2) tohoto rozsudku Vrchního soudu v Praze, totožný se skutkem popsaným pod bodem II. obžaloby, byl podle závěrů soudů jedním ze tří útoků pokračující pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v platném znění. O dvou dalších útocích (skutky pod body III. obžaloby) bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 33 T 11/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 To 68/2004. Těmito rozsudky byl obviněný pravomocně uznán vinným pokračující pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v platném znění, jíž se dopustil dvěma skutky popsanými pod body B. 1), 3) rozsudku odvolacího soudu.
Právní závěr, že skutky obviněného L. M., představující původně předmět řízení v trestní věci vedené u Krajského soudu pod sp. zn. 33 T 11/2002, a skutek tohoto obviněného vymezený pod sp. zn. 33 T 7/2002, jsou dílčími útoky pokračování v pomoci k trestnému činu podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., vedl soudy k aplikaci ustanovení §37a tr. zák. a toliko z tohoto důvodu byly také součástí výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 3 To 98/2005, pod body B. 1), 3), jak bylo vyloženo již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 227/2007.
Důsledkem usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 227/2007 skutečně bylo, že na straně jedné tu existovalo pravomocné rozhodnutí o vině obviněného pokračující pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v platném znění, jíž se dopustil dvěma skutky uvedenými v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 33 T 11/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 To 68/2004, které se týkaly společnosti J. B. – K. B., a. s. (totožnými se skutky pod bodem III. obžaloby), a na straně druhé neexistence jakéhokoliv rozhodnutí o skutku pod bodem II. obžaloby ve věci původně vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2002. Krajský soud v Plzni se proto správně, vycházeje z právního názoru vyjádřeného v označeném usnesení Nejvyššího soudu, zabýval primárně toliko rozhodnutím o vině obviněného ohledně tohoto skutku, jež se týkal společností G. H. D., a. s., a A., spol. s r. o. Když dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro zproštění obžaloby pro tento skutek z důvodu uvedeného v §226 písm. c) tr. ř., opodstatněně rozhodl zprošťujícím výrokem toliko o tomto skutku, poněvadž nebyl žádný zákonný důvod brát zřetel na rozsudek Krajského soudu v Plzni i ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 33 T 11/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 3 To 68/2004, jímž byl obviněný uznán vinným pokračující pomocí k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. v platném znění, a který existuje beze změny nadále. Ustanovení §37a tr. zák. se zde v žádné podobě neuplatní, poněvadž jeho použití je vázáno výlučně na situace odsuzujícího rozsudku za dílčí útok u pokračování v trestném činu.
Odvolací soud proto správně shledal, že pokud odvolání obviněného nesměřovalo proti správnosti zprošťujícího výroku, konkrétně jestliže se jím obviněný nedomáhal příznivějšího důvodu zproštění obžaloby, ale vymezil odlišně předmět řízení, tj. skutky, o nichž měl soud prvního stupně znovu rozhodnout, než jaký ve skutečnosti před soudem prvního stupně byl, bylo jeho odvolání podáno osobou neoprávněnou. Před věcným přezkoumáním rozhodnutí soudu prvního stupně podle kritérií §254 tr. ř. je totiž odvolací soud povinen jako první zabývat se podaným odvoláním mimo jiné i z hlediska procesní způsobilosti odvolatele. V daných souvislostech je nutno konfrontovat odvolatele s výroky, proti nimž jeho odvolání směřuje. Odvolání obviněného směřovalo proti absenci výroků, jimiž mělo být podle jeho názoru znovu rozhodnuto o skutcích, o kterých již soudem pravomocně rozhodnuto bylo a které nebyly zrušeny ani v řízení o mimořádném opravném prostředku. Takto vytýkané vady stály zcela mimo možnost přezkumné povinnosti odvolacího soudu, vztahovaly se k již pravomocnému rozhodnutí, které nemohl nikdo a tedy ani obviněný relevantně napadnout odvoláním.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. června 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková